Hranice I. ČSR turisticky - Rachovské hory aneb Huculské Alpy

Po hranicích I. ČSR na Zakarpatí (1)

Z Kyjeva vyrážíme v sobotu 20.8.2011 navečer sběrným taxíkem (maršrutkou), což je něco jako Ford Transit (byť to byl možná Volkswagen) upravený vevnitř k převozu cca 15 cestujících. Přes Žitomyr a Ternopyl dorazíme kolem 3.30 ráno druhého dne (tedy 21.8.) do Ivanofrankovska (dříve znám jako Stanislavov).

Máme štěstí, do pár minut nám jede motoráček vstříc nedalekým Karpatům. Takto jedouce proti proudu řeky Prutu dorazíme až k hlavnímu karpatskému hřebeni, který tvoří rozvodí řeky Tisy (k jihu) a Prutu a Dněstru (k severu), dnes též hranici Zakarpatské oblasti (nám známé jako Podkarpatská Rus) k jihu a Ivanofrankovské a Lvovské oblasti k severu. Jak známo, vedla tu kdysi hranice mezi ČSR a Polskem (s Polskem do r. 1939, z naší strany šlo z hlediska čsl. státní kontinuity o čsl. území až do r. 1946). No a právě tento hřeben a zmíněná hranice (ve své východní části) jsou naším cílem.

Pod hřebenem, za poslední stanicí Voronenko, projedeme tunelem a již se před námi objeví za rozbřesku malebné Zakarpatí (zatímco Váňa spokojeně podřimuje na dřevěné lavici ve voze, já sleduji terén a v duchu vzpomínám První republiky). Krajinou protéká Tisa a v jejím údolí se nacházejí menší osady (vč. Jasině - pamatujete jistě na známou větu, "Od Jasině do Aše, republika je naše!"), nad nimiž se tyčí malebné kopce (travnaté poloniny). Potisím tak dorazíme až do Rachova, kde vystoupíme, posilníme se snídaní a dobereme zbývající materiál na cestu.

Poté se domluvíme s místním taxikářem, že nás zaveze výše nad Rachov, abychom byli blíže hřebeni. Stačilo, že jsme na něj oba promluvili pár vět a hned věděl kdo jsme - ve mně neomylně poznal Čecha, kterých sem jezdí skutečně hodně. Dobrý muž nás takto veze proti proudu Bílé Tisy (u Rachova ústí do Tisy, která se na horním toku nad Jasinou jmenuje Černá Tisa - nad soutokem s Lazevščanou), až na horní konec osady Luhy, která se nachází východně od Rachova.

Vysadí nás u jednoho místního stavení, kde dokončíme přípravy a kolem Bílé Tisy (na horním toku se jí říká Stohovec) po lesní cestě stoupáme vzhůru. Přidá se k nám i místní pes, patrně jsme se mu zalíbili. Bude velmi vytrvalý, poleze s námi skoro až na ukrajinsko - rumunskou hranici; pak ho to ale přestane bavit a zmizí nám z dohledu. Po cestě si z místních větví pořídíme každý dvě palice, aby se nám pak do strmějšího kopce lépe šlapalo. Plní funkci teleskopických palic, akorát nejsou skládací, což nám samozřejmě nevadí. Radost nám činí i počasí, nebe skoro bez mráčku.

Vzhůru na Stoh

Naším cílem je hora Stoh, pod níž Stohovec pramení (stéká se pod ní několik pramenných potůčků), od místa, kde jsme byli vysazeni, vzdálený cca 15 km. Občas nás mine terénní vozidlo, které si zaplatili turisté, aby se dostali k hřebeni ještě výše. Takto dorazíme až k uvedenému rozvětvení potoků, a po horské cestičce pokračujeme ve výstupu. Předpokládáme, že nás, i podle srovnání s mapou, dovede na Stoh.

Batohy máme silně naloženy, přece jen začínáme, ale snažíme se na to nemyslet. Plán je takový, že budeme jíst "nasucho", tj. nevařit, a občas si jen ohřejeme na ohni z místního klestí čaj (tam, kde jsou horské louky a není palivo, budeme tedy i bez teplého pití).

Ukrajinské Karpaty - Zakarpatská Ukrajina, Poloniny. V první části průvodce naleznete podrobně zpracovánu oblast bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, do druhé části průvodce jsme zařadili hory v oblasti bývalé Haliče a Bukoviny.
Vedle velkého množství praktických informací tady «

Dorazíme až na horskou louku, či spíše pastvinu, odkud se nám otevřou první širší pohledy na okolí. Nad loukou se nám ztratí cestička, tak nasadíme přímou cestu vzhůru, poměrně řídkým lesem. Při výstupu si počínáme tiše, ani nešlapeme zbytečně na větve, abychom nepřilákali pozornost případných ukrajinských pohraničníků. Stohem totiž prochází státní hranice Ukrajiny a Rumunska a oblast je z ukrajinské strany střežena a vstup je sem jen na povolení vydávané místními orgány, které nemáme. Naštěstí jsme po celou dobu našeho pobytu v blízkosti hranice a na ní pohraničníky nepotkali.

Marmarošský hřeben

Oproti našemu předpokladu nás námi zvolená výstupová "cesta" nedovede na Stoh, ale jihozápadněji od něho, na návrší, kterým prochází ukrajinsko-rumunská hranice. Nikde nikdo. Nerušeni se můžeme začít věnovat hraničnímu zkoumání, které je jedním z cílů naší výpravy. Hranice zde vede po tzv. marmarošském hřebeni, který začíná jv. od ukrajinského Dilového, za nímž řeka Tisa, která jím protéká, tvoří část státní hranice Ukrajiny a Rumunska. Zmíněný hřeben tvořil až do r. 1946 státní hranici ČSR a Rumunska a končí na uvedené hoře Stoh (1 650 m).

Ukrajinsko-rumunská hranice na marmarošském hřebeni patří, co do vyznačení, k "sovětskému" typu vyznačení, odlišnému od vyznačení hranic I. republiky i současných hranic ČR a stejně tak i Slovenska. Použita byla v dané oblasti tam, kde SSSR nahradil některý z dosavadních středoevropských států. Najdeme ji také na současné hranici SR a Ukrajiny (v československých poměrech rarita).

Hranice je vyznačena pomocí kamenů umístěných v linii hranice, které nenesou označení obou států (iniciály - např. ČS - pokud by šlo o Československo). Vyznačení státní příslušnosti se činí pomocí dvou cca 2 m vysokých sloupů, které kámen v hranici obklopují ze stran. Jeden sloup na našem místě je v ukrajinských barvách (tedy žluto-modrý na ukr. straně) a bílo-zelený (ovšem rumunské barvy podle vlajky vypadají jinak) stojí na straně rumunské.

Bývalá československo - rumunská hranice

Kámen v hranici i oba sloupy vytvářejí hraniční soustavu, která má své číslo umístěné na jednom z postranních sloupů. Kámen v hranici je ovšem podle charakteru zjevně původním čsl.-rumunským kamenem, jen je zbaven postranních iniciál (ČS a R - označovaly, na které straně je který stát), tj. čsl.-rumunský kámen byl adaptován do "sovětského" typu značení. Po provedení dokumentace se vydáme na další cestu: sestoupíme do blízkého sedla a odtud vystoupáme na následující horu Stoh. Vidět byl již od uvedené hraniční soustavy, jako kupovitý vrch porostlý po stranách stromky a na hoře s menší vrcholovou loukou.

Ze Stohu jsou nádherné pohledy na okolní vrchy, mohutnější zejména na rumunské straně, kde přesahují směrem k jihu 2 000 m. Panuje tu velebné ticho, nikde ani živé duše. Nemůžeme se ani vynadívat na krásy, jež se otvírají našemu zraku. Já se ovšem brzy pustím do dokumentace toho, co je na vrcholu kopce a na co jsem se již delší dobu těšil, zejména co do pořízení fotodokumentace, která poslouží pro mé milé studenty.

Československo - rumunsko - polské trojmezí

Stoh je totiž zajímavý mj. tím, že byl do r. 1939 (na pol. straně se podle paktu Ribbentrop-Molotov objeví SSSR)/1946 trojmezím ČSR, Rumunska a Polska. Polsko se sem dostalo tak, že mu rižským mírem (1921), byla přiznána východní Halič, osídlená spíše Ukrajinci (ztratilo ji právě v r. 1939, definitivně 1944-45).

Za I. republiky bylo trojmezí vyznačeno válcovým kamenem, umístěným na válcovém podstavci. Kámen je stále na místě, byť na polské straně je podstavec prasklý, a stále je pevně zakotven v zemi. Od r. 1946 byl adaptován jako hraniční sloup ukrajinsko-rumunské hranice (rumunská hranice zůstala nedotčena, ČSR a Polsko vystřídal SSSR a tak i Ukrajina), po stranách byly postaveny dva sloupy a vznikla hraniční soustava.

Adaptací ovšem někdejší trojmezník doznal změn. Především byl zbaven všech iniciál (ČS, R, P), které byly odtesány a na místě písmen zůstaly jen holé plošky. Kámen nesl původně znaky všech tří dotčených států. Polský znak byl vymazán úplně, z našeho a rumunského zůstal okrajový obrys znaku a pozadí znakového pole, zmizely ovšem centrální figury, u nás tedy lev se slovenským znakem na prsou, jako součást malého čsl. st. znaku z r. 1920.

Na čsl.-rumunské straně zmizela i číslice označující číslo znaku (V/121) a datum Sévreské smlouvy (10.VIII.1920), která určovala hranici mezi ČSR a Rumunskem v této oblasti. Na straně ČSR a Polska však zůstalo zachováno pořadové číslo I/1, které vyznačovalo, že kámen je základním hraničním znakem č. I/1 státní hranice ČSR a Polska. Zachovány jsou i tři tesané hraniční linie (ukazují, komu které území patří resp. patřilo) a měřická značka (křížek na vrcholu). Je tak stále patrné, že šlo kdysi skutečně o trojmezí.

Jak vypadaly hraniční poměry?

A jak zde vypadaly hraniční poměry? Hranici ČSR a Rumunska až sem tvořil od Dilového, jak naznačeno, marmarošský hřeben, dnes hranice Ukrajiny a Rumunska. Hranici Polska a Rumunska tvořil odtud až do oblasti řeky Bílý Čeremoš tzv. čivčinský hřeben (byla kdysi vyznačena ocelovými sloupky, některé jsou podle Internetu stále na místě), dnes hranice Ukrajiny a Rumunska. Konečně hranici ČSR a Polska tvořil hlavní karpatský rozvodní hřeben (povodí Tisy na jedné straně a Prutu a Dněstru a později Wisły na druhé), který pak pokračuje dále na Duklu a ke Spiši (zde nyní hranice Polska a SR).

• Pokračování článku