Přechod Hollyford Track, fantastický trek na Novém Zélandu

Hollyford Track, oblíbený trek na ostrově

Hustý nížinný prales, průzračná, zpěněná Hollyford river plná pstruhů a úhořů, zasněžené vrcholky jižních Alp s jazyky ledovců, desítky druhů ptactva a zvěře, mosty z ocelových lan, které berou dech - ale také všudypřítomná mračna písečných mušek dohánějící i nejsilnější nátury k šílenství, bahno místy do půli lýtek, puchýře na nohou o velikosti pětikoruny, brodění řek a potoků, časté průtrže mračen… to všechno a ještě mnohem víc čeká na trekingového nadšence, když se vydá po Hollyford Track, jedné z nejkrásnějších túr Nového Zélandu.

Je začátek února a na jižní polokouli máme krásné slunné páteční poledne. Se svými třemi spolucestovateli polehávám na asfaltovém parkovišti před budovou turistického centra v městečku Te Anau, jakýmsi pomyslným centrem oblasti Fjordland.

Již drahnou chvíli rozebíráme všechny možné varianty plánu našich příštích dní. Vzhledem k časové tísni, do které se během našeho dvouměsíčního putování po NZ dostáváme se pomalu rozplývá myšlenka na absolvování Dusky tracku (cca 9 denní velmi náročné túry v jihozápadním Fjordlandu) a já osobně jen těžko zakrývám zklamání.

Po vášnivé debatě u rostoucí hromádky plechovek od piva vzniká plán jménem Hollyford track. Jsem nadšeným vysokohorským turistou a tak ve mě informace z průvodce, že hlavní kouzlo Hollyford tracku spočívá v pozorování horských velikánu zezdola z údolí, adrenalin zrovna neprobouzí. Ještě netuším, že příštích 5 dní se mi zapíše do paměti, jako jeden z nejintenzivnějších zážitků na cestě zemí "dlouhého bílého mraku".

Vzhůru za novým dobrodružstvím!

Dobrá, tak tedy jedeme. Svižně balíme naše "schweinerei" a už trápíme postarší Toyotu Hiace po State Highway 94 směrem na Milford Sound seč ji síly stačí neboť den se znenadání přehoupl do pozdního odpoledne a my bychom chtěli vyrazit ještě dnes.

Hollyford Track naštěstí nepatří do kategorie NZ Great Walks, netěší se tedy extrémnímu zájmu turistů a není tudíž nutné s předstihem rezervovat noclehy na chatách. Nějaké "hut passy" (kupóny na nocleh, které jsou k dostání v informačních centrech obvykle za 10 - 15 NZD a na chatách se vhazují do příslušných boxů) máme, ale stejně si vezmeme stany pro všechny případy.

Jen několik kilometrů před Homer tunelem vedoucím do Milford Sound konečně odbočujeme z hlavní silnice a vjíždíme do Hollyford Valley. Mraky zvířeného bílo - šedého prachu se zvedají za autem (nutno říci, že mnohé pronikají nejrůznějšími škvírami i dovnitř), jak projíždíme 18 kilometrů dlouhým údolím. Okolí je opravdu skvostné - cesta se prořezává bujnou zelenou vegetací a z obou stran údolí svírají horské masívy - zprava Humboldt Mountains a zleva Darran Mountains / Mnt. Tukoko range.

Vesele se bavíme nad názvy potoků a říček, které po úzkých mostech přejíždíme: Dead mans creek (potok mrtvého muže), Dead horse creek (potok mrtvého koně)... že by divoký západ? Míjíme Gunn´s Camp, jakýsi skanzen tábora, kde žili dělníci budující ve své době monumentální stavbu Homer tunel (1935 - 1954). Teď ale není na prohlídku čas, snad cestou zpět.

Ocitáme se na malém parkovišti na konci cesty a urychleně balíme kletry. Samozřejmě se ukazuje, že nemáme dost jídla a tak sedám do auta a znovu vířím prach zpět do Gunn´s campu, kde je malý krámek. Vracím se dvěma chleby s prošlou konzumační lhůtou a dvěma krabicemi sušenek podivného vzhledu (později se ukazuje, že i chuti). Částku, kolik jsem za tento doplněk proviantu zaplatil si raději nechávám pro sebe. Úderem 18:00 jsme připraveni vydat se na cestu.

Dnes máme v plánu dojít na chatu jménem Hidden Falls hut, což by nemělo být dále než 2.5 hodiny chůze a to více méně po rovině, podél peřejnaté Hollyford River neboli "Whakatipu Ka Tuka", jak zní její maorské jméno. Cesta je opravdu velmi příjemná, žádná příkrá stoupání, nikde nikdo a v průzorech v zeleni se nám otevírají pohledy na zapadajícím sluncem zalité štíty Totara range.

Podle plánu přicházíme kolem osmé hodiny na místo, kde se znenadání údolí rozšiřuje a na bažinaté planině porostlé vysokou trávou, kapradinami, trsy fuchsií a dalšími květinami nás vítá Hidden Falls hut. Chata působí dojmem, že byla postavena a otevřena před měsícem.

Uvnitř se ukazuje, že jsme se v odhadech spletli o 1 a 1/4 roku. Vše je ve skvělém stavu a chata poskytuje přesně to, co znavený trekař potřebuje - prostornou postel se žíněnkami, tekoucí studenou vodu, stůl, židle, šňůry na propocené oblečení a samozřejmě kadibudku v lesíku u chaty. V neposlední řadě ale také ochranu před dotěrnými sand flies - písečnými muškami, které si zaslouží bližší popis.

Jedná se o miniaturní mušky, spadající do kategorie moskytů, které mají velmi rády vlhko, šero a především milují cizince, kteří na rozdíl od Novozélanďanů nemají v těle vypěstovány protilátky. Nejsou příliš slyšet ani příliš vidět, zato místa na těle, která navštívili, jsou hodně cítit. Svědění po kousnutí sand flies je opravdu intenzivní a přetrvává i několik dní.

Repelenty dovezené z domova se absolutně míjí účinkem a ty místní sice celkem fungují, ale vzhledem k jejich objemu a ceně jich nemáme mnoho. A tak nejspolehlivější ochranou proti těmto nevítaným společnicím je obléci si pokud možno vše, čím člověk disponuje a pokud kouříme, tak hodně kouřit…

Sobota, Hidden Falls hut - McKerrow hut

Ranní pohled z okna dává tušit, že včerejší krásné počasí je minulostí. Ze soutěsek a kaňonů v Darran Mountains se valí peřiny husté mlhy a zatažená obloha nám v malých intervalech posílá vlhké pozdravy. To ovšem není nic, s čím bychom nepočítali.

Celé jihozápadní pobřeží jižního ostrova zejména oblasti Westland a Fjordland jsou známe nadprůměrnými srážkovými hodnotami. Například v asi nejznámější lokalitě Fjordlandu - Milford Sound prší dle statistik 286 dní v roce. Častou oblačnost a intenzivní frontální proudění které na západ jižního ostrova zpravidla míří od Tasmanova moře, potažmo od Antarktidy, zachytávají bezmála tří tisícové vrcholky jižních Alp a naprostá většina srážek tedy spadne právě zde.

Kolem deváté hodiny vyrážíme na cestu. Pěšina se stává užší a užší a nás pohlcuje sytě zelený prales. Zhluboka nadychujeme svěží chladný a vlhký vzduch a zvolna stoupáme k pasu jménem Little Homer Saddle, nejvyššímu bodu celého Hollyford tracku (převýšení ovšem pouhých pár set metrů).Odtud, jak slibuje stručný průvodce trekem, jehož kvalita odpovídá své ceně 1 NZD, by se nám měly nabízet dech beroucí pohledy na monumentální Mont Tukoko. Ta je se svými 2 746 metry nejvyšší horou Fjordlandu.

Díky husté mlze ovšem pouze odhadujeme směr, kterým se tyto výhledy konají a vůbec máme potíže poznat, jestli se již v sedle nacházíme, či jsme jej již přešli. Za další hodinu pochodu k nám doléhá zesilující hluk peřejí řeky. Příliš nemluvíme, jen se jako u vytržení díváme kolem sebe. Nacházíme se v pravém nížinném deštném pralese v novozélandském podání. Vegetace kolem nás nepřestává udivovat svou pestrostí a my ji vnímáme všemi smysly.

Jsme obklopeni zejména všudy přítomnými "Mamaku" (stromová kapradina, kterou jsme nazvali "deštník" a není výjimkou, že dosahuje výšky přes 10 metrů), nejrůznějšími druhy palem, agávemi, lišejníkem porostlými stromy kahikatea, pabuky a damaroněmi australskými, liánami a kapradinami. To vše protkané chuchvalci a cáry nejrůznějších mechů a popínavých rostlin. Vybavují se mi ilustrace Zdeňka Buriana v knize "Cesta do pravěku". Chybí jen tyrranosauři, pterodaktylové a další potvory. Deštivé a mlžné počasí dodává těmto místům mystické kouzlo.

Kolem poledne přicházíme k chatám Pyke River lodge a Alabaster hut, z nichž druhá stojí na břehu stejnojmenného jezera. Svůj název nese po jednom z prvních Evropanů, kteří kdy spatřili krásy tohoto výjimečného údolí. V roce 1863 pan Alabaster, toho času velrybář, zakotvil v Martins Bay, což je zároveň cíl naší cesty a setkal se tam s Maorským náčelníkem Ngai Tahu chief Tutoko. Ještě trochu více než přírodní krásy a bohatství mu učarovaly náčelníkovy dvě dcery, které si, bůhví proč, pojmenoval Sara a May. A po těchto maorských krasavicích se od té doby jmenují kopce shlížející na záliv.

Míjíme soutok řek Hollyford a Pyke river a zastavujeme na místě kde se cesta rozděluje. Rovně bychom pokračovali po Big Bay Pyke Route, která by nás po několika dnech dovedla do zálivu Big Bay, severně od Martins Bay. My ale překonáváme lanový most a pokračujeme dál po pravém břehu Hollyford river.

Maruška se na malou chvíli zastavuje u notně oprýskané výstražné tabulky s nápisem: "track not maintained - suitable for well equipped and highly experienced trampers only" (pěšina není udržovaná - vhodné pouze pro dobře vybavené a velmi zkušené trekaře). Její prosbu o přesný překlad odbývám neurčitým mlžením o lehce obtížnější cestě.

Zakrátko nám terén dává tušit, že cedule nelhala. Až doposud v podstatě nenáročná pěšina mizí a my se, za posměšného skřehotání lesního papouška Kaka, začínáme doslova prodírat hustou zelení a liánami. Cesta, nazýváme ji tak ovšem s velkou nadsázkou, jednou strmě stoupá a jindy neméně strmě klesá po příkrém břehu dosti vysoko nad řekou. Když postupujeme chvíli po relativní rovině, dává nám co proto bahno, kterému se v neprostupném deštném pralese nelze vyhnout.

Aby toho nebylo málo, v místech, kde na nohou končí návleky - tedy na kolenou a stehnech se nám zachytávají jakési miniaturní bodláky, jejichž následné odstraňování se rovná depilaci. Dodržujeme mnohokrát osvědčený systém: hodina chůze a 10 - 15 minut pauza. Všichni začínáme cítit únavu, když hodinu za hodinou skládáme naše těla do bláta pod přírodní deštníky na vymodlenou pauzu.

Jakmile se ale na chvíli přestaneme hýbat, začíná útok našich známých sand flies, které jsou zde ve vlhku a přítmí pralesa doma. Raději tedy znovu a znovu mobilizujeme síly a pokračujeme dál. Občasné výhledy na horské velikány v mlžném oparu nám zpestřují prodírání se bujnou vegetací. V duchu se začínám smát svým předčasným obavám z nedostatečné náročnosti tohoto treku. Realita je skutečně jiná. A Kaka se směje…

K večeru se čtyřem mátožným a klopýtajícím postavám konečně otevírá pohled na jezero McKerrow, po maorsku Whakatipu Waitai. Holky padají únavou a důrazně požadují teplé jídlo a nejlépe nějakou sladkost. Ani já s Davidem již zrovna nepřekypujeme energií. Přecházíme jakési vyschlé koryto řeky ústící do jezera a ocitáme se na poloostrově.

Chatu McKerrow, náš dnešní cíl, objevujeme znenadání na malé mýtince uprostřed mlžného lesa. Konečně! Tahle chajda má asi vše, co známe z dobrodružných filmů anebo z knih J. Londona. Oprýskaná, dosti unaveně vyhlížející bouda, držící pohromadě spíše silou vůle a jejíž slavné dny minuly někdy v první polovině 20. století.

Naprosto výjimečné a izolované místo na břehu pohádkového jezera nám pro dnešek bude skýtat přístřeší a útočiště v atmosféře "dob dávno minulých". Hodnotíme náš dnešní výkon - 9, možná 10 hodin chůze a podle mapy překonaná vzdálenost 10 km. To je opravdu žalostná bilance, nicméně při vzpomínce na dnešní terén se nelze divit. Netroufám si odhadnout, kolik kilometrů jsme při neustálém kličkování pralesem a kopírováním terénu stylem "nahoru dolů" skutečně nachodili.

Následují teplé těstoviny s čímsi (interně přezdívané "šlichta"), něco společenských her a pak již jen zasloužený spánek, v našem podání spíše kóma. Kromě dvou mladých lidí na samém začátku cesty jsme zatím nepotkali živou duši.

Neděle, McKerow hut - Demon Trail hut

Celou noc pršelo a prší i celé dopoledne. Oknem chaty pozorujeme provazy vody řinoucí se z oblohy a vyčkáváme, jak se situace vyvine - do neustávajícího deště se nám nechce. Chvíli před polednem se konečně obloha jasní. U ramene řeky, přes které jsme včera přecházeli na poloostrov nás čeká nemilé překvapení.

Celonoční průtrž mračen zřejmě udělala své. Chvíli bezradně pozorujeme vcelku divoce vyhlížející řeku, která nám kříží cestu. Nu, co zbývá, brodíme - ti menší z nás ve vodě až po pás. Ledová voda řeže do nohou a s těžkým kletrem na zádech nejistě vrávoráme po kluzkých kamenech.

Několik dramatických momentů a již se škrábeme po příkrém břehu. Pěšina se vine strmou strání nad jezerem a dává našim zmučeným končetinám opět co proto. Čas od času se mi dere na mysl ono známé "mám já tohle zapotřebí?!" Pak se ale stačí rozhlédnout kolem sebe… a vím proč. Překonáváme několik lanových mostů nad rozervanými koryty říček, které si za staletí našly svou cestu z hor do jezera - skutečně nic pro závratěmi trpící jedince. Občas i nějaké ty sluneční paprsky problesknou skrz hustou vegetaci, tak zastavujeme a necháme se unášet divokými obrazy z pera místní přírody.

K večeru se náhle noří z divočiny chata Demon Trail hut. Stojí na vysekaném palouku nad jezerem, s výhledem na Mnt. Thunder a uvnitř nás čeká překvapení. Vzduch prosycen intenzivním pachem kafrových mastí a sušícího se oblečení a uvnitř skupina asi deseti novozélandských důchodců - sportovců. Nevěřím svým očím. Nechápu, jak mohou babičky a dědové, byť evidentně trénovaní, zvládnout trasu, která dává co proto i nám, kteří jsme, troufám si tvrdit, na vrcholu sil. Inu, aktivní stáří made in New Zealand.

Pondělí, Demon Trail hut - Hokuri hut

Pondělí ráno pro nás začíná poněkud dříve než bychom si přáli. Již kolem 6:00 se skupinka "Oldies" chystá na cestu a způsob jakým to dělají připomíná rozjívenou učňovskou mládež na školním výletě. Ještě několik bodrých výkřiků typu: "vstáváme, je krásný den!!" a "hurá na cestu", které neomylně patří nám, mumiím zakukleným ve spacákách na palandách a vůkol se rozhostil klid a mír. Den je vskutku jak z reklamních letáků, tak se dlouho nezdržujeme a vzhůru do džungle.

Panuje skvělá nálada, kterou si ještě zlepšujeme vzpomínkami na kamarády v Praze, kteří budou muset po víkendu do práce. Lopotíme se s těžkými batohy přes lanové mosty nad skalními průrvami. Nedá se nic dělat, místy musíme na všechny čtyři. Několik úseků je dokonce sporadicky zajištěno jakýmisi fixními lany. Slunce probudilo k životu snad veškerou faunu a tak se nám do uší line směs nejrůznějších skřeků, vřískotu, vřeštění, ťukání, klokotání, šustění a dokonce melodií, které více či méně zdařile imitujeme. Den se zvolna přehoupl do druhé poloviny a my znenadání stojíme před Hokuri hut, naším dnešním cílem.

Sušíme na terase propocené oblečení a jdeme se podívat k jezeru. Jako jediný se koupu v průzračné vodě, jejíž teplota ale odhadem nedosahuje ani 15 stupňů. Večeříme různé kousky a zbytky potravin - nemáme toho již věru mnoho. Před spaním stojím dlouho na terase a pozoruji hvězdnou oblohu, které dominuje jižní kříž. Absolutní ticho ruší jen vačice, která zvědavě chodí kolem chaty. Chtěl bych, aby tenhle okamžik trval věčně.

Úterý, Hokuri hut - Martins Bay

Následující den nás opět vítá jasnou oblohou, jako bychom ani nebyli ve Fjordlandu. Vegetace nepatrně řídne a pěšina se již dá nazvat pěšinou. Opět brodíme, tentokrát Hokuri Creek, v místě, kde někdy kolem roku 1870 stával Jamestown, malá osada obývaná zlatokopy, dřevorubci a hledači "zeleného zlata" - nefritu, na který byl tento kraj vždy bohatý. Dnes tam najdeme jen nějaký ten palouk, občas hromadu kamenů a všudypřítomný deštný les.

Jaké to asi bylo tady žít? V absolutní izolaci, mnoho dnů pochodu neprostupným terénem k jiným lidským obydlím. Pro Pražáka tělem i duší těžko představitelné. Pokračujeme dále po kamenitém břehu jezera a idylka s přicházejícími mraky pomalu končí.

Hollyford track se s námi loučí stylově. Začíná být ve vzduchu cítit sůl a přicházející oblačnost je signálem k útoku sand flies. Mohutnému, zničujícímu - jako by ty potvory tušili, že se blížíme k cíli. Není obrany a my tiše trpíme. Boříme se krok za krokem do oblázků a začíná krápat. Netrvá dlouho a z oblohy se vinou liány hustého deště. Očistec na závěr, říkáme si. Konečně Martins Bay.

Klopýtáme na kost promočeni přes tzv. "airstrip" (travnatá přírodní ranvej) a již se sušíme na terase Martins Bay lodge. První chata na cestě, kde je přítomen stálý pracovník a kde je také vysílačka. Řešíme, jakým způsobem se dostaneme zpět na začátek Hollyfordského údolí k autu. Nemáme již skoro žádné jídlo, rovněž ani kapku alkoholu a pod heslem: "bylo to krásné, ale bylo toho dost" máme ze zpáteční cesty po svých lehké mrazení. Zvažujeme možnost zkrátit si návrat o dva dny plavbou motorovým člunem přes jezero McKerrow, ale nakonec se necháváme zlákat něčím opravdu vzrušujícím.

Zpět poletíme! Zítra by prý, pokud budou slušné povětrnostní podmínky, mohl přiletět pilot s pětimístnou Cessnou a vzít nás na airstrip u Gunn´s Campu, jen pár kilometrů od našeho zaparkovaného auta. Chvíli váháme, zejména kvůli poměrně vysoké ceně, ale pod vidinou vzrušujícího zážitku nakonec podléháme. Stejně musíme pryč co nejdříve - bez jídla se krásy přírody vnímají o poznání hůř.

Vše je tedy domluveno a my pokračujeme dál na pobřeží až k chatě Martins Bay, což je opravdový konec treku. Večer vyrážíme jen tak nalehko na skalnatý mys Long Reef, kde pozorujeme tuleně, nevlídné rozbouřené moře a oblohu plnou mraků, dramaticky zbarvenou zapadajícím sluncem.

Středa, letíme zpět

Ráno je větrno, ale neprší a viditelnost je solidní, tak snad odletíme. Snídáme jakési suchary podivného vzezření a ještě podivnější chuti a poté vyrážíme zpět k Martins Bay lodge. Netrvá dlouho a slyšíme ve vzduchu letadlo. Cessna elegantně sedá do promočené trávy a za chvíli se již snažíme nacpat naše vlhké a zablácené kletry do skromného zavazadlového prostoru.

Pilot je jakýsi bodrý Ir, který mi sděluje, že měl včera v Milford Sound malý večírek, ale prý nemusíme mít strach, dal jen několik málo Guinessů. Následuje stručný a věcný bezpečnostní briefing, během kterého se dozvídáme, kde jsou dveře a okna (pan pilot je opravdu veselá kopa) a pak již s ohlušujícím řevem poskakujeme po drnech přírodní ranveje. Jsme ve vzduchu! Elegantním obloukem opisujeme celý záliv a prolétáváme Hollyfordským údolím nad jezerem McKerrow.

Jsme u vytržení - nabízejí se nám fantastické pohledy na místa, kterými jsme si v potu tváře klestili cestu. Jsou teď jako na dlani. Než se stačíme vzpamatovat, ukazujeme si v hlubině pod námi stařičkou chatu McKerrow. Pilot se rozhodl, že nám z cesty zpět udělá vyhlídkový let a tak k naší radosti vlétáme znenadání přímo mezi horské velikány Mont Tukoko a Mont Thunder.

Letíme těsně kolem ledovců, ze kterých jsme z deštné džungle viděli jen spodní části splazů a morén. Při některých odvážných manévrech se mi tají dech a rosí čelo, letadlo se kýve ze strany na stranu jak prolétáváme těsně kolem ostrých skalních štítů. Ale již jsme zpátky v údolí nad řekou a za pár minut sedáme do vysekaného pásu v lese. 25 minut nirvány! Soukáme se z letadla a o překot si sdělujeme dojmy z cesty. K mému překvapení pilot vytahuje z polorozpadlé kůlny v houští rezavé kolo, aby někdo z nás mohl snáze překonat nějakých těch pár kilometrů pro auto. Dostává se mu mnoho díků a ujištění, že jej vrátíme zpět a pak již mizí ve vzdušném moři.

Naše dobrodružství v této části NZ je u konce. Sedíme v trávě a probíráme jednotlivé okamžiky, úseky, zážitky. Jakoby se ještě nikomu nechtělo tuto kapitolu uzavřít. Snad se sem ještě někdy podíváme - třeba jednou, coby evropští důchodci - sportovci.

Hollyford Track - praktické informace

• Lokalita: jižní ostrov Nového Zélandu, západní pobřeží - národní park Fjordland
• Příjezd: state highway 94 z Te Anau do Milford Sound, odbočka na Marian Corner do Hollyford Valley
• Kdy vyrazit: Hollyford track lze absolvovat v kteroukoli roční dobu. Během letních měsíců (prosinec - duben) se průměrná teplota pohybuje kolem 20 stupňů v zimních měsících klesá v průměru o 10 stupňů. Počasí se ale ve Fjordlandu může dramaticky změnit z hodiny na hodinu - je tedy třeba připravit se v letních měsících i na zimní teploty a naopak. V říjnu až prosinci hnízdí na Long Reef tučňáci. Tuleni jsou v Martins Bay a Big Bay k vidění celoročně.
• Délka treku: záleží na povětrnostních podmínkách a fyzických schopnostech. Cestu do Martins Bay lze absolvovat za 3 dny, vzhledem k náročnosti a výjimečnosti prostředí považuji ale 4 dny za optimální.
• Cesta zpět: z Martins Bay můžeme plout člunem zpět po jezeře McKerrow až na soutok Hollyford river a Pyke river, čímž si zkrátíme zpáteční cestu o cca 2 dny. Cena se pohybuje kolem 50,- NZD / osoba. Za příznivého počasí lze letět z Martins Bay na Hollyford airstrip nebo do Milford Sound za 110,- NZD / osoba. Z Martins Bay můžeme také pokračovat dále po Big Bay Pake Route, která se kruhem vrací zpět a setkává se s Hollyford Track u Alabaster hut. Na takový výlet je ale třeba rezervovat si další nejméně 3-4 dny.
• Co s sebou: především dostatek potravin energeticky co nejlépe vyvážených (jediná, nejistá a velmi omezená možnost doplnění nějakých potravin je v Martins Bay lodge), kvalitní trekovou obuv, dostatek repelentů proti Sand flies, pončo nebo jiný nepromokavý oděv, návleky, spací pytel, lékárničku, atd.