Dvoutýdenní trek v Himálaji v Sagarmatha NP, popis trasy

Itinerář dvoutýdenního treku v Sagarmatha NP (2)

Po polévce se vracíme dolů do Dughly. Nejdříve kamenitým terénem nahoru, pak zase dolů. Přece jen postupně klesáme, tak se nám jde lépe než předchozí den. Rychle se ochlazuje. Fouká vítr a poprchá. Nasazujeme kapuce, choulíme se v péřovce a jsme rádi, když už jsme zpět v Dughle. Zase pijeme kolu, kofein nám ve výškách dělá dobře.

Den 7. Dughla - Chuckhung (4 730 m)

Sestupujeme do Dingboche. Je nádherně slunečno - den jako malovaný. Před námi se vypíná Tobuche Peak. Za zády nám zůstává hora Lobuche a vpředu kromě Tobuche znovu vidíme Kangtegu, později i Ama Dablan. Jdeme horní cestou, pěšina, po které jsme stoupali před dvěma dny, se vine v údolí pod námi.

Až do Dingboche jsme mimo civilizaci, míjíme kamenné přístřešky využívané při vyhánění zvířat na pastvu a obdivujeme barevná políčka pod námi. Toto dopoledne patří k nejkrásnějším. V Dingboche jsme asi za dvě hodiny a Ama Dablan zde máme na dosah ruky. Je teplo, chvílemi na tričko.

Po obědě procházíme vesnicí, kde místní suší jačí trus, venku perou a taky kopou brambory. Je to nejvyšší místo, kde lidé bez ohledu na turisty normálně žijí (4 410 m). Dál už jsou pouze ubytovny. Odbočujeme z hlavní turistické trasy do kolmo ležícího údolí a už zase míříme nahoru. Postupujeme podél divokého potoka, občas potkáváme domorodce. Pomalu se drápeme nahoru. Vegetace se začíná halit do podzimních barev. V Chuckhungu jsme po třech hodinách. Osadu tvoří vlastně jen tři hotely. Kolem se válí mraky. Je nejvyšší čas schovat se dovnitř.

Bydlíme ve velmi sympatické lodge Shangri Resort. Rodinný podnik. Obsluhuje nás synovec majitele. Nic pro něho není problém. Místní vařené momo knedlíčky jsou dokonalé. Chlapec má službu každý den a podobně jako ostatní, je zde v horách jen 2 × 3 měsíce v roce. Jinak žije v Katmandu a údajně tam již nemusí pracovat.

Večer se seznamujeme s naším průvodcem na Island Peak. Jmenuje se Pasadawa a vysvětluje, že dle současných nařízení potřebujeme na výstup spoustu vybavení. Víc, než jsme počítali. Děsí mě to. Jak tolik věcí vynesu nahoru?

Doba na cestě: 8 - 14 hod; čistý čas chůze: 3 hod 46 min; ujité km: 11,1. Čistý čas chůze: 4 hod 50 min; km: 14,9.

Den 8. Chuckhung - Island Base Camp (5 087 m)

Půjčujeme si vybavení na Island Peak - mačky, sedáky, helmy a jumar (jeden máme svůj). Každou to stojí 50 dolarů. Dopoledne s průvodcem povinně trénujeme výstup pomocí jumaru a taky slaňování. Máme přebaleno tak, abychom část věcí nechali v lodge.

Po obědě, kolem třinácté hodiny vyrážíme nahoru do Island Base Camp. Náš nosič vleče dva těžké batohy s naším vybavením. Šetříme síly. Island Peak před námi je z velké části v mracích. Vegetace je nízká, ale kytičky jsou moc pěkné. Po cestě nás zastavuje státní kontrola. Povolení na výstup jsme bohužel nechali v Chuckhungu. Vypadá to, že se budeme muset vrátit. Nakonec nás pustí s tím, že permit ještě ten den večer ukáže náš nosič, který jde zpět do Chhukhung.

V druhé části cesty jsem už unavená. Před námi je vidět majestátní Lhotse, kolem nás hromady kamení. Průvodce nám vypráví o gigantickém nepálském projektu, v rámci kterého vojsko zpevňovalo hráz jezera, pod kterou zrovna procházíme. Hromady hrubého štěrku jsou obrovské. Cesta je trochu depresivní, velmi nízké mraky a krajina vhodná pro kamenožrouty.

I se zdržením jsme v kempu za tři hodiny. Usazují nás do stanu, který představuje jídelnu. Zajímavější je stan, kde se vaří. Jsou zde speciální hořáky (při zapalování se přifoukává kyslík) a papiňáky - ty jsou ve větším počtu velmi běžné v každé nepálské domácnosti. K večeři máme dal bhad. Ve stanu, kde budeme spát je přijatelná teplota, v našem spacím pytli dokonce příjemná. Není třeba se moc oblékat. O půlnoci nás budí.

Doba na cestě: 13 - 16 hod; čistý čas chůze: 3 hod 21 min (včetně dopoledního tréninku); ujité km: 9,4.

Den 9: Pokus o výstup na Island Peak (6 189 m, došli jsme jen do 5 500 m) - doba na cestě: 1:15 - 4:35 hod. Island base camp - Chuckhung - doba na cestě: 10:30 - 14:00 hod.

Ve spěchu vyklízíme stan, teple se oblékáme a jdeme snídat. Soukáme do sebe kaši a snažíme se probrat. Preventivně si beru Ataralgin, který mi nejvíce pomáhá proti výškové nemoci. Na Island vycházíme asi ve čtvrt na dvě. Je to dost pozdě, průvodce je netrpělivý. Po dřívějších zkušenostech se bojím zimy. Pokud ovšem vůbec mrzne, tak jen mírně.

Brzy se však ukazuje, že problém budu mít s příliš teplým oblečením - mám speciální ponožky z primaloftu, pod teplými kalhotami kamaše, nahoře několik vrstev, bundu softshellovou i péřovou.

Cesta vede prudce do kopce. Je mi horko a musím se svlékat. Dokonce si vyzouvám boty, abych sundala kamaše. Lyžařské rukavice jsem ani neoblékla. Jde se mi špatně. Úvazky, helma i mačky jsou hrozně těžké. Výstup je stále strmý, pěšina vede suťákem. Po pár metrech se vždy zadýchám a musím zastavit.

Kolem půl čtvrté průvodce říká, že se na vrchol nedostaneme. Odhazujeme vybavení na hromadu u kamene a pokračujeme další půlhodinku. Ztrácím motivaci. Od počátku jsem slabší než Ina. Je stále tma jako v pytli. Průvodce říká, že do High camp to máme asi 35 minut. Je ale mlha a z fotek na Camel Point, který je kousek za ním, by prý nic nebylo. Nedosáhli jsme tak ani hranice sněhu.

Nemohu myslet a bez cesty na vrchol nechci pokračovat. Když se vracíme dolů, je vidět, že už jsme byli hodně vysoko. Před pátou, už zpět ve stanu, jsme rádi, že jdeme spát. Ráno nás budí slunce a pípání velekura himalájského (himalayan snow-cock), kterého jsme viděli již včera. Při snídani kury krmíme; připojují se i kavčata.

Potom se drápeme na hráz ledovcového jezera - Imja (čti Imza) Tsho. Na hráz zpevněnou tak, aby se nemohla protrhnout a voda zaplavit vesnice v údolí. Mezi kameny se krčí drobné horské kytičky. Nad jezerem se tyčí Ama Dablan a Ombigaickan. Barva vody je šedozelená. Vykukují z ní velké kusy ledu, které se uvolnily z okolních hor. Opravdu mimořádná vyhlídka. Samozřejmě mě mrzí nezdolaný Island. Cesta do Island Base Camp ale i tak stála za to.

Po krátkém odpočinku vyrážíme zpět do Chhukhungu. Island Peak je od rána v mracích. Máme větrno a chladno, řekla bych teplota blízko nuly. Je slunečno, úžasné výhledy a ticho. Jdeme pomalu, odpočíváme a kocháme se. Postupně se objevuje více vegetace - voňavé keříky, přírodní skalka, odkvetlé slaměnky a protěže. V Chhukhungu jsme brzy, ale to je dobře. Při pohledu z okna ve tři odpoledne je už zase všechno v mracích.

Naše prohra, za kterou se cítím především zodpovědná, mi připadá náhle nějak zbytečná. Měli jsme na cestu nahoru přece 9 - 10 hodin a dolů byly plánovány asi 3 hodiny. Kdybychom pokračovali, mohli jsme se podívat na zajímavé části hory, ať už bychom vrcholu dosáhli nebo ne… Dle Iriny byl návrat jediná alternativa. No, musela jsem tedy vypadat…

Po cestě jsme zjistili, že náš nosič má ošklivě zraněný palec. Prý už třetí den. Úplně mu chybí nehet, do palce má krvavou díru. Situaci vyřešil tím, že pro naše zavazadla přišel v žabkách. Tím se ale naštěstí prozradil. Suplujeme tedy lékaře a palec mu ošetřujeme.

Čistý čas chůze: 4 hod; ujité km: 11,6.

Den 10: Chhukhung - Deboche (3 820 m)

K snídani máme kaši campa, kterou jsem dosud znala jen z knížek. Ochucujeme si ji skořicí. Je jemná a dobrá. Poté klesáme k Dingboche. V těch pár dnech, co jsme byli nahoře, podzim okolní vegetaci přibarvil. Za zády máme Lhotzse, Nuptse a před námi zase Ama Dablam. Je větrno, počasí na softshellku s nasazenou kapucí. Za dvě hodiny jsme v Dingboche. Není zde sice lékař (od včerejška víme, že je jenom v Kunde, Namche a Lukle), ale snooker i francouzská pekárna ano.

Po celý trek po cestě potkáváme spoustu dokonale ostříhaných mladých mužů s oranžovorezavým melírem či přelivem (na ženách jsou odbarvené vlasy vidět mnohem méně). Jejich pěkné oblečení kontrastuje se samozřejmostí, s níž odpočívají vedle nůše plné sušeného jačího trusu.

Za malým sedlem před osadou Tsuro se naše pěšina spojuje s hlavní cestou do Everest Base Camp. Potom klesáme podél nádherné řeky Imja až do Pangboche. Ve vesnici je poměrně rušno, lidé kopou brambory, připravují trus na palivo a hlavně se snaží vydělat v malých, ale velmi četných obchůdcích. Prodávají trvanlivé potraviny jako chipsy, čoko tyčinky, americké limonády, sportovní oblečení, ale také jablka.

Za vesnicí je odbočka na lamaistickou gompu (klášter). Jdu po ní sama. Stoupám prudce do kopce. Přes to, že nadmořská výška už je pod 4 000 m, jsem při výstupu stále mimo formu a všechny kopce mě vlastně trochu děsí. Za horizontem ve svahu nacházím skutečnou vesnici Pangboche, kde je minimum hotelů, ale zato zde žijí místní. Je zde také dům patřící německému červenému kříži. Vybírá se tu na opravu kláštera, kterou organizace patrně rovněž dotuje.

Jedna žena mi ukazuje jak se dostat ke klášteru. Předbíhám lámu v oranžovém rouchu. Na kopci stojí obecná škola s poměrně častým místním symbolem "židovské" hvězdy na dveřích a malý lamaistický 350 let starý klášter s velkým sedícím Buddhou. Za ním je stavení, kde žije několik lámů. Když se vracím, láma, kterého jsem předběhla po cestě nahoru, odpočívá u cesty. Využívám příležitosti a chvíli si s ním povídám…

Od Pangboche se mění vegetace, kolem už zase rostou stromy. Jdeme opět deštným pralesem s visícími mechy v korunách. Zase obdivuji nádherné jehličnany, jejichž jméno se mi nepodařilo vypátrat, a znovu přecházíme vysoko položený visutý most.

Spíme v Deboche, v údolí ve výšce 3 820 m. V lodge jsou okna nazdobena kyblíky s kvetoucími muškáty. Lze si zde sice objednat maso, ale řada jídel v menu je velmi skromná. Smažená rýže se zeleninou, brambory posypané trochou sýra a zeleninou… Wifi je konečně zdarma a za 500 NPR se můžeme také osprchovat.

Doba na cestě: 8:00 - 16:30 hod; čistý čas chůze: 5 hod 24 min; ujité km: 18,8.

Den 11: Deboche - Namche Bazaar (3 440 m)

Z Deboche stoupáme nahoru do Tengboche. V ranním světle je scenérie neuvěřitelná a magická - znovu jehličnany, které jsme obdivovali po cestě vzhůru, modrá obloha, barevný klášter a zasněžené hory. Vše je velmi jasné, jen vrcholy Lhotse i Everestu za námi jsou v mracích.

Z Tengboche sestupujeme prudce a dlouho do Phunki Tenga. Bude následovat výstup, tak se na něj snažíme posilnit. Přestávka se protáhne, protože zase nakupujeme šperky a suvenýry. Jsme už níže, ale z každého kopce mám přesto respekt. Další úsek vede lesem prudce nahoru.

Konečně jsme v místě, kde už cesta nestoupá a pokračuje po úbočí, zhruba po vrstevnici. Hluboko pod námi teče stále divoká Imja. Výhledy jsou hodně odlišné od těch v ranních hodinách. Celý kaňon je zalesněný. Nejvíce zastoupené jsou borovice vejmutovky. Jejich štíhlý vzrůst tvoří pro Evropana dosti netypický les. Obdivujeme také korejské jedle a jejich fialové, svícím podobné šišky.

V jednom úseku procházíme mezi skalami. Za zatáčkou nás překvapují divoké hnědé kozy. Nikdo jim neubližuje, tak se předvádí a vůbec nebojí. Po cestě opakovaně potkáváme mnichy. Míří patrně do kláštera v Tengboche. Později odpoledne jdeme už zase v nízkých mracích.

Míjíme dvě stupy, tak to vypadá, že je civilizace na dohled. V Namche spíme v Himalaya Lodge. Máme koupelnu se splachovacím WC s voňavou kuličkou a stěnami obloženými dlaždičkami. Papíry se stále nesmí splachovat, ale umývadlo s tekutým mýdlem a běžnými kohoutky skutečně oceňujeme.

Plánujeme zůstat dvě noci. Skvělý pocit, že ráno nebudeme balit. Večerní procházka po městě je moc pěkná. Znovu nakupujeme. Na špercích, modlitebních mlýncích i dalších výrobcích stojí Om mani padme hum. Je tak zajištěno, že budeme mít štěstí.

Doba na cestě: 9:15 - 15:15 hod; čistý čas chůze: 4 hod 31 min; ujité km: 14,0.

Den 12: Namche Bazaar - Thamo (2 900 m) a zpět - klášterní den

Ráno prohlížíme klášter v Namche vybudovaný dle tradice tibetského budhismu. Na nádvoří obdivujeme sochy bohyně Kálí - vládkyně času a změn - ve všech barvách čakry. Ta největší má dle srdeční čakry barvu zelenou. Když vejdeme dovnitř, ostatní turisté sledují nahlas se modlícího mnicha. Klášter má stejné prvky jako ten v Tengboche: kapsičky na modlitební texty i textilní "rukávy" na ozdobu. Připadá mi ale méně zajímavý a dost ovlivněný turistickým ruchem.

Ještě před tím, než se dostaneme z městečka ven, musíme pořádně do kopce. Jdeme kolem místa, odkud si Nepálci mohou odnášet kameny ke stavbě domů. Nosí je po dvou na zádech. Cesta vede opět po úbočí kaňonu a divoká voda (Bhote Koshi river) se vine hluboko pod námi.

Hory jsou porostlé zeleným lišejníkem a také zde rostou korejské jedle. Les je smíšený a rostou v něm houby. Našli jsme dokonce hřib kovář. Vše je zelené, v této nadmořské výšce vliv podzimu není zatím vidět. Na protějším svahu stékají stužky potoků a vodopádů. V údolí se po nočním dešti válí mraky. Cesta vede nahoru a pak padá dolů. Postupujeme dosti pomalu. Přicházíme do Purve, kde je několik stup a po 11 hodině jsme v klášteře Thamo.

Klášter leží ve výšce 2 900 m, je lamaistický a zařadila bych ho spolu s Tangboche na přední místo. Jedná se o kopii tibetského kláštera, který byl rozprášen v roce 1959. Tehdy se zachránilo jen 30 jeptišek a 3 lámové. V roce 1962 byl klášter postaven znovu na tomto místě. Má velkou, velmi zdobnou vstupní bránu. Žijí v něm ženy, muži i děti. Uvnitř je kromě Buddhy také velká fotografie Dalajlámy.

Vybavení kláštera je podobné, jako jsme viděli dříve, s vyhrazeným místem pro každého mnicha označeným látkovou "suknicí". Čas rychle běží. Rozhodujeme se nepokračovat do dalšího kláštera (Tham) a vracíme se.

Po cestě zpět se v Namche Bazaar zastavujeme na poště. Kupuji známku a posílám pohled. Vybavení pošty je žalostné a silně kontrastuje s velmi šikovnou mladou úřednicí.

Doba na cestě: 9 - 15 hod; čistý čas chůze: 4 hod 8 min; ujité km: 13,1.

Den 13: Namche Bazar - Lukla

Nad Namche Bazar ční hora Khunde. Brzy ráno ji vidíme v celé kráse. Než vyjdeme ven, už na ní sedí mraky. Čeká nás poslední, hodně dlouhá etapa treku. Je opět nádherně slunečno. Sestupujeme z Namche dolů, až k řece, pak střídavě nahoru a dolů až do Lukly. Cesta je náročná a dlouhá 19 km. Už si přejeme, abychom byli na místě.

Odpoledne se proti nám valí spousta lidí a zvířat - muly, dzubki, sem tam někdo cválá na koni. Skupin, které potkáváme je taková spousta, že to cestu znepříjemňuje. Stále se navíc musíme vyhýbat exkrementům. Měnící se scenérie zůstávají i tak velmi krásné.

Celý den jsme na dosah divokých potoků a řek. Musíme vždy až do údolí, přejít most a znovu nahoru. Po cestě nás provází hora Kangtega. V jednom místě, ještě před přechodem řeky pod Namche, je vyhlídka, odkud je v případě jasného počasí vidět Everest. Máme štěstí, je to právě dnes.

Náš nosič byl včera u holiče. Má krásný střih, jemný přeliv a moc se těší na konec treku. Jeho kamarádi nám část cesty nesou oba batohy. Jeden dopraví dokonce až do Lukly, do hotelu kam míříme. K večeru jsme skutečně na konci cesty. Máme v nohou 178 km.

North Himalayen Resort je "lepší hotel", tak v něm později dostáváme i ručník (jeden). Je zde wifi zdarma, jen za nabíjení se stále platí. Nosiči dáváme tip 60 dolarů (oficiálně jsme dříve za každý den jeho služby zaplatili 15 dolarů) a loučíme se. Je to dojemné, strávili jsme s ním krásné dny…

Jsme zpět o den dřív. Vyměnili jsme letenky, tak bychom měli odletět druhý den ráno v 10 hod.

Doba na cestě: 8:00 - 16:30 hod; čistý čas chůze: 5 hod 24 min; ujité km: 18,8.

Den 14.: Lukla

Marně čekáme na letadlo. Hory kolem letiště se utápí v mracích. Letištní dráha je krátká a letadlo po vzletu musí proletět mezi nimi. Dokud se nevyjasní, mohou lidé odlétnout pouze helikoptérou. Celý den sedíme v přilehlé restauraci, chroupáme tenounké placky papad a trochu propadáme depresi. Nakonec odcházíme do evropské kavárny na čokoládový dortík.

Den 15.: přelet Lukla - Káthmándú (7:45 -8:30 hod)

Dnes je hory kolem letiště vidět. Je tedy naděje, že odletíme. Po ranní tlačenici a dohadování máme v ruce palubní lístek. Posléze přilétá to správné letadlo. Pohledem z okýnka se loučíme s Himálají a za necelou hodinku jsme zpět v Káthmándú.