Na horu Dom (4 545 m), náročný výstup ve Walliských Alpách

Dom po hřebenech Walliských Alp, ledové království na střeše Evropy

Tam, kdesi v nitru Walliských Alp se k nebi tyčí vrchol. Vrchol, jehož jméno zní tak trochu netypicky. Dom! Tato alpská katedrála patří k těm nejvyšším kopcům na starém kontinentu. Spolu s dalšími dvěma štíty (Lenzspitze a Täschhorn) tvoří mohutnou hradbu, která odděluje doliny Mattertal a Saastal. Hradbu známe pod názvem hřeben Mischabel.

Ten, kdo jej spatří z městečka Saas Fee, pohlédne na chladnou skalní stěnu, vzbuzující respekt. Avšak její odvrácená tvář také nezůstává pozadu. Snad nejkrásnější pohled na Dom, je z nedalekého vrcholu Nadelhornu, odkud vypadá jako nedobytný ledový obr, jehož severní stěna je zcela zaledněna. Již tento pohled dává tušit, že výstup na něj povede právě tudy…

Takřka skoro po roce, kdy jsme navštívili tuto oblast naposledy, opět sedíme v autě a vyrážíme vzdát hold těmto úžasným velikánům. Soudě podle toho, pokolikáté sem mám namířeno, je tato oblast moje vskutku nejoblíbenější.

Čtěte také: Dom: Z Domu se štítem domů

Zahrnout Dom do mých plánů trvalo několik let. Nicméně neváhal jsem ani sekundu, když jeden z kamarádů vyslovil slovo Dom. A tak jednoho srpnového dne, stojíme ve vesničce Randa před nástupem na chatu Domhütte. Již samotný rozcestník udávající čas výstupu 4,5 hodiny nepůsobí moc optimisticky, alespoň podle našich ksichtů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Je před námi více jak 1 500 výškových metrů. Sluníčko pálí a naše nohy začínají ukrajovat první porci výškových metrů. Modřínový les ležící nad Randou nás alespoň na část cesty uchrání před slunečními paprsky. A nejen to. V pauzách nám nabídne i zpestření v podobě malin.

Nic však netrvá věčně, a tak po asi necelých dvou hodinách máme příjemný modřínový lesík za zády. Strmá louka na Lärchenberg plná serpentin, na níž protínáme evropskou stezku Zermatt - Grächen, nás poté zavede až pod skalní stěnu. Časově jsme zhruba v polovině. Skromné stezce však dáváme vale.

Začíná výstup skálami, jenž jsou na těch nejobtížnějších místech zajištěny ocelovými lany, stupy a žebříky. Obrovským kamenným mužíkem končí spleť žebříku a lan a posledních odhadem 150 - 200 výškových metrů vede suťovým chodníčkem. Chata Domhütte na sebe nenechá dlouho čekat a jakmile překonáme horizont suťového svahu, bude již na dohled.

Dávám si poslední pauzičku a čekám na kluky. Moje oči začínají zlehka a s jistou dávkou respektu zkoumat tu siluetu bílého vrcholu, jež vystrkuje růžky tam kdesi v dáli nad chatou. Ano. To Dom odhaluje svoji drsnou západní tvář.

Na chatu dorážíme za čas, jenž udával rozcestník dole v Randě. Domhütte prošla v roce 2012 rozsáhlou rekonstrukcí, byla přistavěna nová část, takže dnešní chatička září novotou. Stojí ve výšce 2 940 m n. m. a již výhled od chaty samotné nabízí dech beroucí pohledy na Weisshorn, Zinalrothorn, Matterhorn či masiv Breithornu.

Na zbytek odpoledne a večer máme jasný cíl. Odpočinek a alespoň jednoho oroseného Cardinala na zahnání žízně. Po ne zcela vydařeném aklimatizačním výstupu, kdy nás počasí nepustilo z bivaku Mittelaletsch na vrchol Aletschhornu, je třeba načerpat síly na další den. Zároveň zjišťujeme situaci a podmínky, které panují na vrcholu. Bouřka, která nás včera ráno nepustila na Aletsch, prý nadělila na svahy Domu dobrých 40 centimetrů sněhu. Trocha optimismu na dobrou noc tak hurá na kutě.

Budíček ve 2:30! Následuje klasická alpská marmeládová snídaně, jako posilující faktor na dnešních 1 600 metrů. Po třetí hodině, za hvězdné oblohy a za svitu čelovek vyrážíme. Zprvu nad chatou je ještě příjemná pěšinka, která nás vede zprava pod hřeben Festigrat. Ta se ovšem brzy změní spíše v suť.

Před námi dupe parta nějakých Němců. Jejich pomalé tempo mě ale víc než znepokojuje. Jakmile se dostávají na ledovec Festi, nazouvají mačky. My však zatím ne. Věšíme se za nějakého místního guida, kterého takticky pouštíme před sebe a po velkých balvanech se dostáváme až nad ledovcový zlom. Teprve nad ním přecházíme na ledovec.

Nasazujeme mačky a začínáme se proplétat mezi trhlinami. Pod sedlo Festijoch je třeba překonat několik doslova hnusných trhlin, u nichž cesta na druhou stranu vede po sněhových mostech. Dnes to bude trochu závod s časem, jelikož s přibývající teplotou a slunečními paprsky budou tahleta místa zrádnější.

Na úpatí Festigratu pod sedlo Festijoch se dostáváme již s přibývajícím světlem. Čeká nás asi dvojkový lezení cca padesát výškových metrů. Jde to vcelku krásně, jen skála je v některých místech zvětralá, a tudíž je třeba dávat pozor, aby někomu nepřistál šutr na hlavě.

Jsme v sedle Festijoch nějakých 3 723 metrů nad mořem. Varianty výstupu jsou nyní dvě. Hřebenem Festigrat nebo severní stěnou tzv. normálou. Horský vůdce, kterému jsme stále v patách, nám nyní výstup Festigratem silně nedoporučuje. Kluky to odrazuje a chtějí nahoru normálkou.

Ačkoliv mám stejný názor, snažím se je vyhecovat, ale jsem přehlasován v poměru 2:1, takže naše další kroky směřují dolů na ledovec Hobärg. Nakonec to byla zřejmě lepší volba, jelikož z Festigratu jsou vypadeny dvě menší lavinky. Spíš splazy. Jednu z nich přecházíme při sestupu z Festijochu na Hobärggletscher.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nyní jsme ztratili dobrých 50 výškových metrů. Možná i víc. Výstupová trasa nyní vede co nejdále od severní stěny Domu, ve které jako časovaná bomba visí spousta séraků. Vykrojíme jakýsi oblouk, jehož cesta se přiblíží pod stěnu Nadelgratu a vede až téměř k sedlu Lenzjoch. Zde již nebezpečí pádu séraků není tak fatální, a tak další výstup již komplikuje jen hluboký sníh.

Je azuro, občas se cáry mraků převalí přes vrchol Domu, respektive přes jeho předvrchol Grand Gendarme. To ale zdaleka nevadí našim objektivům. Nevýhodou těchhle výstupů ve velehorách je, že člověk nemůže na dlouhé hodiny zastavit, jen tak si sednout a kochat se tou nádherou. Respektive může, ale vystavuje se tak většímu objektivnímu nebezpečí.

S přibývající výškou se blížíme pod předvrchol k místu zvanému Gabel. Zhruba v těchto místech by se napojovala výstupová trasa přes Festigrat. Tuto variantu však dnes nikdo nezvolil. Patrně by se tím připravil o možnost stanout u vrcholového kříže. Nás od něj dělí ještě necelá stovka výškových metrů.

Po necelých šesti a půl hodinách výstupu již není kam stoupat. Stojíme na vrcholové kopuli ve výšce 4 545 metrů nad mořem. Od vrcholového kříže, který je momentálně o nějakých pár centimetrů níže než sněhová kopule, nás dělí už jen úzký sněhový hřebínek. Přes něj si docházíme pro vrcholové foto.

Vychutnáváme si to množství gigantických štítů, jež neunikají našim očím. Nejkrásnější walliské pecky jako Weisshorn, Zinalrothorn, Matterhorn či Monte Rosu máme jako na dlani. Severnímu obzoru kraluje hřeben Nadelgrat a nad ním v dáli uzavírají horizont Bernské Alpy. Na západě se zase o slovo hlásí ten nejvyšší z nejvyšších, samotný Mont Blanc.

Člověk by se nejspíš takových výhledů nenabažil nikdy, ale nastal čas zahájit sestup. Přece jen nás čeká více jak 3 100 výškových metrů klesání dolů do Randy. Sestup jde jako po másle, naše tempo brzdí jen skupinky mířící na vrchol, kterým uvolňujeme prošlapanou stopu. Jak jsme se přesvědčili, chůze v měkkém a hlubokém sněhu je místy takřka nemožná.

Pod sedlem Lenzjoch dáváme taktickou pauzičku. Sluníčko pěkně připaluje a tak shazujeme, co se dá. Další část trasy až do sedla Festijoch, chceme zvládnout co nejdřív. Nebezpečí tu hrozí jak seshora, tak zezdola. Není tedy radno se tu příliš zdržovat.

Ukrajovat metry směrem dolů jde více než snadno. Zpět na Festijoch je ještě třeba vytlápnout posledních pár výškových metrů. Původně jsme chtěli dát právě tady větší pauzu, ale jelikož sluníčko doslova peče, pokračujeme dále. Skalní stěnu ze sedla na ledovec Festi slaňujeme.

Kousek pod stěnou je okrajová trhlina, kterou nelze překonat jinak než přes sněhový most. Ten zaplaťpánbůh drží. Festigletscher ještě čítá pár nepříjemných trhlin, ale i přes ně se dostáváme na druhou stranu. Na ledovcovém zlomu přecházíme doprava na velké balvany a suť pokrývajících ledovec. Na jednom velkém balvanu si poté dopřáváme vysněnou pauzu a opalovačku.

Nyní již není kam spěchat. Pohledy zpět na sluncem zalitý Dom jsou úchvatné. Vždycky se ve mně mísí jakási směsice nepopsatelných pocitů, které jakoby nevěřily, že ještě před pár hodinami jsme stáli tam nahoře. Skoro jako kamzíci poskakujeme hromadou šutrů a suti zpět na Domhütte.

Rozpálená kamenná terasa chaty by lákala k siestě kdejakého člověka. Jelikož nás ale láká vidina chlazeného piva, dlouho se na ni nezdržujeme. Balíme věci a mažeme dolů. V podvečer pak docházíme do cíle.

Poklidná vesnička Randa jakoby se již chystala ke spánku. My se ke spánku odebereme do místního kempu Attermenzen, kde jsem v minulosti složil hlavu již asi třikrát. Spánek samotný však přijde na řadu až posléze. Ještě než padnem únavou, je třeba zalít toho ledového obra tím světoznámým českým pivem. No, však vy víte jakým…

Mapy

• Kompass 1:50 000 (117 Zermatt - Saas Fee)
• Landeskarte der Schweiz 1:25 000, list 1328 Randa

Klasifikace

Obtížnost WS (mírně obtížná), skála II. stupeň UIAA.

Převýšení

• Randa - Domhütte: 1 533 m
• Domhütte - Dom: 1 605 m

Další související články: