Dachstein mě pustil na vrchol teprve až na čtvrtý pokus

Vysokohorská turistika v rakouckých Alpách

Snad každý, kdo chodí po horách, má svůj kopec, který ho nějakým způsobem potrápil. Odmítavá kráska Bernina mi dala jasně najevo, že nestojí o mojí přítomnost. Stejně tak hrdý Matterhorn, mě dvakrát vrátil domů - jednou jsme otáčeli 300 m nad chatou, podruhé 300 m pod vrcholem. Ortler, ten se až na potřetí slitoval, snad abych už dal pokoj. Ale prvenství daleko před ostatními zaujímá nesrovnatelně nižší a určitě lehčí hora.

Jsou Velikonoce 92, čára je už pár let volná a já, čerstvě po vojně trpím mindrákem, že jsem ještě nedal žádnou "trojku". V práci si proto udělám o něco delší polední pauzu, jdu koupit cepín a pak za posměchu kolegů, studuji v knížce pohyb po ledovci.

S Jirkou máme papíry celkem čtyři týdny a k tomu půjčenou Škodu 1000 - "Drakouše", takže nic nebrání v cestě. Zabloudíme hned v Praze a pak ještě v Budějovicích, za Gmundenem lehce promáčkneme blatník a už parkujeme u Gosauských jezer.

Čtěte také: Hoher Dachstein, výstup klasickou cestou

A tady začínají problémy. Metrová vrstva sněhu a na povrchu zmrzlá krusta, silná tak, že nejde prošlápnout, ale slabá tak, že povolí, když přenášíme váhu z nohy na nohu. Celý den šlapeme kolem jezer trasu, co má trvat dvě hodiny. Pak v chatce u horního jezera, na verandě, přečkáváme první noc. Ráno, kvůli podmínkám balíme a jdeme na kopce v okolí Traunsee, kde jaro začíná ukazovat svoji sílu.

A opět Velikonoce, tentokrát 93 - brácha, Jirka a já. Po noci u horního jezera hledáme cestu ve stěně nad ním. Ta nás nakonec pustí, bohužel na opačném místě, než je chata Adámek. Další den, po nechtěném bivaku, úplně K.O., vklouzneme do předsíně horské chaty, uvaříme a rychle na kutě. Ráno končí dovolená a tak valíme dolů.

V říjnu 97 a měníme taktiku, na jaře se nedaří - na podzim bude líp. Venca, Evka a já, po cestě beze sněhu, jsme za dvě hodinky u horního jezera a za další čtyři na Adámku. Obloha je vymetená, vrchol na dosah, ale nechceme riskovat noční sestup, vždyť zítra je taky den. Ježe ráno - viditelnost asi pět metrů a slabě sněží.

Nechce se nám přijmout realita, až do oběda čekáme a přitom likvidujeme zásoby jídla a pití, ale nakonec nic jiného nezbývá, než jít dolů. Před chatou u jezera, kde odpočíváme, najdeme vytaženou pramičku - spouštíme ji a neúspěch trošku kompenzujeme plavbou po Gosausee (podrobnosti na www.hkstaripraha.estranky.cz).

Léto 2003. Děcka jsou u rodičů a s Evkou vyrážíme směr Gosau. Plán je jednoduchý - odjezd ve čtyři, okolo 22 hod. budeme na parkovišti pod kopcem. Tam do tří odpočinek a hurá na vršek. Skutečnost je ale jiná. Kolony v Praze, bouračka na D1 a časový plán jde do kytek.

Konečně jsme v Dvořišti, jenže… Rakušáci blokují přechod kvůli Temelínu. Čáru přecházíme v Rudě a pod kopcem jsme ve dvě. Ve tři se mnou cloumá Evka, že mám připravený kafe a že je čas jít. Výstup na Adámek, je neustálý sled mikrospánků, ale pivko na chatě nás probírá.

Pod ledovcem zjišťujeme, že se to chodí bez lana a bez výbavy. Nezdržujeme se tedy tím a za chvíli se kocháme rozhledem ze sedla. Nastupujeme do vrcholového hřebene, ten je zajištěný lanem a jednoduchý. Kletba je zlomena - dolézáme na vrchol. Od kříže obhlížím hřebeny, kdybychom se sem vypravili v budoucnu, třeba s dětmi.

Je červen 2013, když Tom se nesměle zeptá, jestli by šlo někdy vylézt na "cepínový" kopec. V srpnu seženu vybavení pro tři děti a dva dospělé a jede se. Ve čtyři, později než jsme plánovali, začínáme stoupat od auta. Dneska chceme spát na Adámku a zítra dát vrchol a sestup k autu.

Po vylezení stěny nad jezerem, děti kupodivu chápou, že vrátit se je těžší, než dojít k chatě a tak v půl deváté se dohadujeme s chatařkou na ubytování. Ta se omlouvá, že nemá místo a že musíme spát v jídelně. Souhlasíme, ale než dopijeme pivo, přemluví jednoho turistu a ten nám přenechává svůj dvoulůžkáč. Janka, Maky, Terka, Tom a já se vděčně vtiskneme do pokojíku.

Budíček posouváme na sedmou, než se vypravíme, je devět. Poměrně rychle nabíráme výšku a to až do chvíle, kdy se objeví první sníh. Na každém kousku děti zkouší cepíny, z každého pramínku, co teče po skále, se musí napít. Zpoždění narůstá.

Na ledovci, si hyperaktivní Tom, cepínem málem vyklovne oko. Vytvoříme lanové družstvo a tím získáváme nad dětmi trošku kontrolu. Sedlo se blíží, ale čas utíká. Jsou dvě hodiny, touhle dobou jsem chtěl být tady, ale při sestupu. Na vršek to vidím ještě dvě hodiny. Protože jsem počítal, že večer budeme u auta, nevybral jsem dost peněz, na druhou noc, na chatě. Uvažuji, jestli berou karty, jestli mi dají složenku… Nakonec se s Jankou domlouváme na sestupu. A tak si Dachstein připisuje další bod k dobru v naší vzájemné bilanci.

Další související články: