Výstup na horu Ankogel (3 246 m) ve Vysokých Taurách

Ankogel, pohodová alpská třítisícovka na dopoledne

Blíží se náš odjezd z Vysokých Taur a nám přijde líto ráno vstát a jen tak si odjet. Tak z několika možností vybíráme ještě jednu z hor, kam se chceme vydat. Mnohokrát jsme z alpských vrcholů viděli typické hrby Ankogelu. Rozhodujeme se proto z časových důvodů pro tento štít.

3 246 m vysoký vrchol byl původně nejvyšším v oblasti a dal tak název celé skupině (Ankogelgruppe). V roce 1932 se část vrcholu zřítila a nyní je o šestnáct metrů nižší, takže jej předstihla nedaleká Hochalmspitze (3 360 m n. m.).

Čtěte také: Ankogel a Hochalmspitze, pokus o výstup na vrchol

Z vesničky Mallnitz vede do výšky 2 630 m n. m. lanovka nad chatu Hannoverhaus, což je pro nás v tuto chvíli rozhodující. Dostáváme se tedy s mezipřestupem na horní stanici lanovky. Stará chata původně stála nad ní 2 700 metrů vysoko na kopci Arnoldhöhe, kam obvykle míří většina turistů. Mnohem menší zástupy míří na samotný Ankogel.

Nejprve se cesta rozdvojuje, protože horní vede na Grauleitenspitze (2 891 m n. m.). Právě tento vrchol s typickým a pro nás nezapamatovatelným německým názvem se obchází a tvoří dominantu při výhledech z trasy směrem k začátku výšlapu.

Něco málo metrů pěšina klesá alpskými loukami a zbytky sněhu. Pod prudšími svahy Grauleitenspitze se odděluje trasa na Kleinhappscharte a začíná stálý výstup vzhůru. Zpočátku se jde podél potoka. Chodník nám připadá hodně pohodlný. Směřuje východním směrem spíše po okraji plochého karu. V něm se nachází malý ledovec Lassacher Kees.

Sebou sice vláčíme vše od maček po šrouby, ale více se jedná o sílu zvyku. Tady je rozhodně nepotřebujeme. V zimě je jistě situace jiná, jenže i tak je Lassacher nyní spíše směsice ledu a sněhu. Vyčnívá z něj spousta balvanů a jeho mocnost začíná od 0 po sotva několik metrů. Přecházíme jej na hřebínek pod Kleiner Ankogelem. Stopy na sněhu nasvědčují, že pro sestup se volí úplně jiné varianty.

Stezka na Kleiner Ankogel má malý sklon. Čím jsme výše, tím víc nám charakter skály i okolí připomínají Vysoké Tatry a malou exponovaností Baníkov. Řetězy tady pochopitelně nemají, ale v horní části Kleiner Ankogelu dá trochu práci najít stezku. V zimě se chodí vlevo, v létě vpravo. Kleiner Ankogel s 3 096 metry n. m. je k našemu překvapení pro většinu turistů koncem trasy.

Dostatečně plochý a pohodlný sice nabízí dobrý odpočinek, ale hlavní vrchol je o něco výš. Nejprve se přechází krátký hřebínek a la Baníkov, než se vydáme do serpentýn na východní straně. Místy se cesta hodně sype. Jak tvrdíme pokaždé, tohle nemáme rádi. Pevná skála, sníh nebo tráva jsou OK, jen suť… V některých místech by skluzavka za deště asi představovala dost bolestivý pád. Ale není to daleko. Vrcholový kříž na nás shlíží. Těsně pod ním jeden větší balvan a výš to prostě nejde.

Ankogel tvoří přes zdání zespoda několik desítek metrů dlouhý hřebínek, kde se dá porůznu pobíhat a koukat se dolů nebo fotografovat. Severní vrchol se nám zdál hlavní. Pod ním se nachází festovní ledovec Kleinelend, na východě zaujme jezero Plessnitz, za ním pás od Preimlspitz přes Hochalmspitze po Säuleck. Z nich vybíhá na západ (na jih od vrcholu Ankogel) hřeben Maresenspitz uzavírající údolí Mallnitzu.

Na západ vybíhá hřeben s Grauleitenspitze s mnoha dalšími vrcholy. Současně odděluje sjezdovkou jižní svahy se stezkami plnými návštěvníků od pustého údolí podél potoka Anlauf na severu.

Při cestě dolů představuje nebezpečí sjezd po suti. Jakmile přejde chodník na balvany nebo skály, stává se pohodlným. Lassacher Kees brázdí rýhy od bot směřující přímo dolů. Váháme, zda se zachovat podobně.

Rozhodnutí nám uspíší místní Sky Running klučina. Vyběhnul nahoru a nyní prostě klouže dolů. Riskujeme pád sotva pár centimetrů, takže podél kraje "ledovce" se dostáváme lehce dolů. Pohodlně stíháme první popolední lanovku a ještě tak máme možnost před odjezdem svačit s nohama v Seebachu.

Ankogel možná trpí velkou návštěvností, ale za návštěvu podle nás stojí. Z hlediska technických nároků se urputně snaží dosáhnout na F (lehký), sotva I UIAA. Kdo v zimě dokáže ujít převýšení 700 m v českých kopcích a nezamotá se mu hlava ze všech těch krásných hor kolem, jistě za dobrého počasí dojde až nahoru.

My šli nahoru sotva 2 hodiny, dolů 1,5 hodiny. Nepoužili jsme žádné horolezecké vybavení, ale mačky s cepínem se mohou hodit. Ostatní zimní/ledovcové vybavení je důležité, až když je více sněhu.

Další související články: