Zříceniny Děvičky, Nový hrad a Sirotčí hrádek na Pálavě

Tři hrady v Pavlovských vrších

Pavlovské vrchy, lidově zvané Pálava, jsou zvlněným zeleným pásem severojižního průběhu, jenž protínají bílá vápencová bradla. Náleží k Vnějším Západním Karpatům. Představují jednu z krajinných charakteristik Jižní Moravy. Táhnou se v délce dvaceti kilometrů od Novomlýnských nádrží k rakouské hranici a každému, kdo je uvidí, zůstanou natrvalo vryty v paměti.

K jejich neodmyslitelným dominantám patří nejen vysílač na Děvíně a ploché temeno Stolové hory, ale především hradní ruiny v divoce romantických polohách burcujících odedávna lidskou fantazii k úvahám o nadpřirozenu. Seznamme se tedy se třemi hrady v Pavlovských vrších blíže.

Děvičky

Na exponovaném severovýchodním skalnatém výběžku masivu Děvína (550 m) byl zbudován zdaleka viditelný hrad Děvičky (Dívčí hrad, Maidberg, 428 m). První písemné zmínky o hradě v držení českého krále pocházejí již z první poloviny 13. století. Nahradil strážní hradisko Vysoká zahrada u Dolních Věstonic kontrolující obchodní stezku překračující u nedalekého Mušova řeku Dyji.

K roku 1246 se Přibík Pulkava z Radenína nepříliš věrohodně rozepisuje ve své kronice v souvislosti s hradem o zdejším purkrabím Crhovi, jehož toho roku zajali Rakušané. Mučili ho i oko mu vydloubli a vše jen proto, aby jim hrad vydal bez boje. Statečný Crha tak neučinil.

Čtěte také: Sirotčí hrádek, po stopách hradů na Pálavě

Na počátku 14. století o hrad rozšiřují své panství Lichtenštejnové sídlící v blízkém Mikulově. S mikulovským panstvím pak sdílí další osudy. Po krátkém držení uherským válečníkem Ladislavem z Kereszeney přechází do rukou Ditrichštejnů.

Na sklonku třicetileté války, roku 1645, hrad na svém odchodu zapálila švédská posádka. Na jinak pustých Děvičkách pak byly v době hrozby vpádu Turků roku 1683 drženy hlídky, do konce 18. století žil na hradě hlídač upozorňující zvonem na blížící se bouři či požár.

Nejstarší podoba pozdně románského sídla není známa, přepokládá se existence obytné věže - donjonu, možné také je že původní hrad tohoto jména stával v úplně jiné poloze blízkého okolí. Přístupová cesta vedla, stejně jako dnes značka, severním úbočím pod hradním jádrem, níže ve svahu se rozkládalo předhradí. Do hradu se vstupovalo bránou na východě.

Obdélné jádro s palácem chránila mohutná plášťová zeď, k jihozápadu ubíhající hřeben přerušoval šíjový příkop. Před ním vyrostla v první polovině 16. století v době vrcholících příprav k obraně proti Turkům dělostřelecká bašta souběžně se stavbou stejného charakteru v nedalekém Mikulově na Kozím vrchu. Hrad byl renesančně upravován pro bydlení ještě za Ditrichštejnů ke konci 16. století.

Ke zřícenině v malebné poloze nás přivede zeleně značený výstup z Pavlova (2,5 km), nebo červená značka z Dolních Věstonic (3,5 km) či červená z Klentnice překonávající hřeben Děvína (asi 4,5 km). Obdivovat se můžeme mohutným troskám plášťové zdi, základům paláce se sklepy, nabízejícími útočiště před nepřízní počasí, dochována je i dělostřelecká bašta na jihovýchodě areálu.

Z hradu se nabízí překrásný půlkruhový výhled orientovaný převážně na sever. Severozápadním směrem hledíme do rovin Dyjskosvrateckého úvalu, ještě dále bývají vidět i brněnské dominanty Petrov a Špilberk (282,0 m), vysílač na Hádecké planině (424,3 m) a jižní partie Drahanské vrchoviny nad Vyškovskou bránou. U nohou nám leží stříbrná plocha hladiny Novomlýnských nádrží. Za nimi krajinu protíná železnice Brno - Břeclav. Severně od ní se rozkládají Hustopeče, od nichž se dále vlní pole a vinice Ždánického lesa, jižněji pak vidíme další pásy moravských Karpat: Boleradickou vrchovinu za Velkými Pavlovicemi a Kyjovskou pahorkatinu ještě jižněji.

Okna bývalého paláce prolomená v plášťové zdi umožňují i výhled na východ. Kromě krásné tarobylé vinařské vesničky Pavlova tisknoucí se k patě hradního kopce vidíme o něco dále cenné lesní komplexy Milovického lesa, za obzvlášť pěkného počasí zdobí obzor jižní partie Bílých Karpat a modrý pás části Malých Karpat.

Cesta z Pavlova míjí na severním úbočí hradního vrchu trojici vápencových skalisek zvaných Tři panny. Dvě místní pověsti se shodují v tom, že se jedná o zkamenělé dcery hradního pána. Neví se však, zda zkameněly po matčině neuvážené kletbě za svou lenost nebo zda proměna v chladný vápenec znamenala vykoupení před zhanobením, kdy si měl nejstarší z dcer vzít z otcova popudu za ženu ďábel.

Jiný příběh o skalách si bere na mušku hrabivost jednoho z hradních pánů. Ten prý záludně zavraždil a okradl tatarskou princeznu i s doprovodem. Mrtvoly pohozené pod hradem se pak proměnily ve věčný kámen, pohled na studené svědky vlastního zločinu nakonec zločinného pána zbavil rozumu a dohnal k sebevraždě. Rozzuření Tataři v odvetě vyplenili Moravu.

Samotný hrad se pyšní výskytem dvou bílých paní. Má se jednat o dcery majitele hradu, které byly zasypány v podzemní chodbě na útěku před Švédy útočícími na hrad. Hororové prvky má i příběh pokladu pod Děvičkami. Nalezla jej za pravého poledne jedna žena z Pavlova, kousl ji však do ruky pes, chránící zakleté bohatství. Nešťastnici pak ochrnula ruka.

Nový hrad

Na skalnatém výběžku Kotle (477 m) nad bradlem Martinka, v sousedství Dolních Věstonic hledí do kraje nepatrné pozůstatky někdejšího hrádku jménem Neuhaus (Nový hrad). Stavitelem sídla byl roku 1385 moravský markrabě Jan Jindřich, jenž chtěl tímto počinem jak zarazit rozpínavost Lichtenštejnů, tak alespoň zčásti zajistit panovníkovu kontrolu v blízkosti hranic i významné obchodní stezky z Moravy do Rakouska pod Pavlovskými vrchy.

Záhy se však hrad dostal do rukou samotným Lichtenštejnům, kteří tak scelili svoje velké panství v kraji Pálavy. Na počátku husitských válek Neuhaus dobyli příznivci kalicha, po jejich řádění již zůstal trvale neobydlen.

Náznaky valů a příkopů spolu se skromnými zbytky zdí charakterizují místo stavby hrádku. Skládal se z jádra a předhradí. Chránily jej kolmé skalní stěny a prudký svah, přístup byl možný jen ze severovýchodu. Jádro mělo úzkou, srpovitě protáhlou dispozici o přibližném průběhu ze severozápadu na jihovýchod.

Severovýchodní konec jádra charakterizovala věž, na opačné straně byl zřejmě umístěn palác. Na jihovýchodě se před šíjovým příkopem rozkládalo přehradí, to bylo mimo další příkop navíc chráněno opevněnou vyvýšeninou lichoběžníkovitého půdorysu.

K hradním ruinám se přiblížíme výstupem po zelené z Dolních Věstonic (1,5 km) či po stejné značce od rozcestníku v Soutěsce (1,5 km), možností je také přístup po modré z blízké vsi Perná (2 km). Značky se stýkají u rozcestníku Pod Martinkou, od něhož na bradlo stoupá neznačenou pěšinkou. Upozorňuji, že na samotné místo stavby hrádku je přístup zakázán, pohybujeme se na území národní přírodní rezervace Děvín-Kotel-Soutěska, kde je povolen jen přesun pěších po značených stezkách.

Sirotčí hrádek

Necelého půl kilometru nad obcí Klentnice ze skal vyrůstají impozantní zbytky Sirotčího hrádku (Růžový hrádek, Waisenstein). Vystavěl jej na počátku 14. století Siegfried Orphanus (latinsky sirotek, též německy Waise), známý vítěz rytířských turnajů. Úmrtím stavitele hrádku však vymírá celý rod po meči a panství připadá panovníkovi.

V neklidné době po zavraždění Václava III. roku 1306 se Sirotčího hrádku i s okolím ochotně ujímají roztahovační Lichtenštejnové, v jejich držení pak setrvává až do konce své existence. Nebyl trvalým sídlem, přesto se jako pustý uvádí až na konci 16. století. Od počátku 15. století zde stávala kaple, zrušena byla až roku 1784.

Hrádek má neobvyklou dvoudílnou dispozici rozloženou mezi severní a jižní vápencový útes, obě skaliska odděluje těsná hluboká soutěska. Jižní útes byl přístupný přes příkop v pokračování rozsedliny mezi skalisky příhradkem z jihovýchodu a hostil palác trojúhelníkovitého půdorysu. Dodnes zachované zdi do výše prvního patra jsou v nejužším místě na západním výběžku skály ukončeny věžicí s oknem.

Stavba snad i se schodištěm stála při úpatí severního skaliska. Temeno této skály neslo blíže neurčené stavby, dnes se dochovaly jen základy obvodových zdí. Severní i jižní skalní blok byly patrně spojeny mostkem. Hrádek doplňovaly valy, příkopy, palisádová hradba a předhradí na jihovýchodě.

K romantickým ruinám přijdeme vedeni červenými značkami jednak z Klentnice pod hradním kopcem (asi 1 km), či sedla pod hrádkem dosáhneme sestupem ze Stolové hory cestou z Mikulova (5,5 km z náměstí). Variantou přístupu je volit neznačenou cestu mezi domy vesnice k fotbalovému hřišti v těsné blízkosti hrádku. I Sirotčí hrádek je místem dalekého výhledu. Východním směrem vidíme podobná místa jako z Děviček, severně se otevírá zajímavý pohled na masiv Děvína ukončený Dívčím hradem.

K Sirotčímu hrádku se váže smutná pověst o nešťastném rytíři jménem Čičos. Ten se dal k templářům, po válkách však svůj klid nalezl v kraji Pálavy, kde se i daleko od řádových bratří sám zřekl celibátu a oženil se s místní zemankou. Ta mu porodila syna.

Nedlouho po porodu se na hrádku objevili templáři v čele s komturem z nedalekých Čejkovic. Templáři nešťastného rytíře hřešícího proti pravidlům řádu spolu se zemankou popravili, posádku pobili, jen jediný člověk se zachránil. Novorozeně na místě pokřtili na Sirotka-Orphana a vzali sebou.

Až po letech se Orphanus vrátil na rodné místo a dozvědiv se, jak skončili jeho rodiče, dožil svůj život na místě jako poustevník. Jeho otec Čičos se zde pak zjevuje jako bezhlavý templářský rytíř na koni. A není věru sám. O hrádku se povídá, že tu straší tajemný černý pes. Místní učitel, který tomu nevěřil a přečkal zde noc, doplatil na svou drzou nevěřícnost životem.

Použitá literatura

• Fiala Z., Hosák L., Pavel J., Janáček J., Kotek L. (1981): Hrady, zámky, tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (I) Jižní Morava, Svoboda, Praha.
• Plaček M. (2007): Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, 2. vydání, Libri, Praha.
• Mapa KČT 88 (2007): Pavlovské vrchy a Dolní Podyjí, 3. vydání