Hrad Ronov v CHKO Kokořínsko, zřícenina hradu

Nejdříve jsem šel po zelené turistické značce, která vede už od nádraží. Bylo to mírné stoupání. šlo se příjemně. Výšlap byl z počátku rozkvetlou třešňovou alejí. Svítilo sluníčko, vonělo jaro, bzučely včely. Prvních asi patnáct set metrů bylo stoupání mírné, než jsem se napojil na červenou turistickou značku, která vedla až na vrchol.

Jakmile jsem vešel mezi stromy, do lesa, začal se svah postupně zvedat. Chyběl mi nahoru asi kilometr. Když jsem byl asi v půlce strmějšího stoupání, potkal jsem skupinku turistů kráčejících již s úsměvem z hradu. Pozdravili jsme se. Zrovna jsem vydýchával. Paní mi říká: "To už je jen kousek, to dáte." Věděl jsem, že to dám. Jen nevím, co si představovala pod pojmem kousek.

Minul jsem kamenné moře, které jsem měl po pravé ruce. Šel jsem s opatrností. Stezka byla úzká, byl jsem obezřetný, abych neuklouzl, nesjela mi noha. Ani jsem se nenadál a stál jsem pod hradem. Posledních pár metrů jsem za pomoci rukou vylezl. Bylo to už hodně strmé a přidržoval jsem se.

Na hradě byly dvě rodinky s dětmi a opékali zde buřty. Povídal jsem si ještě s jedním turistou. Říkal mi, že až polezu na zříceninu hradu Ralsko, že tam je stoupání ještě strmější. Zatím jsem tam ještě nebyl. Poděkoval jsem mu, popřáli si hezký den a rozloučili se.

Sedl jsem si na zídku, občerstvil se a vydýchával. Mezitím jsem přemýšlel nad tím, jak se sem vůbec stavitelé dostávali. Nebylo nikde znát a vidět, že by někde byla cesta pro jezdce na koních či pro povoz. A když si představím, že to vyšli pěšky a ještě ve zbroji, která na středověk nebyla nejlehčí, klobouk dolů před jejich fyzičkou. Srovnávám s sebou, který šel nalehko, v pohodlných botách a nic těžkého na sobě.

Neví se, kdy přesně byl hrad založen a kdo jej nechal stavět. Vzhledem k umístění a přístupu těžko zastával rezidenční funkci. Podle názvu hradu se předpokládá, že pocházel z některé větve Ronovců. V úvahu tak přicházejí Berkové z Dubé, kteří sice již v roce 1348 vlastnili ves Kravaře, ale v Lužici u Žitavy drželi hrad stejného jména.

První písemná zpráva o Ronově pochází z roku 1429, kdy bratři Jaroslav a Jindřich Berkové, postupují nedaleký Helfenburk Janovi ze Smiřic. Ale kromě Ronova se uvádějí seděním také na Milštejně, hradu postaveném na pomezí Čech a Lužice. Dalším známým majitelem Ronova, bezpochyby již českého se stal Vilém z Ilburka.

Z historických pramenů není zřejmé, kdy hrad získal, protože je poprvé uváděn jako majitel až v roce 1488, rok před svou smrtí. Po něm držel hrad jeho syn Vilém, za něhož byl v roce 1505 připojen ke Stvolínkám, kde po jeho smrti od roku 1538 bydlela vdova Anežka z Helfenštejna. Později pak hrad přešel sňatkem na Kurcpachy z Trachenburka a v roce 1603 Ronova nabyli Vartemberkové. Když od nich roku 1608 koupil Ronov Adam Hrzán z Harasova, uvádí se již jako zpustlý.

Po odpočinku, prohlídce hradu, kocháním se i výhledů z tohoto místa jsem se vydal na cestu zpět na nádraží k autu, je to asi dva a půl kilometru. Užíval jsem si to a pořídil i několik fotografií, o které se rád podělím. Pokud chcete utahat děti, podaří se vám to, ale budete možná utaháni víc než ony. Stojí to za to, vylézt až nahoru a potom se kochat výhledy a představovat si, jak se sem tehdejší obyvatelé dostávali, jak se zde žilo.

• Zřícenina hradu Ronov na turistické mapě

Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe, pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.