Malebná Pouzdřanská step a Pavlovské vrchy turisticky

Přírodní zajímavosti Pálavy

Mohutná souvrství vápence. Knihy o jednotlivých fragmentech ve vývoji Země. A miliony let nás dnes oddělují od toho počátku, kdy vápenec vznikl z usazených schránek a zbytků těl dávno vyhynulých mořských živočichů. Rozprostřená panoramata máme jako na dlani. Například v tomto příjemném pohledu z Pouzdřanské stepi. Prozkoumávám tahy horizontu. Obraz, který jsem spatřil mnohokrát.

Pro člověka žijícího v tomto kraji mají Pavlovské vrchy neobyčejný význam. Patriotický význam domova. Jsou vidět už z daleka, jako by chtěly povídat o nekonečném smyslu návratu a o tom, že člověk má místo kam patřil, patří a bude patřit stále.

A tak koukám jako blázen. Vyčnívají tu z úrodné roviny. Jsou tak bílé. V slunci se lesknoucí bílý vápenec… Asi ležící ženské tělo, její oblé tvary, možná hřbet spícího draka, který tu čeká už tisíce let na své probuzení do jednoho nevšedně nevšedního dne. Říká se to. A člověk věří čemu věřit chce… Ale ta Pouzdřanská step, na které zrovna stojíme, bude až cílem naší cesty. Vraťme se tedy raději někam na úplný začátek. Někam na druhou stranu vrcholů. K rakouské hranici…

Město na jihu

Není to až tak dávno, kdy se o Mikulovu hovořilo jako o městě vojáků a lehkých holek. Kasárna jsou dnes již zavřena a o problémech pohraničních měst víme bohužel své. Například obce západních Čech a jejich asiatští prodavači či úsek silnice E55, nebo snad česko-polská hranice a její různorodý a hrdý trh. Holt tak nějak to žije.

Co však zaslechneme o Mikulovu dnes? Že sem tečou peníze z Uneska, státních, či Evropských fondů. Že město mnohokráte díky těmhle tokům peněz zkrásnělo. Ale také tu existovaly nemilé aférky v komunální politice. A kulturní atrakcí se tu stal fakt, že pan doktor Železný vlastní některé místní budovy, pozemky. Hotel, vinný sklípek… Každopádně si tuto informaci místní průvodci neodpustí. Při neblahém pomyšlení na jednu prohranou arbitráž však člověk raději vypustí tohle jméno z myšlenek a věnuje se jiným poznatkům. Vězte, že tohle město nese na své dlažbě šlápěje takových osobností, jako jsou Karel IV., Napoleon Bonaparte, pruský král Vilém či kancléř Bismarck.

A nějaký městský mezník? Blížil se konec války. Den 22. dubna 1945. Ustupující německá vojska podpálila mikulovský zámek, přičemž byla zničena cenná umělecká díla svezená do těchto míst Němci z celé Evropy (např. velké množství francouzského porcelánu, kostýmy vídeňské opery…). Neuvěřitelná a obdivuhodná obnova zámku podle projektu O. Oplatka trvala celých 11 let a postupným otevíráním jednotlivých částí byla ukončena v roce 1962.

Dnes tu můžeme najít zajímavou expozici Regionálního muzea, zabývající se mimo jiné i vývojem a rozvojem vinařství. Vinařství nakonec ke kraji pod Pavlovskými vrchy neodmyslitelně patří. Bude na nás při zdejších toulkách dýchat doslova na každém kroku. Vždyť révu tu pěstovali již staří Keltové. Římané sem přinesli další, ušlechtilejší odrůdy. Uvážené poznatky habánů. Nové a nové trendy moderního vinařství až po současnost. Vše pak poznamenalo místní tradice. Zemědělské a řemeslné umění tento břeclavský kraj provází ruku v ruce. A lidé jsou tu družní a pracovití. Moderní doba přinesla částečnou stagnaci zemědělství, s tím i jisté problémy a mladí lidé se začínají více uchylovat k migraci do velkoměst. Myslím, to pociťuje i jižní Morava, ale vinařství tu zažívá díky své popularitě a poptávce naopak nový vývoj a nové rozměry.

Vraťme se k Mikulovu. Nespornou pýchou sbírky v zámecké expozici je doslova obří sud z roku 1643, s úctyhodným obsahem 101 000 litrů vína patrně největší na světě. Byl určen pro vinné dávky poddaných. Nebyl však nikdy zcela naplněn a v poslední fázi seděla v sudu zámecká kapela, která vyhrávala při radovánkách šlechty.

Mikulovské panství držel od roku 1575 až do roku 1945 rod Ditrichšteinů. Jejich hrobka stojí poblíž náměstí. Proběhly zde citlivě provedené restaurátorské práce. Z její galerie můžeme spatřit celé město a okolí. Před námi se rozprostře hřeben Pavlovských vrchů jako vábnička pro kroky a volá nás už jít…

Stoupáme. Ke zmíněnému hřebenu Pavlovských vrchů či Pálavy nás přivede červená turistická značka. Nelze bez povšimnutí přejít čtyřhrannou střeleckou věž. Říká se jí "Kozí hrádek". Pochází pravděpodobně z 15. století. Stvořená jako předsunutá opevněná část hradu, střežila vstup do města i provoz na obchodní cestě do Vídně. A pak… Podél zdi židovského hřbitova… Ten patří k nejstarším a největším u nás (obsahuje až 4 000 náhrobků). Jeho nejcennější částí je rabínský vršek, kde byli pohřbíváni místní i moravští zemští rabíni (z velkého židovského ghetta čítajícího až na 320 domů se dodnes dochovalo jen 90).

Židovská komunita tu byla hojně zastoupena. V polovině 19. století tu žilo 3 500 židovských obyvatel. A zánik? Před nedávnem jsem se byl podívat v polské Osvětimi a musím podotknout, že se člověku až chvěje hlas, když vypráví o tom místě ostnatých drátů a cihlových budov a nekonečně dlouhé řadě fotografií s podobenkami beznaděje. Ale zůstaňme raději tam, kde jsme. Kameny na náhrobcích jako úcta k zemřelým. A občas možná nějaké přáníčko… Ocitáme se za hranicí města.

Hledání minulosti

Při naší cestě budeme míjet dvě státem chráněné přírodní památky Turold a skalní útvar Kočičí skála. Ten představuje izolovaný úlomek kry pevných druhohorních vápenců. Ale ještě dřív nás Turold přivítá mohutnou stěnou bývalého lomu, kde je také vstup do krasové jeskyně. Systém chodeb v několika výškových úrovních o délce přibližně jednoho kilometru. Jsou tu podzemní jezírka a také unikátní výzdoba, tvořená sintrovými povlaky a krystaly kalcitu.

V obou vápencových útvarech ať už v jeskyni pod Turoldem, nebo v útrobách Kočičí skály se údajně nachází poklad. Takže pozor. Použitelné informace pro všechny hledače pokladů!! Nejvhodnější k vyzvednutí je velikonoční neděle. To je den kdy se všechny skály a podzemí skrýše otevírají. Ale i tak vězte, že všechny tyto poklady jsou přepečlivě střeženy skřítky.

Pavlovské vrchy jsou pověstmi doslova protkané. Tak například na Stolovouu horu přijíždí nepokojný duch templářského rytíře. Jen za bouřlivých dnů, kdy blesky protínají oblohu a zemi bičují prudké masy deště. Je to sirotek Orfanus, říká se. Ten, jehož rodiče se provinili proti pravidlům řádu. Jeho otec - templářský rytíř Čičoš se tenkrát oženil se zemanskou dcerkou a oba byli v den křtu svého syna na příkaz komtura z Čejkovic popraveni. Hrad byl pobořen. Templáři dítě odvezli do dalekých zemí. Navrátiv se po zrušení řádu zpět do rodné země, dověděl se o neblahém osudu svých rodičů. Zmatený, zarmoucený. Zůstal v osamění, v jeskyni pod zpustlým hradem. Jiskry létají od doteku kopyt a vápencové skály…

Stolová, nebo také Tabulová hora jejíž výška je 460 m má plochý vrchol na jehož temenu se patrně nacházelo pravěké hradiště z doby bronzové. Nádherný pohled z tohoto místa nám ukáže celý hřeben Pálavy, který otevírá právě pověstí zmíněný Sirotčí hrádek a v pozadí další zřícenina Dívčích hradů.

Sirotčí hrádek (název pravděpodobně podle zakladatelského rodu Sirotků) je nevelká zřícenina pomezního hradu ze 13. století. Je rozložena na dvou strmých skalních útesech. Zpustl stejně jako známější Dívčí hrad po dobývání švédskými vojsky v 16. století. Úžasně romantický tvar, zaujal mnohé filmaře. A tak jej známe například z filmu Třetí skoba pro kocoura či z filmové pohádky O statečném kováři. Zbytky hradní věže a vysokých zdí na strmé skále ukazují jak musel být hrad zajímavě položenou stavbou.

Zaměřme se na vzdálenější hrad. O Dívčích hradech se traduje zkazka, že projíždějící tatarská princezna, která se rozhodla poznávat nové krajiny, okouzlena zdejším krajem a unavena cestou uchýlila se na hradě k odpočinku. Hradní pán ji vstřícně přijal, ale oslepen chamtivostí a touhou po jejích špercích v noci nechal opít a pobít její družinu.

Bezbrannou princeznu i se dvěma služkami nechal vyhodit z oken hradu. Ráno však pod hradem v překvapení objevili v místě kde měla ležet mrtvá těla - skály, ve které se těla proměnila. Stojí tam dodnes jako symbol krvavé noci na hradě. Událost byla podle pověsti předzvěstí tatarského vpádu, kdy se tatarský chán rozhodl pomstít svou dceru. Táhl s vojskem Moravou a plenil. Všemu vinnému pánu z Dívčího hradu nechal vylít roztavené zlato do hrdla.

Přes hlavní hřeben

Z Dívčího hradu je velkolepý rozhled na Mušovská jezera. Též na vesničku Pavlov, která je známa barokní lidovou architekturou. S tou se však můžeme setkat i na naší cestě přes vápencové bradlo. Za Klentnicí zahneme z červené značky na modrou, která nás povede po spodní části hřebenu ze západní strany Pálavy. A právě na jejím začátku po pár metrech potkáváme zděná Boží muka.

V katastrech blízkého okolí je jich nejméně šestnáct. Pocházejí z doby přelomu 18. a 19. století. A můžou označovat vedle lidské blízkosti k Bohu například nějakou událost (podobně jako např. smírčí kříže), která se na místě stala. A tak tam kde stojí zmíněná Boží muka byla 6.6.1809 bleskem zabita 79letá selka Katharine Grecková, vracející se dvěma svými vnuky z pole. Na světě je neuvěřitelné množství míst, bodů, které nám něco vypráví. Některá jsou více slavnější, některá méně. Mají však v sobě pokaždé nikdy neutichající a nevyčerpatelné mystické kouzlo.

Stepním a lesním porostem s uměle vysazenými borovicemi se dostáváme se na jednu z nejkrásnějších pasáží cesty. Přivítají nás nádherné skalní útvary. Nejvyšší skalní stěna měří okolo 70 m. Je to skála se ženským jménem Martinka. Před dvaceti roky jsem se tu poprvé zkoušel dotknout chladivého kamene a zdolat jeho majestátnost. Při zvuku karabin ovšem. Dnes se tu může lézt jen v období podzimu.

Krása vápencových skal se v tomto úseku cesty ukáže v plné parádě. Aby nám neušel hřeben a nejvyšší vrchol Děvín pokračujeme po zelené značce, která jde chvíli souměrně s modrou. Nás zase zavede zpět k červené, kterou jsme kráčeli z Mikulova. A tak se dostaneme k Soutěsce. Mohl bych o ní psát, ale co ji raději vidět? Pestrou scenérii skalních útvarů vybělených sluncem, deštěm a větrem.

Nejvyšší vrchol Pavlovských vrchů, ale i blízkého okolí je vrch Děvín. Dosahuje 550 m. Na jeho vrcholu stojí stejnojmenný a také mnohonásobně diskutovaný TV vysílač, který časem už jakoby snad srostl s horou. Možná je škoda, že stezka není situována až k okraji skalních útesů na západní straně vrcholu. I tak zde zdoláme nejvyšší bod naší cesty po pálavských kopcích.

Vím, oproti jiným pohořím je tahle částečka Karpat malinká jak rozlohou tak i výškou, ale o to nabízí rozmanité scenérie, které určitě ocení každý, kdo se alespoň trochu dívá kolem sebe. Také zde najde náročnější turista neuvěřitelné zážitky a duchaplné poznání. A člověk se ve vztahu k přírodě musí pomalu rozplývat nad všestranností zastoupení přírodních skvostů v tomto nevelkém bradlu.

Dolní Věstonice

Sestupujeme. Dolní Věstonice jsou místo převážně proslavené archeologickými nálezy. Dokonce světově proslavené… Opravdu. Věstonice a jejich okolí bylo před 25 tisíci lety pravděpodobně nejvýznamnějším tábořištěm člověka na naší planetě. A můžeme mluvit hned o několika prvenstvích. Ať už v souvislostech s nejstarší keramikou, nejstaršího dochovaného souboru koster homo sapiens sapiens, či nejstarší výrobou textilu.

V červenci 1996 se totiž prokázalo, že na keramických úlomcích se dochovaly otisky prvního dochovaného textilu na světě. Náš předchůdce využíval vlákna z kopřivy, což předpokládá jisté znalosti rostlin a pravděpodobně i dřevěného rámu. Pozoruhodné. A pozoruhodná a krásná je určitě soška Věstonické Venuše znázorňující kult plodnosti. V místním muzeu můžeme spatřit kopii. Originál je uschován v trezoru Moravského zemského muzea v Brně.

Muzeum archeologie v Dolních Věstonicích, se nachází na rozšířeném prostranství uprostřed obce kousek od kostele Sv. Michala, který má umělecky cenný interiér i exteriér. Nejstarší část kostela pochází z 13. století. Interiér je dílem bavorského sochaře Ignáce Lengerachera, dvorního sochaře Ditrichštejnů, jehož sousoší sv. Luitgardi stojí také před západním průčelím. Luitgarda byla nizozemská cisterciačka a mystička. Většinou je zobrazována s atributem k ní sklánějícího se Ježíše s křížem, anebo se slepcem.

Nejstarší stavby v obci jsou mimo staré radnice (dnes právě arch. Muzeum) domy č. 4 a č. 5 (1684) a barokní sýpka (1754). Věstonice patřily se svým okolím od pradávna k nejstarším moravským sídlištím. Procházela tudy cesta z jižní Adrie k severnímu Baltu. Mimo již zmíněných archeologických nalezišť zde bylo zkoumáno i mohutné opevněné velkomoravské hradiště Vysoká zahrada, nacházející se jižně od silnice na Strachotín. K němu také náleží pohřebiště v trati Na pískách (ostrůvek v novomlýnské nádrži, poblíž hráze po níž při cestě z Věstonic do Strachotína), kde bylo v 50. letech min. století prozkoumáno na 2 000 hrobů z 10. až 12. století.

V 16. století se usadili v kraji novokřtěnci - habáni. Vedle pověstné habánské keramiky je proslavilo také zpracování přírodních surovin, zemědělství a samozřejmě zmíněné vinařství.

Jezera

Vodní dílo souhrnně označené jako Novomlýnské nádrže představuje soustavu tří přehrad, vybudovaných v letech 1975 - 88. Celková rozloha tolik diskutované vodní plochy je 3 227 ha. Díky tomuto dílu zmizely pod hladinu, mimo obce Mušov, rozsáhlé plochy luk a lužních lesů. Ale také významná archeologická lokalita Petrova louka z velmožským dvorcem z 9. stol., či bojiště mezi Věstonicemi a Strachotínem, kde za českého stavovského povstání v roce 1619 porazilo moravské stavovské vojsko císařskou armádu vedenou generálem Dampierem.

Císařští měli 8 000 mužů, Moravané pouze necelou polovici. Nerovné, že? (Třicetiletá válka se v této jihomoravské oblasti projevovala velmi citelně, ale to asi jako každá válka. Válka vždy znamenala průchod neomalených hord vojáků touto oblastí. Obce byli nejednou vypleněny.)

Dnes se jezera stala význačnou lokalitou hnízdišť vodních ptáků, stále se však nabízí otázka jestli mělo tohle dílo vlastně smysl. I turistický ruch letních rekreací, který je již několik let, řekl bych stále v začátcích, neboť tyto oblasti nepatří zrovna k těm udržovaným a pohledově krásným, se točí okolo letního problému ne zrovna čisté vody ke koupání.

Strachotín můžeme minout po hrázi mezi střední Novomlýnskou nádrží a Strachotínským rybníkem. Podobně jako i ostatní obce v okolí se v roce 1938 stal Strachotín částí Dolnorakouské župy v rámci Velkoněmecké říše. Po odsunu německých obyvatel byla oblast doosídlována obyvateli z Hodonínska a Hustopečska.

Stezka nás povede podél střední Novomlýnské nádrže. Při troše štěstí tu můžete spatřit kolpíky, kormorány, či dokonce i husu severskou, ale tu jen v době jarního tahu. Co tu zůstalo jako by "věčnost na malém ostrůvku" uprostřed jezera, malý - jakoby zapomenutý kostelík. Jde o původně románský kostelík sv. Linharta z utopené obce Mušov.

A tak se po modré značce dostaneme k cíli naší cesty. Národní přírodní rezervace Pouzdřanská step nás nejpravděpodobněji upoutá koncem dubna kdy určitě nepřehlédneme trsy bílých květů katránu tatarského. Ale v drnové stepy našla svůj domov nemalá řada teplomilných květin (koniklec, kostřava, kavyl). A zajímavé jsou například i žížaly, které tu dosahují pozoruhodné délky přes 30 cm. A nakonec pohled na překrásnou siluetu Pavlovských vrchů. Ta stojí rozhodně za to. Je jako předurčená k přenesení na malířské plátno. A hlavně má pro našince význam, že takhle chutná být doma.

Pocházím z kraje pod Pálavou. Žiji v krajině pod Pálavou. A tak až se jednou budu vracet domů z dalekých cest, budu zažívat - budu cítit ten nádherný dojem domova, když spatřím vrcholky Pavlovských vrchů. Budu si libovat v pocitu štěstí a radosti…

Pavlovské vrchy, turistická mapa