Turistika: Pavlovské vrchy, přechod na Pálavě

Přechod hřebene Pavlovských vrchů

28. říjen není jen svátkem nás všech, tedy svátkem státním, ale je i dnem narozenin mé hodné ženy. Tentokrát dokonce pětadvacátých. Rozhodli jsme se je oslavit víkendovým pobytem v místě naší svatby, tedy v Mikulově. Vrcholem pak měl být přechod Pavlovských vrchů přímo v narozeninový den.

Pavlovské vrchy, zvané též Bílé hory či Hora Venušina, jsou součástí Vnějších Západních Karpat. Jméno Pálava je odvozeno ze staršího pojmenování vesnice Pavlova na jejich severovýchodním úpatí. Považují se za nejmenší moravské pohoří.

Průběh Pavlovských vrchů charakterizuje přibližně severojižní směr. Strmě se zvedají od hladiny Dolní Novomlýnské nádrže výběžkem děvínského masivu, jehož temeno zdobí kamenná přilbice ruin hradu Děvičky (428 m). Hřeben dále stoupá jihozápadním směrem k nejvyššímu bodu Pálavy Děvínu (549 m) s vysílačem.

Hluboká rokle zvaná Soutěska odděluje Děvín od zalesněného komplexu Kotelné se dvěmi kótami Pálavou (462 m) a Oborou (483 m). Jižněji nad Klentnicí leží Růžový vrch se zříceninou Sirotčího hrádku, na něj navazuje ploché temeno Stolové hory (459 m).

Pavlovské vrchy dále ubíhají k Mikulovu, v jehož katastru již leží vrch Turold (385 m) a tři mikulovské dominanty: Kozí vrch s Kozím hrádkem na rozeklaném skalnatém vrcholu, Svatý kopeček (363,2 m) se sakrálním komplexem a Zámecký vrch s rozlehlým zámkem a terasovitými zahradami. Janičův kopec v severovýchodním sousedství Svatého kopečku byl v minulosti zcela odtěžen. Posledním výběžkem Pavlovských vrchů na české straně je Šibeničník (239 m) nad stejnojmenným rybníkem.

Pohoří dále pokračuje v rakouském Weinviertelu vrcholy Schweinbarther Berg (337 m), Hoehlenstein (390 m) a Falkenstein (415 m) se zříceninou hradu. Roku 1976 byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Pálava (CHKO) o celkové rozloze 83 km². Pavlovské vrchy představují její nejznámější, západní část.

Na severu CHKO zahrnuje i malou plochu Dyjsko - Svratecké nivy s mezinárodně významným mokřadem - Křivým jezerem, na jihu chrání slaniska Nesytské sníženiny v sousedství největšího moravského rybníku Nesytu, východní část oblasti pokrývají rozsáhlé teplomilné dubohabřiny, doubravy i suťové lesy Milovického lesa.

V roce 1988 se CHKO Pálava stala biosférickou rezervací na listině UNESCO, roku 2003 byla rozšířena o jedinečný urbanistický celek Lednicko-valtický areál a oblast Podluží s lužními lesy mezi soutokem Moravy a Dyje, městem Břeclaví a obcí Mikulčice. Nové území o velikosti přesahující 300 km² bylo pojmenováno Biosférická rezervace Dolní Morava.

Nedělní dopoledne na vylidněném náměstí v Mikulově působí klidným dojmem neměnnosti věcí. Impozantní panorama tří mikulovských dominant: zámku, Svatého kopečku a Kozího hrádku tvoří důstojnou kulisu narozeninového dne. Káva, frankovka a zákusky v kavárně U Obřího soudku rychle sytí naše mlsné břichy. Červená značka nás z náměstí vede úzkou uličkou kolem sklípku v jeskyni v masivu Kozího vrchu k bílým zdem bývalé dělostřelecké bašty, ke Kozímu hrádku, na jehož parkové úpravě si město dalo před rokem vskutku záležet.

Podél zdi židovského hřbitova a bývalé městské střelnice přicházíme k lomu, jenž ukousal dvě třetiny vápencového bradla Turold. Po západní hranici přírodní rezervace stejného jména obcházíme kopec a v mlze husté jako jogurt se napojujeme na asfaltku mířící z Mikulova do Klentnice.

Po pravé straně svítí skalnatý vršek přírodní památky Kočičí skála (351 m) o rozloze 0,66 hektaru. Chráněna je typická pálavská stepní flóra jako tařice skalní (Aurinia saxatilis), hlaváček jarní (Adonanthe vernalis), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), kalina tušalaj (Viburnum lantana), koulenka prodloužená (Globularia bisnagarica), pryskyřník mnohokvětý (Ranunculus polyanthemos) a jiné. Velké průhledné kapky vysrážené vody těžce visí na červených bobulích hlohu. Malebná výklenková boží muka mezi vinicemi se stromem a lavičkou po levici jakoby vypadly ze stránek podzimního kalendáře.

Hustá mlha nám klade do cesty bludný kořen, ztrácíme značku a na Stolovou horu šplháme bohužel po přísně chráněné ploše národní přírodní rezervace Tabulová, sloučené spolu s rezervacemi Kočičí kámen a Růžový vrch v okolí Sirotčího hrádku v jednu o ploše 47,38 hektarů. Chráněna je zde i řada krasových jevů. Stolová, či též Tabulová hora jméno obdržela dle typické vrcholové plošiny (tzv. abrazní plošina). Vznikla působením mořských vln v miocénu, kdy hora čněla nad hladinu jako ostrov.

V rezervaci mimo malých ploch suťového lesa, luční a skalní stepi nalezneme na jejím úpatí step drnovou s rostlinami jako je kostřava valiská (Festuca valesiaca), ostřice nízká (Carex humilis) a různými druhy kavylů. Na holých plochách i strmých skalních výchozech Stolové hory roste již zmiňovaná typická flóra na vápenatém podkladě. Rezervace je navíc jediným nalezištěm šalvěje habešské (Salvia aethiopsis) v České republice.

Na hraně skalnatého stepního svahu se z mlžných cárů noří satanské rohy. Nehybná kozlí hlava budící značný respekt náhle mrká, za ní se noří chlupatá tělíčka dalších kozenek volně spásajících traviny rezervace. Jedná se o stádečko koz bezoárových (Capra aegagrus). Tyto kozenky původem z Malé a Střední Asie jsou mimo jiné předky naší kozy domácí. Žijí mezi strmými skalami, jež jim pomáhají ztékat široká kopýtka. Samci jsou v kohoutku až 95 cm vysocí. Samice i samečci mají rohy, jež dosahují úctyhodné délky 110 cm, jak jsme se na vlastní oči přesvědčili.

Šedočervené zbarvení srsti na bocích přerušuje žlutý pás a na hřbětě pruh červený. V žaludku se jim tvoří tzv. bezoárové koule ze slízaných chlupů. Stáda až o padesáti kusech vedou samice. K páření dochází v září a říjnu, o samičky se vedou líté boje. Mláďata se rodí od ledna do března. V České republice žijí kozy bezoárové volně jen v počtu asi třiceti kousků.

V místech původního rozšíření se jejich počet snížil na minimum. K prvnímu vysazení na Pálavě došlo roku 1953. Postupně však převládl názor, že v původní Pálavské oboře na území dnešní národní přírodní rezervace Děvín - Kotel - Soutěska ničí cennou květenu i mimo původně spásané plochy a od roku 1992 byly vytlačovány mimo rezervaci.

Temeno Stolové hory, relikt někdejšího pastevectví, neslo v mladší době bronzové hradiště lidu velatické kultury. Nepochybujeme, že se jedná se o vynikající výhledové místo s prakticky kruhovým rozhledem, dnes však poskytuje pohled jen na nás, dvojici ztracenou v parní lázni vládnoucí všude kolem. Za dobré viditelnosti bychom na západě viděli nejblíže nám Dunajovické vrchy s typickými terasami nejvyššího vrcholu Velké Slunečné (286 m), za nimi se stříbří hladiny tragického mementa lidské hlouposti - Horní a Střední Novomlýnské nádrže.

Za vodní plochou následují roviny Dyjskosvrateckého úvalu a za ním vlny Českomoravské vrchoviny, obzoru za pěkného počasí dominují chladírenské věže JE Dukovany, severněji bývají vidět brněnské věže a paneláky korunované jižními pasážemi Drahanské vrchoviny. Jihu vévodí lesnatý Turold, východněji vykukuje Svatý kopeček, západně bychom hleděli na sídla v rakouském příhraničí. Výhled na východ zahrnuje rozlehlý Milovický les, obzor ukáže za krásného počasí i jižní část Bílých Karpat a modrý pás kousku Malých Karpat. Výhled na sever ukazuje masiv Děvína s vysílačem a hradem Děvičky o něco severněji.

V sedle pod Sirotčím hrádkem (5,5 km z náměstí v Mikulově) nás fascinuje neobvyklá podívaná. Na travnaté ploše fotbalového hřiště hrají dvě místní družstva kopanou. Pro bílou mlhu není vidět nejen od jedné branky k druhé, ale většinou ani jednotlivé hráče. Na kraji mléčně neprůhledného prostoru za bílou čárou, z něhož se ozývá nesrozumitelné řvaní i bolestivé výkřiky, stojí nic nevidící dva skalní fanoušci. Oblek z mlhoviny dodává hradním útesům Sirotčího hrádku magické vzezření. Dubohabrovým lesíkem, v jehož podrostu by se mělo nalézat hojně sněženek a dymnivek, klesáme ku Klentnici, nejvýše položené vesnici Pálavy.

Na kraji obce hlídá vstup do vsi na jedné straně nemilosrdně zavřená otřískaná budka s nápisem rychlé občerstvení, na druhé straně pak zpoza keře vykukují oprýskaná boží muka z konce 18. století. Kráčíme kousek po asfaltce spojující Klentnici a Pavlov. Po silniční odbočce dolů do Perné odbočujeme i my do lesa.

Původním naším záměrem bylo modře značenou cestou dorazit kolem skalisek Vzývající, Trůn, Obří kámen a Martinka na severozápadním svahu Kotelné pod hrádek Neuhaus k rozcestníku Pod Martinkou. Obcházíme však raději masiv Kotelné kratší trasou z východu po červené a míříme do Soutěsky. Nedaleko rozcestníku v Soutěsce (8 km z Mikulova) je vybudován zastřešený útulek, vodu lze doplnit v blízké studánce. Rozkládáme se zde k opulentní narozeninové svačině. Vesele kyneme kolemjdoucím turistům a najednou, jakoby někdo náhle zhasnul, je tu nejen mlha ale i tma.

Soutěska s Kotelnou i masivem Děvína jsou předmětem vysokého stupně ochrany zřízenou národní přírodní rezervací s plochou 383,39 hektarů, rezervací prochází naučná stezka Děvín dlouhá 11 km s osmnácti hodnotnými informačními tabulemi, na poklidné projití stezky je doporučeno vyhradit si až šest hodin. Ze Soutěsky je možno děvínský masiv zdolat třemi způsoby. Zelená značka vede jihovýchodním úbočím. Na jeho úpatí rostou teplomilné suchomilné doubravy.

O něco výše se na jihovýchodních svazích Děvína rozprostírá skalní step. Ta je biotopem extrémního sucha a tepla v létě a vymrzání v zimě. Po půldruha kilometru ze zelené trasy odbočuje žlutě značený sestup do Pavlova. Dno Soutěsky, jež představuje zlomovou rokli vzniklou propadnutím souvislé děvínsko - kotelské tabule při tektonických pohybech, nás přivede k modré značce.

Ta traverzuje pod skalnatými vápencovými bradly strmé vlhké severozápadní svahy Děvína, které porůstají suťové lesy. Nejvíce frekventovaná červeně značená trasa překonává hřeben Děvína pokrytý z velké části luční a drnovou stepí. Před hradem Děvičky se všechny tři cesty, tedy modrá, zelená i červená opět setkávají.

Na červené hřebenovce nalezneme tři upravená vyhlídková místa. První na hraně zlomové stěny, východního svahu soutěsky, poskytne výhled převážně na protější Kotelnou a do hloubky rokle. Druhé místo umožňuje pohledy z hřebene východním směrem na Milovický les, za ním bývají vidět Valtice i zámek v Lednici spolu s šedesátimetrovou štíhlou věží Minaretu v zámeckém parku. Severněji se třpytí cíp Dolní Novomlýnské nádrže a hladina Křivého jezera v zeleni lužního lesa. Obzor jak naznačeno výše zabírá za velkého štěstí na rozptylové podmínky dvojice Bílé Karpaty a Malé Karpaty.

V hloupém nerozumu pokračujeme houstnoucí tmou dále po červené přes hřeben. Prudším stoupáním se dostáváme na temeno děvínského masivu. V žertu straším ženu i sám sebe, jaké by to bylo, nyní špatně odbočit a ocitnout se v nepříjemné blízkosti hrůzu nahánějícího kovového kolosu děvínského vysílače. Cesta, po které klopýtáme, se počíná mírně zvedat, míjíme zídku, kterou si ze slunných, jásavých dnů strávených na Pálavě nepamatuji.

Najednou pohlédnu vzhůru, mlhou pronikají nejasné kontury dvou červených světel vysílače vysoko nad námi. Mírně jati tichou hrůzou, která se vkrádá do našeho přidušeného hovoru, až ten nakonec utichá, se vracíme zpět na cestu ve východní části hřebene. Další pasáže jsou již hotovým trápením. Kluzký vápenec i větve, jakož i naprostý nedostatek světla díky absenci baterky v našich batozích značně zpomalují naše tempo. U rozcestníku pod Děvičkami (10,5 km z Mikulova), který jen tušíme, se dáváme správně sestupem k západu.

Zanedlouho se ocitáme na kraji lesa u vinic nad starobylou vinařskou vsí Dolními Věstonicemi (13,5 km z Mikulova). V temných polích po naší pravici tušíme nad cestou do Pavlova slavné archeologické naleziště osídlení lovců mamutů ze starší doby kamenné, které mimo jiné doklady dávné lidské přítomnosti světově proslavil objev drobné hliněné sošky Věstonické Venuše, do níž ruka umělce před desítkami tisíc let vtělila vše, co muže v základu fascinuje dodnes. V těsné blízkosti naleziště je odkryt třicet metrů vysoký profil sprašových půd, tzv. Kalendář věků, mapující posledních sto tisíc let minulosti země z pohledu tohoto místa.

Díky umnému nasvětlení je zdaleka vidět malebný renesanční ochoz mohutné věže původně gotického kostela sv. Michala z roku 1400 v Dolních Věstonicích. Dnes bohužel chátrá, původní německé obyvatelstvo bylo po roce 1945 vysídleno a místních do kostela chodí jen pomálu. Vesnice je poprvé doložena roku 1312, později se dostává do rukou v Mikulově sídlících Lichtenštejnů.

Kolonizací roste zastoupení německého obyvatelstva. V druhé půli 15. století se stávají městečkem s právem trhu. V 16. století se na panství nábožensky tolerantních Lichtenštejnů usazuje švýcarská sekta Novokřtěnců, neboli Habánů. Ti na sebe záhy poutají pozornost svými všestrannými dovednostmi, především vinařstvím, keramikou a medicínskými znalostmi. Jejich největší výlučnost v tehdejší společnosti lze spatřovat ve společném vlastnictví majetku, neobvyklé píli, vysoké mravnosti a životě v komunitě.

Ve Věstonicích zakládají roku 1575 velký mlýn, památkou na jejich působení byla svého času i řada vinných sklepů kolem dnešního tzv. Husího plácku. Roku 1619 svedli mezi Věstonicemi a Strachotínem na Petrově louce vzbouřené moravské stavy vítěznou bitvu nad císařským vojskem generála Dampierra. Petrova louka byla i významnou archeologickou lokalitou, místem slovanského hradiště.

V době Velké Moravy zde v bitvě roku 864 zvítězil moravský panovník Rostislav nad vojsky Ludvíka Němce, čímž bylo umožněno další působení byzantských věrozvěstů. Dnes nad loukou na dně Novomlýnských nádrží krouží ryby. V době rekatolizace Habáni museli roku 1622 do měsíce opustit Moravu, většinou odešli na západní Slovensko. Dolní Věstonice v brzké době čeká prohlášení místních renesančních a barokních památek za vesnickou památkovou zónu, archeologické muzeum je umístěno v budově bývalé radnice z počátku 17. století.

Z časových důvodů neriskujeme krátkou pivní zastávku a pokračujeme po hrázi mezi Střední a Dolní nádrží Novomlýnského vodního díla do Strachotína. Po pravé straně mostu přes staré rameno Dyje před vstupem na hráz se nalézají až šestimetrové valy někdejšího velkomoravského hradiska Vysoká zahrada, v jehož areálu byly odkryty základy kostelíka sloužícího až do 13. století.

Hradisko chránilo významný brod přes Dyji na kupecké cestě kopírující trasu prastaré jantarové stezky spojující Balt se střední a jižní Evropou. Jako významná ornitologická rezervace je chráněna Střední, též Věstonická nádrž se zchátralým románským kostelem na ostrově, jediným zbytkem ze zatopené vesnice Mušov. Nádrž je shromaždištěm středoevropské populace husy velké, ptáci se zde každoročně houfují před dalekými lety v počtu několika desítek tisíc jedinců. Čtverhranná věž kostela sv. Oldřicha se základy ze 13. století svítí jako jediná stavba Strachotína do tmy nad temnou hladinou nádrží. Obec Strachotín se poprvé připomíná už roku 1046, brzy se stala hrazeným městečkem s právy trhu.

I zde byl významný téměř stoletý pobyt Habánů. Z obce (16 km z Mikulova ) máme možnost pokračovat se žlutou značkou romantickou Sklepní ulicí s řadou obytných vinných sklípků na břehu Strachotínského rybníku a dále po severním břehu Věstonické nádrže k rozcestníku u Pouzdřanského rybníka. Odsud lze zamířit po modré do Pouzdřan (24,5 km z Mikulova). Poprvé se Pouzdřany připomínají roku 1244, v 16. století se stávají městečkem se školou, památkou na tuto epochu rozkvětu jsou dochované měšťanské domy. I zde žila početná a zámožná komunita Habánů, provozujících mnohá řemesla včetně populární lázně.

Jako jiná místa v okolí obec utrpěla mimo plenění v průběhu válek vysídlením většinového německého obyvatelstva po roce 1945. Další z náhrdelníku architektonických perel Podpálaví, kostel sv. Mikuláše a sv. Václava s jehlancovou věží, poukazuje tvarem oken na svůj pozdně gotický původ. Byl opevněn včetně vršku masivní věže obehnaného cimbuřím. Čekání na spoj u vlakové zastávky při trati Brno - Břeclav lze zkrátit návštěvou blízké chráněné Pouzdřanské stepi (modrá značka, 1,5 km).

Drnová step pokrývá strmé jižně orientované svahy, druhou část národní přírodní rezervace představují severní svahy zvané Kolby porostlé teplomilnými dubohabřinami a lesostepí na okraji lesa. Vrchol kopce navíc dovolí přehlédnout jak nádrže, tak masu Pavlovských vrchů i mozaiku vesnic v severozápadním Podpálaví. Vydáme-li se od Pouzdřanského rybníka ještě dále na zastávku busu směr Brno u Pasohlávek (26 km z Mikulova) při břehu Horní nádrže, můžeme na kopci Hradisko (221 m) navštívit na našem území unikátní památku - areál někdejší stanice části X. římské legie, která zde setrvávala ve 2. století n.l. během vlády císaře Marka Aurelia za markomanských válek. Nalezeny byly mimo jiné základy lázní a zděného kastelu. Místo též poskytne krásný pohled zpět na Pálavu.

My setrváváme ve večerním Strachotíně, kde zjišťujeme, že máme časovou rezervu, čehož využíváme k občerstvení dobře natočenou plzní. Časová rezerva je však v mžiku pryč a rychlejší tempo chůze nám začíná dávat pocítit ušlé kilometry v nepřehledném terénu. Po mylné odbočce mezi vinice za Strachotínem míříme správnou cestou od božích muk mezi poli k vlakové zastávce v Popicích (18,5 km z Mikulova).

Ve vsi stojí původně románský kostel sv. Ondřeje, který zásadně změnili pozdější barokní přestavby. Jeho věž s cibulovitou střechou byla svého času považována za nejkrásnější na Jižní Moravě. Na uměle nasypané výrazné vyvýšenině, zvané místními Mohyla, stával za vsí v druhé polovině 14. století hrádek. Obdélný prostor temene pahorku ohrazovalo dřevohlinité opevnění, chránící srubovou obytnou stavbu. Sídlo obkružoval val a příkop. Tma i únava nám nedovolují si pozoruhodné místo blíže prohlédnout a tak na rekonstruované zastávce vlaku v Popicích končí náš přechod i narozeninový den. Osobním vlakem se pak dopravujeme do reality večera před pracovním týdnem v Brně.

Použitá literatura

• Plaček M. (2007): Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, 2.vydání, Libri, Praha.
• MLČOUŠEK, J. (2007): Koza bezoárová dělala zadarmo to, co se dnes dělá za peníze, str. 55, Myslivost 6/2007, Praha
• Stolová hora http://stanoviste.natura2000.cz

Internetové odkazy

• http://www.palava.ochranaprirody.cz
• http://www.obecdolnivestonice.cz
• http://www.pouzdrany.cz
• http://www.strachotin.cz
• http://www.popice.iol.cz