První známý přejezd Krkonoš na lyžích, z historie lyžování u nás

Z prvních lyžařských túr po Krkonoších

Zimní cesty do Krkonoš a zimní turistika začaly o něco později než letní. Sníh, vánice, mráz, nutnost zdolávat značné vzdálenosti po cestách jen tu a tam prošlápnutých, zchladily romantické choutky i těch nejodvážnějších. Teprve na začátku 19. století dostala Sněžka v zimě za nepříznivého počasí první návštěvníky. To když se stala módou jízda na saních - rohačkách.

První stopy lyží se objevily se značným zpožděním. Na české straně hor dostal v roce 1892 lyže od hraběte Harracha lesní personál, aby měl umožněn pohyb v lesích. Již v zimě 1892-3 došlo k přejezdu celých Krkonoš.

Velká túra po hřebenech byla uskutečněna o Velikonoční neděli 2. dubna 1893 skupinou rakouských lyžařů Adalberta Ehingera juniora, Antona Erbena, Wilhelma Lischky, Karla Sirowatky a Heinricha Thera juniora, kteří se k cestě vypravili z vrchlabského náměstí od hotelu Zum Mohren.

Poslední z účastníků o cestě zachoval zápis: "Panoval ještě klid odcházející noci, když jsme s větrem v zádech, jeden za druhým, s ruksaky, vyzbrojeni lyžemi a holemi, vyrazili, abychom s odbitím sedmé se nacházeli již na tzv. Kamenné cestě, odkud jsme začali stoupat. Panovalo průzračné jitro, které slibovalo nádherný den.

V prohlubeninách na kámen umrzlý sníh nám ještě nedovolil nasadit si lyže k jízdě, a tak jsme je museli nést přes Strážné a Hříběcí boudy k boudám Lahrovým. Teprve zde jsme lyže obuli a kráčeli vesele vpřed, což nám umožňovala téměř metrová vrstva sněhu, která byla od slunečních paprsků změkčena, že tvořila znamenitě sjízdnou dráhu.

V zástupu jsme pokračovali na Zadní Rennerovky, odkud se vystoupalo na 1 500 metrů vysokou Studniční horu, z níž jako šípy jsme letěli šikmo dolů k Obří boudě. Ach, jak nádherné to bylo! Na bílé ploše jsme si pak chvíli odpočinuli, každý vleže s ruksakem pod hlavou prožívaje slastnou chvíli, ochutnávajíce koňak, kmínku, sherry, maso i chléb, které jsme vezli s sebou.

A pak se opět jelo po planině dál s holou Sněžkou vpředu. Sjíždíme k obří boudě, sundáváme lyže a vyrážíme k pěšímu výstupu na Sněžku. V pravé poledne jsme dosáhli rakouské boudy na vrcholku, kde se nám od majitele pana Kirschlagera dostalo vydatného oběda. Nikdo by nevěřil, že se tu v zimě dostane vše v tak hojném výběru.

Po delším oddechu se naším zrakům naskytl nezapomenutelný obraz. Široko daleko vysoké kopce a hluboké doliny ledem a sněhem pokryté, na české straně snad nejhezčí zimní krajina, na opačné německé ve studeném jarním hávu zelené louky a pole, modravé vody - jen stromy postrádaly zelený šat. Po zapsání do pamětní knihy jsme sestupovali obvyklou cestou chvílemi po ledové krustě až k Obří boudě. Zde jsme vypili kávu a vyzbrojili se zase našimi věrnými "prkénky".

A jedeme dál po bílé pláni k boudě Prince Jindřicha, klopýtajíce o neproniknutelnou kleč, tu a tam se ze sněhu již vynořující. U zmíněné boudy nastal malý oddech a pokračujeme k Poledním kamenům a Malému Šišáku, z něhož se spouštíme ke Špindlerovce, kde jsme dorazili o páté hodině. Tady muselo stačit malé občerstvení z ruksaku s lahví vína a až se jelo zase dál k Petrovce, našemu cíli pro dnešek, kam jsme šťastně dojeli o půl šesté. Majitelem, našim známým, byla nabídnuta posilující večeře a jeho hospodu jsme shledali velice útulnou a milou.

V pondělí ráno v sedm hodin jsme po snídani vyšlehali pomlázkou dámskou část personálu podle starého velikonočního zvyku, v půl osmé jsme připevnili lyže a několikrát sjeli do údolí, neboť sníh byl ještě zmrzlý a nezpůsobilý k další cestě. Za půl hodiny jsme se rozloučili a jeli zase vpřed cestou plnou kamenů a kleče k patě Vysokého kola. Nahoře nás po těžkém výstupu čekala odměna v podobě vzrušující okružní jízdy do německé zemi.

Po krátkém odpočinku následovala cesta k boudě u Sněžných jam, kde se naposledy občerstvujeme, abychom se poté vydali bez zastávky k poslednímu úseku naší cesty na Žalý. Řítíce se po sněhu sjížděli jsme do muldy labského pramene, pak zase nahoru na Krkonoš, z jehož hřebenu se nám otevřel nádherný výhled na rakouskou stranu a na krkonošský hřeben. Spatřili jsme konečně Mísečné boudy.

Jízda z temene Krkonoš byla sladkou odměnou za naše snažení! Sjíždíme jako s větrem o závod a zastavivše se pijeme poslední kapku z našich lahví a jíme zbývající zásoby z ruksaku. Čekají nás ještě dvě hodiny cesty. Jízda byla namáhavá, nakonec se jelo přes les a paseky, polední slunce už místy rozmáčelo sníh, jinak byl povrch zmrzlý a tvrdý.

Stále častěji jsme se obraceli jeden na druhého s žádostí o pití a jídlo. Daleko široko žádná hospoda nebo bouda, žádný pramen, jen hlas tetřívka. Místy jsme usedali na ležící kameny či pařezy, naplnili lahve čistým sněhem a pokoušeli se pomocí tělesného tepla získat trochu vody.

Smekání je občas tak silné, že padáme a těžce se zvedáme, každý krok je velice vyčerpávající. Bojujeme s únavou a vlastní pílí musíme ještě několikrát nahoru a dolů, než konečně spatříme věž Žalého. Z posledních sil zdoláváme vrchol.

Byla to velká cesta, kterou jsme podnikli, než zpoceni a promáčeni jsme ve tři hodiny odpoledne mohli otevřít dveře restaurace na Žalém. Opláchli jsme se, odstrojili a posilnili jídlem a pitím. Po dvou hodinách odpočinku jsme šťastně sjeli do Ježší uličky, kde nás nedostatek sněhu přinutil k sundání lyží. O půl sedmé jsme každý z nás byl v domovském hnízdě. Opravdu můžeme být pyšní na naší túru, první, která byla rakouskými lyžaři a v tak velkém rozměru podniknuta."