Tatry: Volia veža (2 373 m n. m.) Južným žebrom

Volia veža, lehké a zajištěné lezení ve Vysokých Tatrách

Vánoční neúspěšný pokus dostat se na tzv. Volovku, tj. Voliu vežu, nás od téhle krásné pyramidy na hranicích polské a slovenské části Tater neodradil. Neodradilo nás ani počasí, kdy po naplánování trasy, sbalení všech věcí a předání ratolesti prarodičům meteorologové slibují náhle jen půl dne hezky, pak podle nich začne vydatně pršet.

Takže zkusíme rychlé slezení a s klasickým časem kolem páté ranní stoupáme pustou silnicí na Popradské pleso. Jediné auto, tj. auto HS, zastavuje s rozbřeskem u symbolického cintorínu. Vyřítí se z něj tlupa stejných podivínů omotaných lany a šrotem. O záchrannou akci nejde, jedni vyráží na stěnu Ostrvy, druzí jdou s námi na Volovku.

Voliu vežu (polsky Wolowa Turnia) vidíme po většinu trasy, sotva se stromy rozestoupí a sníží. Jižní stěnu lze vyšplhat čtrnácti cestami těžšími než II UIAA, z toho většina je dobře jištěných (a obnovovaných). Do Wachterky po turistické značce na Rysy se jde rychle a pohodlně.

Čtěte také: Volia veža na laně, Vysoké Tatry

Tahle část dolinky u Žabích ples se jmenuje podle Jenö Wachtera, maďarského horolezce. Při sólovýstupu použil jen tři dny starý slaňák založený polskými kolegy (mj. šlo o první polský výstup na Žabího koně) a ten se s ním utrhl. Zahynul dvacetiletý a stal se tak první obětí Tater v moderních horolezeckých dějinách. V roce 1907.

Ve Wachterce provádí ranní očistu osazenstvo stanového tábora s přístřešky postavenými tajně za velkými šutry… Inu TANAP. Nějak to neřešíme, zajímá nás naopak, jak se dostat přes potok patřičně rozvodněný květnovým táním sněhu. Nakonec naboso. Ledová voda… Brrr. Ostatně Vyšné Žabie pleso je z půlky pod sněhem.

Ještě kousek a první polovina našeho týmu oddechuje pod stěnou. Kecá se s kluky, co přijeli autem HS. Asi to chtělo víc vážnosti, protože podle jména až doma zjišťujeme, že šlo o (skoro)šéfa metodické komise JAMESu a známého profesionálního vůdce. Ale dnes jsou to prostě horolezci, co vedle nás polezou Štáflovku a Stanislawského (V UIAA).

My se drápeme nahoru více vpravo (východně) tzv. Južným žebrom, III UIAA. Co 25 m jsou krásná lesklá oka na jištění, místy zdvojená. První délku to jde i bez nich. Nejtěžší je střed, než se napojí i Štáflovka a Stanislawského (výrazná hladká plotna). Víc vpravo jsou travnatá místa, žlab (II UIAA). V samotné cestě je drobný zub, cca v polovině (z dolní části špatně viditelný).

Místo Vlasty Štáflové se o štand dělíme s kluky, jsme tu současně. Kluci jdou ještě druhou trasu, my po širší lávce pohodlně na vrchol, kde se přezouváme. Vrchol patří k těm prostornějším. Dolů slaňujeme po hřebeni, protože se chceme podívat na naši zimní trasu a projít se ještě na Žabí věž. Z ní si prohlížíme Žabího koně a členy tábora Wachterka šplhající po ní. Vypadá to báječně.

Blíží se poledne a s ním husté mraky. Slézáme rychle dolů po travnatém koberci a kamenolomem. Od Žabích ples běžíme, nakonec zmokneme jen trochu nad električkou. Doma tak lano (stačí 50 m) nemusíme ani sušit.

Celkem pod stěnu chodecký terén (pěšina s mužiky od Žabích ples), stěna je asi 1 km (sotva 30 min.) od červené značky na Rysy z Popradského plesa, Južné rebro III UIAA max. 1,5 hod. se základním vybavením, z vrcholu hřebenem (2 × 25 m III UIAA), CH na Žabiu vežu (sotva 0,5 hod.), sestup místy I-II UIAA pod stěnu (tráva, mokré plotny).