Údolí Bystřice, Přírodní park, trasy a cykloturistika

Severomoravské Švýcarsko na kole

Určitě se mnohému z nás stalo, že jsme objevili nečekaně krásný kousek krajiny, nebo třeba zajímavé místo tam, kde by ho nikdo nečekal, a to jsme ho zaručeně měli dlouho přímo pod nosem, než jsme na něj kápli. To já takhle už před více lety listoval v jednom starém turistickém průvodci a tam stálo:

… Bystřice odvodňuje hřbet hory Slunečná. Údolí řeky od Moravského Berouna až k Velké Bystřici (d. 30 km), zvané Severomoravské Švýcarsko, zvláště pak mezi Domašovem n. B. a Hlubočky je těsné a lesnaté, romantické, hluboké s bizarními skalními útvary, jimiž se řeka prodírá v četných zákrutech, mnoho tunelů železnice, zalesněné stráně zvyšují malebnost krajiny…

To se pro mne tenkrát stalo dostatečným důvodem k prvé a mnohým dalším toulkám tímto nádherným přírodním parkem. Tak jako i v jiných případech, je hlavním úkolem tohoto přírodního parku, rozkládajícího se na jihozápadním okraji Domašovské vrchoviny na ploše necelých 126 km² a vyhlášeného v roce 1995, zachovat ráz krajiny a její estetické hodnoty, nivu řeky Bystřice s atraktivní morfologií přilehlých svahů a nejrůznější biotopy s mnoha vyskytujícími se vzácnými rostlinami a živočichy.

V přírodním parku se zachoval také pozdrav poslední doby ledové v podobě 12 kamenných proudů, vzniklých mrazovým zvětráváním kulmských hornin. Tato vzácná lokalita na levém břehu Bystřice jižně od Domašova nad Bystřicí je na ploše 21,6 ha chráněna (přírodní památka).

Území přírodního parku je protáhlého tvaru orientované severojižním směrem a Bystřice tvoří jeho přirozenou osu. Přibližně polovinu východní hranice parku tvoří VVP Libavá, což také částečně paradoxně přispělo k zachování původního rázu krajiny. Nejvyšším bodem parku je Dětřichovský kopec se svými 690,8 m m. m., vrcholů nad 600 m n. m. zde lze nalézt více a některé poskytují nádherné výhledy na okolní krajinu a hlavně masívy Hrubého Jeseníku a Nízkého Jeseníku.

Protože se jižní okraj parku nachází přímou čarou asi 12 km na východ od Olomouce, logickým východiskem cest do tohoto parku může být právě Olomouc, ale i některá ze zastávek na železniční trati Olomouc - Opava, kopírující tok Bystřice v hlubokém až kaňonovitém údolí s četnými vysokými mosty a tunely.

Mým nástupním místem tůr a cest na biku tímto regionem jsou většinou Bystrovany (protože je mám "na cestě z domu"), sem se dá také v pohodě přijet z Olomouce po cyklostezce č. 5, asi 5 km. Odtud už přímo přede mnou se rýsuje prvý výškový bod, který je třeba překonat a tím je Svatý Kopeček. Na tomto místě je vhodné a nutné ještě poznamenat, že jelikož se startuje z nadmořské výšky "rovin a plání Hané", na každého tuláka zde čeká překvapivé množství perných výškových metrů.

Takže přes Droždín prvými zahřívacími serpentinami před dominantní poutní barokní chrám, vystavený v druhé pol. 17. století podle návrhu G. P. Tencally na místě dřívější kaple, kterou neušetřila drancující švédská vojska. Zdejších asi 400 m n. m. poskytuje (v případě dobré viditelnosti) nádherné výhledy na Hostýnky, Chřiby, Bouzovsko a do dálek Dolnomoravského úvalu. Na nějaké občerstvování je ještě brzy (a stánkaři teprve začínají ožívat), tak kolem zdejší ZOO, kde se ozývají hladoví chovanci, na rozcestí a odtud vlevo po modré KČT, místy až velmi náročným terénem pod Kartouzku.

Zde na výrazné ostrožně se nachází ruiny kartuziánského kláštera, založeného ve 14. století. Na jeho dnešním stavu se pro změnu podepsali husité a tak dnes poskytuje studijní materiál hlavně archeologům. Odtud chvíli odpočinkově po normální silnici Novými Sady do Vésky. Zdejší golfový areál mě nijak dvakrát nepřitahuje, takže perná práce na dlouhém stoupání do Pohořan a potom si dopřávám nad Pohořanami zdejší "chuťovku" - Jedovou - 633,2 m n. m. Výhledy odtud a později ještě z místa zvaného Větrník (asi 600 m n. m., typ jsem dostal od místních chatařů) poctivě vyvažují všechny ty výškové metry, co člověk cykloturistický musí na svém stroji absolvovat.

Po poklesu krevního tlaku a tepu na původní hodnotu se vrátím zpět do Pohořan, odtud opět terénem teď po červené KČT na západ k Vrchní boudě, několik desítek metrů po silnici směr Jívová a dále po červené krásnou skalnatou roklí, místy velmi obtížně, až do nádherného Bělkovického údolí. Pokračuji vpravo teď už po úzké asfaltce, jak jinak v tomto kraji než stále do kopce, asi 10 km proti proudu Trusovického potoka. Zatáčka za zatáčkou, auto je zde vzácností. Míjím velkolom, který nemilosrdně ukusuje z kopce, na němž stával hrad Tepenec, vystavěný na konci 13. století a který zřejmě zanikl za bratrovražedných válek moravských Lucemburků.

Pokračuji dále lesem a loukami, po chvíli sjíždím do Domašova nad Bystřicí a zde se vlastně poprvé dostávám do kontaktu s říčkou, která dala tomuto přírodnímu parku jméno. Údolí, původně široce rozevřené se začíná svírat a získávat charakter kaňonu. Bystřice, tvářící se zde jako nevinná říčka, dokáže během jarního tání nebo po vydatných deštích nabrat formu, následně se pěkně rozdivočit a potom se stává eldorádem vodáků - WW 2+ (nebo noční můrou obyvatel vesnic po proudu včetně Olomouce…). Zajímavostí zdejšího okolí jsou také studené výrony oxidu uhličitého v korytě Bystřice, tzv. mofety, unikající plyn se zachytává a je zpracováván (společnost Linde).

Z Domašova jsem vyrazil po proudu Bystřice po modré KČT, občas s pěkně drsným přenášením malých skalek, po chvíli jsem se ale nechal zlákat pěknou zpevněnou cestou přímo na břehu Bystřice. Cesta pěkně ubíhala, až jsem zjistil, že končí v korytě říčky a další postup po břehu je znemožněn skálami Malého Rabštýna. Takže k velké radosti zde trénujících horolezců, kteří využívají k lezení hlavně pevnou a členitou severozápadní stěnu tohoto skaliska, ponožky a tretry dolů a první letošní brod je za mnou.

Krásné slunečné a teplé počasí mě raz dva osušilo (vody bylo nad kolena) a za chvíli jsem pokračoval dále, tentokrát důsledně po modré. Cesta odtud (to je asi 2 km nad žst. Jívová) víceméně stále příjemně klesá, takže kromě sledování cesty zbyl i čas konečně se kochat krásnými partiemi kolem Bystřice - peřeje v korytě, lomy a skály, okolní kopce, také železniční tunely a mosty. V dřívějších dobách bylo celé toto údolí silně využíváno.

Rýžování zlata je zde doloženo již ve 12. století, později přibyla ještě těžba olova, mědi, stříbra a železa, která kulminovala v 18. století a v roce 1827 v Mariánském Údolí Josef Zvěřina založil železárny. Dalším darem zdejšího regionu byla dobře štípatelná pokrývačská břidlice, stopy po těžbě tohoto už od středověku vyhledávaného materiálu se vyskytují na celém území PP. Břidlice se nejprve těžila v povrchových lomech, požadavek kvalitní suroviny si však vynutil zahájení podpovrchové těžby, šachty a štoly se táhly v některých případech až do hloubky 120 m. Ukončení této aktivity znamenal až nástup levnějšího eternitu v polovině 20. století.

Voda samozřejmě také poháněla několik mlýnů (Smilovský, Magdalénský a mnohé další). Kapitolou samo o sobě je doprava dřeva, vytěženého na okolních svazích. Pokácená surovina (několik tisíc m³!) se shromažďovalo na březích a během 3 - 4 dnů v dubnu, kdy hladina Bystřice v důsledku jarního tání kulminovala, se provádělo její plavení na vzdálenost asi 18 km. Až 200 chlapů tedy muselo zvládnout úkol, před kterým je i dnes třeba smeknout.

Konec nejkrásnějších partií údolí znamená Hrubá Voda, šotolinová cesta se mění na asfaltovou, čím dál tím více se objevují jak obytné, tak i rekreační domky, později i drobné provozovny, v Mariánském Údolí potom celá továrna - Mora. Přestože se zde nachází na strmé ostrožně relikt ještě jednoho středověkého hradu - Hlubokého, nenechám se jím dnes zlákat a raději pospíchám k domovu, protože v nedělní odpoledne se zde chce asi každý trochu projet na kole, ale o ty nejkrásnější partie údolí Bystřice kupodivu zájem je minimální.

Přede mnou už zůstala poslední povinnost, vybrat cestou vhodné místo na doplnění tekutin a vymyslet, kam příště. Po příjezdu domů jsem zjistil, že dnešní várka byla 127 km. Tuto trasu a mnoho dalších lze nalézt na mapách KČT 1 : 50 000 č. 56 - Nízký Jeseník - Šternberk, Moravský Beroun, Budišov nad Budišovkou a č. 57 - Haná - Olomoucko.