Mohelnicko cestou necestou, skvělá cyklotúra Mohelnickem

Na kole na skok za Jirkou Kájínkem

Když jsem si lámal hlavu a přemýšlel, kam tentokrát vyrazit, došlo mi, že vlastně vůbec neznám přírodní park Bohdalov - Hartínkov a krajinu západně od Mohelnice. A vzhledem k tomu, že se zde navíc nachází specializované místo (které bych si docela rád v rámci možností a hlavně výhradně z venku prohlédl) pro pobyt Jirky Kájínka, kterého snad není třeba blíže představovat a dalších jemu podobných "expertů", bylo o této cestě rozhodnuto.

Pokud člověk překoná vrozenou lenost a vykulí se z postele zavčas, brzo má také za sebou nezáživnou a mnohokrát projetou cestu do Konice. Nectavská dolina mě dnes neláká, proto ještě před Jesencem uhýbám vpravo, projíždím Ladínem a u křížku konečně odbočuji vlevo pryč z asfaltu , na západ po tzv. Roudenské cestě. Slunečno a bezvětrno, strniště a na něm docela fotogenické balíky slámy a kupodivu nikde ani noha.

Po zpevněné hřebenové cestě to docela odsejpá, výhledy hlavně na jih jsou docela pěkné, ale zatím ještě v lehkém oparu. Za chvíli narážím na zelenou KČT, která mě nějakou dobu povede. Na rozcestí U křížku pod Liškovými skalkami (587 m n.m.) stále po zelené vpravo lesem, je třeba docela brzdit, jinak se rozjetý biker "zastaví" o hospodářské budovy na okraji Kladek.

Čtěte také: Objevování Hané v sedle bajku

Překvapím dvě ženské, které za plotem přebírají jablka zřejmě určená k "zdestilování", prokličkuji uzoučkými uličkami Kladek a stále po zelené odbočím vpravo do doliny potoka Věžnice. Asi 8 km dlouhý sjezd nejprve po úzké asfaltce, později i šotolině, sajrajtu zanechaném lesáckou těžební mechanizací. Letmo vnímám dnes opuštěný skautský tábor, ohradu s nějakou zvěří, mlýn na Věžnici. Ani moc nebrzdím, tato dolina se mi nelíbí, je zde dnes vlhko a sychravo, docela ponuro.

Smírčí kříž

Ale již je zde rozcestí u Balatkova mlýna, dolinou proti produ Třebůvky zamířím znovu na západ, na chvíli po "normálním" asfaltu. Vranová Lhota se zámkem ve stádiu rozpadu, od nákupu kalorií ve zdejších potravinách mě odradí exoti, "občůrávající" nároží sámošky před vykecávající se prodavačkou, které to evidentně nevadí. Třeba hlady nepadnu.

Cestou pozdravím prvý smírčí kříž, který už mám z dřívějška vyfocený, vlevo na výrazném návrší jsou ukryty nepatrné zbytky středověkého hradu Vraní Hora. Tento hrad byl součástí systému (hrady Bouzov, Vraní Hora a Cimburk), který měl nejen "pomáhat a chránit", ale hlavně zabezpečit výběr všech možných poplatků, cel a daní do věčně prázdné panovníkovy kasy od kupců procházející v těchto místech po kdysi velmi frekventované obchodní stezce.

Směr Bohdalov

V Pěčíkově odbočuji vpravo, směr Bohdalov, proti proudu Bohdalovského potoka, opět nabírám docela citelně výšku. Pro mě úplně neznámá oblast i vesnice, nevede sem ani značka KČT ani žádná oficiální nebo doporučená cyklotrasa. Stoupám a stoupám, končí asfalt, na konci dědiny je třeba dát se vlevo už po hliněných cestách kolem bývalé drůbežárny (přijdu na to až na druhý pokus) a kolem křížku docela tvrdě do kopce lesem - tlačmo…

Chvíli si hraji na stopaře, v mokré hlíně ani jeden otisk pláště ušlechtilé značky ušlechtilého horského kola, jen gumáky a tlapky psa, zřejmě zdejších lovců. Sedlo, louka, křížek, posezení na kraji lesa a ukazatel se žlutou KČT. Rozcestí Pod Kozincem (537 m n.m.), v okolí bezejmenné kóty 545 m n.m., 591 m n.m. Člověk si dá vcelku do těla, než se sem vyškrábe, odtud je to docela jetelné (po žluté vpravo směr rozcestí U Svaté Trojice).

Na poslední chvíli zpozoruji docela fotogenický šípkový keř, zastavuji, že pořídím záběr, ohlédnu se a v tu ránu sedím na prdeli (obrazně i doslova), protože tak fantastický výhled jsem tady nečekal. Z tohoto místa prostě nebyl vidět ani kousíček z Bohdalova, který byl pode mnou, dokonalá iluze opuštěnosti a samoty. Když jsem potom záběr doma ukazoval znalcům, dostával jsem zasvěcené odpovědi: určitě Beskydy, to znám - Kysuce, že by Javorníky, bezpečně Hostýnky.

Echt Haná

Všichni se pletete, je to echt Haná, výhled na jihovýchod. Zde (tam) vlastně končí Zábřežská vrchovina a začíná Drahanská vrchovina, na horizontu dominují Plánivá 558,6 m n.m., Roveňský vrch 544 m n.m., Ousov 587,1 m n.m., Sušice 548 m n.m. a mnohé další. Sedím a koukám, vím, že kvůli tomuto jedinému výhledu se mi sem vyplatilo přijet. Člověk si připadá jako vysoko v horách, i když je relativně nízko, ale stejné je to např i v malebných Chřibech.

Pochopil jsem, proč tato krajina získala statut přírodního parku, slibuji si, že i sem se znovu co nejdříve vypravím a důkladně to tu všechno projezdím. Stále nikde ani noha, pomaličku se vydávám dál po žluté. Docela šokující byl příjezd k nesmírně frekventované hlavní silnici spojující Svitavy a Mohelnici. Vyčíhnu mezeru mezi uhánějícími auty a s kolem na rameni peláším na druhou stranu, vyškrábu se po náspu a jsem v bezpečí.

Nepokračuji po žluté, ale na západ po původní silničce, kterou si příroda pomaličku zase začíná brát zpět. Náhorní plošina, bohužel znehodnocena větrnými elektrárnami, na západě vidím Hřebečský hřbet s dominantním Rohem (660 m n.m.), kde jsem nedávno vandroval. Nad Karlínem vpravo, po cyklostezce 4043, na silnici opět vpravo, z kopce, směr Svojanov. Ve vracáku krásný smírčí kříž, tzv. formanský.

Původně se nacházel u dnes zaniklé cesty ze Svojanova do Žipotína, sem byl přemístěn v roce 1922 při stavbě nové komunikace. Samozřejmě mu lidová fantazie přisoudila pověst o formanovi, který se propadl do země, protože chtěl zahamovat rozjetý vůz bochníkem chleba. Reálně se ale tento kříž, na kterém je zobrazena přední náprava vozu, oje, váha a lidské postavy, vztahuje buď k nějaké "formanské dopravní nehodě" a nebo zde byl zabit některý forman.

Docela by mě zajímalo, jestli za nějakých 300 - 400 let budou také chodit lidi po krajině a fotit si "smírčí kříže dneška", tedy místa, kde nečastěji ukončil svou životní jízdu některý pošahaný motorkář.

Svojanov, pěkné rekreační zařízení, ještě pěknější hospoda řešící mou aktuální potřebu jídla a pití, v okolí zřejmě "sjezd leonbergerů" (psů), později zjišťuji, že zde probíhala nějaká soutěž těchto sympatických chlupáčů. Odpočinkový sjezd po modré pěknou dolinou po proudu Mírovky, Svojanův dvůr, Mírovský grunt a již se nade mnou na návrší tyčí vcelku netradičně růžovou barvou natřený hrad Mírov.

Růžový hrad Mírov

Podnikavý prelát olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu i zde zanechal svou stopu tím, že ve 13. století založil na skále hrad i s podhradím. Z historie vyplývá, že v 17. století byl obsazen švédy, ještě ten samý rok ho dobyla císařská vojska. Koncem téhož století byl barokně upraven a rozšířen jako pevnost proti Turkům.

V polovině 18. století sem byla z Hukvald přestěhována káznice pro kněze z olomoucké arcidiecéze (docela by mě zajímalo, kde má tato instituce svou káznici dnes, protože lidská nátura se nemění a svodů určitě přibylo...). Ze Špilberka sem byla v polovině 19. století přestěhována státní věznice a ta zde zůstala dodnes, pouze v 50. letech 20. století zde byli vězněni političtí vězni, ti, kteří zde zemřeli, jsou uloženi na místním pietním hřbitově.

Dnes jsou zde dlouhodobě "ubytováni" nejtěžší delikventi, mezi nimi opět i znovu sem "přeložený" známý a svým způsobem populární Jirka Kájínek, kterému se povedl slavný útěk z této pevnosti.

Mírov je zřejmě častým cílem všelijakých turistů a bikerů, protože je zde připraven okruh po okolních vyvýšeninách s výhledy na samotný hrad v různých pozicích (samozřejmě z "bezpečné vzdálenosti", ale i do rovin Hané k Zábřehu, Mohelnici, Litovli a Olomouci, na Zábřežskou vrchovinu a také na Bradlo (599,5 m n.m.), Bílý kámen (588,5 m n.m.) a mnohé další. Některé z těchto vyhlídek umožňují i rozhled na západ, ale neprošel (tedy neprojel) jsem si všechny, třeba se sem ještě někdy podívám.

Podolíčko a Vyšehorky

Od zpáteční cesty jsem si nic moc nesliboval, protože mě čekala porce teď už docela horkých kilometrů nezáživnou Hanou, ale opak je pravdou, protože jako vždy platí, že vůbec neznáme to, co máme přímo pod nosem a nečekané zážitky se mohou dostavit kdekoliv… Takže z Mírova sjet zpět do Mírovského gruntu (každý pořádný hrad je na pořádném kopci), po modré KČT do Podolíčka, vpravo po žluté (opět překonat nebezpečnou komunikaci) do Vyšehorek.

Zde mi dech vyrazil gotický kostel s netypickou věží, dřevěným patrem a vysokou valbovou střechou, který je údajně pokládán za jeden z nejcennějších vesnických kostelů Moravy. Po prohlídce gotické nádhery přes Loštice, kolem Třesína se známými Mladečskými jeskyněmi do Sobáčova, kde se rád zastavuji ve zdejší hospodě na pivo.

Sedím venku, konzumuji, přihrnou se na třech černých motorkách tři borci v kůži a chůzí kovbojů hned za mnou. Docela ve mě hrklo, říkám si, koho jsem zase nasral, nebo co se děje… Když sundali přilby, tak se z nich "vyloupli" tři obtloustlejší dědulové - úředníci a kamarádi, kteří si na stará kolena obstarali silné stroje a teď na nich společně ujíždějí krajinou, utíkají před pos… realitou a svými zákonitými…) a chtěli si pouze pokecat. Oni s kofolou a já s pivem jsme probrali mnohé a pak i vyrazili opět svou cestou.

Mě čekalo ještě asi 30 km hanáckých silnic, doma to dalo celkových 116 docela zdařilých kilometrů. Pokud by se tam chtěl někdo vypravit, to nejdůležitější najde na mapě KČT 52 M 1:50.000, Zábřežsko, Moravská Třebová, Mohelnice, Uničov, Litovel.