Julské Alpy a Karavanky na kole, cykloturistika

Julské Alpy ze sedla bajku

V Trekingu 2/2008 jste si mohli přečíst článek o Julských Alpách z hlediska mladého sportovce. My jsme se do nich vydali s cestovní kanceláří Eurocykl Herdegen, zaměřenou na pohodovou cykloturistiku. Když naši známí slyšeli, kam se chystáme, vyjadřovali mírně řečeno údiv (nejsme totiž ani nejmladší, ani zdatní sportovci).

Julské Alpy jsou ale na cykloturisty dobře připraveny a vede jimi řada značených cyklotras. Naší základnou bylo známé horské středisko Kranjska Gora, ve dvou případech jsme ale využili služeb doprovodného autobusu, z toho v jednom případě nás jen dovezl na výchozí místo, ve druhém nás také vyzvedl v cíli výletu.

Údolím protékaným Sávou Dolinkou (jedna z částí z nichž se po soutoku stává jedna z nejvýznamnějších řek na Balkáně) v němž leží Kranjska Gora vede kvalitní značená cyklostezka. Ta je vedena po tělese zrušené železnice a díky tomu má velice příznivý výškový profil. Na západ vede až do Itálie, končí až několik kilometrů od Tarvisia, na východní straně jsme po ní jeli do Mojstrany, pokračuje ale ještě dál.

Čtěte také: Julské Alpy a vysokohorská turistika

Na této cyklostezce je zachováno několik původních ocelových železničních mostů, což je velice působivé. Během jízdy je možné na jižní straně obdivovat masiv Julských Alp, na severní straně hřeben Karavanek. Je samozřejmé, že cyklisticky nedosažitelné jsou alpské vrcholky, lze ale využít mnohá údolí, protékaná většími či menšími toky, a kochat se nádhernou scenérií okolních velehor.

Prvním výletem byla právě zmíněná cyklostezka, po níž jsme dojeli až do Itálie a odbočili na jezera Lagi di Fusine (Slovinci je nazývají Mangartská jezera). Na zpáteční cestě jsme potom navštívili údolí Planica se známým skokanským stadionem a vyjeli si až k Domu v Tamarju, kde jsme vychutnali výborné točené pivo (což ve Slovinsku zdaleka není běžné, často v restauracích dostanete pouze lahvové, navíc nezřídka nedostatečně chlazené).

Druhý výlet začal na náhorní planině Pokljuka v místech, kde se konají běžecké závody, a i v létě jsme zde potkali několik trénujících běžců, samozřejmě na kolečkových lyžích. Následoval dlouhý sjezd až k Bohinjskému jezeru, během nějž jsme si udělali pěší výstup na kopec Galetovac s krásným výhledem na jezero Bled.

Po průjezdu kolem Bohinjského jezera jsme vystoupali k parkovišti, od nějž vede turistická cesta, tvořená z velké části schody, k vodopádu, jímž pramení Sáva Bohinjka. Cestou jsme projeli několik typických vesniček, ve Staré Fužině jsme dokonce měli to štěstí, že tam právě probíhalo přijímání svátosti, doprovázené zpěvem dětského sboru.

Velice hezkým výletem byl průjezd od jezera Bled přes údolí Radovny. Cesta se vine podél říčky a díky tomu nemá velký sklon. Prochází několika zajímavými místy, jako je například vodou poháněná pila, staletá lípa s kmenem, na jehož obejmutí je zapotřebí šesti lidí, a další, na nichž je vždy umístěna několikajazyčná tabule, která místní zajímavosti popisuje a vysvětluje. Na závěr cesty údolím směrem na Mojstranu jsme byli nuceni překonat horské sedlo, na nějž vedlo 18% stoupání.

V Mojstraně začíná také údolí Vrata, do nějž jsme se vydali hned následující den. Jestliže se nám předchozí den zdálo 18% stoupání jako maximum, byli jsme rychle vyvedeni z omylu. Na cestě údolím Vrata jsou totiž úseky se stoupáním 25%. Cílem byl Aljažev Dom, od nějž jsme ještě pokračovali k památníku partyzánům a horalům ve formě obrovské karabiny.

Mezi náročnější z hlediska průjezdnosti patřil výlet do kotliny Krnica pod nejvyšším vrcholem Julských Alp, majestátním Triglavem. Cestu totiž na několika místech křižují vyschlá koryta, jimiž se valí voda při jarním tání, beroucí s sebou kamení, jímž se pak na kole projet nedá. Výhledy na okolní masivy ale vynaloženou námahu vynahradí.

Jedním z nejnáročnějších výletů byla vyjížďka po jižním úbočí Karavanek, zakončená pěším výstupem na vrcholek Vosca (1 745 m). Cesta totiž prakticky neustále stoupá, a kromě krátkého úseku po silnici směřující na Korensko sedlo vede šotolinovou lesní cestou. Ta je místy pokryta uvolněným kamenivem a tak někteří méně odvážní účastníci v některých úsecích s větším sklonem vedli kolo i při jízdě dolů.

Z výchozí výšky 810 m jsme vystoupali do 1 500 m, tam jsme kola schovali zamčená v lese a pěšky velmi strmou cestu vystoupali na Voscu. Odměnou za namáhavý výstup byl krásný kruhový rozhled, na sever na rakouské město Villach, na jih na celý masiv Julských Alp. Škoda jen, že nejvyšší vrcholky zakrývaly mraky, přesto byl ale pohled úchvatný.

Slovinští řidiči jsou k cyklistům velmi ohleduplní, často se nám stávalo, že v klidu počkali a předjeli nás s dostatečným bočním odstupem až tam, kde pro to byl dostatek místa. Naštěstí ale většina našich výletů vedla po cestách mimo automobilovou dopravu.

Nabídkový katalog cestovní kanceláře sice uvádí, že je na tento zájezd vhodné i trekingové kolo, my bychom ale rozhodně každému, kdo se rozhodne na kole do Julských Alp vydat doporučili kolo horské, zejména kvůli převodům. Obdiv patří jednomu z účastníků, který výlety včetně vystoupání zmíněnou šotolinovou cestou absolvoval na starém Favoritu vybaveném původním dvojpřevodníkem s přesmykačem ovládaným pákou na sedlové trubce. Na naše podivení suše poznamenal: "jsme s tím kolem už na sebe zvyklí".

V alpských podmínkách jsme také prakticky vyzkoušeli kolo, o němž jsme podrobně informovali v Trekingu 1/2008, vybavené planetovou převodovkou v zadním náboji Alfine, doplněné o trojpřevodník. Tato kombinace umožnila zdolat prakticky veškerá stoupání a plně se potvrdila schopnost tohoto systému řadit i během jízdy při zatížení, na rozdíl od systémů s běžnou "přehazovačkou", u nichž při zatížení řadit nelze a technicky méně zdatným cyklistům to činí potíže. Nenastává tedy problém nutnosti slézt z kola, jestliže jsme zapomněli včas před stoupáním zařadit příslušně lehký převod.