Jizerské hory na kole, cyklotrasy v Jizerských horách

Nahoru dolů nejkrásnější částí Jizerských hor

Myslíte si, že Jizerky jsou přelidněné a přeasfaltované pohoří? Donedávna jsem o tom byla přesvědčená také. Ale loňský červencový cyklovíkend mi odhalil úplně jinou tvář těchto hor.

Je přiměřeně chladné ráno. Vytahujeme kola, přes noc uschovaná ve speciální cyklo-kůlně na chatě Smědava. "Tudy teď sjedem dolů na ten Smrk a z něj budeme sjíždět do Polska do údolí Jizery," instruuji svoje parťáky nad mapou. Hurá! Konečně kopec, na který se klesá! Moji spolujezdci spokojeně mručí, plán se jim zamlouvá.

Cestu na nejvyšší vrchol Jizerských hor opravdu začínáme sjezdem. Ze Smědavy (850 m) klesáme po silnici malebnými serpentinami podél říčky Smědé do Bílého Potoka (510 m). Od Smědavy by se sice dalo ihned stoupat směrem na Předěl, ale my jsme blázni. Chceme cestu s co největším převýšením.

Čtěte také: Rozhledna na Smrku v Jizerských horách

Takže… máme ho mít. Na začátku Bílého Potoka opouštíme silnici a konečně nabíráme ztracené metry po zelené značce kolem Bártlovy boudy a chaty Hubertky. Mezi stromy jsou poměrně dobře vidět prudké svahy protější Smědavské hory.

Křížíme potoky originálních názvů jako Velká a Malá Rybí voda. Na rozcestí Tišina končí doposud kvalitní asfalt a začíná šotolinová dřina. Zavádí nás nějakých 50 výškových metrů pod vrchol. Tady se k nám zprava připojuje modrá značka - tzv. Nebeský žebřík. Název dosti výmluvný. Je to typická horská cesta plná kamenů až balvanů. Dokonalé finale maestoso!

Odhodlaně se vrhám mezi šutry, ale špatně odhaduju vhodnou stopu, podklouzne mi zadní kolo a po deseti metrech končím. Moji spolujezdci mají víc štěstí (odmítám si připustit, že by byli zdatnější) a mizí na horizontu. Mně to ovšem nedá, a tak se před udivenými zraky kolemjdoucích otáčím, sjíždím zpět, na šotolině se opět rozjedu a zkouším to podruhé. A tentokrát výrazně lépe… až nahoru!

Vrchol Smrku je rozlehlý a plochý (od toho také německé jméno Tafelfichte - Tabulový Smrk). Probíhá tudy česko-polská hranice. Lidí tu potkáváme poměrně dost, jak Čechů, tak Poláků. Všechny sem samozřejmě láká rozhledna.

Ta má bohatou historii, první vyhlídková stavba - dřevěná - zde byla postavena už v roce 1892 (byla to reakce obyvatel Nového Města pod Smrkem na stavbu polské rozhledny na sousedním Stógu Izerskim) a přežila obě světové války. Od roku 1946 však už nebyl nikdo, kdo by se o rozhlednu staral (správcovala zde rodina Porschova a ta byla po válce vysídlena do Německa). Stavba proto chátrala a v polovině 20. století se rozpadla docela.

V 90. letech vznikla v Novém Městě pod Smrkem Společnost pro obnovu rozhledny a roku 2003 byla postavena dnešní verze. Je z oceli a po architektonické stránce rozhodně zajímavá (autorem je Jan Duda). Uvnitř je možno v nouzi využít útulnu. Zajímavostí je, že kopie originální dřevěné rozhledny dnes stojí v pražské zoo. Rozhled odtud je, jak jinak, úžasný: Krkonoše, Jizerky, Lužické hory, České středohoří, nekonečné polské roviny.

Sjíždíme po zelené značce přes hranici do sedla Łącznik (1 066 m). Jedná se dokonce o značenou cyklotrasu, ale jsme jediní, kdo ji absolvuje v sedle. Jízda je to totiž pěkně divoká, kameny odletují od kol, terén je mírně navlhlý (nacházíme se kousek nad oběma prameny Jizery - českým i polským), stoprocentní soustředění na cestu je nutné, jinak by gravitace mohla získat převahu nad jezdcem. Od sedla Łącznik už je pohoda, vlastně až příliš - prudce klesáme na krásném hladkém asfaltu o celých 100 m dolů, a to znamená jediné: na Stóg Izerski to bude opět krev a pot.

A taky že ano. První část prudkého výšlapu vede k nádherné kamenné turistické chatě (Schronisko na Stogu Izerskim). Připadám si jako v Alpách. Z městečka Świeradów-Zdrój sem totiž vede kabinová lanovka, která překonává poměrně úctyhodný výškový rozdíl 450 m na dvou kilometrech.

V zimě je Świeradów-Zdrój vyhledávaným lyžařským střediskem. Výhledy od chaty jsou luxusní, stejně jako posezení na terase. Samotný vrchol Stogu Izerskiho už nabízí jen vysílač a částečné výhledy. A také neskutečně kamenitý "krpál", ve kterém dvě třetiny výpravy boj s horou vzdávají a kolo na vrchol už jen tlačí.

Vracíme se do sedla Łącznik a vrstevnicovou cestou pokračujeme na Drwale (Polana Izerska). Najednou je skoro liduprázdno. Krajina na Polaně Izerske je naprosto uchvacující. Horské louky, zbytky salaší, několik jezírek (ve skutečnost jsou to protipožární nádrže, ale vypadají zcela přirozeně). Člověk by si tu sedl a vydržel hledět na tu nádheru celý den.

My ale dál sjíždíme zdravými hustými lesy ke Kozímu potoku a do údolí Jizery. Řeka nás přivádí na Velkou Jizerskou louku (Hala Izerska), která dýchá doslova severskou atmosférou a bývá často přirovnávána k tundře.

Pokračujeme širokou kamenitou cestou podél koryta Jizery, které je tu plné balvanů a voda má naprosto úžasnou, rašelinově nahnědlou barvu. Troufám si tvrdit, že v Jizerkách není krásnější místo než tohle. Uprostřed louky se krčí turistická chatka Górzystów, kde je možné se občerstvit a přespat. Cesta vede dál k osadě Orle, kde překračujeme Jizeru a vracíme se přes osadu Jizerka na Smědavu.

Z Orle je však možné pokračovat ještě dál, až do Harrachova, buď kolem Bukovce po české červené značce, nebo polskou zeleně značenou trasou. Vše se dá absolvovat na kole a v zimě doporučuji běžky. Oblast Velké Jizerské louky a Orle nabízí v zimě mnoho kilometrů perfektně upravovaných lyžařských tras.

Další související články: