Guatemala vysokohorská, putování Střední Amerikou na kole

Guatemala. Na kole Střední Amerikou (5)

Průvodce nelhal, když se zmiňoval krátkým, ale výstižným způsobem o centrální Guatemale, jako o regionu horském. Kopce nemají konce, cesty se výrazně zhoršily a přechází do povrchu našich polňaček, ale se šutry.

Z kopce se dá jet jen malou rychlostí, takže potěšení ze sjezdu, kdy to fičí po strništi se nedají očekávat. Navíc je nebezpečí, že se povolí úchyty na kole, nejen ty, co drží věci na nosiči, ale taky různé šroubky. Všechno je třeba kontrolovat a to několikrát denně. Lepší se zastavit a mrknout na problém a vyřešit ho, než pak večer lamentovat.

Počasí se pořád posouvá směrem k tomu horšímu. Začíná poprchat a mírný deštík, který byl v horku vysvobozením se stává vlezlým a protivným. Taky štěstí s ubytováním se kloní k té horší straně. Nejhorší jsem zažil asi tohoto druhu. Pokoj s postelí bez jakéhokoli povlečení, špinavé zelené zdi, zasviněná zem, veřejné záchody hned naproti, bez vody, bez světla. Bonus byla střecha. Na stropě byly klasické trámy a na nich desky s vlnitým plechem, to jo, ale problém byl ten, že v ní byla asi metr krát metr díra.

Čtěte také: Severní Guatemala, na kole Střední Amerikou (4)

Zařídil jsem se podle svého. Počkal jsem, až vše ztichne a uklidní se, vnikl do přivřeného skladu, vzal si čistou deku pod sebe, na ni dal spacák. Kolem a stolíkem pro panenky zašprajcované dveře snad vydrží (klíče od pokoje nejsou). Uléhám s čelovkou na hlavě a sprejem proti komárům místo slzáku v ruce.

V noci mne budí hluk, spím stejně jen na půl ucha. Přesně jak jsem čekal. Někdo chodí po střeše. Přece nemůže být tak blbej aby si myslel, že ho nikdo neslyší. Ani nedutám a do rána oko nezamhouřím. Jó to byla noc. Od té doby mám odpor k zeleným zdem a kdykoli jsem našel ubytko a byly zdi v barvě zelené, tak se nějak nedařilo.

Montanas

Do této kategorie patří hlavně státy Quiche, Solola a Qutzalkenango. O co jsou lidé a příroda drsnější, o to přívětivější jsou větší městečka. Třeba jako Chichicastenango, zkráceně Chichi. Člověk by nevěřil, kolik má najednou po příjezdu kamarádů. Každý hned radí a tahá za kolo a směruje řídítka k tomu nejlevnějšímu ubytování. Zaručeně. Problém je ten, že pokud je rádců hned několik, tak riziko okradení je značné a hlavně se člověk nestačí otáčet a kontrolovat věci.

Uličky starých měst jsou strmé, křivolaké a zdrhnout po anglicku je někdy opravdu problém. Naštěstí se vždycky nějak dokážu vykroutit. Zvolil jsem taktiku tvrdšího jednání. Ono vám ani nic jiného nezbude a po dnech, kdy jste snad více než stokrát slyšeli křičet lidi Gringo a museli snášet házení kamenů jaksi otupíte. Jednou za mnou v kopci před Chihicastenangem běžel malý kluk s mačetou a sekal ve vzduchu. Takoví si bonbóny opravdu nezaslouží. Všechno mám přivázané a zajištěné.

Městečka jsou specifické hlavně pro své trhy. Cestovky se můžou přetrhnout a vozí turisty z Guatemala city a okolních destinací do těchto míst. Horští indiáni totiž produkují věci, které jsou prvotřídní ruční práce, ať už jde o kroje, pokrývky nebo speciální textil. Věci jsou levné a za málo peněz je tady hodně muziky, pokud se v tom tedy vyznáte.

Má to ale jeden háček. Indiáni nejsou hloupí, prodávají léta a umí i dokonalé padělky. Co jim jde ale hlavně, tak šponovat ceny. Osobně nějaké smlouvání moc nevyhledávám, je mi to nepříjemné a nechápu, jak se tím někdo může bavit několik hodin na trhu. Stačí, když procházíte kolem pár indiánek a o něco zavadíte očima a pak máte půl hodiny co dělat, abyste se jich zbavili. Musím se ale přiznat, že jsem si pár věci taky koupil a myslím, že jsem neprohloupil. Jedna se tady o velký byznys. Nevěříte? Tak čtěte dál.

Strýček Sam z Panajachelu

Malebná vesnička Panajachel se nachází u jezera Atitlan, obklopena třemi významnými vulkány. Ty dosahuji nadmořské výšky bezmála 3 800 m a nejsou to tedy žádné kopečky. Samotné okolí jezera je překrásné a po právu patří na propagační plakáty o Guatemale a do cestovatelských průvodců.

Nedaleko je městečko Solola, po kterém se stejnojmenný stát jmenuje. Prakticky tady končí nejtěžší pasáže hor a dál směrem na Antiguu už jsou kopce jaksi jen poloviční… Vesnička tepe rušným životem, je tady několik bank, množství hospod a restauraci a příležitostí k nákupům všeho možného. Nacházím ubytko přesně podle mého gusta a s chutí se jdu osprchovat.

Plánuji několik dní odpočinku. V pokoji vedle mně se ozval hluk. Bydli tam asi šedesátiletý Američan. Majitelka hostelu (28letá kočka) z něho má hrůzu a myslí si, že je blázen. Z počátku mám ten samý pocit. Pak ale zjišťuji, jak to je. Strejda se tady ubytoval na dva týdny, v pokoji má hodně tašek a krabic od banánů. Nikam na výšlapy nechodí, jen bloumá po městě.

Na co kruci potřebuje tolik hebel, říkám si. Žije hlavně v noci. Z počátku jsem myslel, že má v pokoji skype, pořád se s někým vybavuje. Pak jsem tomu přišel na kloub. Jeho den začínal zhruba v 6:30 výkřikem Bože, ještě jsem tady a úprkem na toalety, který doprovázely monology, kde byly slušné jenom spojky. Pak znovu usnul.

Kolem poledního se dokopal do města a sehnal něco huleni, zkouřil se jak paprika a valil zpátky na pokoj. Dal si dvě hoďky oraz a vyrazil znovu do města, tentokrát sehnat něco líhu. Jak mi posléze řekl, nechce ztrácet čas chlastáním toho … piva. Vaří černý čaj, který pije s whisky.

S odbíjením páté je jeho čas. Vyrazí s velkou kabelou mezi horské indiány na trhy. Nehledal kamenné obchody, ale horské indiány, kteří prodávají na ulici a často přespávají ve městě na zemi několik dní, aby něco prodali. Přesně ví, na jak dlouho tady jsou, jaké jsou ceny, vyzná se perfektně v historii mayských tkanin a hlavně umí extremně smlouvat. Španělsky umí pár slov, jak nakupuje nevím.

Jednou jsem ho načapal a vyfotil. Věci potom skladuje v pokoji, prokládá je papíry, vypárává z nich různé dodatky staniolových vláken a všechno prohlíží a za popíjení a hulení se raduje, často velmi hlasitě a sprostě nad svými úlovky. Vše ve Státech prodá za nehorázné prachy. Řekl mi, že už to není, co to bývalo, doba hippies je pryč a teď to berou lidi spíš jako dekoraci. Příroda ani lidi ho nezajímají. České pivo ale zná. Zkrátka je to kšeftman.

Později jsem potkal ještě jednoho Estonce, co žije v USA. Ten samý příběh. V Evropě je prý situace špatná, ale v USA to ještě trošku sype. Takže chudáci indiáni ani neví, jak se nechají odrbat nebo to ví a proto ceny tak šponují. Osobně dávám přednost jednomu dni strávenému na odkapotovaném kole a vyškrábu se až nad 2 800 metru, další den si půjčuji kajak a kochám se jezerem a sopkami.

Cesta do Antiguy a Salvadoru

Tak tohle bývalé město Guatemaly je taky nádherné, ale pro mně bylo spíše zklamáním. Vše moc uspořádané a drahé, blízkost Guatemala city je znát. Svezou tady turisty, ti chodí jíst do McDonalda a nevystrčí nos z města a mají pocit, že procestovali Guatemalu.

Území je silně tektonické a to byl také důvod, proč se nakonec hlavní město přesunulo tam, kde se nachází dodnes. Nedaleko města je dodnes aktivní vulkán Agua.

Cesta z města se vine mezi vulkány a po dlouhé době má člověk příležitost opravdu vychutnat rychlost plně naloženého biku. Několik desítek kilometrů dlouhý sjezd, během kterého ztrácím i druhou státní vlajku, trvá ale hrozně krátce. Fičím si totiž i 70 km/h.

Najednou se mění teplota vzduchu a nastává pravé pekelné vedro. Množí se také kontroly policajtů. Všiml jsem si, že co jiný kraj, to jiné zbraně. Jedni mají americké samopaly, druzí dokonce naše staré známé Sa vz. 58 a dokonce jsou tací, kteří vládnou čínskou kopii kalašnikova s bodákem. To je banda.

Zajímalo by mně jestli jim centrálně fasují střelivo. Spíš to vypadá na případ, že policajti jsou vyzbrojeni ze zabavených zbraní drogových kartelů. V blízkosti hranic se Salvadorem se přitvrzuje a jsou k vidění i protitankové střely. No kdo by nezastavil, že.

Po dnech radostí i strastí se loučím s Guatemalou, zemí nádherné přírody, ale plné protikladů. Zažil jsem tady dva pohřby a jednu svatbu, měl jsem možnost spatřit to, co jinde možné asi není. A myslím si, že Ekvador není poslední indiánskou zemi… Howg.

• Pokračování článku

Další související články: