Expedice Haluška - dámská jízda Slovenskem na kolech

aneb dámská jízda Slovenskem, cykloturistika

Slovensko. Země krásných hor i rozlehlých nížin protkaná hustou sítí řek, země, která nabízí nepřeberné množství přírodních krás a pozoruhodné kulturní bohatství. Přesto je téměř neobjevená. Proto vzhůru do sedel!

Sluníčko svítí a my zvolna stoupáme ze Žiliny na Terchovou. Je sice víkend, ale kolem nás sviští jeden náklaďák za druhým. A ke všemu fouká dost silný protivítr. To to hezky začíná. No, ale bude hůř, což však ještě netušíme. V Terchové nás zaujal pěkný kostel s nádherným vyřezávaným, pohyblivým Betlémem. Rozhodně je mnohem hezčí než kovová socha Jánošíka nad městečkem.

Po pár kilometrech máme před sebou dlouhý 14% krpál a v tomhle 30° vedru je to docela záhul. Naštěstí pak následuje podobný padák dolu a zvolna klesáme i krásnou dolinou do Párnice. Slušné stoupání je pak i za Vyšným Kubínem. Ale ty výhledy ve sjezdu! Projíždíme kolem vodních nádrží Bešeňová a Liptovská Mara. Stále je hezky, ale na západě už se hradí mraky. Stanování je tu zakázáno, platit za stanování v kempu se nám nechce a chatka tamtéž je moc drahá, takže raději zkoušíme privát. 200 Sk není tak moc a alespoň nezmokneme.

Projíždíme krajinou zničených Tater

Další den už je škaredo a hodně se ochladilo. My dnes ale máme v plánu Demänovské jeskyně, takže nám to zatím tak moc nevadí. Jeskyně jsou opravdu nádherné, ale poplatek 120 Sk za focení je teda moc. Projíždíme Pribylinu a kolem Muzea liptovské dediny uhýbáme do kempu Ráčková. Začíná pršet. Kemp je ale zcela opuštěný, tak se na noc se ukládáme na verandě jedné z mnoha chatek co jsou tu halabala rozptýlené. V noci je studeno a vlhko a ráno je všechno fuj. Celý následující den projíždíme šílenou, depresivní krajinou zničených Tater. Je to mnohem horší než si člověk představoval ze zpráv v TV nebo novinách. Smutnou náladu ještě umocňují tmavé mraky zakrývající oblohu a občas i okolní hory. Tahače odvážející padlé stromy neustále pendlují kolem nás a budou takhle jezdit ještě hodně, hodně dlouho.

Špatné počasí pokračuje

V noci mrholí tak jsme rády, že jsme sehnaly levnou chatku a já mohla i v klidu zalepit píchlou duši. V Kežmarku pak začíná pršet tak, že musíme vydolovat pláštěnky. Míříme na Levoču a jelikož silničku vedoucí bývalým vojenským prostorem prý otevřou až příští rok, stoupáme přes Tvarožnou na Hradisko. Dál má být značená terénní cyklostezka. Ale není. Naštěstí už neprší, ale všechny cesty, které odtud vedou jsou značně rozbahněné. Po jedné z nich se vydáváme z kopce dolů, ale je to čím dál horší.

Už se ani nedá jet, cestu místy spíš tušíme, prodíráme se mokrou travou, přelézáme padlý strom a po několika kilometrech vycházíme z lesa a ocitáme se v prostoru na ohromné louce. Po nějaké cestě ani památka. Tak jedeme přímo k obzoru a po nějaké době najíždíme na zřejmě tu správnou cestu s krásným, ale protože jsme promáčené, mrazivým sjezdem do Levoče. A tam opět začíná pršet. Jelikož odtud směřujeme na Spišský hrad, musíme dál po hlavním tahu kde sviští jeden kamion za druhým. Dnes to vzdáváme a i když je brzo jdeme do turistické ubytovny, kde pro nás i zatopili, abychom uschly.

Spišský hrad

Na prohlídku Spišského hradu se počasí trochu vylepšuje, takže sláva. Horší je, že jsme se včera nepoučily a opět sjíždíme ze silnice. Na mapách sice vede přes Poľanovce nějaká zpevněná cesta, ve skutečnosti je to však jen vyježděná polňačka s postupně úplně neskutečným sklonem. A na druhé straně kopce zase dolu. Naštěstí si pak užíváme mírného sjezdu až do Lipan. V těchhle končinách už jsou u některých měst i vesnic cikánské osady a ve stoupání do sedla Priehyby je také jedna. Cikáni mají ve zvyku postávat u silnic a čučet. Naštěstí jen čučej. Stoupání je tu pozvolné, zato vytrvalé. A silnice děs. Prý se v zimě neudržuje, ale to asi ani v létě.

Na vrcholku nás opět chytá ceďák, tak se schováváme u kapličky pod ohromnou lípou. Ochladilo se tak, že jde pára od pusy. Cestou dolů necítíme ruce, nohy a vzpomínáme na Lucku jak měla v Japonsku ruce zmrzlé tak, že nemohla brzdit. Sluníčko pak sice vykukuje a trochu i hřeje, my jsme však tak vymrzlé, že bychom rády někam do tepla. Tady však žádnou ubytovnu neseženeme. Kdyby tak byla, alespoň stodola! V Gerlachově se ptáme pár lidí a nakonec nás k sobě přichýlila jedna hodná paní. A to dokonce do obýváku. Jsme opravdu moc vděčné, že dobří lidé ještě existují.

Z Bardejova do Svidníku

V Bardejově, kde si pochutnáváme na čerstvých horkých pirožcích s tvarohem, nás opět chytá déšť. A leje celý den. Odpoledne ve Svidníku to opět vzdáváme a jdeme na ubytovnu. Prší celou noc a i ráno. Dřevěné kostelíky pod Duklou, na které jsem se tak těšila, raději oželíme a trasu trochu zkrátíme. Vydáváme se proto rovnou na Vranov nad Topľou. Říčka Ondava, podle které jedeme, je úplně hnědá a nějaká rozvodněná. Cestou naštěstí přestává pršet a občas i vykoukne slunko.

Přes Slanské vrchy

Serpentinami šplháme přes Slanské vrchy po silnici na Košice. Opět projíždíme cikánským slumem, ale nikdo si nás nevšímá, jen zase stojí a čumí. Dost nás překvapilo, že z jedné strany vsi je cikánská osada a z druhé moc pěkné nové vilky. Na vrcholku stoupání nás zase chytá déšť a z kopce mrzneme. V Herľanech, proslulých studeným gejzírem, se ptáme prvních lidí na možnost střechy nad hlavou a oni nás hned posílají k sobě domů. Můžeme prý přespat v zahradní chatce. No to je super. Další skvělí lidičkové na cestě.

Půlka vandru je za námi a ráno zase prší, takže se v Košicích ani moc nezdržujeme a raději jedeme dál. Chvílemi pršet přestává, ale potom pro změnu přichází bouřka. Schováváme se na zastávce, ale k Jasovské jeskyni tak přijíždíme pozdě. Už je zavřeno. Z Moldavy nad Bodvou svištíme po rovince a pěkném asfaltu na Budulov a Peder a noc přečkáváme na hřbitově pod širokou střechou obřadní síně. Je to lepší než moknout.

Slovenský kras

Ráno je vše zase fuj. Všechno už máme propocené, navlhlé a pomalu zatucháme. Prát se nedá, nemá to šanci uschnout. Stoupáme Zádielskou dolinou, ale je taková mlha, že toho není moc vidět. Jen ta šíleně rozbitá silnička. Ze stromů kape a z nás lije pot, přestože je docela zima. Krpál je tu tedy dost nepříjemný. Vyjíždíme z lesa a tady svítí slunce a dělá se dusný pařák. Z nás stoupá pára. Na vršku jsme akorát v poledne, silnička už je zase silničkou a všechno je najednou nějaké hezčí. Vybalujeme věci a na asfaltu sušíme. I spacák to už nutně potřeboval. V Rožňavě zjišťujeme, že to k Ochtinské aragonitové jeskyni už nestihneme a zítra je pondělí čili zavřeno, tak se rozhodujeme změnit trasu a zajet k jeskyni Gombasecké. Ta je známá především krápníky ve tvaru dlouhých brček.

Na Muránskou planinu

V Revúce pak nocujeme pro změnu v privátu i když se finance tenčí. Nutně potřebujeme prát. Konečně to snad uschne, alespoň v předpovědi počasí hlásí rychlé vylepšování. Nálada se rapidně vylepšila. Krajina kolem Muráně zalitá sluncem nás úplně uchvátila. V kolibě na kraji Hnúšty si také konečně dáváme halušky, abychom dostály názvu naší "expedice". Sranda je, když servírka, když vidí naše naložená kola, myslí, že jsme přijely na motorkách.

Odpoledne projíždíme Halič, kde má být zámek. Jdeme se na něj podívat, ale je uzavřen a rozhodně by potřeboval opravu. Později se dozvídáme, že ho koupil nějaký soukromník. Nocujeme u vodní nádrže Ĺuboreč, kde je krásně, ale pasou se tu ovce a krávy, takže chvíli trvá než najdeme rovné místečko bez kravinců. Ale zato nám bača dovolil vyfotit se s jehňátkem. Kolem to kváká, skřehotá a rojí se tu plno komárů, ale my jsme šťastné, že je konečně hezky.

Další den je vysloveně vedro a opět nás čekají kopce. Na kraji Bzovíku nás upoutávají čtyři věžičky. Asi nějaká zřícenina. Není to do kopce tak tam jedem. Jsou to asi opravdu trosky hrádku či zámečku, ale je tu všude plno betonu, např. panelové schody, takže to vypadá dost divně. A je to také na prodej.

Cesta do Levic a Nitry

Silnice přes Hontianske Nence na Levice je samý krpál. Je to snad nejkopcovatější trasa na Slovensku. Končíme na hřbitově a spí se nám sladce. Původně jsme se sem přišly jen opláchnout, ale přichází paní a zajímá se kde budeme spát. A že prý jestli se nebojíme tak můžeme přespat tady. Prý je to tu bezpečnější než někde u lesa. No, ono je to nejen asi bezpečnější, ale hlavně je tu voda a klid, což je pro poutníka dost důležité.

Cesta k hranici

Večer se s námi Miro loučí a my si užíváme krásný večer u vodní nádrže Sĺňava. Jeden rybář sice říká, že se tu stanovat nesmí, ale cedule tu žádná není, tak to riskneme. Určitě tu neuděláme víc škody než rybáři, co si sem brzy ráno zajedou autem a kempují tu s celou rodinou až do večera. Ráno projíždíme Piešťany a po cyklostezce podél Biskupského kanálu ujíždíme prohlédnout si Beckov. Ten určitě nevynecháme. Z Nového Mesta nad Váhom pak jedeme přes Čachtice se známou zříceninou, na Vrbové a potom krpálama na Trstín. Hrůza! I když jsou to kopečky kraťoučký jsou o to záživnější. V jednom stoupání mne pomalu předjíždí náklaďák, ale musí zastavit a zařadit jedničku, aby vyjel. Já jedu také 1-1. Na noc hledáme opět hřbitov. Ideální plácek s vodou a lavičkami tentokrát nacházíme už před vchodem.

Další den v poledne pak překračujeme hranice do Lanžhotu a v Břeclavi máme najeto celkových 1 082 km. Škoda, že dovolená končí, byl to, i přes ten déšť, docela pěkný vandr.