Střední Belize s Joergem, Střední Amerika na kole

Na kole Střední Amerikou (3)

Střední část Belize zemi logicky rozděluje na dvě poloviny svou magistrálou, která míří z hlavního města ke hranicím Guatemaly, takzvaným Western border. Jak zcela logicky a vhodně pro člověka tato cesta protíná krajinu a rozděluje tak mezi sebou pralesní oblasti, pro zvířata je to učiněné peklo a prima zábrana v jejich migraci. Učené tabulky kolem krajnic nabádají k poučení, na jak významném biokoridoru se nacházíme.

Tak si tak říkám, že podle přejetých hadu, nosálů a ptáků je to opravdu Darwinův přechod a biokoridor, kde opravdu jen ti nejúspěšnější mají šanci dostat svůj kožich či letky přes dva pruhy rozpáleného asfaltu.

Belize ZOO

Je tak zcela bez debat, že malá oáza uprostřed částečně obhospodařované krajiny a lesů, přijde zvířatům vhod. Jedná se o malou ZOO, která byla založena v roce 1983 a snaží se udržet povědomí ale hlavně ukázat lidem zvířata teto krajiny, která patří k jedinečným právě složením své flóry i fauny.

Čtěte také: Na kole Střední Amerikou (2), Belize - perla Karibiku

Nelitoval jsem celkem vysokého vstupného a zatímco Joerg zajišťoval nocleh v tropickém ekologickém centru a zároveň záchranné stanici, pln očekávání jsem vyrazil podívat se, co že všechno tahle malá kolonie tropických zvířat nabízí.

Musím říct, že ty dvě hodiny, které jsem tam strávil mezi jaguáry, krokodýly, a tukany mi naprosto vyrazily dech. Naprosto úžasná záležitost, možnost dostat se takřka na dotyk ke zvířatům, vypracovaný systém stezek, všude čisto a precizní informace na tabulích. Po hravých tukanech, kteří zobákem vytřepali moje pouzdro od foťáku (mimochodem tukan je národním ptákem Belize), přišlo největší překvapení při pozorování harpyje.

Už pomalu začínám věřit vyprávění indiánů z Amazonie, že tento pták je schopen svými pařáty usmrtit a odnést i odrostlé dítě. Nechtěl bych se dostat do hledáčku tohohle dravce ani omylem. Náš orel proti němu působí jako úplné holátko.

Směr jih

Trávíme perfektní večer a noc ve stanici tropického ekologického centra, přibližně za naši stovku. Joerg platí večeři a snídani, já to nestihl, tak se jdu zeptat, jestli by bylo možno zaplatit ráno a paní v kuchyni mi rezolutně ukazuje k nabízené jídlo a říká, že toho je dost pro všechny a ať si klidně dám. Tak docela výhra.

Jídlo je určeno pro kanaďany a američany, kteří jsou tady ubytovaní, takže stojí za to a všeho je dostatek. Mimochodem jedna kanadsko-americká noc se snídani a večeří vyšla na neskutečných 90 dolarů… Tak proč se pořádně nenacpat, když je ta možnost.

Po večeři se rozbíhá debata mezi účastníky zájezdu a námi cyklisty a trvá asi do jedenácti v noci. Rád budu vzpomínat na tento pohodový večer. Joerg pokračuje dál na Guatemalu, rozhodl se ráno při balení věcí, já zkusím ještě mrknout k moři na jih Belize. Loučím se s tímto dobrosrdečným kanaďanem stiskem ruky, teď se budeme potkávat jen na netu, ale věřím, že se ještě do Panamy nějak uvidíme i na cestě.

Humminbird highway

Ujíždím směrem na Dangrigu. Postupně se cesta zužuje a tato slavná dálnice, která je v podstatě jen normální cestou s trošku lepším povrchem se stává nepříjemně klikatou a strmou. Jedny z prvních kopců na putování dávají tušit další a otevírají krvavé vzpomínky na cestu Norskem na kole. No snad nebude tak zle, jíst je tady co, všude kolem se rozkládají pomerančové sady a protože nadmořská výška je o něco jiná než ve zbytku země nedošlo ještě ke sklizni.

Vypadá to naprosto báječně. Zastavíte, podíváte se doprava a doleva, jestli opravdu v dohledu není nikdo, kdo by měl tendence použít brokovnici a pádíte do sadu. Podle stisku vyberete pomeranče a upalujete zpátky.

Celých těch utrápených 127 kilometru přes hory jsem pomeranči zaháněl žízeň, prostě jsem je vysál, vždycky tak pět šest najednou a byl klid. Naprosté osvěžení, co mam povídat. A pokud vás předjede kamión s těmito plody, můžete si být jisti, že jejich vůně vás bude ještě chvilku na cestě provázet a zpříjemní těch pár set metrů. Nakonec nacházím i obrovskou firmu na zpracování pomerančů a citrusů.

Tradice tohoto druhu zemědělství je tady hodně stará, soudě podle historických fotek uvnitř budovy pro návštěvy. Co je ale podstatné - je tady podniková prodejna, kde můžete zakoupit produkty, tedy džusy. Neváhal jsem ani minutu a koupil 100 procentní litr ananasového a litřík pomerančového džusu. Cena na naše - ananas 30 Kč, pomeranč 20 Kč. Krásně vychlazené, absolutně skvostný nápoj při teplotě vzduchu 30 °C. A ta chuť. Kam se hrabe nějaký 100% RAUCH.

Dangriga

Menší městečko je středem kultury Garrifuna. Potomci otroku a indiánů tvořící tuto svébytnou kulturu ale nežijí jenom tady, nýbrž i v Hondurasu. Jsou proslulí svými muzikálními schopnostmi.

Hlavním nástrojem je buben, ale abych se přiznal, tak jsem nikoho nějak hrát neviděl, jedině, co mi kultura Garifuna přinesla, tak byli tři tito hudebníci s dredama, kteří po mně somrovali pivo.

Vychytávám velmi levné ubytování ve Vals hostelu, průvodce Lonely planet je přesný a zatím jsem s nim na výsost spokojen. Majitelka spolu s dcerou a pár mladými Američany, kteří studují historii (a přitom si pletou Jugoslávii s Československem a hovoří přitom ještě o Stalinovi) sledují inauguraci Obamy.

Vůbec je tady povědomí o amících značné, policajti mají auta s americkýma vlajkami, americké brokovnice a pistolky, největším tahákem je ale Obama. Vždyť je navíc černoch a ti tady převládají. Osobně mám ale respekt a mnohem raději vidím na venkově Mexičana nebo Guatemalce s mačetou v ruce než znuděného černocha postávajícího na krajnici cesty. V ten moment mám radarky nastražené a dávám si majzla.

Přijímám pozvání k návštěvě fitka a odpoledne po psaní a nahrávaní fotek si jdu zacvičit. No to sem si dal. Majitel je malý černoch, co žil léta v USA, ale pak se vrátil, živí se jako taxikář a pro radost provozuje malé upocené fitko. Má tu ale vše, co je třeba a tak při probírání Belize a České republiky protáhneme celé tělo.

Cesta zpět přes Blue Mountains

Počasí se definitivně kazí a na návštěvu vesnic Hopkins a Placencia není ani pomyšlení, koupat se v moři by šlo, ale za deště to není ono, fotky budou taky tak nějak napolovic a ztepilé Kanaďanky a Američanky budou zalezlé v chatkách. Nu což. Příště.

Samozřejmě nějakým řízením osudu prší téměř pořád. Když zastavím a schovám se a čekám, až déšť přejde, jak na potvoru opravdu neprší a v momentě nasedání na kolo se spustí pravá průtrž. Maskuji se do Pinonovy pláštěnky z argentinského Punta Arenas, ale zjišťuji, že při rychlosti 50 a více km/h z kopce se kapky stávají tak agresivní, že si musím chránit i tvář.

Párkrát zastavuji, pomeranče téměř netrhám, protože pití je dost všude kolem, stačí jenom otevřít ústa. Na statku si dávám výborný domácí jogurt, téměř litr. Labužo. A když jsme u těch požitků, kterých bylo za tuto cestu opravdu málo, tam mezi ně patřila i káva v malém baráčku, který slouží jako kavárnička a zároveň v něm majitel bydlí. Samotný dům uprostřed pralesa.

Dávám si original kolumbijskou kávu oslazenou pravým třtinovým cukrem z Belize a s majitelem jen tam plkáme. Celý dům si spravil sám a taky sám zařídil dle svého vkusu. Místo působí útulně, barevné stěny v kombinaci s tropickými rostlinami dávají místu živou atmosféru a z hrnku s papoušky Ara voní pronikavě káva. Je to chvilka, kdy zapomínám na mokro, při řeči déšť jakoby ustal, okamžik se stává nekonečným a pohodovým.

A právě tak bych si chtěl pamatovat Belize, jako zemi, kde mi bylo příjemně, zemi, která je neuvěřitelně bohatá svou famózní přírodou, zemi, kde jsem potkal lidi, kteří se stali mými přáteli. Snad se ještě někdy vrátím.

• Pokračování článku

Další související články: