Ruská Transsibiřská magistrála, vlakem na Bajkal

Transsibiřská magistrála: cestování dnes a historie stavby Transsibiřské magistrály

Tato nejdelší elektrifikovaná dvojkolejná trať na světě je jistě jedním z hlavních rysů Ruska a Sibiře a zná ji jistě každý. Méně už je těch, kteří by si ji chtěli projet na vlastní kůži, protože by na to museli obětovat hodně velký kus své dovolené. Dnes však naskočit na jeden z mnoha vlaků brázdících sibiřské prostory není nic těžkého a zvládne to každý, kdo zvládne jízdu rychlíkem Ostrava – Praha.

Souhrnným názvem Transsibiřká magistrála se označují v podstatě čtyři tratě, které mají velkou část cesty stejný průběh, ale na Sibiři či Dálném východě se větví do různých cílových měst. Pravá a původní Transsibiřská trať je ta, která spojuje Moskvu a Vladivostok. Je dlouhá 9 289 km a podle zvoleného vlaku trvá její projetí 7 či více dní.

Trať započal stavět roku 1886 car Alexandr III.

Trať započal stavět roku 1886 car Alexandr III. Na stavbě se podíleli hlavně trestanci a ti co byli na Sibiři v exilu. Nejdéle trvalo postavit úsek kolem jezera Bajkal, kde se zprvu vlaky převážely lodí na druhý břeh. Potřebu urychleného ukončení stavby vyvolala až rusko japonská válka. Ukončena byla roku 1904. Tato trať je ze všech čtyř nejrušnější, jezdí na ní množství rychlíků v obou směrech. Ať už z jednoho konce na druhý, nebo jen mezi velkými městy na trase. Většinou není problém získat lístek ještě na týž den v požadované třídě.

Transmongolská dráha se odpojuje od hlavní tratě v hlavním městě Burjatské republiky Ulan Ude a míří přímo na jih. Za Ulan Ude již není elektrifikovaná a je jen jednokolejná. Přes hlavní město Mongolska Ulaanbaatar vede přímo do Pekingu. Tudy jezdí tři dálkové rychlíky týdně (ruský, mongolský a čínský) plus denní spoje jen přes hranici a samozřejmě denní vlaky z obou stran jen k hranici.

V Zabajkalsku se odděluje další větev – Transmanchurianská magistrála, která po pár kilometrech překročí hranice do čínského Manžouli a míří dál až do Pekingu. Je to nejkratší cesta z Moskvy do Pekingu bez nutnosti průjezdu přes třetí stát. (Jinak definitivně nejkratší je trať Moskva – Almaty – Urumčí – Peking). Hustota spojů zde je obdobná jako u předcházející tratě.

Poslední je proslulá BAM – Bajkalsko - Amurská magistrála. Dráha, jež měla za úkol zpřístupnit zdroje Sibiře vede paralelně s Transsibiřskou, ale o 500 km severněji. Se stavbou se započalo již ve třicátých letech 20. století, ale ta byla přerušena II. sv. válkou a již hotová část byla částečně rozebrána pro položení náhradní dráhy do obleženého Stalingradu. Budování začalo nanovo roku 1974 a mělo strategický význam, neboť klasická Transsibiřská dráha vedla nebezpečně blízko v té době citlivé hranice s Čínou.

Nejnovější část Transsibiřské magistrály

Oficiálně byla tato část otevřena v roce 1991, ale ve skutečnosti není dodnes zcela dokončena. Ve stavbě je také odbočka do Jakutska, ale dnes se využívá jen po stanici Aldan a její další osud je nejistý. V městečku Tynda, které vzniklo, stejně jako většina jiných podél BAMu, až po postavení železnice, je přípojná trať zpět k Transsibu. Konečná je potom na břehu Tichého oceánu v přístavu Sovětskaja Gavaň, odkud odjíždějí trajekty na ostrov Sachalin. Dnes je na této trati jen velmi málo osobní dopravy, v podstatě jen dvojice rychlíků denně každým směrem.

Ať si však dnešní cestovatel vybere kteroukoliv z těchto krásných tras, bude muset začínat svou jízdu v Moskvě, téměř desetimilionové metropoli Ruska. Z Evropy dorazí vlakem na některé západní moskevské nádraží – Kyjevské či Běloruské a musí metrem přejet na Jaroslavské, odkud zmíněné vlaky vyjíždějí. Naštěstí je převážná většina hlavních moskevských nádraží spojena jedinou linií metra – Okružní (Kolcevoj).

Čas na prohlídku centra Moskvy

Mezi příjezdem vlaku z Evropy a odjezdem vlaku do Asie jistě bude vždy nějaký ten čas pro prohlídku moskevského centra. Mezi místa, která je dobré v Moskvě vidět, jistě patří Kreml (vstup pro zahraniční turisty v přepočtu 200 až 400 Kč ale lze se tam dostat i za ruskou cenu - v přepočtu 45 Kč), chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí, řeka Moskva, ulice Varvarka plná kostelů a nakonec taky okolí Kremlu – Alexandrovský sad a nákupní centrum v podzemí s internetovými kavárnami Ochotnyj rjad.

Ural a Sibiř

Po celou cestu vlakem platí to, že uvidíte nejrůznější přírodní scenerie, o kterých jste se učili v zeměpise ve škole. Před Uralem je to severoruský jehličnatý les tajga, kde začátkem léta slunce nezapadá. Vlaky jezdí přes historická města lemující Moskvu – buďto přes Jaroslavl nebo přes Vladimir. V obou případech je vidět většinu jejich stavebních skvostů přímo z vlaku. Překvapením je Ural, ono slavné pohoří dělící Evropu a Asii (bílý milník je na kilometru 1 777). Protože trať využívá nejhlubší sníženiny v jeho hřebeni, okolí trati tak připomíná maximálně naši Vysočinu. Každý by zde asi čekal nějaké pořádné hory, ale ono nic.

Západosibiřská rovina

Za Uralem je to potom dvacet čtyři hodin nachlup stejné – Západosibiřská rovina není nadarmo tou největší nížinou na světě. 2 000 km od mořského břehu je její nadmořská výška jen něco přes 100 metrů. Smrčky, břízky, ale hlavně bažiny a močály, to je scenerie za oknem. Přes někdejší hlavní stan bělogvardějců a československých legií – Omsk se trať těsně kolem kazašských hranic blíží k metropoli celé Sibiře, k Novosibirsku. Veletok Ob vypadá krásně hlavně ve večerním slunci. Město samo je panelákové sídliště pro milión či víc lidí, ale není kupodivu škaredé jako většina jiných měst jemu podobných.

Následuje Středosibiřská vysočina, která se více než kopci, projevuje říčními údolími a konečně klikatěním trati, takže je z oken vidět dlouhá vlaková souprava ve které se jede. Les je tu také hustší a jehličnatější než v bažinách předešlého dne. Lze obecně zhodnotit, že stejná scenerie za okny trvá vždy asi 24 hodin. Následují stanice zajímavých jmen jako třeba Tajga či Zima.

Angara a Irkutsk

Velkým zklamáním pro nás bylo údolí Angary před Irkutskem a nakonec i Irkutsk sám. Je to zde dost průmyslové, odlesněné a zemědělsky využívané, takže blížící se perlu Sibiře – jezero Bajkal opravdu nic nepřipomíná. Hned za Irkutskem však nastala nejdramatičtější změna krajiny od odjezdu z Moskvy – vlak vjel do úzkých horských údolí plných skal a tajgy. K jezeru Bajkal bylo třeba sjet v dlouhých obloucích a přes několik tunelů do stanice a přístavu Sludjanka.

Následujících asi 200 kilometrů po pobřeží Bajkalu bylo tím nejkrásnějším úsekem trati. Vlak zde jede přímo nad břehem jezera, jehož druhého břehu nedohlédneš. Přímo nad jezerem se tyčí hory vysoké přes dva tisíce metrů s dravými krátkými řekami, které z nich stékají do jezera. Po celou dobu je opravdu na co se dívat. Tento úsek trati je posledním dostavěným. Před jeho dokončením byly vlaky převáženy přes jezero lodí a v zimě se koleje pokládaly přímo na led. Po odpoutání od jezerního břehu vlak zamíří údolím Selengy, která je největší přítok do jezera, k městu Ulan Ude, kde mají údajně největší hlavu Lenina na světě.

K mongolským hranicím

Jinak je to nevzhledné panelákové sídliště ovšem s jedním z nejlepších skanzenů Ruska. Zde jsme přesedli z vlaku do Blagověščenska na motorák k rusko - mongolským hranicím. Lesa pomalu ubývalo, stejně jako evropsky vypadajících lidí ve vagónech, takže blížící se Mongolsko bylo znát všude. Hraniční přechod je v Nauškách a dnes pouze železniční. Silniční je pouze pro Mongoly a Rusy, ale chystá se jeho přestavba na mezinárodní. Kdy to bude?

Nauški jsou ospalé hnízdo, kde je jen pošta, banka a trh. Dvacet kilometrů do první Mongolské stanice Suchbaatar se jede hodinu a celková doba strávená na hranicích je běžně 7 hodin a vždy v noci. Protože zde však jezdí jen lůžkové vlaky, dá se to v pohodě prospat. Dále cestou na jih se lesostep s bílými očky jurt mění pomalu v suchou step až se dorazí do hlavního města Mongolska – Ulaanbaataru.

Populárním úkazem na stanicích v Rusku jsou prodejci všeho možného občerstvení (ovšem ne alkoholu kromě piva, je to zakázáno), všeobecně zvaní bábušky. Jsou na většině stanic a čím je stanice menší, tím je jich tam více, protože pro obyvatele vesnic při trati je to vítaný zdroj obživy. K dispozici je lesní ovoce, oplatky, limonády či domácí výrobky jako pirohy, placky bliny, krémové trubičky, koláče, nebo i kuře s bramborami, vše ještě horké.

Z Mongolska do Číny

Pokud jede mezinárodní rychlík z Mongolska či Číny, přidá se k nim ještě větší část osazenstva vlaku, která šmelí po cestě levné oblečení a boty z Číny. To je potom úplný Babylón a zmatení prodejců. V menší míře se takto prodává i v Mongolsku. V dálkových spojích bývají řazeny tři třídy vagónů. Třetí třídou je Plackartnyj – nejlevnější možnost, kde ještě máte rezervováno lůžko. Po zaplacení cca 0,7 USD, dostanete čisté ložní, uličky jsou několikrát denně meteny a záchody čištěny chlorem a neomezeně je k dispozici horká voda. U průvodčího se dá také koupit základní sortiment nápojů a cukrovinek či instantních polévek (levnější je to však na stanicích).

Způsob cestování a bezpečnost na Transsibiřské magistrále

V jednom vagóně je 52 míst a neexistují kupé, jen otevřené oddíly. Nezvyklé je pro nás umístění dvojice lůžek nad sebou podél oken v uličce. Díky tomu, že všichni na sebe vidí, existuje ve vagóně družná a díky společné kontrole všech i velmi bezpečná atmosféra. Pro poznávání Ruska a Rusů je tato třída jistě nejvhodnější, bohužel však nebývá nikdy řazena do mezinárodních spojů mimo bývalý SSSR. Sami Rusové však tvrdí, že oni plackartou jezdí, jen když nemají peníze.

Druhou třídou je Kupennyj, kde jsou ve velmi komfortních, bezpečně uzamykatelných kupé vždy čtyři postele. Tato třída je asi dvakrát dražší než předchozí. Zároveň je to nejnižší třída na mezinárodních spojích. Problémem může být bezpečnost, kdy se s vámi kriminálník může zavřít a "bezpečně" zamknout v kupé. Nebo máte prostě smůlu na spolucestující, i když se dnes ruské dráhy snaží dávat k sobě cizince. Tato kriminalita se zaměřuje hlavně v mezinárodních rychlících a hlavně na devizové turisty, kteří neumějí rusky ani žblebt a to Češi naštěstí nejsou. Stejně tak není dobré navštěvovat restaurační vůz pozdě večer (tady pozor na rozdíl moskevského času, podle kterého jede vlak, a místního času, podle kterého se stmívá). K paranoidnímu strachu však není důvod, chce to jen dbát základních pravidel bezpečnosti – vzpomeňte si na noční rychlíky na Slovensko, jako třeba Excelsior.

Pokud jsou v kupé jen dvě postele, je to první třída – SV (Spalnyj Vagon). Opět je dvakrát dražší než kupé. Ale tahle třída je už super snobárna a komfort. Další cenové rozlišení vlaků je podle jejich čísla – čím vyšší číslo, tím je vlak pomalejší a levnější. Obecně platí, že má li vlak nějaký svůj název (např. Sibirjak, Rossija, Bajkal), je vždy dražší.