Malajsie: Taman Negara, stezka v korunách stromů

Procházka v korunách pralesních velikánů - Taman Negara

Tropické deštné pralesy, které nás vzrušovaly ještě před několika desetiletími svojí tajemností a neproniknutelností, ztratily mnoho ze svého kouzla, protože prostřednictvím televizní obrazovky vstupují téměř denně do našich příbytků. "Sáhnout si" na tento unikátní ekosystém přímo v tropickém vedru je zážitek, který nám nemůže zprostředkovat žádný, i výjimečně povedený film.

Zvlášť to platí tehdy, když máme možnost nahlédnout přímo do centra dění v pralese. Tím centrem, kterým proudí do nejsložitějšího ekosystému naší planety životadárná sluneční energie, jsou koruny stromů. Tuto možnost má návštěvník národního parku (NP) Taman Negara v Malajsii.

Podle nejnovějších výzkumů se tropický deštný prales v centrální části Malajského poloostrova vyvíjí nerušeně již 130 miliónů let. Doufejme, že rozloha 4 343 km², na které bylo toto chráněné území vyhlášeno, bude dostatečnou zárukou zachování tohoto zřejmě nejstaršího deštného pralesa na Zemi.

Mezi malajsijskými národními parky patří určitě k těm nejnavštěvovanějším, ročně projde po jeho stezkách asi 40 tisíc turistů z mnoha zemí světa. Ti sem přijíždějí především proto, aby do sebe nasály neopakovatelnou atmosféru "asijské džungle". Kromě turistických stezek proplétajících se v šeru pralesních velikánů, jsou jim v tom nápomocná i speciální zařízení, například turistické pozorovatelny - posedy, z kterých je možné pozorovat ptáky a zvěř.

Za největší turistickou atrakci tohoto NP většina návštěvníků považuje procházku v korunách pralesních velikánů. Tu umožňují všem zájemcům netrpícím závratěmi canopy walkway - lávky zavěšené pomocí lan v korunách stromů. Toto unikátní zařízení je situováno na pravém břehu řeky Tembeling - hlavní přístupové cestě do NP, poblíž (1,2 km) hlavního turistického střediska národního parku, Kuala Tahan.

Prakticky všichni turisté sem přicházejí motorovými čluny z Kuala Tembeling. Již samotná plavba po kalných vodách Tembelingu v člunu s typickou stříškou představuje neopakovatelný zážitek, no výstup do korun tropického deštného pralesa je možné srovnat snad jen se vstupem do starobylé svatyně, jejíž věk ovšem nemožno srovnávat s chrámy postavenými člověkem.

Je dobré se vyhnout nejfrekventovanějším návštěvním hodinám, kdy tady může být téměř tlačenice. Běžně je tato atrakce otevřená od 11.00 do 14.45, v pátek (t.j. muslimskou neděli) od 9.00 do 12.00. Množství návštěvníků obvykle vyplaší vše živé v okolí, i když to není vždy pravidlem.

Asi nejvhodnějším termínem na návštěvu canopy walkway je časné ráno, tedy devět hodin v pátek, kdy jsou nejaktivnější mnohé druhy ptáků, opice a energii ze slunečních paprsků čerpají motýli i některé další druhy hmyzu. Když má člověk někdy v pralesním šeru pocit, že je v mrtvém zakletém lese, kde není slyšet ani živáčka, tak zde je zvuků někdy až přebytek. Tím nemyslím roztřesené hlasy turistů, ale popěvky překřikujících se opeřených pěvců.

Velmi často se pronikavým klesajícím hvizdem ozývá loskuták posvátný a ostrým dvouslabičným hvizdem zase irena tyrkysová. Konkurovat jim mohou svými smutnými chorály opice - gibon lar a siamang. Především na místech s výhledem na řeku Tembeling můžeme zahlédnout i zoborožce, kteří se vracejí po snídani z protilehlého břehu.

Dřív než je spatříme, prozradí je jejich hlučný let připomínající zvuk parní lokomotivy. Jejich nekorunovaným králem je dvouzoborožec žlutozobý. A i když se již zmínění giboni lávkám povětšině vyhnou, jejich chvostnatí příbuzní lámou větve a hledají něco pod zub často v těsné blízkosti turistů.

K nejodvážnějším, ba až drzým patří bezesporu makaky jávské (makaci jávští?). My jsme měli štěstí také na skupinku langurů, kteří jsou mnohem plašší. Neméně zajímavá je zde také flóra. Úplně jiný je totiž pohled na pralesní velikány (například z rodu dvoukřídláč - Dipterocarpus) s typickými deskovitými kořenovými náběhy v pralesním šeru a pohled do jejich korun ve výši několikapatrového domu.

Je téměř neuvěřitelné, že ještě na nejvýše položených lávkách ve výšce 40 m nad zemí se nad námi vypínají koruny těchto obrů vysoko nad hlavou. Není se čemu divit, vždyť nejvyšší z nich, domorodci nazývaný tualang (Koompassia excelsa), dorůstá až 80 m.

Průměrná výška devíti navzájem navazujících lávek o celkové délce 480 m je 25 m od země. Tak jako stoupáme po žebřících nahoru, máme možnost sledovat, jak se po kmenech strom( derou za světlem liány, mezi kterými jsme pro obrovskou velikost listů jen těžko poznávali běžně v bytech pěstované druhy, například rafidoforu (Rhaphidophora aurea = Scindapsus aureus) a drobnolistý popínavý fikus (Ficus pumila). Místy jsou obrovité větve doslova obsypané epifyty.

Četné jsou papřady, mezi kterými obrovskými listy upoutá sleziník Asplenium nidus, ale také četné áronovité druhy rostlin. Jen zřídka je možné vidět orchideje, jejich květy jsou podstatně menší než u pěstovaných hybridů. Je škoda, že se na canopy walkway není možné zdržet déle, nebo dokonce přenocovat, jako například na pozorovatelnách.

Ani po sestoupení na pevnou zem nám nezůstává příliš mnoho času na utřídění dojmů, protože tady také není nuda. Přes turistickou stezku se valí nekonečný proud termitů. Ty o kousek dál vystřídal překrásně vybarvený bažant z rodu Lophura a prakticky při prvních chatách turistické osady se před námi drze předváděl 1,5 m dlouhý varan skvrnitý. Zřejmě si sem chodí hledat zbytky potravy po turistech, ale na nás nebude mít nejhezčí vzpomínky, protože jsme ho trochu prohnali ve snaze udělat co nejlepší záběr. Protože do odjezdu naší loďky chybí ještě asi dvě hodiny, vyrážím proti proudu pravostranného přítoku Tembelingu.

Říčka Tahan má čistou vodu, a tak se osvěžuji v její příjemně teplé vodě. Není to sice rituální koupel, ale i tak budu mít naň pěkné vzpomínky, protože při chytání drobných rybek mi s velkým zaujetím pomáhali domorodí kluci. Ještě se s nimi rychle dělím o poslední, trochu roztáté bonbóny a vracím se k přívozu, který mne převáží na druhou stranu Tembelingu, kde leží přístav. Z člunu se snažím rozpoznat koruny pralesních velikánů, ukrývajících canopy walkway, ale za chvíli mi splývají se zeleným baldachýnem pralesa za ohybem řeky.

Pravděpodobnost, že se sem ještě někdy vrátím, je prakticky nulová, ale s odstupem času mne napadá, jestli by nestálo za úvahu vybudovat takové zařízení i někde u nás. Vždyť kdo z nás pozná náš les jinak, než z podhledu. Při bližším kontaktu s našimi lesními velikány bychom k nim možná získali větší úctu a změnili náš vztah, který k nim není vždy nejlepší. Poučit se ze zkušeností daleké, ještě donedávna tzv. rozvojové krajiny, by určitě nebylo hanbou.