Hůrka Radkovský vrch (907 m), hezký výšlap na Šumavě

Radkovský vrch, výstup na skalnatý vrchol Šumavy

Vrcholky hor Šumavy jsou ve velké většině oblé, porostlé smrkovým či smíšeným lesem. Některé se i pochlubí větším či menším skalním útvarem, ale jsou zde i takové, jejichž vrcholovou část tvoří mohutné skalní celky, ve kterých si ukrývají svá tajemství. Jednou z nejvýraznějších hor v údolí Otavy je jistě Radkovský vrch (907 m n. m.).

Jeho špice nad řekou přímo láká ke zdolání, ale absence turistické značky mu určila jen ty, kterým učarovala ta nejdivočejší a skoro nenavštěvovaná místa Šumavy. I když živo, při pohledu na zem, tu určitě je.

Jeleni a divočáci po sobě zanechávají výrazné stopy a sem tam dá o sobě vědět některý z opeřenců, který pečlivě pozoruje okolí a ohlašuje vetřelce. I botanik tu v nastupujícím jaru objeví kouzlo dřípatek, podbělic či vraních ok. A tak není divu, že jednoho dne se z náměstíčka městečka Rejštejna vydáváme k dosud neznámému vrcholu.

Odtud jdeme po modré na most přes Otavu a hned za městečkem začínáme stoupat. Dolní část cesty vede převážně lesem. Kvetoucí střemchy a třešně nás provázejí až na planinu nad lesem. Otevírají se před námi kouzelné výhledy k severu a východu. Svatobor (845 m n. m. ), Sedlo (902 m n. m.), hrad Kašperk máme jako na dlani a k tomu desítky dalších hor. Jen ta viditelnost by mohla být lepší.

Radkovský vrch na turistické mapě

V osadě Velký Radkov máme dojem, že jsme se objevili v říši pohádek. A ještě navíc rozkvetlá louka blatouchů. Kousek za osadou je odbočka ke zdejší raritě Stojí zde smolná pec, která byla postavena na začátku 20. století. Je to výjimečná stavba, která nebyla dokončena.

O této stavbě je několik verzí, většinou z ústního podání. Je možné, že se jednalo o podvod, nebo konec zapříčinil začátek první světové války a možná byl příčinou špatný technický postup od samého začátku. Pec je 3,60 m vysoká, její obvod má 11,20 m a šířka zdiva je 0,47 m. Vedle pece jsou vyzděné prohlubně. Následné rozcestí u Malého Radkova nás posílá po zelené na okraj lesa naší hory. Po pár stech metrech dáváme zelené sbohem.

Lesní cestou převážně smrkovým lesem stoupáme na hřeben, po kterém pokračujeme k východu. A světe div se. Jsme na území národního parku a narážíme na past na chytání zvěře. Je umístěna uprostřed cesty a je zcela funkční. Velmi zajímavý způsob ochrany zvěře národního parku. Či snad někdo z vlastníků správné legitimace, působící někde ve vyšších patrech, dostal zálusk na neporušenou kůži některého ze zdejších obyvatel? Třeba rysa, divočáka nebo sem zavítala věda, kdo ví?

Po několika minutách se objevují první, zatím nižší skaliska. Vystupujeme na vrchol, výhled je sice omezený, ale Sedlo a město Sušice jsou dobře vidět. Stále pokračujeme skoro po hřebeni k východu. Skály nabírají výšku a naše snaha držet se pod nimi je vcelku úspěšná. Při konci hřebene je výška jednotlivých skal jistě kolem 50 metrů. Docházíme k poslední a obcházíme ji směrem k severu.

Kamenné pole máme za sebou a pokračujeme lesem. A další past máme před sebou. To už se nabízí otázka jaký je jejich celkový počet. Vracíme se zpět do Rejštejna a v duchu si skládám otázky pro pana ředitele parku. Co píšu tyto řádky, je již můj dotaz na správě národního parku. Tohle mě skutečně moc zajímá. Ale otázkou je, zda vůbec nějaké vysvětlení obdržím. Na mostě přes řeku se loučíme s krásnou horou a náš výlet končí.

Celá popisovaná cesta je na mapě KČT č. 65 Šumava - Povydří. Kolik jsme ušli, je tak trochu ve hvězdách. Byli jsme tu několik hodin a možná to bylo 8 ale i více kilometrů. Moc turistů sem nechodí, na značené cestě jsme potkali jediného. Skály jsou skutečně velkolepé a i když po Šumavě chodím hodně dlouho, zde jsem byl poprvé, ale jistě ne naposled.