Pohoří Vtáčnik, přechod hřebene hor

Zapomenuté pohoří Slovenska

K turisticky atraktivním a u nás v České republice dosud nedoceněným slovenským pohořím patří i Vtáčnik. Přitom toto pohoří, zvedající se nedaleko města Prievidza, je dopravně dobře dostupné a díky své poloze v blízkosti hlavního karpatského oblouku nabízí také nevšední pohledy na okolní více či méně známé hory.

Charakter pohoří

Vtáčnik zaujme návštěvníka především nádhernými výhledy z četných skalních vrcholů, dnes už němých svědků bývalé bouřlivé sopečné minulosti. Z horopisného hlediska je Vtáčnik po Poľaně druhým nejvyšším vulkanickým pohořím na Slovensku a je součástí sopečného Slovenského stredohoria.

Nejvyšším a nejvyhledávanějším podcelkem celého pohoří je Vysoký Vtáčnik, jehož hřeben se táhne severojižním směrem v délce asi 26 km, přesahuje hranici tisíce metrů, má velmi členitý reliéf a najdeme zde i nejvyšší vrchol, stejnojmenný Vtáčnik (1 346 m n. m.). Na jihu pak pohoří volně přechází do Pohronského Inovce, na jihozápadě navazuje Tribeč, naopak z druhé strany je Vtáčnik ostře oddělen Hornonitrianskou a Žiarskou kotlinou od Kremnických vrchů či Strážovských vrchů, které i převyšuje. Pro svůj neobvyklý reliéf i rozsáhlá zachovalá lesní společenstva je tu vyhlášeno několik rezervací a nejcennější část pohoří je od roku 1985 i součástí CHKO Ponitrie.

Vzhůru do hor

Nás toto krásné pohoří okouzlilo natolik, že se sem po letech opět rádi vracíme, abychom si nejen znovu připomněli známá místa, která jsme kdysi navštívili během putování po Ponitrianské magistrále, ale objevili i ta, která nám dosud zůstala utajena a která se skrývají v bočních hřebenech a dolinách.

Putování po Vtáčniku jsme zahájili v obci Cigeľ, kam nás dovezl linkový autobus z Prievidze. Jelikož se blíží noc, stihli jsme akorát krátké občerstvení ve zdejší krčmě a už po modré značce stoupáme vstříc hlubokým bukovým lesům. Lesní cesta vytrvale stoupá k hlavnímu hřebeni, míjíme rozcestí Pod Chorvaticou (757 m) a o něco výše i loveckou chatu, ale jelikož jsme tu nenašli studánku a chata nemá pořádnou verandu, nocujeme ještě o něco výše v závětří hlavního hřebene.

Rezervace Biely kameň

Druhý den jsme dorazili za větrného a poměrně chladného počasí na hlavní hřeben a na rozcestí Dierovce (987 m) se napojujeme na hlavní, červeně značenou hřebenovku, Ponitrianskou magistrálu. Brzy přicházíme k okraji rezervace Biely kameň a k odbočce na vyhlídkovou Bielu skalu (1 135 m). Stojíme na horním okraji skalní stěny, která tu ukončuje lávový proud utuhlé světlé horniny ryolitu.

Skalní stěna je velmi lámavá, puká do širokých sloupců a postupně se neustále rozpadá, jak dosvědčují velké balvany a suť při úpatí. Vzniklý skalní amfiteátr má asi 150 metrů dlouhý okraj, výšku skal si netroufám odhadnout. Vpravo za skalní stěnou vykukuje uťatý vrchol Veľkého Gríče a za ním i nižší Malý Gríč. Pěkný je i pohled na sousedící Kremnické vrchy a Žiar, ale vítr brzy proniká pod oblečení a vyhání nás odtud.

Vodopád na Pokutskom potoce

Po hlavním hřebeni pokračujeme karpatskými bučinami přes Orlí kameň na skalnatou Jarabou skalu (1 169 m), výhled, pokud tu někdy nějaký byl, už ale zarostl. Další skalky míjíme na Hrebienkách a pak už stoupáme k rozcestí Tri chotáre. Odtud to už není daleko k nejvyššímu vrcholu pohoří, my máme ale v plánu pro dnešek něco jiného, totiž nepříliš známý vodopád na Pokutskom potoku. Jelikož k němu nevede turistická značka, musíme se spolehnout na mapu a vlastní orientační schopnosti.

Z rozcestí nejdříve sestupujeme po modré značce, později odbočujeme vpravo na lesní svážnici a chceme po ní obejít vybíhající hřeben Magurky (1 129 m), jenže milá cesta nás vyvedla mnohem níže na nádhernou horskou louku Gronštolne s dřevěným loveckým srubem. Vůbec nelitujeme, že jsme si trošku zašli, ty výhledy na Štiavnické vrchy stály za to. Po žluté značce stoupáme k další lesní svážnici, odbočujeme po ní vlevo a na nejbližším rozcestí opět vlevo do doliny Pokutského potoka.

Překročili jsme jeden z jeho zdrojnic a teprve u druhého potůčku nás šum padající vody upozornil na hledaný vodopád. Nachází se vpravo nad cestou ve strmém svahu a skládá se ze dvou hlavních stupňů. Není příliš vodnatý, zvláště teď za panujícího sucha. Přesto nás vodopád nadchl a nelitujeme námahy a času, který jsme museli vynaložit. Udivuje nás, že sem nevede turistická značka nebo alespoň odbočka, zvláště, kdy se jedná o jediný vodopád v celém Vtáčniku.

Těžké válečné časy

Pokračujeme po lesní svážnici dál a po asi kilometru přicházíme k loveckému srubu, zvanému Partizánská chata. Z této strany je cesta k vodopádu označena alespoň dřevenou tabulkou, chybí však údaj o vzdálenosti. U chaty je sice studna, ale voda je vyvedená trubkou, na které chybí kohoutek. Okolo chaty prochází i zeleně značená výstupová trasa na Vtáčnik, my ale volíme opačný směr.

Krátká odbočka nás nejdříve vede k partyzánské mohyle v modřínovém lesíku, zvaném Škurátka. Ten je zajímavý tím, že je vysázen do tvaru pěticípé hvězdy a je chráněný. Mohyla připomíná povražděné partyzány, kteří se tu v okolí skrývali. Na pomoc partyzánům doplatily i dvě nejbližší obce, Kľak a Ostrý Grúň, které nechala trestná rota SS 21. ledna 1945 vypálit a všechny přítomné občany včetně dětí povraždit.

Zamyšleně scházíme přes zarůstající louky Ivanova salaše dolů Partizánskou dolinou na Megovou a do Kľaku. Ještě stíháme nakoupit v potravinách a oddychnout si v místní krčmě a pak se jdeme podívat k pomníku obětí. Jsou tu uvedena jména i věk všech zabitých 86 občanů, z toho 36 dětí, mezi kterými byli i kojenci a batolata! Shořelo 126 domů a z vesnice nemělo nic zůstat. Stejný osud postihl sousední Ostrý Grúň, zde fašisté povraždili 64 lidí a podpálili 128 domů. I tyto oběti tu mají pomník.

Lesní úzkokolejka

Na horním okraji Ostrého Grúně nás tabule naučné stezky "Po stopách lesní železnice Kľakovskou dolinou" upozorňuje na bývalé nákladiště lesní úzkokolejné železnice. Ta zásobovala dřevem pilu v Žarnovici a vedla do nitra pohoří podél potoka Kľak. U Hrabičova se pak větvila, jedna větev pokračovala údolím Pokutského potoka až na Pavlovu lúčku, druhá pokračovala Kľakovskou dolinou až na Megovou. Třetí větev vedla po Šarkanov jarok do Maras doliny.

Úzkokolejka byla budována od roku 1924, v provozu byla od roku 1928 do roku 1966 a celková délka kolejí činila asi 34 km. Zájemcům doporučuji vydat se po jejích stopách po nové naučné stezce, která propojuje obě sousední doliny.

Přes Farsné lúky na Rúbaný vrch

My z Ostrého Grúně míříme opět do hor, žlutá značka nás vede opuštěnou a sevřenou Klenovskou dolinou. Za ní žlutou opouštíme a stoupáme vlevo do lučinatého sedla a dál na Farsné lúky. Zaniklé pastevectví v této části Vtáčniku už připomíná jen betonová kostra bývalého ovčína a odlehlé krásné louky asi brzy opět pohltí les. Táboříme v horní části pastvin zarůstajících jalovci a usínáme s pohledem na protáhlý vrchol Vtáčniku.

Následující ráno nás ze spacáků láká skvostné letní počasí - slunce, modrá obloha a průzračný vzduch. Nejdříve hledáme modrou značku, která stoupá džunglí zarostlou pasekou a je zcela nechozená. Vše se mění, jakmile se napojíme na červenou Ponitrianskou magistrálu, po široké vyšlapané pěšině cesta ubíhá a přes Tatru (1 015 m) pokračujeme až na Rúbaný vrch (1 097 m). Je tu skutečně rozsáhlá paseka a nám se otevírá pohled na Kláštorskú skalu, která stojí v cestě k nejvyššímu vrcholu.

I tentokrát odoláváme a místo abychom šli jako většina jiných na Vtáčnik, odbočujeme z hlavního hřebene vlevo po žluté značce k skalnatým a vyhlídkovým vrcholům Buchlov a Žarnov, které na nás udělaly při minulé výpravě největší dojem.

Buchlov a Žarnov

Oba vrcholy se nacházejí na dlouhém a členitém bočním hřebeni a právem by si zasloužily označení jako skalní rozhledny. Už při sestupu do sedla Zadná lúka se nám z bezejmenného skalního útesu naskytne malebný pohled na skalní bradla sousedního Buchlova (1 041 m). Následuje strmé stoupání k jeho vrcholu, zároveň vstupujeme do rezervace Buchlov, která chrání nejzachovalejší divokou část hřebene a táhne se až na Žarnov.

Výstup na skalní masív ještě umocňuje skalní průrva, kterou se musíme vyšplhat. Vzpomínáme si, že v minulosti výstup usnadňoval žebřík, z něj tu však zbylo jen nepoužitelné torzo. Štěrbina nás vede až k rozcestníku s vrcholovou schránkou, tu však lze jen s námahou otevřít. Ze skalních bloků je nádherný výhled do kraje, především do hluboké Bystričianské doliny a na hlavní hřeben Vtáčniku, ale i na vzdálenější Strážovské vrchy či Tribeč.

Z Buchlova pokračuje žlutá značka skutečným bukovým pralesem. Bohužel tady řádila větrná smršť, doprovázející letošní silnou červencovou bouřku (r. 2007), a té padlo za oběť mnoho statných buků. Vyvrácené kmeny leží místy navršené na sebe tak, že jsou pro nás neprostupné jako raně středověké pohraniční záseky na zemských stezkách. Namáhavě se prodíráme polomem a dáváme si pozor, abychom neztratili značku. Tabule naučné stezky, která už od Zadné lúky vede společně se žlutou značkou, nás upozorňuje na neobyčejně statný chráněný strom - jasan (jaseň pod Buchlovom). Obvod kmene přesahuje 6 metrů a výška stromu se odhaduje na 30 metrů.

Z travnatého sedla pod Buchlovem pokračujeme přes skalnatý hřbet Sladné skaly (913 m) do sedla pod Žarnovem a dál na jeho vrchol (840 m). Vítá nás tu dřevěný kříž, vrcholová schránka a především letecký pohled do Hornonitrianské kotliny, kterou lemují naproti Strážovské vrchy. Jako na dlani jsou odtud i pohoří Tribeč, Pohronský Inovec či malofatranský Kľak. Žarnov samotný je ukončen skalními bradly a věžemi, které lákají i horolezce. Jen s velkou dávkou fantazie si můžeme představit, že to jsou utuhlé lávové proudy, které vytekly z třetihorního stratovulkánu, kterým kdysi Vtáčnik byl. Teď tu vládne klid a prohánějí se tu jen pestří otakárci.

Na Jaseňovou skálu

Naše putování Vtáčnikem tu ale nekončí, vracíme se stejnou cestou do sedla Zadná lúka a míříme po zelené do Bystričianské doliny. Původně jsme chtěli v sedle Zadná lúka dobrat vodu, ale studánka je zničená, dřevorubci ji při těžbě jednoduše rozjezdili traktorem. Pro vodu musíme tedy sejít až k vydatnému prameni v Bystričianské dolině (je vyznačen i v mapě). K přenocování jsme si tentokrát vybrali louku v závěru Bystričianské doliny poblíž opuštěné hájovny Horný dom.

Třetí den na Vtáčniku jsme zahájili strmým výstupem po modré značce na Jaseňovou skalu (912 m). I tady řádila červencová vichřice a její poryvy nevydržel ani chráněný buk pri Jaseňovej skale. Jeho mohutné padlé torzo leží poblíž informační tabule, ještě mu ani nestihlo úplně zavadnout listí. Buk měl být přes 250 let starý, obvod kmene měřil 532 cm a strom byl vysoký asi 35 metrů. Stromu je škoda, ale měl již vyhnilé kořeny. Zůstal alespoň krásný výhled z Jaseňové skály na Buchlov.

Nejvyšší vrchol pohoří

Z Jaseňové skály pokračuje modrá značka okolo sopečných skalních útvarů Dolný kostolík k vrcholu Vtáčniku. Na turistickém rozcestí Siahy nás překvapuje nově upravená studánka, turisté usadili na pramen dřevěný domeček a voda vytéká ven trubkou. Při náročném výstupu na Vtáčnik přijde čerstvá voda každému vhod. Vyšlapaná stezka táhle stoupá stále výš a se zvyšující se nadmořskou výškou se nápadně snižuje výška okolních pokroucených buků a stále častěji je zastoupen i smrk, jeřáb a objevují se koberce borůvčí. Procházíme rozsáhlou rezervací Vtáčnik a najednou jsme na vrcholové plošině Vtáčniku (1 346 m).

Nejsme tu sami, pilně tu sbírají sběrači borůvek, pro které je vrcholek Vtáčniku jediným nalezištěm v širém okolí. Vtáčnik svou výškou totiž přesahuje výšku, kde se přirozeně vyskytuje smrk a společně s Poľanou je jediným sopečným pohořím, kde se smrk původně vyskytoval a s ním i borůvky. Bohužel mnoho starších smrků v minulosti odumřelo vlivem znečištění ovzduší blízkou tepelnou elektrárnou v Novácích a zůstaly tu z nich suché pahýly. Jinak vrchol hory od roku 1999 zdobí velký dřevěný kříž, je tu i vrcholová schránka s hustě popsanou knihou. Odměnou za námahu je nám dokonalý výhled na Horné Ponitrie s městy Prievidza, Nováky a Partizánské a okolní bližší i vzdálenější pohoří.

Sestup do Lehoty

Po červené značce jsme si odbočili i k sousední Kláštorské skále (1 279 m), jejíž vrchol zdobí rozeklané sopečné skalní bradla a věže. Je odtud jeden z nejhezčích pohledů na Vtáčnik a i zde se daří borůvkám. Při návratu na Vtáčnik jsme se ještě zastavili u vydatného pramene v sedle mezi Klaštorskou skalou a Vtáčnikem, který údajně nikdy nevysychá.

Pro sestup z Vtáčniku jsme si vybrali boční hřeben, který vybíhá z Malé Homôlky k Lehotě pod Vtáčnikom a je vyznačen zelenou značkou. Na Horných lázkách je u lovecké chaty vydatný pramen, pěkné vyhlídky jsou z bývalých pastvin na Dolných lázkách. Závěr sestupu je velmi nepříjemný, značka vede vymletou lesní cestou a nakonec po asfaltce až do Lehoty pod Vtáčnikom. Náladu nám ale spravila zdejší výborná pizzerie. Milovníci historie by si určitě neměli nechat ujít ani zříceninu středověkého hradu Sivý kameň v sousedním Podhradí, kam zajíždí z Lehoty autobus.

Handlovské sopky

Následující ráno se přesunujeme veřejnou dopravou do Handlové, která je ideálním nástupním místem do severní části Vtáčniku. Naším cílem jsou nápadné sopečné kužele Veľkého a Malého Griče, tedy přesněji řečeno vypreparované sopouchy dávných sopek. Po červené značce míříme nejdříve k vrcholu Veľkého Gríče (971 m), cesta vede okolo bývalých výsypek k rybníku Konštantín, vstupuje do lesa a začíná nabírat výšku. V horní části výstupu musíme obejít rozsáhlý polom, který ještě více zvětšil vykácenou plochu lesa.

Konečně jsme u odbočky k vyhlídce a můžeme si vychutnat senzační výhled ze skalních bradel Velkého Gríče, který zahrnuje jak město Handlová v hloubce pod námi, tak Kremnické vrchy, Žiar, Velkou Fatru či Štiavnické vrchy. Nechybí ani vrcholová schránka.

Červenou hřebenovku, která vede na sousední Biely kameň, opouštíme a po žluté značce velkým obloukem obcházíme Holý vrch až na malebné louky Uhlisko. Nedaleko odtud se zvedá Malý Gríč, k jeho vrcholu vede odbočka zelené značky, napřed je ale nutné sestoupit po zelené k zdevastovanému dětskému táboru Tri studničky (vyvěrá tu pramen).

Za námahu se skalnatý vrchol Malého Gríče (876 m) každému odmění širokým panoramatem okolních hor. I zde je vrcholová schránka a k orientaci tu slouží plechová výhledová růžice. Nás tu málem chytla bouřka, což by nebylo zrovna bezpečné místo. Svou energii si ale nakonec vybila na hřebenu Velké Fatry a zde spadlo sotva pár kapek.

Sestup do Prievidze

Vracíme se na Uhliska a po žluté sestupujeme zarostlými pastvinami až k široké lesní cestě, která vede vlevo k větrací šachtě hnědouhelného dolu. Poblíž je i opuštěné rekreační středisko, u kterého jsme se utábořili, abychom strávili poslední noc v těchto horách. Vcelku nás udivuje, jak dopadly některé rekreační objekty na Slovensku, ale vůbec nás to nepřekvapuje. Tatry jsou přelidněné a předražené a jinde je pusto. Nám, co se spoléháme na vlastní batoh a zásoby, to ale vyhovuje a dávno jsme si na to zvykli.

Ráno nás už čeká jenom dlouhý sestup po žluté do Prievidzy, který je možno zkrátit z Velké Lehôtky, kam zajíždí MHD. Bohužel nám už nezbývá čas, abychom si prohlédli skalní rezervace Veľká skala, Končitá a Makoviště či skály na Hrádku při ústí Bystričianské doliny, které nám velmi doporučoval jeden místní turista, značkař a velký znalec pohoří. Alespoň máme důvod se sem zase někdy vrátit.

Info

Pohoří Vtáčnik má hustou síť turistických tras, které vcelku věrně zachycuje například turistická mapa VKÚ Harmanec č. 131 - Vtáčnik, Horná Nitra nebo mapové listy č. 164, 165, 205, 206 turistického atlasu stejného vydavatele.