Víkend v Nízkých Tatrách, turistika

Dvoudenní túra přes Salatín, Magurku, Ďurkovou, Chabenec a Bôr

Uvolnily se mi dva dny, kdy jsem mohl vyrazit sám do kopců. Vybral jsem si Nízké Tatry, protože jsem tam pár měsíců nebyl. Naplánoval jsem to tak, abych nebyl jen na hlavním hřebenu. Jednak tam určitě zamíří na konci léta spousty lidu a jednak by asi nebylo o čem psát, protože to už bylo popsáno mnohokrát.

Cestu jsem tedy započal brzy ráno v rázovité vísce Liptovská Lúžna (717 m). Z autobusu jsem vystoupil asi o kilometr dál, než jsem chtěl, vesnička je to totiž dlouhá a přehlédl jsem kostel, orientační bod. Vracím se tedy nazpět, aspoň se můžu kochat pohledem na můj oblíbený Rakytov, který vykukuje na obzoru.

Čtěte také: Chopok, Skalka a Vajskovský vodopád - dvoudenní trek neznámou částí…

Konečně přicházím ke křižovatce, od které začíná červeně značená trasa, po které půjdu. Ta vede opačným směrem, než je hřeben, ale to je účel cesty. Cesta lehce stoupá, v dolince, kam dosud nesvítí slunce, je ještě chladno. Pocit chladu umocňuje i potok, jehož šumění dodává ránu tu pravou atmosféru.

Magura, Magurka

První zajímavý pohled se naskytne záhy, na rozeklanou skalnatou Maguru (1 416 m). Ten se otevírá od prvních luk, kde u cesty stojí i salaš, bohužel zamknutý. Někde tady se starý asfalt změní ve štěrk, začne stoupat a zamíří do chladu lesa. S přibývající výškou se mi za zády otevírá výhled k Čiernému kameni a Ploské, byť značně ovlivněný lením oparem. Zanedlouho se začnou opět objevovat louky a potom se objeví ON. Salatín. 1 630 metrů vysoký krasavec, který má v mém srdci pevné místo díky jednomu perfektnímu zimnímu výstupu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Přicházím do Ráztockého sedla. To má výšku 1 233 metrů. Je tu ticho a klid, výhledy k Velké Fatře a Salatínu. Ideální na pauzu. Trochu se tu toulám, a když sejdu kousek po cestě na opačnou stranu sedla, otevře se mi daleký výhled k Vysokým Tatrám a do nízkotatranských dolin. Lepší ranní dopoledne si v horách nelze přát.

Ze sedla nepokračuji po červené brutálním stoupákem na Salatín, ale dolů po zelené. Hned za sedlem se objeví velká zarůstající holina. Sice nabízí výtečný výhled, ale není vůbec jasné, kam jít. Cesta míří na můj vkus moc dolů. Napínám zrak a všimnu si ve svahu oproti cesty, tuším, že to bude ona. Přecházím zarostlým terénem, po cestě vejdu nazpět do lesa a po chvíli objevuji značení. Les je tu moc hezký.

Přicházím k malému brodu, za kterým je další, menší. Dva potoky se tu slévají v jeden. Jenže si za své koryto vybraly cestu. Voda teče po celé její šíři a i když se to dá občas obejít, většinu úseku se musí prostě vodou. Tento asi půl kilometru dlouhý úsek dokonale prověří vaši obuv. Říčka se vrátí tam, kam má a já opět suchou nohou šlapu a ztrácím výšku. Procházím kolem chaty, kde potkávám houbaře. Dolina se rozšíří, bohužel hluboký les, který tu byl, je ten tam. Pohled na holiny není ovšem nic moc.

Přicházím k silnici procházející skrz pohoří a zamířím k osadě Železné. Ta slouží jako dětská zotavovna. Chodník jí prochází, ale je to vlastně jen zacházka, lepší je jít stále po cestě. Z cesty uhnu záhy, u bývalého lomu. Zamířím znova do lesa a zamířím k nejvýše položené osadě v Nízkých Tatrách.

Pohodovým tempem ještě chvíli klesám než začnu zase stoupat. A budu vlastně stoupat až do večera a to dost drsně. Nejprve si ale dám pauzu u upraveného pramene před osadou, kde doplním vodu a uvařím oběd. Do osady je to kousek, a protože je teprve kolem poledne, zastavuji se v chatě Magurka na hodinku a půl dlouhou pauzu. Musím, protože mne čeká sedm set padesát metrů stoupání a to všechno asi na třech kilometrech.

Parádní Mestská hora

Ještě než vyrazím, uvedu, že se z osady dá na hřeben dostat třemi trasami, já zůstávám na zelené. Zprvu to jde lehce, kolem chat a potoka, potom do lesa do serpentin. Ty prochází monokulturní smrčinou a je to trochu nuda. Naštěstí je aspoň chládek, protože začíná pěkně připalovat. Mířím vlastně na boční rozsochu hřebene s výrazným vrcholem Mestská hora (1 528 m). Než tam ale dojdu, bude to ještě chvíli trvat.

Jakmile skončí serpentiny, dostanu se konečně do království ukázkového horského lesa. Od usychajících velikánů, přes malé semenáčky, jeřabiny až po plantáže borůvek. Těm neodolám, jsou výborné. Brzy začne les řídnout a já už stojím na vrcholu Mestské hory. Poprvé se tak mohu pořádně rozhlédnout. Nejkrásnější výhled je na samotný hřebínek a hlavní hřeben. Do dáli je sice vidět celkem krásně, zvláště na sever k Oravě, ale opar to prostě kazí, není to zkrátka ono.

Útulna Ďurková

Po odpočinku pokračuji hřebínkem, částečně porostlým kosodřevinou. Užívám si výhledů do hlubokých dolin a hlavně na úchvatné svahy Chabence, mající až vysokohorské vzezření. Před závěrečným stoupákem si tu ještě chvíli posedím. Nad dolinou si všimnu páru majestátních orlů skalních. Poté již zamířím na hřeben a poté dolů k útulně Ďurková (1 632 m). Tady je už docela plno a překvapivě je zde nejvíc Slováků. Až tady se dozvídám, že mají v pondělí svátek. Ležení si chystám venku, jednak je plno a jednak jsem to stejně plánoval.

Chabenec, kamzíci a Kotliská

Ráno ze spacáku pozoruji začínající den a pak se ještě povaluji ve spacáku. Je docela chladno, asi tři stupně, takže jsem zalezlý až do prvních slunečních paprsků. Potom snídám, popíjím výborný bylinkový čaj, který tu prodávají. A suším věci, rosy bylo spousta. Skupinky lidí pomalu odcházejí a i já se vydávám na cestu. Mířím směrem k Chabeneci (1 955 m), takže to moc rozepisovat nebudu. Zmíním jen to, že na hřebenu fouká proti včerejšku strašný fučák, je to i na čepici.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Často se otáčím a rozhlížím se do dáli a v jeden moment se objeví nad mou hlavou pár orlů. Asi ti stejní jako včera a jeden z nich proletí asi dvacet metrů přede mnou, téměř v úrovni očí. Nádherný zážitek, kdybych se neotočil, ani bych si jich nevšiml.

Pod Chabencem se na chvíli ukryji v závětří jedné skalky. Pak pokračuji na Kotliská (1 936 m), odkud jsem si chtěl zajít na oblíbenou Skalku. Nejdu, odfoukl by mne tam vítr. Při sestupu mne kousek pod vrcholem upoutá zvuk, jako když o sebe tlučou kameny. Jenže je to kamzík. Je asi tři metry ode mne. Pak si všimnu opodál dalších jedenácti. Někteří odejdou na vzdálenost deseti metrů, některým je to jedno a tak procházím kolem nich. Přede mnou mám výstup na Polanu, kde si dám pauzu na lehký obídek.

Boční hřeben hor Bôr a Siná

Tady poté opustím hlavní hřeben a vydám se na jeden z úžasných bočních hřebenů. Musím trochu sestoupit do sedla a jsem rázem v jiném světě. Prakticky nikdo tu není a hlavně tady nefouká, dostal jsem se totiž do závětří hřebene, ze kterého se otvíraví výtečné výhledy. Jak dozadu k hlavnímu hřebeni, tak do všech stran. Hlavně do okolních dolin. Tu Demänovskou hyzdí četné holoruby, jev ve slovenských národních parcích bohužel docela běžný.

Velmi hezkým chodníčkem se přehoupnu přes vrchol Zákľuky (1 914 m) a zamířím k vrchu Bôr (1 888 m). Mezitím si ale užiji závětří a nechám na sebe působit paprsky slunce sedíc opřen o batoh. Když nade mnou začnou kroužit dva krkavci uvědomím si, že jsem na skoro hodinu jednoduše usnul. Máte po večeři opeřenci!

Za Bôrem už začíná chodníček, mimo jiné proti ostatním velmi úzký, pomaličku klesat. Zpočátku vede podél skalek a ostrůvků kosodřeviny. Pak ale zamíří prudčeji dolů do džungle kosodřeviny, kde ho přerůstá tráva, takže nejde vidět na kameny na něm. Je to tak na vyvrtnutí kotníku, chce to trochu obezřetnosti.

Ještě jednou se zastavím na palouku, ze kterého je parádní výhled vrchol Siná (1 560 m), který dominuje závěru hřebene. Začíná ještě prudší sestup, který mne přivede k horní hranici lesa v rezervaci Repiská. V lese je příjemný chládek a ještě několikrát se objeví výhledy k nejvyšším částem Nízkých Tater a k protější Krakově holi. To už se blížím k sedlu Siná (1 307 m).

Sestup do Demänovské doliny

Kdybych si nezdřímnul, vydal bych se nahoru, je to krásný výstup na krásný kopec. Trochu nestíhám, tak se vydám dolů. Zpočátku je sestup hodně strmý, pak prochází holinou zarostlou metr a půl vysokou trávou a pak začne tak klesat, že se to téměř rovná střemhlavému letu ve stíhačce. Je to jeden z nejhnusnějších sestupů co znám.

Jsem už vlastně skoro na konci cesty, nicméně, čeká mne ještě jedna lahůdka. Jakmile se ocitnu u potoka, pomalu ale jistě se začnu nořit do dolinky, vlastně spíš rokliny. Takový menší bráška Slovenského ráje. Zpočátku nic moc, potom se ale objeví první zajištěné úseky, byť určené spíš pro výstup než sestup. Následuje další, ještě prudší zajištěný úsek. Pak se vnořím do území lopuchů a chodník se začne ztrácet.

Brzy mi dochází, že vede prostě korytem potoka. A to několikrát za sebou, ostatně, je to vidět na fotografiích. V nejužším bodě má roklina tak tři metry a je to vlastně poslední zajímavý úsek, takový bonbónek nakonec. Pak se už dolinka rozšiřuje a ani nevím jak, stojím u silnice naproti Demänovské jeskyni svobody.

Jsem na konci velmi výživné a krajinářsky zajímavé trasy, která prostě nadchne, zvlášť ty, co hledají v Nízkých Tatrách něco neotřelého a nového. Stojí to za to!

• Délka trasy: cca 36 km
• Převýšení trasy: cca 2 250 m
• Voda před osadou Magurka, útulna Ďurková