Veľká Vápenica z Helpy, neznámé Nízké Tatry

Nezapomenutelná podzimní túra z Helpy v Nízkých Tatrách

Veľká Vápenica je výrazný vrchol v hlavním hřebeni královoholské části Nízkých Tater. A je strašákem řady trekařů, kteří se vydávají hlavním hřebenem Nízkých Tater. Avšak poněkud neoprávněně. Stoupání na vrchol je ze sedla Priehyba sice poněkud strmější, ale není to zase až nic tak dramatického…

Na Velkou Vápenici mířím letos již podruhé. Poprvé jsem tady byl v červnu během Fatransko-tatranského Karpattreku, kdy jsem ze Strečna doputoval do Telgártu, podruhé se sem vydávám ve společnosti téměř 40 účastníků Týdne VHT na konci září. Počasí se po předchozích uplakaných a ufoukaných dnech uklidnilo a slibuje fantastické výhledy. A že jsou!

Čtěte také: Veľká Vápenica, výstup na vrchol - Nízké Tatry

Vycházíme ze známé a rázovité obce Heľpa ležící na jižní straně Nízkých Tater na úbočí Holého vrchu (822 m). Hned na začátku se mi předvoj výpravy ztrácí vydajíc se po špatné cestě. Zbloudilci nakonec prokázali dobrou orientaci a práci s mapou, takže se v horní části výstupu na vrchol Velké Vápenice opět potkáváme. Použijíc otřepanou frázi, že cesta je cíl tak vlastně o nic nešlo…

Přes rozcestí Nižné dolinky (725 m) (v mapách samozřejmě jinak, uvedeno Nižné dedinky) na severním okraji obce Heľpa pokračujeme po modré turistické značce pěkně svižně vzhůru. Značka se s vrstevnicemi vůbec, ale vůbec nemazlí, takže kotel brzy hlásí přetopeno a pokračujeme dále pouze v termotrikách.

Za zády (na jihu) se otevírají fantastické pohledy na Muránskou planinu a Veporské vrchy, po kterých jsem se toulal ani ne před 10 dny během Rudohorského Karpattreku. Dohlednost je fantastická a obloha plechově modrá. Východním směrem se otevírají výhledy k nejvyšší části hřebene s vrcholy Orlová a Bartková.

Po loukách, úvozem a nakonec i vysokou trávou se dostáváme na lesní cestu, po které pokračujeme doprava. Značení tady není nejlepší, ale při troše pozornosti se zakufrovat nedá. Stav chodníku svědčí o tom, že tato trasa na hřeben Nízkých Tater není nijak frekventovaná.

Klikatící se lesní cesta vedoucí nad hlubokou a strmou dolinou Koleso nás přivádí na rozcestí Vyšné Poľany (1 295 m), za kterým následuje poněkud strmější stoupání. Na západě se v oparu schovávají vrcholy Poľany a Vepra (ľubietovského Vepra) v pohoří Poľana, které je vulkanického původu. Výsledný dojem poněkud kazí ohromné paseky na protějších svazích. Z lesů zbylo opravdu jen torzo.

Opět následuje stoupání, poslední zákruta a konečně je tady sedlo Priehybka, kterému kraluje červený bourák horské služby. Chlapi tady před zimou obnovují tyčové značení, které v případě mlhy jistě ocení každý turista či lyžař. Bez něj by hřebenovka Nízkých Tater či jen pouhé toulání se po hlavním hřebeni bylo mnohem obtížnější.

V Priehybce to pořádně profukuje a sluníčko se schovalo za mrak. Proto se zdržuji jen krátce a mířím rovnou k vrcholu. Okolní horské stráně se již pěkně zbarvily, podzim tady nešetří žádným z odstínů červené a žluté barvy. Nádhera, která se asi nikdy neomrzí. Vrchol Velké Vápenice je rozlehlý a plochý, nejvyšší bod se nachází kousek od vrcholového skaliska a rozcestníku pod ním.

Výhledy z Velké Vápenice (1 691 m) jsou ohromující. Na severu ležící Tatry se sice schovaly do mraků, avšak všechna ostatní okolní horstva jsou jako na dlani. Obdivujeme Stolici (1 476 m) ve Stolických vrších, která je nejvyšším vrcholem celého Slovenského rudohoří, Stožky na Muránske planině, Poľanu, Ľubietovský Vepor, Kremnické vrchy, Nízké Tatry i Malou Fatru. Kruhové výhledy a jednotlivé vrcholy popisuji snad čtyřikrát. Alespoň jsem se mohl trochu procvičit.

Po kochačce, svačině a vrcholovce nezbývá nic jiného, než se vydat za krásných výhledů na dominantní Veľký bok (1 727 m) začínáme sestupovat do hlubokého sedla Priehyba, které odděluje masív Velké Vápenice od západněji ležícího vrcholu Kolesárová (1 508 m). Sestup je strmý, na několika místech zpestřen překážkami v podobě spadaných stromů (nic dramatického), ale v sedle Priehyba, ve kterém stojí nový turistický přístřešek, jsme brzy.

Obloha se definitivně zatáhla, sluníčko jen nesměle prosvítá skrz clonu mraků. Nelelkujeme proto v sedle nijak dlouho a pouštíme se do závěrečného sestupu. Úzká pěšina se klikatí v hustých a mladých porostech osik, břízek a jeřabin. Žlutá značka nás nijak nešetří a většinou si to šine dolů po spádnici. Trochu nepříjemná cesta. To pravé pošušňáníčko tady ale musí být po deštích. Snad nebudu nikdy mít to "štěstí".

• Obtížnost: středně náročná túra
• Délka trasy: asi 14 km
• Převýšení: 1 100 m

Další související články: