Súlovské skály - Gotická brána a Obrovská brána

Hurá do Súlovských skal

"Byl první máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas", pravil kdysi Karel Hynek Mácha. My však první květnový den, jenž je i Svátkem práce (brr, v současné chvíli práci nebrat!) zasvětili turistice.

Začněme ale od začátku. Do Žiliny přijíždíme přesně na čas (to jest v 6.30 - vlak Cassovia odjížděl z Prahy včera ve 23.15), a tak nic nebrání tomu, nasednout v 7.10 na autobus směr Bytča a přemístit se do osady Hričovské Podhradie.

Odtud je totiž první cíl naší cesty - hrad Hričov - zdánlivě, co by kamenem dohodil. Přesto to chvilku dá, než se k němu dostaneme, a při strmém výstupu se dostavují první kapky potu. Zřícenina však mile překvapí. Přestože není nikterak rozlehlá, oplývá zvláštní krásou. Obklopují nás obvodové zdi s okny, mezi nimiž se prochází, z vrcholku je slušný rozhled. Proč nepřiznat, úvod našeho putování po Súľovských vrších, a neříkám to kvůli zde absolvované snídani, nabídl velmi příjemné zastavení.

Roháč Čiakov a Obrovská brána

Následuje přesun na rozcestí Roháč - Čiakov. Jde se převážně bukovými lesy a bukvice mají také nepochybně na svědomí, že natrefíme na skupinu divokých prasat. Ta naštěstí utečou na opačnou stranu, než jdeme my, neb bychom těžko někam uhýbali, natož vyšplhali - stromy v daných místech byly absolutně neslezitelné.

To už ale staneme na rozcestí a dle mapy vydané VKÚ Harmanec vyrážíme hledat Obrovskou bránu. Opouštíme červenou a pokračujeme po zelené. K našemu překvapení objevujeme místo skalního útvaru fantastickou vyhlídku. Ta je vskutku mimořádná. Nabízí výhled na celé Súľovské skály. Dva hřebeny rozdělené údolím s obcí Súľov a loukami, o něco dál vykukuje Veľký Manín. Ještě dál jsou vidět další kopce - Strážovské vrchy. Tak tohle si necháme líbit.

Co ale Obrovská brána? Nezapomněli jsme na ni? Samozřejmě že ne. Pouze jsme zjistili, že se ji podle mapy daným směrem nenajdeme. Co tedy dál? S vědomím, že vynecháme výšlap na vrch Roháč, neb je podle všeho zalesněný a tudíž neskýtá výhledy, se vracíme na rozcestí Roháč - Čiakov. Ještě zvažujeme, zda nezkusit štěstí na žluté značce, nakonec pokračujeme po červené. Míjíme Bradu (tím je myšlen skalnatý vrch, a ne část lidského těla) a projdeme i Sedlem pod Bradou.

Stezka, na níž jako mávnutím kouzelného proutku přibývají doposud nepřítomní turisté, nás zavede na Lúku pod Súľovským hradom. Tam je ještě rušněji. Nejspíš proto, že se zde dá osvěžit u studánky. To už ale odbočujeme na naučný chodník a vystupujeme k hradu Súľovu. Ačkoliv i zde nalezneme hradby, má zřícenina proti předchozímu Hričovu mnohem víc skalní charakter. Vůbec to ale nevadí.

Kouzlo Súľova spočívá v něčem jiném. Vrchol slouží zároveň jako další vyhlídka (a že jich pár bylo, a všechny úchvatné). Navíc upoutá zajímavý průlez nahoru, jímž se po zdolání nejvyššího bodu vracíme i dolů. Po vyšplhání kratičkého žebříčku se totiž prolézá otvorem ve zdi, který jistě nepotěší obézní občany. I když, dost takových by sem možná ani nedošlo.

Gotická brána

Následuje putování mezi skalisky. Chvilku jdeme dolů a pak zas nahoru, na závěr sestupujeme k civilizaci. Co je však hlavní, téměř celou dobu se kocháme krásami přírody. A že příroda umí! Skály, jakési zvláštní slepence, nad jejichž přesným složením zůstává rozum stát, vytvářejí opravdu krásné scenérie. Různé špičky, propadliny a stěny - nejznámější útvar pak představuje Gotická brána.

To už se ale ocitáme na okraji obce Súľov. Zastavujeme zde na jídlo (guláš z kotlíku - čistě pro vysvětlení, jedná se o gulášovou polívku, k níž se podává chleba) a já se dočasně proměňuji ve švadlenku Madlenku, neboť zjišťuji, že se mi škube batoh. Zkouším ho tudíž zpevnit jehlou a nití, což není žádný med. Pěkně z toho bolí prsty.

Vrchteplá, Manín

V odpoledních hodinách směřujeme k obci Vrchteplá. Nejdřív stoupáme lesem a v závěrečné fázi sestupujeme pěknou cestou mezi loukami. Před osadou nabírám ze studánky vodu. Pokračujeme přes Kostoleckú tiesňavu do Manínské tiesňavy (skalnaté soutěsky, jimiž prochází cesta) a tam nás zastihne krátká, ale prudká přeháňka. Naštěstí zde kdysi vybudovali dnes už v podstatě zničený naučný chodník (z tabulí nelze v současné době téměř nic vyčíst), a tak se lze schovat pod stříšku s bývalou cedulí a uniknout vytahování pláštěnky.

V ATC Manín si ještě dávám poslední civilizační pivo dnešního dne, načež ráčíme stoupat k Veľkému Manínu (nejvyšší hora Súľovských vrchů - 891 metrů). Pravda, stezka se žlutou značkou se vrcholu poněkud vyhýbá, i tak je víc než výživná. Zhruba hodinu a půl stoupáme v nekonečných a prudkých serpentinách, po kůži crčí pot.

O to víc následně naštve, když naše námaha není odměněna nějakým mimořádným rozhledem - výhled na Považský hrad hned na počátku výšlapu je pouze malou náplastí. Scházíme zase dolů. To už ale nastal večer, a tak, zastavujíce při již zmiňovaném naučném chodníku, stavíme v terénu stan. Nedaleko totiž hřmí a obloha hrozí přicházejícím deštěm.

Rozhodování v sedle Patúch

Jak se ukázalo, postavení stanu bylo prozíravé. V noci pršelo. K tomu nedaleko řval jakýsi parožnatec, čímž nemyslím klamaného manžela chlípné ženušky, ale pobíhající zvíře. Přeháňky pokračují i ráno, a tak vyrážíme až před devátou. Po zchátralém chodníku míříme zpět do Vrchteplé (kousek cesty se kryje se včerejší túrou), odkud se po zelené (včera jsme šli po červené) vracíme do obce Súľov, kde se nachází i kemp, v němž dle prvního zdání stanují převážně Poláci. Krátce se občerstvíme v místní hospodě (v obchodě s potravinami mají i přes upozornění, že prodávají v neděli, zavřeno) a těsně po jedenácté vyrážíme na hlavní trasu dnešního dne.

Nepříliš náročným stoupáním směřujeme do sedla Patúch. Tam se rozmýšlíme, zda vyšplhat na Žibrid. Posléze vítězí myšlenka (těžko soudit, odkud k nám zavítala, leč zjevila se) zamířit rovnou po hřebeni k Roháčskému sedlu. Nejprve následuje strmý výstup, cesta po hřebeni jde následně nahoru a dolů, což se dá snést - na vrcholu Kečky se podepisujeme do vrcholové knížky.

Obec Podhorie

Z Roháčského sedla, čímž jsme nad zdejším údolím vytvořili téměř kolečko, neboť včera navštívené rozcestí Roháč - Čiakov je kousek odtud, zahýbáme na východ. Podél nově vybudované křížové cesty, která lemuje lesní stezku, se dostáváme ke studánce. Sice v ní plave napadané listí, ale voda nechutná špatně, současně si alespoň trochu umyjeme špinavé nohy.

Brzy poté dosahujeme obce Podhorie. Zde, jak zjišťujeme, jsou dvě hospody, leč ani v jednom lokálu nevaří (to, že v krčmách podávají většinou pouze pití, je zřejmě zdejším pravidlem, neb jsme na stejnou věc narazili už v obci Súľov).

I tak ale nakonec uspěji. Ačkoliv na mě číšnice při žádosti o jídlo zprvu kouká jako na cizince, jemuž nerozumí jediné slovo (až se v duchu táži, zda je čeština od slovenštiny tak odlišná), nabídne nakonec jediný pokrm na skladě, což jsou syrečky s chlebem. Na rozdíl od Tomáše (copak netouží mít svěží dech jako já?) si je s potěšením dávám, myslím, že ve spojení s pivem (Kozel - ve druhé hospodě nabízeli Šariš) běží o vkusnou kombinaci.

Hrad Lietava

Zhruba s šestou večerní pak vyrážíme ke zřícenině hradu Lietava. Tam docházíme se sedmou a zbývá jen uznale pokývat hlavou. Stavba je to vskutku mohutná. Vysoké zdi, hradby i věže, bohužel je hrad dosti zchátralý, o čemž ostatně svědčí i nápis hned u brány: "Vstup na vlastní nebezpečí". Je to věčná škoda, a tak nezbývá než doufat, že se najdou prostředky na údržbu.

Od hradu míníme sejít dolů do vesnice Lietavská Svinná a pokračovat dále na Skály a Rajecké Teplic s tím, že přespíme v terénu. Ovšem ouha. Turistická značka tvářící se, že nás zavede do oněch míst, končí v obci Lietava na úplně opačné straně. To v kombinaci s pozdní dobou a s bahnitou loukou, přes níž se nám nechce šlapat zpátky, způsobuje, že se rozloučíme se Súľovskými vrchy.

Nedaleko za osadou postavíme stan a další ráno zahneme do Lietavské Lúčky, odkud pokračujeme zase dál. To už je ale o něčem jiném, a tak dáváme úchvatné oblasti "do videnia".