Solunska Glava, turistika v Makedonii

Objevování střední Makedonie

Pokud máte volný víkend, nacházíte se někde poblíž Makedonie a perly této země jako Golem Korab, Ohrid, Pelister či Šar Planinu jste již viděli, zkuste popřemýšlet o výletu na Solunskou Glavu, nejvyšší vrchol pohoří Jakupica. Díky poměrně snadné dostupnosti ze Skopje, minimální technické náročnosti a úchvatným pohledům na téměř kolmou východní stěnu představuje položku, která by rozhodně neměla chybět na seznamu milovníků balkánských hor.

Na vrchol existují dvě základní výstupové cesty. Jižní z vesnice Bogomila přes chatu Čeples a severní od chaty Karadžica. Jelikož jezdí do Bogomily vlak, volím pro výstup jižní trasu a jednoho dne tak sedím v prvním ranním vlaku Skopje - Bitola, který staví v Bogomile.

Po zhruba dvouhodinové cestě vystupuji na hezky zrekonstruovaném nádraží v Bogomile a vydávám se po asfaltové silnici ve směru Papradište, vesnice odkud vede dobře značená turistická stezka až na vrchol. Úsek Bogomila - Papradiště má několik nedostatků. Je celý po asfaltu, není až tak zajímavý a měří skoro 9 km.

Čtěte také: Výstup na Golem Korab, Ohrid a Skopje, poznávání života v Makedonii

Pokud budete mít možnost tento úsek nějak vynechat či přeskočit, určitě tak udělejte. Jednou takovou možností je využít nabídek ochotných Makedonců. Jenom během první půlhodiny dostávám dvě nabídky k svezení až do Papradiště, avšak s díky odmítám, protože si chci vyzkoušet ujít celou trasu pěšky.

Druhou možností je vystoupit z vlaku o zastávku později u vesnice Oreše. Tato alternativa je trochu těžší na orientaci, protože od zastávky nevede žádné pořádné značení ani viditelná cesta a je potřeba lesem sejít k hlavní asfaltové silnici. Pokud však budete úspěšní, ušetříte přibližně 4 km chůze po asfaltu.

Zajímavá část výstupu začíná až v Papradišti, kde je možné na návsi nabrat vodu nebo si vychutnat pěkné výhledy do údolí řeky Babuna. Od Papradiště vede na chatu Čeples dobře značená cesta, která nejprve kopíruje vrstevnici, aby v posledním úseku prudce vystoupala k chatě samotné. Stoupání může dát trochu zabrat, neboť na posledním 1,5 km se nastoupá 300 výškových metrů.

Ještě před nejprudším stoupáním potkávám skupinku Makedonců, kterých se ptám na možný sestup severní stranou. Dáme se do hovoru a dostávám pochvalu za dobrou Makedonštinu (ve skutečnosti můj vlastní mix Češtiny, Bulharštiny a Srbštiny, který používám po celém Balkáně). Zároveň však vzbuzuji jistý údiv, když zmíním nutnost být druhý den odpoledne ve Skopje.

Dovídám se, že Makedonci obvykle chodí Solunskou Glavu na tři dny. První den výstup na Čeples a večer zábava s rakijí, druhý den výstup na Solunskou Glavu, sestup zpět na Čeples a večer zábava s rakijí, třetí den sestup do civilizace a při tom zábava s rakijí. Můj plán přejít celý masiv za den a druhý den po poledni být již ve Skopje jim nepřipadá zcela běžný, a proto myslí přání hodně štěstí a všeho dobrého nejspíš opravdově. Na rozloučenou od nich dostávám vařenou bramboru. Nu což, sacharidy se hodí v jakékoliv podobě.

Po přibližně hodině a půl cesty z Papradiště dorážím na Čeples a dávám si přestávku. Podle zdrojů na internetu má být na chatě permanentně někdo, kdo je schopen zajistit ubytování v případě zájmu. Během mé návštěvy probíhají na chatě stavební úpravy a na možnost ubytování to zrovna nevypadá. Proto je lepší se na nocleh vždy zeptat předem nebo počítat s nocí ve stanu.

Po jednom rychlém pivu pokračuji v cestě na vrchol. Čas výstupu je uváděn tři a půl hodiny. Mírnější stoupání lesem vede na planinku Dolna Babina dupka, která představuje ideální místo na stanování s blízkým pramenem a překrásnými výhledy na hlavní masiv Solunske Glavy.

Od Dolne Babiny dupky se střídá prudké stoupání na hřeben s mírnější cestou po hřebeni a závěrečným výšvihem na vrchol. Veškerá námaha je vykoupena krásnými výhledy na skoro kolmou východní stěnu Solunske Glavy, a tak jediné co mě zdržuje, je focení. Vrchol sám je bohužel nepřístupný, protože se na něm nachází vojenská základna, nicméně i tak je možné si užít výhledy do okolí.

U brány základny na mě zavolá voják a ptá se, kam mám namířeno a jak se daří. Zároveň si bere pro registraci moje číslo pasu. Dáme se do řeči a když zjistí, že jsem z České republiky, ukáže mi v registračních papírech poznávací značku posledního auta, které vyjelo na vrchol z druhé strany před dvěma dny (k vojenské základně vede od severu silnice).

Značka byla česká, přesněji řečeno pražská. Už několikrát se mi stalo, že v těch nejzapadlejších koutech Balkánu, kam nikdy nikdo nechodí a kde vůbec nic není potkám právě Čechy nebo alespoň jejich stopu. Krajané jsou holt všude.

Na vrcholu je třeba se rozhodnout, jak dál. Buď stejnou cestou zpět do Bogomily nebo pokračovat sestupem na sever k chatě Karadžica. Pro sestup stejnou cestou je potřeba počítat s noclehem buď na Čeplesu nebo někde ve stanu. Pro ty rychlejší je možné zdolat celý výlet za jeden den a stihnout poslední vlak z Bogomily do Skopje, avšak takový výkon vyžaduje rychlejší tempo a alespoň některé pasáže sestupu běžet. Vzdálenost přibližně 35 km a pozitivní převýšení přes 2 500 m za jeden den není úplně pro každého.

Jelikož mám namířeno až do Skopje, sestupuji severní stranou a mířím k planině Begovo pole. Sestup je technicky celkem náročný a díky místy chybějícímu značení se občas ztrácím. Přesto dokáži za necelou hodinu a půl dorazit až na Begovo pole, kde dělám pár fotek. Begovo pole je široká otevřená planina s několika ovčáckými chatkami a potoky, které tvoří malá jezírka.

Speleologické výzkumy naznačují, že by pod masivem Solunske Glavy mohly být obrovské zásoby podzemní vody a některé prameny dokonce tvrdí, že voda na Begově poli pramení na druhé straně celého masivu a podzemím přitéká sem. Ať tak či tak, místo má rozhodně určité kouzlo a není se čemu divit, že zde každý červen makedonští horalové pořádají venkovní oslavu spojenou s hudbou, zábavou a výstupem na Solunskou Glavu.

Od Begova pole následuje dlouhé a nepříliš zábavné klesání po šotolinách a polních cestách (přibližně 10 km) až k chatě Karadžica. Dvě třetiny severní trasy od Karadžice se mi tak zdají poměrně nezajímavé a pokud někdo hledá zábavu spolu s pestrostí, doporučil bych zdolávat Solunskou Glavu od jihu.

Karadžica je dobře vybavená, funkční chata s otevřenou restaurací a představuje dobrou alternativu pro nocleh. Pohodlí postele sice nevyužívám, nicméně za pouhých 100 makedonských dinárů (necelé euro a půl) mě správce nechá přespat ve stanu hned vedle chaty a ještě mi k tomu popíše cestu na druhý den.

Jelikož sestupová cesta u chaty Karadžica končí, vyvstává zde největší problém. Kam a jak odtud dál. Karadžica je stále ještě uprostřed hor, poměrně daleko od civilizace. S autobusy ani taxíky u chaty počítat nelze a na stopování se také nedá vždy spolehnout.

Značka se ztratí již ve vedlejší vesnici Aldinci, a tak je zcela na každém, jak bude v cestě pokračovat. Jednou alternativou by byla cesta na severovýchod do vsi Dračevo, odkud jezdí již veřejná doprava do Skopje, jinou alternativou by bylo svezení s někým z chaty. Pro představu stojí za zmínku, že od chaty do Dračeva je to po silnici stále ještě 35 km, takže civilizace není vskutku za rohem.

Osobně mám namířeno až do Skopje, a proto mi nezbývá než se z Aldinci vydat mimo cestu prudkým svahem do údolí, přebrodit řeku a stejně prudkým svahem dosáhnout cestu na protější straně údolí. Prodírání se hustým křovím, zakopávání o popadané stromy a překonávání všemožných skal, to vše mimo jakoukoliv cestu, mi na náladě nepřidá, ale po zhruba hodině dosáhnu makadamové cesty na protějším svahu.

Do Skopje je to v tuto chvíli něco kolem 30 km chůze po makadamových a asfaltových cestách, kdy jediné vzrušení představuje zdolání masivu Vodna těsně před Skopje. Značené turistické cesty někde pravděpodobně budou, ale znát je budou maximálně místní. Jak bylo značení dobré na jižní straně masivu, tak je špatné na straně severní a od Aldinci značka prakticky neexistuje. Místy se sice z ničeho nic vynoří, ale o chvilku později se opět nenávratně ztrácí. Jedinou jistotou jsou tudíž makadamové a asfaltové cesty přes vesnice Cvetovo a Markova Sušice.

V Markově Sušici je možné dokoupit zásoby v místním obchodě či se najíst v jedné z restaurací a pokračovat po silnici do vsi Gorno Sonje, odkud vede značená pěšina na vrchol Vodna. Vodno je oblíbeným turistickým cílem ze Skopje a díky 66 metrů vysokému kříži a právě budovanému televiznímu vysílači na vrcholu je jasným orientačním bodem.

Stoupání z jižní strany je pozvolné a klidné. Všichni spíše využívají řadu turistických cest, lanovku či autobus od severu od Skopje, a tak je jižní strana Vodna prakticky liduprázdná. Půlhodinové stoupání vás dovede až na vrchol, který nabízí pěkné výhledy na Skopje, Šar Planinu nebo na právě zdolanou Jakupicu. Na vrcholu už je pouze třeba se rozhodnout, jakým způsobem se dostat dolů do Skopje. Nabízí se spousta značených i neznačených cest nebo lanovka. Pokud zvolíte sestup pěšky, je dobré počítat ještě přibližně s hodinou cesty.

Solunska Glava je nepochybně jeden z vrcholů, který by neměl uniknout žádnému milovníkovi Balkánu. Výstup jižní stranou z Bogomily nabízí dobrou dostupnost ze Skopje i dobře značenou cestu a technická nenáročnost umožňuje zdolat v rychlém tempu vrchol i cestu zpět za jeden den.

Severní strana už tolik zábavy nepřináší a od Begova Pole stráví člověk většinu času na šotolinových cestách. Hlavním problémem severní cesty je horší dostupnost chaty Karadžica, avšak pokud tento problém vyřešíte, poznáte prakticky celý masiv Solunské Glavy.