Turistika: Putování po vrcholech Šípské Fatry

Tip na túru na Velké Fatře

Velmi známé a navštěvované pohoří Velká Fatra jistě každý zná. Ale její geomorfologický podcelek, který je od Klačianského hřebene oddělen řekou Váh, již tak hojně navštěvován není. Rozhodl jsem se tuto oblast prozkoumat blíže, protože již v minulosti jsem při cestě údolím Váhu pokukoval po skalnatých vrcholech nad řekou, které nejsou nijak vysoké, ale vypadají impozantně.

Putování zahajuji na zastávce Kraľovany zastávka, kde staví vlaky jen na znamení. Není se čemu divit, v okolí není nic, pro co by tu vystupovaly davy lidí. Vedle omšelé budovy začíná žlutá značka, která pomocí visuté lávky (několik let předtím uzavřené) překonává řeku Oravu.

Na druhém břehu značka prochází osadu Dierová se zaniklým rekreačním střediskem, na kterém by nebylo nic zajímavého, kdyby se pod ním, nedaleko břehu řeky, nenacházel jeden z dalších minerálních pramenů tohoto kraje. Mírně železitá minerální voda lze nabrat po odklopení dřevěného víka, který jí chrání před znečištěním.

Čtěte také: Bradlovou Velkou Fatrou za medvědy (opět): 3denní putování přes…

Po ochutnávce se vracím zpět na cestu a mírným stoupáním lesem přicházím do bývalé osady Podšíp (osídlena do poloviny 50. let 20. století), odkud je výhled na východní vrcholy Male Fatry. Dnes se zde dochovalo několik dřevěnic s ohništěm a lavicemi. Celkově působí místo s pasoucími se krávami velmi příjemně.

Pokračuji dále po žluté značce do poměrně prudkého stoupání, které však v minulosti bylo ještě větší, a proto byla trasa odkloněna do nynější, schůdnější polohy. Po půlhodině chůze dosahuji prvních vyhlídkových skal, kam lze ze značky odbočit a kochat se výhledy do údolí Váhu, na Malou a Velkou Fatru, města Martin a Vrútky.

Odtud je to již nedaleko k prvnímu vrcholu - Zadný Šíp (1 143 m n. m.). Kromě obdobného výhledu se zde nachází vysoký dřevěný kříž. Po krátkém odpočinku pokračuji dále, cesta prochází okolo dalších skalních útvarů a po 30 minutách mě přivede na další vrchol - Šíp (1 169 m n. m.). Výhledy se obohatily o pohled na Nízké Tatry, Chočské vrchy, Liptov a Roháče.

Potkávám zde první turisty a sestupuji z vrcholu do Žaškovského sedla. Sestup není tak strmý, zpestří mi ho mladá běžkyně, která se řvaním běží nahoru, poté sebou plácne na zem a hlasitě funí. Nejdříve jsem si myslel, že se takto zoufale snaží utéct před medvědem, ale asi to patřilo k její technice zlepšení výkonnosti.

Žaškovské sedlo je ploché, travnaté a najdeme zde turistický rozcestník s možností sestupu do Žaškova nebo Stankovan (několik sirných minerálních pramenů s možností koupání). Já pokračuji dále, tentokrát po zelené trase do sedla pod Ostrým.

Lesní cesta je silně rozbahněná, v lese vedou paralelní cesty, kudy je možnost tuto cestu obejít. Nevýhodou těchto nově vzniklých stezek je fakt, že po rozježdění primární cesty do takové míry, až bude nesjízdná, budou i řidiči lesní techniky hledat jiné cesty a tím se bude nadměrně poškozovat lesní prostředí.

V sedle nechávám batoh a mířím na vrchol Ostrý (1 063 m n. m.), který dělá čest svému jménu. Výstup je opravdu velmi strmý a ostrý, nohy kloužou, vrcholová část je zajištěna řetězy. Výhled ovšem stojí na to: Chočské vrchy, Skorušinské vrchy, Roháče, Oravská Magura, Babia hora a vzdálené Gorce v Polsku. Sestup zpět stojí za to, lepší by to snad bylo sjet po zadku.

V sedle beru batoh a k vlaku vybírám žlutou trasu po táhlém hřebeni přes vrchol Havran do stanice Ĺubochňa. Cestu lemují skalní útvary a omezené výhledy na Šíp a obec Švošov s údolím Váhu. Výška nad řekou dává tušit, že sestup bude krutý, což se potvrdilo.

Nepříliš vyšlapaná cesta zarostlá křovím není nic příjemného, ale na nádraží dorážím včas, i když jsem někde musel sejít ze značky (značení minimální), neboť jsem se objevil mezi kolejemi, na což mě svým křikem upozorňovala zaměstnankyně z hradla.

Výšlap hodnotím jako velmi pěkný a na výhledy hodnotný, hřeben Havranu se ale více vyplatí jít v době ,kdy nejsou listy a skalní útvary se dají fotografovat, aniž by byly utopené v listech.