Výstup na Roklan (1 453 m) na Šumavě

Ze světa lesních samot, Šumava

Je ráno 19. září a pro nás začíná poslední letošní vandr. Protože Radek ještě nebyl na Roklanu naplánovali jsme si trasu Modrava - Luzný - Roklan - Modrava. Po srazu se sice dozvídáme, že ho sklátila chřipka a nejde, ale i tak trasu neměníme a ve čtyřech vyrážíme podél Modravského potoka, uhýbáme po značce k Ptačí nádrži a odtud míříme již podle mapy na Malou Mokrůvku.

Protože jsme již vícekrát měli možnost jít po hranici od Roklanu po pramen Vltavy, nemůže nás nic překvapit. Ale chyba lávky. Již při stoupání na Malou Mokrůvku celý umáčení od rosy a předchozích vydatných deštivých dnů, které zvedly hladiny Vydry a Modravského potoka do stavu zde neobvyklé povodňové aktivity, vidíme, že něco není v pořádku. Na Malé Mokrůvce, přestože je v bezzásahovém pásmu první zóny N. P. Šumava, je vidět mohutná vykácená planina. Je vidět i nové osazenstvo mladých stromků ještě v ochranném balení. A okolo a výš je vidět jen samé uschlé smrky.

Škrábeme se svahem v borůvčí, ochutnáváme nacucané dozrálé borůvky a trefujeme se přesně k hraniční ceduli. Dáváme pauzu na oběd, rozhlížíme se kolem a nevidíme jediný zdravý strom. Jde-me dále směr Luzný a jen žasneme co se stalo s krásným smrkovým lesem. Stopy po kůrovci jsou patrné všude i pod našima nohama. Spadaná kůra, ulámané suché vršky smrků, padlé stromy. Mrtvé jsou i všechny malé smrčky u hraniční pěšiny. Bohužel zlý sen teprve začíná a tak máme možnost si vychutnat tento les, ala Krušné hory, ještě plných pět hodin dnes a další dvě zítra.

Čtěte také: Novými turistickými přechody na Roklan a Luzný

Rozhlížíme se z Luzného a i skrz mlhu vidíme všude kolem, v Čechách i v Bavorsku mrtvý les. Jdeme dále po hranici směr Roklan. Tam, kde ještě před pěti lety bylo pár suchých stromů na německé straně, hezká pěšinka přes mokřady a slatě se vzorně udržovanými dřevěnými chodníčky přes obtížná místa, je nyní plno polámaných smrků bez života. Kolem je tráva poseta popadaným lišejníkem, nad hlavami trčí holé větve.

Stále přelézáme a obcházíme padlé stromy, cesta je únavná, nepříjemná. Vzdáváme to u Blatného vrchu. Obrovské zklamání nás stáčí dolů od hranice. Sestupujeme na asfaltovou cestu, která ani není na mapě, a která končí u slatí již poblíž Roklanu. Mezi mrtvými stromy, kterých jsou tu tisíce a tisíce prosvítá škodolibě jasně zelená barva ochranného umělého oplocení nových, listnatých stromků.

Je večer, stavíme stany na paletách, asi přichystaných pro budoucí oplocení mladých stromků, sušíme u ohně ze zbylých planěk pohory a ponožky a stále debatujeme o té hrůze okolo, o tom, že by bylo nejlepší z 1. zóny Národního parku udělat třetí, protože tady teď již nebude co chránit. Zaléháme a uspává nás blízký řev jelena v říji, kterému malý brouček ukradl domov.

Ráno již při snídani se dohodneme, že i přes ostré sluníčko a jasnou oblohu vynecháme tentokráte ještě stále trochu zelený Roklan, který je vidět kousek od nás i s Javorem v dáli a točíme se zpět na Březník. A cedule hlásá: I zóna NP ponechána experimentálně bezzásahovou oblastí. Netěží se… Mrtvý strom je totiž zdrojem nového života. Z vedle stojícího živého stromu se uchytí semínko a na rozkládajícím se mrtvém vyroste nový život… Až teprve budoucnost ukáže, je-li to správné řešení. A budoucnost je zde. Jeden z nejhezčích koutů Šumavy již neexistuje. Karle Klostermanne promiň, svět lesních samot nad Modravou zmizel. Navždy?

P.S.: Směšnou a již dnes nepodstatnou se v tomto pohledu jeví dvakráte reprízovaná debata pořadu Nedej se České televize a žabomyší hádky o projetých kolejích, erozi a vyvezeném svinčíku.