Přechod horami Řecka, řecká národní trasa 03

Trek horami Gramos, Smolikas, Tymfi a Mitsikeli (2)

Už od Drosopigi je se značkou problém, a tak platí stejné pravidlo jako v Gramu. Snažit se držet co nejblíž toho, co by mohla být Nula trojka a vystoupat až nad hranici lesa. Nad ní je už orientace o něco snazší a i značka se občas objeví. Problém nastává při sestupu, kde mizí značka a po chvíli i cesta samotná.

Ať se snažíme sebevíc, žádnou cestu nenacházíme, a tak se rozhodneme vzít to svahem dolů pěkně off-road s nadějí na nalezení nějaké cesty. Avšak ani po hodině klesání netušíme, kde jsme a terén se stává ještě méně schůdný než před tím. Zablokováni v korytě potoka bez možnosti pokračovat dolů a obklopeni prudkými svahy a skalními stěnami musíme nakonec ustoupit a vystoupat zpět všechny ztracené výškové metry.

Čtěte také: Předchozí část článku Horami severozápadního Řecka aneb řecká…

S teplotami kolem třiceti stupňů, skoro bez vody a ve prakticky neschůdném terénu se jedná o nádhernou outdoorovou zkušenost, kterou budeme chtít opakovat co nejméně. Bloudění nás stálo ve výsledku několik hodin a spoustu ztracené energie, kdy jsme nakonec náhodou narazili na jednu z turistických cest místního značení, jež nás dovedla do vstupního bodu pro pohoří Smolikas, vesnice Agia Paraskevi. Nutno podotknout, že i podle místního značení byla orientace velmi těžká a cesta zdlouhavá. Z pátého dne tak vyplynulo jedno ponaučení. Pro Nula trojku by se určitě hodila nějaká ta GPS.

Smolikas a řecké tapas

Výstup na Smolikas, druhou nejvyšší horu Řecka, není nijak technicky náročný. Hlavním problém je tak opět orientace, neboť z Agia Paraskevi následujeme jednu z místních stezek s velmi podobným značením jako má Nula trojka, která však na vrchol nevede. Po několika zbytečných kilometrech nakonec s pomocí mapy a velkou dávkou štěstí nacházíme správnou cestu vedoucí na vrchol. Ta se dá popsat jeden z nejlépe značených úseků na celé Nula trojce.

Plastové tabulky s červeným kosočtvercem a se zřetelným číslem 03 v rozumných rozestupech nás spolehlivě dovádějí přes borovicový les a kamennou planinu do výšky kolem 2 200 metrů k jezeru Drakolimni. Kdyby byla celá trasa značena takovým způsobem, jako při výstupu na Smolikas, ušetřili bychom spoustu času a sil, ale zároveň se připravili o zajímavé zážitky z bloudění a hledání cesty. Těžko tak říct, co je vlastně lepší.

Od jezera vede výstupová trasa na vrchol, ale zatažená obloha, nulová viditelnost a přicházející déšť nás od výstupu odradí, a tak dále pokračujeme Nula trojkou sestupem do vesnice Pades. Dobře značenou cestu přes kamenitou planinu, horské pastviny a les znepříjemňují pouze proudy vody, které se spustily z oblohy. Jedná se o první déšť, který nás v Řecku zasáhl.

Zabaleni do ponča a nepromokavé bundy sestupujeme do vesnice Pades s nadějí na nějakou tu otevřenou tavrenu. Tu po celkem náročném hledání nacházíme a získáváme tak možnost usušit promočené věci a nechat trochu pookřát prochladlým tělům. Jako jediní hosté v celé taverně představujeme pro obsluhujícího mladíka pravděpodobně největší zábavu celého dne a jsme ihned vřele uvítáni. Následuje tradiční objednávka, kdy před námi po chvíli stojí dvě piva doplněné o domácí sendviče.

Zde je na místě zmínit příjemnou tradici taveren v dané oblasti. Ke každému pivu se zdarma servíruje i něco malého k jídlu, přibližně ve stylu španělského tapas. Ať už jde o domácí sendviče, sýr s chlebem a rajčaty či masovou telecí směs, člověk se za velmi rozumný peníz nejen napije, ale i celkem dosyta nají, neboť s každým objednaným pivem se často donáší další občerstvení. Vděčni za teplé místo po promoklém odpoledni a v dobré náladě z příjemné obsluhy a několika piv, necháváme mladíkovi nějaké to spropitné a míříme se utábořit do centra vesnice k zavřenému obecnímu domu.

Abychom dosáhli výchozího bodu do pohoří Tymfi, musíme následující den překonat údolí řeky Aoos oddělující Smolikas od Tymfi. V praxi to znamená velmi nudný desetikilometrový sestup po asfaltové silnici následovaný podobně nezáživným sedmikilometrovým výstupem. Zpestřením celého dne je tak pouze silná průtrž mračen, která způsobí, že do vesnice Vrisochori docházíme podobně jako předchozího dne silně promočeni. Alespoň místo pro nocleh máme zajímavější, protože okupujeme jeden rozestavěný dům na kraji vesnice. Po pár nocích tak máme konečně opět střechu nad hlavou.

Dvě perly severozápadního Řecka - Tymfi a kaňon Vikos

Jestliže asfaltový přechod mezi pohořími Smolikas a Tymfi je nudná a nezajímavá etapa, o Tymfi samotném se dá říct pravý opak. Ledovcová jezera, ostré hřebeny a nádherné skalní věže jsou doslova rájem pro horskou turistiku a skalní lezení.

Přechod celého pohoří do vsi Mikro Papigo v délce přibližně 25 km a s pozitivním převýšením kolem 2 000 metrů vyžaduje celý den a poměrně dost fyzických sil, a proto se vydáváme na cestu už brzy ráno. Mírnější traverz lesem přechází v poměrně prudké stoupání nad hranici lesa, následované dalším prudkým výšvihem k hlavnímu hřebeni.

Jako mnohokrát před tím, i v Tymfi bojujeme se značením. Nejednou tak sundáváme batohy a hledáme správnou cestu či se alespoň snažíme odhadnou správný směr. Přesto všechno se po poledni dostáváme k hlavnímu hřebeni a obdivujeme úchvatné skalní věže a hlavní stěnu s nejvyšším vrcholem Gamilou.

Náhle je jasné, proč je Tymfi tak oblíbené mezi horolezci. Kromě skalních věží se na nás směje i jediný průchozí bod hlavním hřebenem - průsmyk Karteros. Jedná se o neuvěřitelně prudké a v zimě neprůchozí stoupání na 200 metrů širokém suťovisku, které dává po nastoupaných výškových metrech toho dne pořádně zabrat. Na suťovisku každý krok podjíždí zpět a výstup se tím stává ještě o to zábavnější.

Po zhruba tři čtvrtě hodině hekání a nadávání nakonec průsmyk zdoláváme a shodujeme se, že se jedná o fyzicky nejtěžší místo celé trasy 03. Za průsmykem následuje náhorní plošina protkaná spoustou neznačených cest, a proto jednoduše pokračujeme v západním směru pod hlavním hřebenem, aniž bychom hledali specifické značení Nula trojky.

Přes plošinu se nakonec dostáváme k horské chatě Astraka, kde si na posilnění kupujeme za tři eura jedno malé pivo. Následný sestup do Mikro Papiga je příjemné završení vyčerpávajícího dne. Na daném úseku je opět vidět velmi dobrá turistická infrastruktura. Nové dřevěné altánky, dobře vyvedené značky a hezky upravené studánky s vodou jenom potvrzují, že jsme v turisticky velmi oblíbené a navštěvované oblasti, něco úplně jiného než byl například Gramos.

Totéž je vidět i v samotném Mikro Papigu. Místo útulné taverny musíme vzít za vděk luxusnější restaurací. Útulným tavernám již odzvonilo. Stranou krásně oblečených a movitějších hostů restaurace si dáváme jedno pivo na završení náročného dne a odebíráme se na místo noclehu v altánku kousek za vesnicí.

Druhou perlou celé oblasti je kaňon řeky Vikos, jeden z nejhlubších kaňonů na světě. Skalní stěny o výšce až 500 metrů a překrásné výhledy z nesčetných vyhlídkových bodů jsou lákadlem pro turisty z celého světa a jelikož po dně kaňonu vede dálková trasa 03 nebudeme o tuto přírodní podívanou ochuzeni ani my.

Z Mikro Papiga sestupujeme brzy ráno až na dno údolí a podél řeky Vikos postupujeme celým kaňonem. Podle mapy by se mohlo zdát, že průchod kaňonem bude nenáročná procházka na břehu řeky, avšak opak je pravdou. Cesta se vlní nahoru, dolů, lesem či korytem řeky, po prochozených pěšinách, ale vede i po skalách lemujících po celou dobu ve větší či menší vzdálenosti řeku Vikos.

Ve výsledku se jedná o mnohem náročnější a zábavnější úsek, než jsme z počátku čekali, a tak nám cesta kaňonem až ke kamennému Misiovu mostu z 18. století na konci kaňonu trvá přibližně čtyři hodiny. Kamenné mosty z dob turecké nadvlády jsou jednou z dalších pozoruhodností celé oblasti. Budovat se začaly v 18. století, aby nahradily předchozí dřevěné stavby nezvládající rostoucí nápor obchodí dopravy a zůstávají dodnes výraznou připomínkou historie celého regionu, stejně tak jako důležitou architektonickou památkou.

Od Misiova mostu je to co by kamenem dohodil do vesnice Koukouli, kde máme přestávku v jedné z restaurací. Řecké tapas už zmizely, a tak si musíme za výborný salát s balkánským sýrem připlatit. Závěrečných pár kilometrů do vsi Kipi je poslední fyzickou aktivitu desátého dne, který zakončujeme rozbitím tábořiště v centru obce přímo před místním kostelem.

Závěr trasy 03

Z Kipi do Ioanniny je to po Nula trojce stále ještě okolo 30 kilometrů, kdy se nejprve prochází kombinace lesního úseku s asfaltovou silnicí do vsi Dikoryfo, následovaná přechodem pohoří Mitsikeli a sestupem do Ioanniny. Úsek do Dikoryfa zvládáme i přes ne zrovna dobré značení celkem rychle, a tak si dovolujeme menší přestávku na návsi obce ve stínu mohutného platanu.

Malá taverna nám poskytuje dvě láhve piva, jež získáváme výměnou za cigarety. S majitelem pak vedeme zhruba hodinový hovor o klasických tématech. Řecku, horách, cestování a životě obecně. Když už došla všechna možná témata k diskusi, vydáváme se opět na cestu.

Poslední úsek nás vyvádí na hřeben pohoří Mitsikeli, kde se rozhodujeme, co dál. Do Ioanniny je to po hřebeni a s následným klesáním ještě 15 kilometrů. Značení je mizerné (rozuměj žádné), daný úsek už nemáme v mapě a celková morálka je prakticky na nule, neboť vidina přechodu dalšího hřebene bez jakéhokoliv značení vzala i poslední zbytky vůle pokračovat. Rozhodujeme se tak pro rychlý sestup do vsi Perivleptos, odkud si do Ioanniny bereme autobus. Trasu 03 jsme tak oficiálně nedokončili, ale můžeme říct, že jsme ji prošli skoro celou.

Nula trojku nezbývá než doporučit. Trasa umožňuje poznat oblast s nádhernou přírodou, úžasnými lidmi a bohatou historií, která nadchne nejednoho cestovatele a milovníka hor. S poměrně nízkou technickou náročností představuje Nula trojka ideální volbu pro dvoutýdenní výlet po přírodních a kulturních krásách severozápadního Řecka.