Horská turistika s Medvědem - Muránska planina

ale bez medvědů, slovenské hory

Tak tedy předně, kdo je onen Medvěd, se kterým jsme naštěstí medvěda nepotkali? A kde je vůbec ta Muránska planina?

Začnu logicky odpovědí na první otázku, protože je mnohem těžší. Vždyť přezdívku Medvěd má v našich krajích českých a moravských nejméně pár stovek borců, kteří je nějakým způsobem připomínají. A o tom jednom z nich teď něco prozradím. Dnes již můj kamarád - vlasatý, vousatý a dobře stavěný Pavel L. je z Nové Bělé u Ostravy a v této lokalitě má v současnosti zásluhy na tom, že lidé z této oblasti Ostravy jezdí na hory. A to pravidelně a nejenom do Beskyd a Jeseníků, jak by se dalo tušit.

Jezdí se po celé naší České republice i po Slovensku, které Pavel alias Medvěd dobře zná. Prožil tam již mnohé a přesto se tam vždy rád vrací, nejen dobří holubi, ale i dobří "Medvědi" se vracejí! Taky by se o tom dal natočit film, jenže ten by byl o něco delší, než o těch holubech. Medvědův den má totiž překvapivě více než 24 hodin, zásadně chodí spát mezi půlnocí a ránem. V tuto netradiční dobu s láskou konzumuje svůj oblíbený likér - "zelenou", nebo chcete - li "fefermintzku" alias "kvak koňak". Ráno bývá jako rybička. Tedy většinou… Když je opička větší než rybička, vloudí se chybička našeho Pavlíčka! Ale vždy vše dobře dopadne - alespoň zatím.

Je organizátor na svém místě, přizpůsobuje nabídku poptávce. Na hory se jezdí autobusem, mikrobusem i výjimečně vlastními auty. Akce bývají vždy velmi dobře připraveny, plán tras je jasný a vyčerpávající. Udržuje se přátelská atmosféra, vždyť lidé ve vesnici se znají a ti přespolní se vždy přizpůsobí a do kolektivu Medvěda zapadnou. Tak tomu bylo i koncem července 2008. Auto zrovna trefilo na mne. Tedy přespolního, který se k Medvědovi dostal tak, že moje žena - paní Marie, pracuje s jednou členkou Medvědova oddílu z Nové Bělé, která ji na pár akcí pozvala. A protože paní Marie uznává všechny horské vůdce s výjimkou mé osoby, u Medvěda zakotvila. Jenže na Muránskou planinu tentokráte jet nemohla.

A jak to tedy tentokráte ve Slovenském rudohoří probíhalo?

Tato část Slovenského rudohoří je poměrně známá, ale málokdo ví, kde se vůbec nachází. Tedy co se týče horských laiků, znalci Slovenska a jejich pohoří jsou v obraze. Připusťme, že platí zjednodušený geomorfologický model typu: Slovenské rudohoří = Veporské vrchy, Stolické vrchy, Volovské vrchy, Spišsko - gemerský kras, Čierná hora, Revúcká vrchovina, Rožňavská kotlina, Slovenský kras, Slovenský ráj a Muránska planina. Poněkud sporné pro mne je z hlediska polohy území hory Polana, dnes se považuje za součást Slovenského středohoří. Ale nedaleký Hrb, geografický střed Slovenska, je počítán již do Veporských vrchů.

Např. Ivo Petr v knize "Slovenské hory" (2002) ji považuje za součást Slovenského rudohoří. Cituji: "Prvním horským masivem, zvedajícím se ze na západě ze Zvolenské kotliny je Polana (1 458 m)". Asi je to něco jako problém Kralovanského Šípu u soutoku Váhu a Oravy - je to Velká Fatra a nebo Chočské vrchy? Ale myslím si, že je to jedno, hlavně, že je tam krásně. Nechme to těm, co se tím živí. I když nějaký pořádek by v tom měl mít i obyčejný horský tulák, který si čte v mapě.

Muránskou planinu jsem dal ve svém schématu pro zvýraznění tentokráte záměrně na konec, i když geograficky patří někde doprostřed tohoto nejdelšího slovenského pohoří, které se táhne odněkud od Zvolena a Detvy po Košice na východě a měří více než 150 km. Je však nejednotným celkem, vyskytují se zde jak krystalické horniny, tak krasové i sopečné oblasti a skutečně krajina vyhlíží v každém místě úplně jinak. Důkazem toho je právě krasová Muránska planina.)

Nejvýznačnějšími horami pohoří jsou dle mého názoru od západu Hrb, Klenovský Vepor, Fabova hola, Klak, Stolica, Kohút, Volovec, Pipitka a Kojšovská hola. A nejkrásnější výhledy? Asi z Hrbu, Klenovského Veporu, Volovce a z Kojšovské hole. To říkám z vlastních zkušeností, na všech těchto vrcholech jsem byl osobně.

Nejlépe délku Slovenského rudohoří oceníme při pěším přechodu 100 km dlouhého hřebene Nízkých Tater, kdy při pohledu na jih stále vidíme jejich mohutnou hradbu. Tedy pokud zrovna neprší. Trochu mi připomínají Krušné hory při pohledu někde od Chomutova či Mostu na sever. Ale Krušné hory mají na délku jen 130 km, bratři Slováci tentokrát opět vítězí. Mají nejen nejdelší, ale i nejvyšší pohoří. Český masiv v těchto parametrech skutečně na Karpaty nemá. Ale co se týče krás, taky jich má dost. Přece se nebudeme hádat, vždyť jsme měli 85 let společného presidenta i hymnu! A taky společné holky! A české pivo Slovákům vždy chutnalo tak, jako Čechům a Moravákům borovička na Slovensku. Něco o tom vím!

Nic však není úplně jednoduché. Je třeba zdůraznit, že rozeznáváme Muránské planiny hned tři. Ta první je geomorfologický podcelek samotného Slovenského rudohoří, tedy Spišsko - gemerského krasu, tvořený bílým vápencem ve výšce 1 100 - 1 400 metrů o délce asi 15 km a šířce 6 km. Charakterizují ji skalní bašty, věže, jeskyně, propasti, krasové jámy i vzácná květena a živočišstvo. Díky odlehlosti a nepřístupnosti se na mnoha místech zachovaly přirozené a přírodě blízké ekosystémy a s vysokou diverzitou všech složek přírody. A to je dobře! Nejvíce ji asi proslavil kromě krasu známý Muránský hrad na vrcholu Cigánka. Svou rozlohou zabírá asi jednu třetinu velkoplošného NP Muránska planina.

Tato Muránska planina, tedy původní CHKO, byla vyhlášená v roce 1976 a její rozloha je 21 931 ha s ochranným pásmem 56 181 ha. Rozkládá se na území okresů Banská Bystrica, Rimavská Sobota a Rožňava. Severní hranici tvoří řeka Hron. Ta třetí je mikroregion Muránska planina, který tvoří obce Tisovec, Čierný Balog, Muráň, Michalová, Muránska Huta a Muránska Lehota. Všude je fajn. V Tisovci jsme spali, v Muráni jsme byli v krčmě i v informačním centru a v Michalanech jsme po cestě domů jedli brynzové pirohy se slaninkou.

Tyto informace jsem považoval uvést za nutné na počátku našeho povídání o toulání se Muráňskou planinou, kdy náš ataman Medvěd jako BC zajistil ubytování v Tisovci v horské chatě "U Macka". A nevybral zrovna špatně. Je to správné místo se správnými lidmi, přímo v lůně hory. A pivo bylo překvapivě taky z "hory", tentokráte z Černé hory nedaleko Moravského krasu u Brna.

I když jsem putování Slovenským rudohořím začal s kamarády již v roce 1981 a pak jsem se následně snažil o projití celého pohoří, Muránska planina mi stále chyběla, i když na Muránskem hradě jsem již byl před 10 roky, kdy jsem týden bydlel v létě s rodinou v rekreačním zařízení závodu Jelšava na Prenej holi v budově hvězdárny. Dnes je středisko krásně opravené, má i velký bazén.

Kousek vedle byla psychiatrická léčebna v historické budově, o které psal dosti s despektem slovenský spisovatel Ladislav Mňačko ve svém díle - "Tam kde končí prašné cesty" (1963). Tuto kapitolu s názvem "Přední hora" (str. 118 - 126) jsem objevil náhodně při pakované četbě, pochopitelně až poté, co jsem se ve Stolických vrších v této oblasti Prednej hory pohyboval s batohem na zádech.

Cituji úryvek z této knihy: "Před třemi týdny jsem jel z Červené Skály na Muráň. Cesta je tam nádherná, pro automobilistu je to přímo rozkoš, odvážně vytáčet serpentiny, průhledy v listnatém lese je vidět celou Muránskou dolinu. Najednou jsem nad silnicí uviděl ten vyzývavý zámek na muří noze. Sanatorium. V poslední chvíli jsem stočil volant na odbočku, která vede tam nahoru. Predná hora… V nádherném parku se procházeli pacienti. Trochu mě to zarazilo, nač pěstěný park v oblasti, kterou můžeme právem nazvat nejkrásnějším přírodním parkem Slovenska? Růžové záhony, ubohé mečíky, kterým se v tak vysokých polohách nedaří a o kousek dál horská louka hýřící nádhernými barvami horské květeny. K čemu takové sousedství?

Obešel jsem palác ze všech stran. Ohromná, vyzývavá tříposchoďová budova. Ještě z doby, kdy to tu adaptovali, jsem si zapamatoval, že je v ní osmdesát sedm rozsáhlých předimenzovaných místností. Za budovou sanatoria ležela ohromná hromada koksu. Není divu. Kraj je drsný, nevlídný, budova je téměř v tisícimetrové nadmořské výšce, vystavené ze všech stran větrům, vichřicím, plískanicím a mrazům. Při stavbě díla nebyla hospodárnost prvním rádcem. Spíše vyzývavost, drzá zpupnost."

Pak si pan Mňačko vzal na přetřes královskou výsost a to Ferdinanda Coburga - západoněmeckého feudála a bulharského cara, který to vše postavil původně jako lovecký neobarokní zámek počátkem 20. století a zde i přebýval, než po vypuknutí povstání odešel do Německa. Závěr - "Nemělo se to tady nikdy postavit!" Mimochodem, právě carovi Ferdinandovi udělila obec Muráň v listopadu 1941 diplom čestného občanství. Zase jsem měl o čem přemýšlet. Odpověděl mi sám život…

Když jsme šli s Medvědem a s kamarády z Predné hory v sobotu na Muránsky hrad, potkali jsme na rozcestí pod hradem jednoho muže a dvě ženy, kteří byly přímo z tohoto sanatoria. To bylo vybudováno po 2. světové válce. Jako pacienti. Léčí se tam dnes všechny druhy závislostí. Alkohol, drogy, hrací automaty… Vycítil jsem, že jsou rádi, že se tam mohou léčit. V krásném prostředí, které uklidňuje duši. Čerstvý vzduch, zeleň. Škoda, že to nemohl vidět pan Mňačko, kterého si jinak nadmíru vážím.

Ale je jiná doba! Ne vše, co postavili feudálové a zlí kapitalisté je špatné, jak se tehdy psalo. A to tento spisovatel byl současně jedním z největších kritiků chyb v socialismu v padesátých letech. Vzpomeňme jen na román - "Jak chutná moc". Ale kapitola o Prednej holi se mu tenkráte moc nepovedla. Nevím ovšem, v kterém roce byla kniha napsána, jednalo se o druhé vydání. Každý prodělává svůj lidský a i umělecký vývoj. Ale já nemám vůbec žádné právo kritizovat, jen se mne to trochu dotklo jako člověka. Vždyť podobná sanatoria např. v Alpách či i ve Vysokých Tatrách jsou položeny v mnohem vyšších nadmořských výškách.

Naší čtyřdenní akci na Muránské planině jsme tentokráte s Medvědem absolvovali následovně.

Čtvrtek, 24.7.2008 – Hradová

V pět hodin ráno přibírám v Nové Bělé dorůžova vyspaného (ne vycpaného) Medvěda i jeho milou a usměvavou ženu Aničku a vyrážíme na Slovensko. Vycpaný medvěd je v chatě na Prašivé. V dalším autě pojede z Frýdku Aleš s ženou Dášou a Dankou. Další skupina pěti statečných žen v pohorkách přijede od Nového Jičína. Tedy nás bude 11, jako v kopané. Družstvo bude smíšené, ženy vedou 8:3. Kapitán bude Medvěd - kdo jiný? I když mu budu do toho trochu kecat, ostatně jako vždy.

Cesta do Tisovce proběhla v klidu, jel jsem přes Harmanec, v Banské Bystrici jsem jako vždy marně hledal odbočku na Brezno, ale nakonec jsem si to ještě zkrátil přes cestou město. Aleš zbloudil na Štúrci a přijel hodinu po nás, my jsme byli v Tisovci už v deset hodin. "Babtour" přijel ještě později a vyrazil do hory v našich stopách.

V Tisovci (411 m) jsme se ubytovali na čtyři dny v chatě U Macka, kde byla velmi příjemná obsluha a vedoucí, se kterým jsme se s Medvědem ihned začali bratřit po starém slovenském zvyku - tedy borovičkou. Medvěd tedy dával přednost svému oblíbenému "kvak - koňaku". A propos, podobnost čistě náhodná - nedaleko od Tisovce na hřebeni Trstia je dvojvrchol, zvaný Kvakov vršek (863 m). Že by mu dal název tento zelený zdravotní likér, který Medvěda udržuje v kondici? Nevím. Na čepu je překvapivě pivo z Černé hory, kde je jeden z nejstarších pivovarů v České republice. Podobně jako další starodávné pivovary - Třeboň, Plzeň či Krušovice.

Dnešní trasa je naplánovaná co by přechod hory Hradová po žluté značce, což je asi tříhodinová záležitost, leč s se skalním lezením na úzkém hřebínku. Již dříve jsem tam byl s paní Marií a Markétkou, tak vím, co nás čeká. Tenkrát jsme to však šli opačným směrem. Vyrážíme západním směrem, napřed po loukách, pak vnikáme do lesa a cesta prudce stoupá. Čeká nás skalní dominanta Hradové - Okrúhlá skála, která má skalní stěny vysoké několik desítek metrů. Až sem vedlo opevnění Starého hradu, kde byla v mladší době bronzové pod skálou na louce pravěká osada. Nedaleko byl i Nový hrad.

Samotný vrchol Hradové je ve výšce 887 m, výhledy ze skal jsou nádherné, zvláště do údolí řeky Rimavy. Ostrým exponovaným hřebínkem postupujeme ke zbytkům hradu, je zde naučná stezka s tabulemi k ochytření. Pak následuje sestup k dalšímu vyhlídkovému bodu, kde plápolá ve větru slovenská vlajka, kterou jsme před tím viděli zezdola z Tisovce. Serpentinami v lese klesáme prudce na okraj města, o kterém je prvá písemná zmínka již z roku 1334.

Na náměstí stojí socha Vladimíra Clementise (1902 - 1952), člena KSČ od roku 1925, který byl v letech 1939 - 1945 v zahraničním odboji v Paříži a v Londýně.V letech 1949 -1950 byl člen ÚV KSČ a ministr zahraničí ČSR, v roce 1951 byl zatčen, obviněn z vykonstruovaných chyb a v roce 1952 popraven. Od roku 1968 - Hrdina ČSSR in memoriam. Podobně jako Rudolfa Slánského (1901 - 1952) a další soudruhy ho "umlely vlastní Boží mlýny".

Šel jsem trochu rychleji než ostatní a teď mám fůru času, je něco před patnáctou hodinou odpoledne. Mám hlad jako vlk a konečně nacházím na rohu hospůdku, kde vaří. Jsem tam úplně sám. Dávám si slepičí bujón a brynzové pirohy se smetanou a slaninkou. Mňam! K tomu dvě piva zn. Heinecken. Pak následuje sprcha a večeře v podobě skvělého smaženého vepřového řízku s bramborovým salátem, který připomíná Vánoce. Poté pokračuje družná zábava. Den se vydařil, počasí vydrželo a to i navzdory špatné předpovědi. Medvěd je spokojen a jeho družina také. Zítřek bude náročnější.

Pátek, 25.7.2008 - Muránska planina … Zbojská, Fabova hola, sedlo Burda a sestup přes Voniacu do Tisovce

Protože bychom Muráňskou planinu nepřešli na jeden zátah, vymyslel Medvěd prostý plán - vyrazit ze sedla Zbojská (725 m), kam jezdí z Tisovce vlak, který dále pokračuje do Brezna a napojit se na Rudnou červenou magistrálu, ze které sestoupíme chytře do Tisovce. Vlak nám jede něco po osmé hodině, což je zcela vyhovující. Počasí sledujeme s mírnými obavami, kdykoliv může začít pršet. Ze Zbojské vyrážíme překvapivě napřed po asfaltce lesem do rekreační osady Kopačno podél potoka Rohozná, dále jdeme po krásné louce s výhledy na hřebínek, který již klesá z vrcholového masivu Fabove hole (1 439 m).

V lese jsou polomy, musíme přelézat a obcházet stromy, což není nic příjemného, protože značku nevidíme ani vzdáleně. Avšak oproti polomům, které jsem zažil před třemi roky na hřebeni Nízkých Tater v okolí Čertovice, je to procházka růžovou zahradou. Dochází ke "kurské anomálii", protože jsme šli po červené a zelené značce, ale náhle jsme se zjevili na žluté, modré a červené, protože jsme šli příliš napravo, vyhýbajíce se spadlým stromům. Ocitli jsme se tak na předvrcholu Fabovy hole - Tri kopce, odkud je to na vrchol již jen 10 minut.

Tak jsme se dostali konečně nad hranici 1 300 metrů. Protože však víme, že vrchol je zalesněný bez výhledů, nejdeme nahoru a klesáme prudce do sedla Burda. Jediný Medvěd vylezl až na vrchol, nepotkal však medvědy, jak by se dalo předpokládat, ale vlčici se třemi mláďaty, která na něho zavrčela a zmizela v houští. Asi poznala, že je starý zkušený myslivec, byť neměl kamizolu ani zbraň.

V sedle Burda (1 005 m) jsme okolo poledne a svačíme. Náčelnice skupiny našich pěti "amazonek" Zdenka nalévá s nevšední láskou domácí slivovici a čekáme na Medvěda, který nikomu o tom, že jde dělat svůj prvovýstup na "Fabovku" pochopitelně neřekl, ani ženě vlastní. Z Burdy nás sice láká k sestupu do Tisovce značka zelená, o které se píše na rozcestníku, že bychom byli doma za necelé tři hodiny, ale my pokračujeme dále po červené. Traversujeme po magistrále pod Vysokým vrchem (1 262 m), stále s výhledy, naproti na severu jsou bílé skály - Malá Stožka (1 204 m), Zadné hory (1 297 m), Skalná brána a Nižná Kľaková (1 195 m), kam se červená značka později stáčí prudce na sever.

Této oblasti vévodí ještě více na severu hora Klak (1 409 m), který je vyšší než jeho mnohem známější jmenovci z Lúčanské Malé Fatry (1 351 m) a Velké Fatry (1 394 m). Z těch jsou však mnohem lepší výhledy, z tohoto Klaku je vidět "kulovka". Začíná pršet a Aleš náhodně objevil dřevěnou boudu, kde chvíli relaxujeme a doplňujeme tekutiny. Pak přestává, pokračujeme dále a klesáme. Ani jeden z naší "jedenáctky" nepostřehl, že asi 500 metrů nemáme žádnou značku a kufr je konečně na světě. Hurá!

Potupně se navracíme a zjišťujeme, že naše červená značka vede šikmo doprava nahoru traversem v maliní, takže po dešti nás nic lepšího nemohlo potkat. Chvíli nadáváme a prodíráme se bujnou vegetací, až konečně řádně mokří narazíme na rozcestí Siváková (1 200 m) s další zelenou značkou. Odtud však píší do Tisovce 3,5 hodiny. Převlékáme zpocené hadry a opět občerstvujeme. Anička labužnicky bafá z cigára, přebytek kyslíku škodí.

Vyrážíme k pípě do nížin s předtuchou mírného klesání. Avšak vše bylo jinak, jak pravil moudrý Rabín! Čekaly nás ještě čtyři sedla a čtyři vrcholy, stále v lese bez výhledů, než jsme se dostali ke skalám nad loukou Voniaca (1 113 m), na skalní části jihozápadního svahu Šarkanice (1 151 m), kde je lovecká chata. Naštěstí pod skalami byla studánka s čistou pramenitou vodou , kterou jsme s láskou popíjeli. Další sestup, již po loukách, byl již i výhledy na protější Hradovou se skalami, kde jsme se pohybovali včera. Vidět byl také nádherný Klenovský Vepor (1 338 m) se svým typickým vrcholovým tvarem. Na ten jsem vyrážel shodou okolností také ze sedla Zbojská s kamarády Pavlem a Mirkem v roce 1984.

Sobota, 26.7.2008 - Predná hora, Wesselenyiho jaskyňa, Velľá lúka, Muránsky hrad, Muráň

Probouzíme se do nádherného rána, je jasno a teplo. Ale ouha! Dášu bolí koleno, Aleš má plyskýř na noze a mne bolí za krkem jak sviňa. Ani Pavel s Aničkou netouží po další celodenní túře. Chce to něco lehkého, polodenního, odpočinkového. Tedy pro nás. Statečný "babtour" s velitelkou Zdenkou chtějí opět něco delšího, tak se naše cesty pro dnešek rozcházejí.

Sedíme s Alešem nad mapou a vymýšlíme plán pomocí dvou aut. Bude to jako v té hádance o převozníkovi, vlkovi, koze a zelí. Protože chceme využít nástupní výšky, zajedeme dvěmi auty na Prednou holu. Tam zůstane Pavel, Anička, Dáša a Danka. My s Alešem sjedeme opět dvěmi auty do Muráně , kde zanecháme Alešovu Fabii a on přesedne ke mně, abychom se navrátili na Prednou horu. Tam zanechám vozidlo já. Až dorazíme z hradu do Muráně, pojedu s Alešem pro moje auto, do kterého nasednu, pokud ho nikdo neukradne. V Muráni pak naložíme ostatní. Jak prosté!

Vyrážíme tedy ze sedla Predná hora po žluté značce napřed traversem, pak krátkými serpentinami pod Tesnou skalou a Šancemi okolo Wesselenyiho jeskyně a nedůvěřivě pozorujeme její tmavý vchod. Jeskyně je však přístupná, ale musí se to umět. Narážíme na modrou značku a občerstvujeme. Dáváme řeč s trojicí pacientů ze sanatoria na Prednej hore, kteří si tam léčí závislosti. Jaké, jsme se ze slušnosti neptali. Každý má něco.

Asi po 20 minutách chůze jsme konečně na té pravé Muránské planině - na vysoce položené krasové Veľké lúke (800 - 900 m), která je asi 1,5 km dlouhá a 400 m široká s krasovými jevy. Krasové jámy zde byly za SNP zarovnány při vybudování polního letiště. Na severovýchodním okraji je hřebčín a dvě chaty. Chovají se zde huculští koně, původně pro práci v lesích, dnes se zde šlechtí i nová plemena, známý je např. chov "norika muránského".

Hřebčín byl založen již v roce 1950. Vede sem asfaltová cesta a dá se zde dojet autem, což je překvapující, ale pro Muráňskou planinu dosti příznačné. Je zde také povolené jednodenní tábořiště. Fotíme rozkvetlou louku a vracíme se stejnou cestou směrem na Muráňský hrad, který byl vybudován na ostré homoli vrchu Cigánka. Název pro blízkou obec Muráň, která leží již v okrese Rožňava na soutoku říčky Muránky a Dolinského potoka, docela příznačný.

Napřed se zastavujeme v horské turistické chatě Zámok pod hradem, kde si dávám jednu šoférskou desítku a stoupáme na zříceninu hradu ve výšce 938 metrů. Hrad překvapuje svou mohutností a rozlohou, rumovisko je 360 metrů dlouhé a 96 m široké. Po okrajích jsou vybudovány udržované výhledové plošiny a je skutečně se na co dívat. Postupně se kocháme ze všech výhledových míst, Muráň se střechami domů je pod námi jako na dlani. Hrad byl vybudován již v roce 1271. Taky při pohledu směrem na severozápad chápeme, proč se jedná o náhorní planinu.

Bohužel červeně značený úsek od Sivákové přes polovnickou chatu na Nižnej Klakové, Studňu pod Ľadovou jamou na Muráni až po Velkou lúku mi opět zůstal utajen a proto mám pádný důvod se sem ještě jednou navrátit. Tím budu mít snad jednou konečně dokončený celý souvislý přechod Slovenského rudohorie z Detvy až po Košice. Vzhledem k tomu, že jsem začal v roce 1981 je to docela ostuda, ale jsou přece i jiné hory. Člověk nemůže jezdit jenom sem.

Sestup z hradu je docela příjemný a pohodlný a okolo půl třetí jsem v Muráni. Z Muráně vede na hrad naučná stezka s převýšením 530 metrů, na 14 panelech nás informuje o této části národního parku. Pak s Alešem jedu pro auto. Odskočili jsme se ještě podívat na rekreační areál Predná hora, který nabízí i komplex relaxačních prostorů a procedur, které by ani našim utrmáceným tělům neuškodily. Míjíme odbočku k diskutovanému sanatoriu a za chvilku jsme v Muráni, kde již ve dvou autech jedeme na prohlídku svérázné vesničky Muránská Zdychava (567 m) pod horou Kohút (1 409 m).

Před 10 roky jsem šel z Prednej hory přes Muráňskou Hutu, Stolici (1 476 m) a Kohúta neznačenou cestou právě do této obce, která na mne zanechala hluboký dojem, protože se zde zastavil čas. Některé domy bez elektřiny, bez vodovodu. Občerstvujeme v krčmě typu "umakart" s gumovými ubrusy, dávám si nějakou vodu, za kterou platím plné dvě koruny slovenské. Kolik to bude napřesrok v Eurech se mi nechce počítat. Počet místních opilců oproti mé minulé návštěvě poněkud poklesl, ale i tak to stálo za to. Jeden venku močil přímo na zeď lokálu. Pak šel podat ruku Alešovi, ale ten mu nabídl pouze loket.

V našem základním táboře v Tisovci jsme tak zase až okolo 18. hodiny a již se těšíme na pravé slovenské brynzové halušky se špekem, které nám "paní vedúcá" přislíbila. Dobře jsme se najedli, kuchařce se povedly! Pivo nám nosí šéfova dcerka, asi sedmnáctileté upřímné děvče, které nám tajně sděluje: "Otěcko povedal, že vám němáme s bratami hovoriť Čechúni, lebo nám utečetě!" Vysvětlujeme se smíchem, že jsme Moraváci, asi zbytečně. Cítíme se tady jako doma, dýchá to tu člověčinou.

U piva venku pod slunečníkem sedí sympatický chlapík s vousem asi v mém věku a seznamujeme se. Jmenuje se taky Ivan, je ochranář přírody, znalec Muránské planiny, milovník přírody a jeskyňář. Ví taky co je hutnictví a těžká práce, kdysi v mládí lezl na Okrúhlou skalu direttissimou. Nabízí se nám, že v neděli dopoledne nás vezme do nedaleké jeskyně Kostolík, od které má klíče.

Jeskyně je pro veřejnost uzavřená. Prohlídka prý trvá okolo půl hodiny, čelovky nám zapůjčí. Jsou tam tři žebříky, dvacet metrů hloubky a netopýři. Naše programy se však v neděli různí, Aleš se pojede čváchat do aquaparku v Popradě, "babtour" jde na Muránský hrad, který dnes nestihl, takže účast přislíbíme je my tři - Anička, Medvěd a já, nejstarší blbec z novobělské družiny, který už toho v životě prožil dost a smrt v jeskyni by byl přirozený odchod z tohoto světa. Toto dobrodružství domlouváme na devátou hodinu ranní.

Neděle, 27.7.2008 - Tisovec, jeskyně Kostolík, Tisovec

Po deváté se objevuje Ivan s batohem, ve kterém má potřebný materiál a dává si jedno PPP - tedy pivo první pomoci. K tomu vychutnává cigaretku, v jeskyni se nekouří. Autem se dostáváme do miniosady Rejkovo, mezi Hradovou na severu a vrškem Kochovo (686 m) na jihu. Dále jdeme pěšky, Anička nachází v břízkách u cesty čtyři krásné mladé kozáky.

Jdeme údolím Rekovského potoka s překrásnými výhledy na bílé skály Hradové, které bývají občas cílem horolezců, i když se nejedná o cvičné skály. Náhle Ivan zahýbá doprava do lesa a téměř neznatelnou pěšinkou se asi po 10 minutách chůze dostáváme k vchodu jeskyně Kostolík.

Ivan se převléká do zeleného jeskyňářského úboru, jako správný mazák si nasazuje si přilbu s čelovou svítilnou a zapaluje si další cigárko, v čemž ho následuje Anička. I my si nasazujeme čelovky a Ivan odemyká plechová vrata do podzemí. Dole je vlhko, tma a vápenec dosti klouže. Moje čelovka skoro vůbec nesvítí, o to je to zajímavější a má to podzemní náboj. Asi 3 metry se spouštíme po vlhkých kamenech k prvnímu žebříku, po jeho zdolání následuje další a jsme v jakési kazatelně, kde je krasová výzdoba vápencových výtvorů přírody.

Ivan nám podává odborný výklad, škoda, že stalagmity, stalaktity a stalagnáty z bílého vápence nejsou lépe nasvíceny. Část jeskyně skutečně připomíná oltář - proto asi název Kostolík. Po dalším žebříku sestupujme níž a níž a Ivan nám sděluje, že se budeme plížit jako na vojně. Musíme vleže prolézt dírou asi tři metry dlouhou, bylo to plížení se vším všudy a naše úbory tomu odpovídají. Jsme špinaví jako prasata. Stojíme v další části jeskyně a tam končíme své dobrodružství, stejnou cestou se vleže dostáváme přes známou díru a po žebřících lezeme nahoru.

Batohy jsme nechali u dveří jeskyně, s nimi bychom neprolezli. I řada masitějších žen či dívek by se asi v podzemní díře zaklestila svým pozadím, jako se vloni stalo v Jižní Africe. Tam jedna boubelatá Američanka ucpala vstupní otvor v jeskyni svou ženskou ozdobou na několik hodin, čímž uvěznila ostatní návštěvníky z různých konců světa uvnitř. Hasiči, kteří ji vyprošťovali pomocí vrátku, ji napřed museli namazat zadek petrolejem, aby snížili tření mezi tělem a kamennou stěnou v jeskyni. Pak ji vytáhli a poté křísili vyděšené uvězněné další milovníky adrenalinu. Bylo to na internetu, jak se ta jeskyně jmenovala jsem již zapomněl.

Naše Anička však prolezla bez problémů, Medvěd byl na ní právem pyšný. Venku bylo najednou nepřirozeně teplo, i když dole zima nebyla. Byli jsme dobře oblečení. Cestou zpět jsme ještě našli hromadu krásných žlutých lišek a u Medvědů bude večer smaženice. Rozloučili jsme se v našem BC v chatě u Macka s personálem i s Ivanem, na moje gusto se Medvěd loučil poněkud déle, než bylo zdrávo. To je jeho specialita. Čím si připíjel, není nutno zdůrazňovat. Tuším, že "kapúrkových" bylo tentokráte několik.

Okolo druhé hodiny jsme skutečně odjeli a poobědvali jsme cestou v Michalové. Až na to, že jsem mezi Turčianskými Teplicemi a Martinem platil pokutu žandárům za mírné překročení rychlosti 70 km/ hod., se nic zvláštního nepřihodilo a Aničku s Medvědem jsem na čas vyložil v Nové Bělé. U paní Marie jsem byl po devatenácté hodině a spokojeně jsem zalezl do vany. Naštěstí v ledničce byly dvě piva.

A co tedy říci závěrem?

Akce byla zdařilá, i když jsme celou Muránskou planinu nepřešli. Počasí vzhledem k mizerné předpovědi bylo ještě ucházející, zmokli jsme jen jednou, v sobotu a v neděli bylo přímo nádherně. Medvědův kolektiv, složený převážně z něžného pohlaví, fungoval bezchybně, byť celá jednotka byla na společné túře jen jednou. Volba BC v Tisovci se ukázala co by zdařilá, personál chaty neměl chybu.

Jídlo bylo dobré a ve sprchách byla vždy teplá voda. Na čepu byla "Černá hora" a zelený "Kvak koňak" vstoupil navždy do podvědomí místních obyvatel Tisovce. Možná začnou barvit borovičku na zeleno. I když v Muránské planině žije asi 40 medvědů, nepotkali jsme žádného. Jen náš Medvěd potkal na Fábové holi vlky. Z nás vlka nedostal nikdo. Víte, jak se řekne slovensky vlk do křížovky na jedenáct? "Zaparená riť!" V jeskyni jsme lezli po žebřících potmě poprvé. Navázali jsme nová přátelství. Bylo tam krásně. A o tom to je!

Takže se rozloučím říkankou ze života:

"Sladký likér zelený , není jenom pro ženy,
Pavel Lyčka - zvaný MEDVĚD, v Tisovci jich vypil devět,
dalšího dne v Muráni, však své ovce prohání,
sílu dodal KOŇAK - KVAK, je to pravda - je to tak!"