Trasa v Massif Central, Francouzské středohoří

Perla Cantalu ve Francouzském středohoří

Francie - Paříž, moře, Alpy… další a další motivy přicházejí a odcházejí nad rozevřeným atlasem. Můj pohled se už poněkolikáté vrací na jedno místo, na hnědou skvrnu nazvanou Francouzské středohoří (Massif Central). Po prostudování několika průvodců a internetu je rozhodnuto - divoký a řídce obydlený kraj vyhaslých sopek, to je to pravé místo pro výlety.

Městečko Murat leží jižně od Clermont Ferrand přímo v srdci jedné ze sopečných oblastí, pohoří Cantal. Nadmořská výška je kolem 950 m, ale výškový rozdíl mezi nádražím a horním Muratem je značný. Městské centrum je neobyčejně malebné, tvoří jej domy ze šedého sopečného kamene. Mnohé z nich pocházejí až z 15. století. V jednom takovém domě jsme si zajistili přes internet i ubytování. Tedy zajistil ho kamarád, co umí francouzsky. Později jsme si uvědomili, že Francouzi jinou řeč patrně ani neuznávají.

Hned druhý den ráno vyrážíme, jak se následně ukázalo, na nejkrásnější výstup. V plánu máme zdolání sopečného kužele Puy Griou a přitom si chceme projít i kousek jednoho z vnitřních hřebenů někdejšího vulkánu Cantal. Byl to jeden z nejmohutnějších stratovulkánů na světě, jeho průměr byl 80 km a výška asi 3 000 m.

Z Muratu nás povede červeně značená dálková cesta GR 400 (grande randonée) a z dosti velké části svatojakubská mušle. Muratem totiž prochází i jedna z větví poutnícké trasy do španělského Santiaga. Hřeje nás pocit, že alespoň na chvíli budeme směřovat k proslulému poutnímu místu.

Na kraji města odbočujeme na skalnatý čedičový vršek Rocher de Bonnevie. Dnes odtud na Murat shlíží veliká bílá socha Panny Marie, v minulosti tu snad býval malý hrádek. První výhled, a opravdu nádherný. Sejdeme do malého údolíčka a přes louky stoupáme k osamělému statku. Slyšíme štěkot psů a tak máme trochu obavy, ale naštěstí kolem domu je plno lidí a psi jsou zalezlí.

Mírně stoupáme k silnici a za ní pokračujeme po pohodlné vozové cestě vedoucí ke skupině domků ve stráni. Odtud z Cheyrouze už budeme pokračovat většinou otevřenými svahy nebo hřbety s fantastickými výhledy po okolní krajině. Kromě nejstrmějších svahů, kde jsou lesy nebo jen holé skály, se všude prostírají nekonečné horské pastviny, členěné jen soustavou plůtků a ohrad. Občas zahlédneme i rozpadlé kamenné stavbičky, burrons, letní příbytky pro pastevce.

Jak stoupáme výš a výš, cesta se mění v horskou stezku. Stoupání na Bec de l´Aigle (1 700 m) nám připadá hrozně dlouhé, ale když to zvládnou krávy, musíme i my. Název hory by mohl být přeložen jako Orlí zobák, odtud shora to tak nevypadá, ale na jižní straně je špičatých skalisek dost.

Kocháme se úžasnou scenérií okolních hor a údolí, je to zvláštní velkolepá krajina, kterou u nás nenajdeme. Přímo přes údolí vidíme nejvyšší bod pohoří Plomb du Cantal (1 855 m). Hluboko pod námi leží Le Lioran, lyžařské středisko s řadou parádních sjezdovek. Z něj stoupá na Bec žlutá turistická značka, stejně jako ostatní místní trasy (modré a zelené) tvoří okruh značený jen jedním směrem. Náš pohled ale samozřejmě nejvíce přitahuje štíhlá kamenná homole Puy Griou. Jak se na ní dá vylézt? Podle mapy značené cesty horu jen obcházejí.

Kamenitá stezka schází pod hřeben, jehož jednotlivé vrcholky jsou většinou skalnaté nebo balvanité. Na jeden z nich Téton de Venus (1 669 m) vede krátká odbočka. Samozřejmě jej zdoláváme, další skvostné výhledy, zasloužíme si občerstvení.

Stezka nás obloukem pod skalnatým Puy Bataillouse dovede na travnatou plošinu přímo na úpatí Puy Griou. Předtím ještě míjíme křižovatku značek s odbočkou dolů do Le Lioranu. Moc si jí nevšímáme, ale později se to ukázalo jako značná chyba. Teď jsme však přímo pod naším cílem, kolem nás posedávají a odpočívají desítky dalších turistů. S uspokojení zjišťujeme, že kamenitým srázem se k vrcholu proplétá pěšina, po níž se občas někdo pohybuje. Na vrcholu ale nikoho nevidíme. Proč jsou všichni tady a neužívají si pohled shůry?

Nemá cenu otálet, vyrážíme. Je třeba se dívat pod nohy, na strmém svahu kameny občas ujíždějí, ale jinak to není nic exponovaného. Světlou horninu odhaduji na fonolit. Puy Griou (1 690 m) je díky svému pravidelnému tvaru a poloze úžasným přírodním výtvorem. Pohled, na který se jen tak nezapomíná.

Trochu udýcháni vylézáme na vrchol a ihned se dovídáme, proč jsme tam sami. Tolik much jsem teda ještě neviděl! Jsou to drobné, ale nesmírně agresivní mušky, útočící nemilosrdně na vše živé. Tedy jen na nás, všichni ostatní, co šli s námi, se jen rychle rozhlédli, vyfotografovali a dali se na ústup. Už asi o 20 výškových metrů níž skoro žádné nebyly. Nebýt hmyzu, strávili bychom na vrcholu určitě alespoň hodinu. Takhle odpočíváme dole, mezi ostatními.

Nechce se nám vracet na křižovatku značek, obcházíme vrchol a snažíme se dojít na jinou značenou trasu. Nepřesný zákres v mapě, špatné značení, slabší orientace v neznámém terénu, nejspíš kombinace toho všeho způsobila, že jsme skončili v jakési lesní rokli. Nakonec jsme se na správnou cestu prodrali, ale ztratili jsme mnoho výškových metrů i času, který jsme mohli věnovat kochání někde na hřebenech.

V Le Lioranu je mimo zimu a letní prázdniny klid. Až takový, že jsme našli jen jeden otevřený bar, naštěstí blízko nádraží. I točené pivo tam měli. Vlak zpátky do Muratu jede přesně podle jízdního řádu tak, jak jsme měli zjištěné z domova. Na tohle je internet fakt skvělý.

Praktické rady: do Clermont Ferrand jezdí přímé rychlíky z Paříže, dále do Muratu jsme jeli osobákem (České dráhy by se divily, jak může vypadat cestování vlakem). Dost nabídek ubytování v Muratu lze najít na internetu např. na www.cantaltourisme.fr. Turistická mapa je nezbytností, terén je místy dost nepřehledný.