Treková trasa Ilha de Madeira, přechod ostrova dřeva

Aneb cesta ostrovem tam a zase zpátky (2)

Ráno už nás probouzí krásné počasí. Vracíme se zpátky až skoro k sedlu Ecumandea. U soutoku levády Rabacas s Norte náš ústup zastavujeme a vydáváme se do tunelu levády Norte. Tunel je dlouhý asi 500m. Dostáváme se na severní stranu ostrova, kde nás vítá bujný zelený es. Na trase je několikero delších tunelů, většina jich má problém v příliš úzké pochozí cestě nad vodou při straně tunelu. Někde je stezka prakticky zároveň s hladinou levády, takže při plném vodním stavu bude částečně pod vodou.

Levádu Norte opouštíme v místech, kde jí kříží prašná cesta stoupající ze Sao Vincente. To je naše spojnice na náhorní plošinu Paúl da Serra. Cesta stoupá v četných zákrutech. Sleduje ji turistická stezka, která prochází zákruty přímo křovím, ale my jdeme po cestě. Výš pak stezka uhýbá doleva a vede pod nízkými stromy v takovém "zeleném" tunelu. Dost často musíme jít v předklonu.

Stezka vytrvale stoupá. Dostáváme se pod skalní stěny a nalézáme zde pěkné místo na spaní pod skalním převisem! Kdyby nebylo 13 hodin, tak bychom zde jistě přespali. Na náhorní plošinu prochází stezka rozsedlinou mezi skalami. Vyjdeme na silnici v místech Bica da Cana. Všude na planině se točí větrné elektrárny. Planina připomíná křovinaté pastviny.

Jsme na okraji náhorní plošiny a začínáme z ní zase sestupovat na jižní svahy širokým údolím k levádě Do Paúl II. Stezka je tady oproti mapě již odznačená, snad projdeme. Místy už je zarostlá janovcem. V dolní části údolí se pasou krávy, takže je to tu prostupnější. Toto údolí je poměrně málo zařízlé (oproti tomu jaké strmé svahy jsou jinde), spíš mi připomíná svými křovisky a skalkami Chorvatsko než Madeiru. Na konci náhorní planiny však údolí mizí v propasti. Zde na potůčku začíná Leváda do Paúl II. Vede po vrchní hraně vysokých stěn jen o pár stovek metrů výše než leváda Rabacas, kterou jsme šli včera. Těšili jsme se na výhledy do údolí podobné těm včera, ale přišly mraky, takže vidíme jen bílou pěnu nasvětlenou sluncem.

Leváda je v bídném stavu. Neteče v ní voda, je rozpadlá a místy zapadaná. Asi po hodině chůze se dostáváme do míst, kde se leváda opravuje. Korýtko zde dokonce navyšují a hezky vymazávají cementovým potěrem. Leváda je to malá, asi jenom 30 cm široká a 40 cm vysoká. Jsou na ní zajímavé úseky kdy koryto několikrát přejde do prudkého klesání a rázně se tak zbaví pár metrů přebytečné výšky.

Po třetí hodině odpoledne se dostáváme do míst nad začátkem levády Rabacas. Odtamtud zespoda jsme mohli vycházet dneska ráno kdyby nebyla leváda utržená. Z těch míst sem stoupá strmá cesta. Podél cesty je strmé koryto, kterým je možné přepustit vodu do dolní levády. Voda pokračuje dál rovně levádou, jen už se jmenuje Do Paúl I. Tam se vydáváme i my.

Dostáváme se na jižní a postupně JZ svahy. Pasou se tu krávy, krajina je tu holá a svahy poměrně mírné bez skal. Leváda je celá nově opravená, ale voda v ní neteče. Pořád tu jsou občas krátké úseky, kde ještě korýtko opravené neni. Potkáváme další partu zedníků. Hezky staré koryto oplácávají novým betonem. Výsledek vypadá docela pěkně a vzhledem k tomu, že na ostrově nemrzne, tak to může vydržet poměrně dlouho.

K večeru jsme došli na konec této levády po které jsme obešli jižní část obvodu Paúl da Serra. Přecházíme silnici scházející z planiny a sestupujeme do Údolí 25 pramenů. Je už pozdě, po cestě k parkovišti stoupají poslední turisté. 25 pramenů, přírodní památka chráněná Unesco, je největší atrakce na ostrově. Přes den tu bývá velmi rušno. Nad hájovnou Rabacal (dnes superdrahá hospoda) u které cesta končí, je v elektronické mapě symbol stanu (tábořiště). To místo tu je. Jedná se plošinu v prudkém svahu nad hájovnou. Od cesty sem vidět není, nájezd je trochu do kopce. Roste zde pěkná tráva a je tu spousta rovného místa. Pod námi u hájovny je upravená studánka, takže o vodu není nouze. Ještě za tmy slyšíme odcházet poslední turisty.

Vstáváme do chladného rána s jasnou oblohou. Snažíme se vyrazit brzo, než se sem nahrnou turisté. Od hájovny jdeme po levádě až do místa, které se přímo označuje jako 25 pramenů. Je to menší kotel s tůní do kterého voda stéká po stěnách v různých čúrkách po celém poloměru. Proto asi ten název 25 pramenů. Docela hezké, ale myslím, že už jsme viděli i hezčí a opuštěnější místa.

Vracíme se po levádě zpátky do míst pod hájovnou a dostáváme se k tunelu, kterým se procházíme ze sevřeného údolí 25 pramenů zpátky na svahy s výhledem na moře. Proti nám už se začínají valit spousty lidí, jsme rádi že jdeme pryč. Kus za tunelem dojdeme na prudkou silnici a po ní sestupujeme asi 400 m výškových k levádě Nova.

Koryto je velké a mohutné. Vyrážíme po jejím proudu. Směřujeme k SZ. Dostáváme se poprvé do eukalyptových lesů. Voní celý les, příjemně se dýchá. Po asi dvou hodinách chůze podél levády nás les začíná pomalu nudit. Občas výhledy, tunely žádné. Také potřebujeme doplnit potraviny, zásobu pro přechod ostrova už jsme snědli, teď se budeme zásobit z místních zdrojů.

Od levády Nova sestoupíme do obce Estreito da Calheta. Poprvé se pořádně setkáváme s madeirskou vesnicí. V obci nalézáme dva krámky s potravinami. Kupujeme pau (chleba) a nějaké dobroty jako Bolo de Mel (koláček s třtinovou melasou). Ze vsi jdeme po staré silnici do Jardim do Mar. Sestoupili jsme už k oceánu.

Projdeme tunelem a jsme ve vsi, která je natěsnaná na rovince pod svahy u moře. Dle mapy by mělo být možné projít po pobřežní pěšině do další vesnice Paúl do Mar. Když ale vidíme útesy o které se tříští vlny oceánu tak si říkáme, že to asi nebude pravda. Musíme tedy jít 2,5 km dlouhým silničním tunelem vedoucím v hoře souběžně s pobřežím. Jiná cesta není, takže dovnitř není zákaz vstupu. Cesta tunelem zasmrděným auty příjemná nebyla. Naštěstí byl slabý provoz.

Paúl do Mar je ves, vzniklá na větším prostoru u pobřeží. Mezi domy je spousta zahrad s banánovníky. I některá pole ve svahu nad vsí jsou osázena banány. Tam si také jdeme hledat místo na spaní. Stoupáme po přístupové stezce k terasám, až objevíme koryto malé levády. Jdeme podél ní a najdeme si pěkné nezarostlé místo pod zanedbanými ovocnými stromy. Později zjišťujeme, že jsou to mangovníky a jsou na nich zralé plody. Do usínání nám hřměl příboj oceánu míšený se zvukem píšťalky z fotbalového stadionu na pobřeží.

Ráno jsme měli mangovou snídani. Sešli jsme dolů na pláž a vykoupali se v oceánu. Na pláž se valily velké vlny. Nikde nikdo nebyl, ale sprcha na pláži fungovala. Ze vsi stoupání po serpentinách silnice do osady Faja da Ovelha. Nastoupali jsme zpátky do výše asi 600 m. Dále postupujeme po silnici, která zde vede relativně po rovině. Provoz je slabý, naskýtají se nám krásné výhledy na oceán. Ve vesnicích roste na plotech planě víno. Kuličky jsou menší, ale úžasně sladké. Nikdo to netrhá protože jsou v tom přece pecky. Skoro v každé vsi je nějaký krámek, cestou si kupujeme nanuky chleba i housky. S vodou tu není problém, v každé vesnici jsou kohoutky kde se dá natočit.

Tak jsme došli do malého městečka Ponta do Pargo. Zde se nachází nejzápadnější výběžek ostrova. Za městem jdeme kus po vyprahlých loukách, až dojdeme na vyhlídku k majáku. Dosáhli jsme nejzápadnějšího místa, dál už to nejde. Koukáme z 300m útesu na oceán a říkáme si, tam někde v dálce je Amerika. Na zpáteční cestě přes městečko si v krámku kupujeme naši první láhev madeiry.

Pak stoupáme dál do kopce, kde se po 200 metrech výškových setkáváme s naší známou levádou Nova. Má znatelně menší profil. Jsme v její zadnější části, spoustu vody už rozdala. Jdeme po levádě kus cesty a hledáme rovné místo na spaní. To nalézáme až u chatky pod levádou s pěkným výhledem do údolí. Mají zde kohoutek s vodou, která je sem svedená hadicí z nějakého pramene v lese. Večeři jsme zapili láhví madeiry. Velmi dobré a sladké pití pro ty, kteří víno moc rádi nemají. Je ale dost silné a rychle se vráží do nohou.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Chata měla zděný venkovní krb na oheň. S velkým úsilím se mi ráno povedlo v hustém zeleném lese najít nějaké dříví a poprvé jsme si udělali oheň. Uvařili jsme si snídani a vyrazili do dalšího pěkného dne. Postupujeme po proudu levády a po asi dvou hodinách dorazíme k jejímu úplnému konci. Přejdeme na silnici vedoucí opodál a postupujeme dál k severu.

Projdeme několik vesnic a jdeme podél další levády. Ta už přivádí vodu do Porto Moniz. Je stará a místy polozasypaná. Nad Porto Monitz se ztrácí v síti různých korýtek která rozváděla vodu na políčka. Na některých se ještě něco pěstuje. Procházíme vesnicí. Spousty malých baráčků s plochou střechou. A asi každý třetí opuštěný. Problémy s vylidňováním venkova mají i zde na ostrově.

Dostáváme se na hranu strmého svahu. Máme výhled na oceán a na samotné město Porto Moniz. Sestupujeme po prudké silničce se zanedbatelným provozem. Ve městě, které je malým letoviskem, navštěvujeme samoobsluhu kde si dokupujeme potraviny. Na skalnatém pobřeží je vybudováno několik betonových pláží a jezírek. Některé z nich jsou placené. Zhruba zde jsme dosáhli nejsevernější části ostrova. Dál se pobřeží stáčí východním směrem.

Severní pobřeží je impozantní. Na nic takového u nás nejsme zvyklí. Stametrové útesy se sklání do moře a na jejich úpatí se vine silnice. Stará úzká silnice E.R.101 je už ve většině své délky nahrazena, silnicí širší, vedoucí v dlouhých tunelech. Úseky E.R.101 jsou skvělé pro cestu pěšky. Asfaltu se tu našlapeme víc než dost, ale nelitujeme.

Z Porto Monitz dojdeme do údolí Ribeira da Janela. U vyústění říčky do moře je camp a u parkoviště veřejné záchodky. Bereme vodu a jdeme se vykoupat do oceánu. Jsme pěkně upocení. Příbojové vlny na oblázkové pláži dělají obrovský hluk. Je slyšet rachot přesýpaných valounů velikosti hlavy. V takovémto příboji se plavat nedá, utlouklo by nás to. Myjeme se na hranici dosahu vln kde do sebe necháváme narážet jejich zbytky.

Z údolí projdeme starým tunelem a pokračujeme po opuštěné silnici. V jednom místě stříká voda až na silnici. Po dalším kilometru nalézáme vedle silnice rovné místo s pruhem nízké trávy. Asi se tu parkuje když se přijedou turisté kochat. Pro nás je to ideální místo. Žádný provoz tu není. Vše jezdí novým tunelem v hoře a v asfaltu nejsou díry od padajícího kamení.

Spaní v hluku příboje bylo jedinečně neocenitelné až romantické. Bobule sice měla výhrady že se špatně vyspala, ale na takovémto místě se nevyspíme jen tak každý den. Pokračujeme v pouti dál podél pobřeží na východ. S ranním protisvětlem a tříští z příboje se tu dají nasnímat velice pěkné fotky.

Další úsek staré E.R.101. byl v mnohem horším stavu. Hrdinně jsme pokračovali dál, ale dostali jsme se až do míst kde silnice byla zcela zapadaná opadávající skálou. Přesto jsme došli až k boční chodbě vycházející z tunelu nové silnice a šli radši velkým tunelem.

Další prorážka nás zavedla na pobřežní silnici která už byla udržovaná, neboť se po ní jezdilo do malé osady v údolí nad útesy. Prošli jsme osadu Seixal a za městem nás čekal další dlouhý silniční tunel. Starý úsek E. R. 101. byl už zcela neprůstupný. Zato další dva úseky staré silnice do Sao Vicente nám to vynahradily. Hlavně ten poslední. Úzká silnice odvážně zasekaná do skály se vyšplhala vysoko nad oceán a zavítala do jedné boční strže, kterou překonala mostem a několika malými tunely.

V Sao Vicente jsme si dle průvodce Lonely planet našli doporučenou levnou hospodu za kostelem. Dávají zde dobré porce jídla a cena je nižší. Dali jsme si espadu. Pak sešli zpátky na nábřeží kde je pekařství a samoobsluha. Nakupujeme a vyrážíme dál po pobřežní silnici. Tak jsme došli do Ponta Delgada. Prošli jsme město a silnice začala stoupat nad město a zužovat se. Objevily se betonové zátarasy. Za malým tunelem nám bylo jasné proč. Osypává se tu skála a nechtějí se už o to dále starat. Došli jsme na ostrožnu, kde je odpočívadlo a posezení s vyhlídkou na přístav. Sem už jde přijet z druhé strany.

Dále nás čekalo táhlé stoupání do kopců Boaventura. Pohodlné rovinaté cesty podél pobřeží definitivně skončily. Pomalu se začalo připozdívat a my jsme hledali místo na spaní. Ale zdejší údolí je dost obydlené a všude jsou prudké svahy. Takže jsme se až za šera vystoupali ke starému, hezky opravenému tunelu pod hřebínkem do Arco de S. Jorge. Prošli jsme a vedle portálu nad silnicí vedle ústí byla rovná plošinka. Svítila tu lampa, ale před pohledy z aut nás kryla reklamní cedule. Tak jsme si tu rádi postavili stan. K večeru byl provoz slabý.

Ráno jsme si sbalili věci a prošli tunelem zase zpátky. Na jeho druhé straně je krytá zastávka a kohoutek s vodou. Uvařili jsme si snídani a vrátili se tunelem směrem na Arco de S. Jorge. Ani nás nepřekvapilo, že kousek cesty za tunelem bylo mnohem lepší místo na spaní.

Sešli jsme do Arco de S. Jorge a zase jsme na začali stoupat do dalšího kopce. Bylo to zdlouhavé. Po nočním dešti bylo dusno. Koukali jsme, jestli by nejel nějaký autobus. Bohužel byla zrovna sobota. Stoupání končilo na upraveném odpočívadle s vyhlídkou na oceán. Svačíme a za tu chvíli zde zastavilo asi 10 aut s turisty. Pokaždé to samé, vylezli z auta, vyfotili si vyhlídku a zase jeli dál. Říkali jsme si, že přeci jen takhle pěšky je to hezčí.

Další cesta do Santany by se dala shrnout asi takto: Po silnici pořád nahoru dolů. Před Santanou začalo pršet. Nasadili jsme ponča, ale po pár hodinách v nich jsme byli provlhlí. V Santaně jsme se koukli na jedinou místní atrakci - rekonstruované baráčky se střechou až dolů ve tvaru písmene A. Prošli jsme centrum a pomalu jsme se z města propracovávali k lesu. U autobusové zastávky jsme uviděli ceduli upozorňující na hotel OS Manos o pár ulic dál. Pořád pršelo a Bobule si prosadila, že se tam půjdeme podívat. Byl to malý pěkný hotel, kde na recepci seděla babička s holí. Za v přepočtu 1 400 Kč jsme měli teplý pokoj a ráno dobrou snídani. Pršelo celou noc.

Po snídani jsme vyrazili do pěkného počasí a začali klesat do Faialu. Byla neděle a lidé byli v kostele. Mše byla reprodukována tlampači, aby to bylo slyšet po celém městě. Sestoupili jsme až k mostu přes říčku. Z této skoro nulové nadmořské výšky jsme začali stoupat městem a pak lesem přes hřeben Pedreiro až k naší známé levádě Furado ve výšce 1 000 m n. m.

Vrátili jsme se do míst, kudy jsme před časem šli. Napojili jsme se na levádu a postupovali opačným směrem než posledně. Nesestoupili jsme ale do sedla Portela, nýbrž jsme pokračovali podél této levády dál. Dostali jsme se na jižní svahy ostrova, které najednou nebyly tak příkré. Podél levády vedla lesní cesta a místy byl velmi krásný les na vyspání s jehličnatým kobercem. Jen voda pak v levádě zmizela. Byla poslána stavidlem někam dolů. Dál už vedle cesty pokračovala zapadaná strouha. Důvod byl za chvíli zřejmý.

Po pár kilometrech jsme se dostali k místu, kde musel být přes relativně široké údolí potoka akvadukt. Byla zde jen nová lávka pro pěší, akvadukt asi sebrala voda a už ho neobnovili. Po další hodině cesty jsme se dostali k malému domku na levádě kde byla česla a uvnitř pod podlahou asi nějaká čerpadla. Bylo vidět, že to není moc dlouho co ten domek hezky opravili. Teď je bez vody a co šlo odnést tak je pryč. Vevnitř tvořily podlahu pororošty. Bylo to dobré místo na spaní, neboť to zase vypadalo na déšť. Není nad to vyspat se pod střechou. Vzhledem k tomu že stan byl od předminulé noci mokrý, tak jsem ho v domku postavil, aby proschnul.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Další den jsme pokračovali po cestě vedle zbytků levády. Místy už ani nebylo znát že tu vedla leváda. Dostali jsme se do městečka Camacha. Sestoupili jsme do centra a nakoupili si ve velké sámošce. Pak jsme za městem nastoupali zpátky na úroveň levády a po ní postupovali, až jsme se dostali do míst nad Funchalem kde končila.

Sešli jsme podél stadionu a dostali se na levádu Tornos. Byla to velká mohutná leváda přivádějící vodu z hor. Vydali jsme se proti jejímu proudu a v další vesnici Curral dos Romeiros jsme vedle levády narazili na bedýnku s ovocem. Rádi jsme si vzali zralé banány a zanechali peníze. Dál za vsí leváda vešla do strmého údolí a byla vysekaná ve skoro kolmé skále. Na druhé straně byla vidět čtvrť Monte a lanovka. Nás leváda zavedla do hlubin údolí kde byl asi 1,5 km dlouhý tunel, kterým jsme se dostali za hřeben čtvrti Monte.

Vyšli jsme do dalšího hlubokého údolí v kterém stoupala stará cesta do hor. Tunel ústil v místech kde byl starý klenutý most přes boční údolí po kterém tato stará cesta vedla. Opustili jsme levádu a hledali místo na spaní. Vedle cesty, která funguje spíš už pro pěší, jsme našli dvě vhodná místa v rozšířeních. Ale na ostrohu nad cestou čněl opuštěný dům. Šli jsme se tam podívat, nikdo tam nebydlel. V horním patře po smetení bordelu ke stranám vzniklo velice útulné místo na spaní. Z oken byl výhled na kamenolom naproti přes údolí.

Náš předposlední den na Madeiře jsme využili k prohlídce hlavního města Funchalu. Neměli jsme jasný plán kde dneska skončíme, takže jsme si vzali všechny věci s sebou.

Po asi 10minutách chůze po úzké cestě jsme se dostali do lidského osídlení. Pokračovali jsme po vrstevnici a došli až ke kostelíku ve čtvrti Monte. Je zde pohřbený poslední český král Karel Habsburský. Pak už nás čekalo 550m výškových sestupu dolů městem k moři. Šli jsme místy, kde jezdí sáně s turisty. Je to velmi drahá atrakce na kterou se stojí velmi dlouhá fronta. Navštívili jsme muzeum v Quinta das Cruzes zachycující život v těchto honosných sídlech. Pak jsme sestoupili až k moři a dostali se do úplného centra. Všude turisté, spousty lidí a drahé hospody.

K večeru jsme na okraji hlavního centra našli velký obchoďák Dolce Vita a v jeho nejspodnějším patře byl v části supermarketu samoobslužný bufet. Skvělé chutné jídlo, cena počítaná dle váhy a plný talíř nás vyšel na 4 euro. Pro jídlo si sem chodí i místní, což je známka kvality. Za soumraku jsme se odebrali ke stanovišti autobusu, který jsme si předem zjistili a nechali se vyvézt zpátky na okraj města do nadmořské výšky 550 metrů a pak po rovině pohodlně došli zpátky do opuštěného domu za vsí.

Poslední den před odletem jsme se svezli autobusem i dolů. Měli jsme opsané jak nám to ze zastávky jede, ale jelo to trochu jinak. Časy uvedené v tabulce neplatí pro danou zastávku, nýbrž sdělují čas kdy spoj vyjíždí na trasu z první zastávky. Ve městě jsme nakoupili nějaké dárky, poslali pohledy a na jídlo zašli do jídelny v obchoďáku, kterou jsme včera našli. Jídlo opět skvělé. Pak už jsme ze zastávky na nábřeží odjeli přímým autobusem na letiště, kde nás čekal odpolední let do Prahy.

Na Madeiře jsme strávili na nohách dva týdny, vychutnali jsme je důkladně a plně. Nabití dojmy z krás ostrova odjížděli jsme s pocitem nasycenosti "exotikou"a těšili se domů na naše lesy a na spaní ve skalách pod převisy.

• První část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie