Listopadový lemra trek s Dejvem malebným údolím říčky Sezina

2denní čundr ala Bangladéš po břidlicových lomech severovýchodního okraje Nízkého Jeseníku

Počátkem listopadu se mi ozval kamarád David, specialista na lemra čundry, zda-li bychom něco nepodnikli. Něco lehkého, s přespáním, ale abychom druhý den byli v poledne doma… Máme na to nějakých 26 hodin. Tak do Jeseníků ne, to nestíháme. Zlatohorská vrchovina je také daleko. No a co tak údolí Seziny? To je ten ideální cíl na lemra trek…

Vyrážíme po 9. hodině. David ale dí, že musíme někde nakoupit proviant. Ty nic nemáš? Tak to nevadí, já jsem vzal toho dost navíc. Ne, musíme nakoupit… David se zasekl na proviantu, takže operativně měním trasu a bereme to přes civilizaci. No v Čavisově obchod nemají, ale v takových Kyjovicích ano.

Okluk, Čavisov a Horník

Je 8. listopadu, plechově modrá obloha. Listí již spadlo ze stromů, výhledy cestou budou téměř nerušené. Takže vyrážíme po známé trase přes vyhlídku na Vřesinu, kolem včelína se stále ještě poletujícími včelami, k bývalé hájence a pak hezky lesem na rozcestí Okluk (280 m). U lesního rybníčku, kde jsme na jaře opékali, se zastavíme jen krátce a pokračujeme kolem mohutného dubu s obvodem kmene asi 4,5 m k Čavisovu.

U zmíněného dubu se ale přece jen zastavíme. Je tady lavička, houpačka, čepuje se výborné červené vínko. Obloha se navíc zatáhla, takže se nikam hnát nemusíme. Přesně podle předpovědi, která až tak úplnou idylu nepředpovídá. Před Čavisovem potkáváme srnky, které nás zvědavě očumují a pak to za výhledů k úžasně zbarvenému Mezihoří bereme skrz Čavisov, malou obec s asi 500 obyvateli, kterou písemné prameny prvně zmiňují již roku 1377.

Zastavujeme u památníku s kanónem a menším bludným balvanem a pak hybaj vzhůru na kopec. Za horizontem se schovává vrch s příznačným názvem pro Ostravsko - Horník. Vrch Horník (385 m) je rozlehlé zalesněné návrší z jehož úbočí se otevírají skvělé výhledy na celou Ostravskou pánev. Jeho vršek ale pouze podejdeme, z rozcestí Horník (360 m) pokračujeme nejkratší cestou na Kyjovice (asi 2 km) po žluté turistické značce.

Další návrší, Dubské (397 m) je holé. Za dobré viditelnosti jsou vidět Beskydy. Opět vysvitlo sluníčko, které rozsvěcuje pole s žlutě kvetoucí řepkou napravo od nás. Neuvěřitelné - 8. listopadu a kvetoucí pole! To musím vyfotit. Kravky se na pastvinách po levici spokojeně popásají, některé se nechávají pohladit. Tak ty tady mají opravdový veget…

Kyjovice, Panský mlýn a Těškovice

V Kyjovicích je poměrně velká sámoška. Hned za hasičárnou. Při posledním lemra čundru jsme se tady zastavovali. V kyjovické sámošce jednou ročně provádějí inventuru. Potíž je v tom, že ji provádějí právě dnes. To bych vám nepřál vidět Davidův zoufalý výraz. Kyjovice, které jsou prvně písemně zmiňovány v roce 1430, dokáží překvapit i v roce 2021. Neboj Davídku, to nějak vyřešíme. Již podruhé dnes měním trasu. Ale nevadí, koukneme i tam, kam jsme vůbec zamířit neměli.

Další cíl - Těškovice. Kyjovice opouštíme po zelené turistické značce a míříme dolů k Panskému mlýnu v údolí Seziny. Tady dorážíme zbytek vína, fotíme vážku obecnou, která se na nás přilétla podívat. Na pokročilou roční dobu jsem dnes nafotil docela hodně hmyzu, to bych opravdu nečekal.

Po krátkém oddechu pokračujeme dále. Směr obec Těškovice (dříve Tieschkowitz), která je prvně písemně připomínána v roce 1377, pravděpodobně již ale existovala někdy na přelomu 12. a 13. století. Dnes mají Těškovice asi 800 obyvatel a hlavně otevřený obchod. Davidovy tužby se konečně dočkají svého naplnění. Před tím se ale musíme z hlubokého údolí Seziny vyškrábat po lesních cestách na vrch Mečník (458 m), kde navštěvujeme zatopený břidlicový lom s velkým "grilovacím" altánem Pohoda ve skále. A plánujeme další dvoudenku…

Z úbočí Mečníku si užíváme fantastických výhledů na Ostravskou pánev, Beskydy. Vidíme i do Polska. Opravdu nádhera. Dříve jsem tady často jezdíval fotit jedinečné východy Slunce a Měsíce. Opravdu hezké místo. A kousek za humny Ostravy. Ideální oblast pro podzimně zimní procházky s batohem, aby si člověk udržel alespoň trochu kondici. Nakonec za ten den, který máme na špacír vyměřen, nachodíme 26 km s 600metrovým převýšením. Žádná darda t o sice není, ale ujde. A hlavně potěší.

Západ Slunce a bivak v údolí Seziny

David je konečně spokojen. Batohu se přitížilo pod objemným nákupem. Část toho mu raději odebéřu a strkám do svého batohu, abychom neztratili rychlost. Dny jsou přece jen o poznání kratší a stmívá se brzy. Přemítám, že asi budeme trek prodlužovat. Alespoň o dva dny. Protože to se za jeden večer sežr…, sníst nedá. No uvidíme.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Těškovice opouštíme směrem k východu po silničce směr Bítov. Uprostřed alejí a fantastických výhledů k Ostravě se za podvečerního světla stáčíme nazpět do údolí Seziny. Míříme již do bivaku. Západ Slunce je fantastický, opravdu se povedl. Napráskal jsem fůru fotek z hrany údolí. To byla hezká odměna za dnešní procházku. Davidovi dávám na výběr, zda-li půjdeme po cestě oklikou a nebo to štrejchneme zkratkou přímo k rozcestí v údolí. Vítězí zkratka.

Přes louku tedy míříme k lesu na sotva viditelnou lesní cestu. Ta brzy sice mizí, ale jsme nad jedním z potůčků, který nás vyvede do hlavního údolí u rozcestí Seziny. Dolů je to nakonec pořádný šrumec, korytem potoka s výchozy břidlice to docela jde. Je potřeba ale dávat pozor, mokrá břidlice je pořádně kluzká. Opravdu zajímavá část nevysokého celku Nízký Jeseník.

Okolní husté porosty buřiny a křoví jsou rozryty divočáky, kterých je v této oblasti opravdu hodně. A je právě jejich čas! Zatím ale slyším jen Davidovo brblání, že jsem jej zavedl do pralesa jako někde v Bangladéši. No vidíte, i Bangladéš jsme stihli navštívit. Pořád razím tezi, že značka ani cesta není dogma, vždy si lze najít svou cestu. Neprobádanou a o to zajímavější. Po značkách umí chodit každý "trouba"…

A věru, vycházíme kousek od rozcestí Údolí Seziny (306 m). Orientační smysl mě nezklamal. Míříme směr Bítovský mlýn, do bivaku už to máme poslední kilometr. Jeden mělký brod (když je hodně vody přechod umožňují natažená ocelový lanka) a již se za šera, kdy se na obloze objevují první hvězdy, blížíme k bivaku. Dnes tady nikdo není. Co by tu také v pondělí večer dělal, že. Vybalujeme, chystáme spaní. Zapaluji svíčku, kterou jsem koupil v Těškovicích. Chystáme občerstvení a také víno. Skvělou značku. Peňolo. To je výborná odrůda, která dozrává na jižně orientovaných regálech v Peny marketu. Ale zde, v údolí Seziny, chutná skvěle.

Od nohou se do mě ale pouští zima. Teplota je jen lehce nad nulou. Říkám, že si na minutku vlezu do spacáku, že se musím zahřát. No člověk by neřekl, co všechno se za pouhou minutu může stát. David sfoukl svíčku a usnul. A proviantu se téměř netknul. Stále nechápu, že za pouhou "minutu" může být už půl třetí ráno.

Koukám ptaje se, co že se tady děje! David hned reaguje - cože? Pijeme? No tak s tím vínem něco udělat opravdu musíme, přece jej neponeseme nazpět. No řeknu vám, to musíme praktikovat častěji. Brzy na kutě, nad ránem při svíčkách popíjet z vyhřátého spacáku vínko. Až do kuropění. Pak si ještě dáváme šlofíka. Je fajn jít spát i vstávat s čistou hlavou. Nemáme s sebou naštěstí kamaráda Aljošu "Bludišťáka", který vždy vytahuje pálenku a kazí nás…

Ráno se nám sice moc vstávat nechce, ale příslib sluníčka nás nakonec ze spacáků přece jen vytáhne. Ale počasí se opět překlopí, zatahuje se. Nu což naplat. Letos jsme v této oblasti snad na již třetím treku.

Zbyslavice, Polančice, Mezihoří a Vřesina

Dnes máme na lemra čundr pouze dopoledne, David chce v poledne startovat domů. Přes rozcestí Bítovský mlýn (290 m) tak po proudu Seziny míříme malebným údolím k Zbyslavickým rybníkům. Voda je pořádně kalná, břehy letos snad vůbec prvně bez rybářů. Vítají nás ale staré známé divoké husy, které jsou tady vždy. Zvědavě plují k nám a pro focení mají docela pochopení. Učiněné modelky.

Od rybníků míříme do Zbyslavic (346 m) a pak přes vrch Podklan (376 m) do údolí Polančice (300 m). Je pod mrakem, pofukuje, výhledy nic moc. Přesto okolní podzimní krajina je malebná. Fotím i nějaká panoramata, nemá to chybu. Z údolí Polančice nás čeká poslední a docela prudké stoupání. David opět cosi brblá o krpálech jak v Himalájích a kam že jej to táhnu. No pojď však uvidíš. Je to další zkratka… Vždyť je to jen 75metrové převýšení.

Hezkým lesem se spoustou čerstvě spadaného listí se posuneme k rozcestí Za Mezihořím (375 m) na dohled známých Jodových sanatorií u Klimkovic. Odsud se přehoupneme přes rozložité návrší Mezihoří (383 m) za úžasných výhledů na Ostravu (je vidět jak halda Ema, tak Landek) a kolem zatopeného břidlicového lomu Na Skále nazpět do Vřesiny, kde se skvělý okruh uzavírá.

Vřesina je obec v blízkosti Ostravy s asi 2 900 obyvateli, která byla prvně zmiňována v roce 1377. Dá se z ní vyrážet na řadu jednodenních, ale i vícedenních túr. Vnímavý turista, který nepotřebuje k životu pouze himalájské výkony, se v širším okolí Vřesiny nudit určitě nebude.

• Trasa (orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie