Trek z Kremence na Minčol, liduprázdná Laborecká vrchovina

Trek z Osadného do Roztok (5)

Modrá odbočka vede do polské obce Jasiel, kde je veřejné tábořiště s vodou a dřevěnými stoly, a pak se zase vrací zpět na hranici. Je lákavé toho využít, ale značka se znovu připojuje až kus za rozcestím Vodojem, čímž byste přišli o atrakci zvanou Haburské rašelinisko, ale nepředbíhejme.

Rozcestí Vodojem je pojmenováno skutečně podle velké betonové nádrže na vodu, kam se musí vlézt po kovových stupačkách a vodu z hladiny nabrat. Zařízení bylo kdysi vybudováno zemědělci z blízké obce Habura, aby mohli napájet dobytek z velkých kravínů umístěných jen kousek pod státní hranicí, dnes už pustých a nepoužívaných.

Čtěte také: Z Kremence na Minčol, trek z Osadného do Roztok (4)

Ty by se také daly využít k nouzovému noclehu, ale počítejte napřed s pořádným úklidem. Nádrž je krytá masivním kovovým víkem, na které by osamělému poutníku možná nestačily síly. Voda je ale krásně studená a v horkých dnech velmi osvěžující. Čekalo nás ale další milé překvapení.

Pokračovali jsme směr Dukla, pěšina mezi stromy najednou přešla na hatě kryjící podmáčenou louku a my se ocitli na Haburském rašeliništi. Terén po obou stranách hatí se narovnal, takže vznikla plocha nějakých 100 × 100 m porostlá vlhkomilnou trávou a ohraničená keři a menšími stromy.

Trochu to připomínalo Šumavu a hlavně se to sem jaksi vůbec nehodilo. Na druhou stranu to byla v jednotvárné krajině smíšeného lesa s převahou buků docela příjemná změna a jedno z nejpěknějších míst, kterými jsme na tomto treku procházeli. Ještě jsme se pokochali i pohledem z druhé strany louky, kde hatě končily, a stále ještě dosti mokrá cesta pokračovala opět lesem.

Brzy jsme přišli na rozcestí Koprivničná s odbočkou do obce Habura značenou zeleně. Ještě před obcí, a to pouze půl hodinky od rozcestí, se měla nacházet "bývalá horáreň" Chvastejov. Na mapě byla skutečně zakreslena chalupa, a tak to vypadalo dost nadějně.

Odbočili jsme tedy a řídkým lesem pomalu scházeli k vytouženému nocležišti. Značka ale najednou odbočila doprava, vyšla z lesa a vedla dál napříč nepokosenou loukou. Na jejím konci pokračovala zase lesem, ale cesta se začala už hodně svažovat.

V tomto případě zkušenost velí zahájit průzkum, než se potom zbytečně vracet. Nakonec jsme narazili jen kousek v lese, ze kterého nás značka lišácky odvedla na louku, na otevřenou chatu, ohniště a nedalekou studánku. Majitelé si asi nepřáli, aby jim kolem chodili turisté.

A ještě jedna poznámka. Chata už dávno spadla a voda ve studánce, kterou léta nikdo nepoužívá, také není nejlepší. Jo, a na rozcestí "bývalá horáreň Chvastejov" se žádná chalupa nenachází. Zůstaňte tedy na nocleh raději u "vodojemu".

Čtvrtý den - Čertižné a konečně odpočinkový den

Ráno jsme se vrátili na červenou pohraniční značku a pokračovali vstříc odpočinkovému dni. Tedy za předpokladu, že se nám podaří spojit nutné doplnění zásob i s příjemným posezením ve vesnické krčmě.

Cesta vedla většinou vzrostlým převážně listnatým lesem a její jednotvárnost byla rušena jen přibývajícími čísly na hraničních patnících. Najednou jsme narazili na ceduli ve tvaru erbu, která v polštině upozorňovala na hřbitov vojáků z I. světové války někde u vrchu Kamień (857 m n. m.).

Po konzultaci s mapou jsme zjistili, že se v těch místech žádný hřbitov nenachází a navíc vrch Kamień leží v Polsku, což jsme vyhodnotili jakožto informaci určenou zejména pro polské turisty. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme asi za hodinu a půl skutečně míjeli dřevěnými plůtky ohrazené "hřbitovy" - jen hromádky hlíny ve tvaru hrobů a bez pomníků. Většina z nich byla rakousko-uherských, pouze jediný byl polský, zato opatřený honosnějšími nápisy a dokonce jakýmsi zvoncem vyrobeným z dělostřelecké nábojnice, takže připomínal ty kravské.

Na informační tabuli jsme se dočetli, že zde svorně leží Poláci, kteří bojovali za ruského cara a Slováci padlí za císaře pána, tedy ve všech případech za cizí zájmy, jak už to tak v těch imperiálních válkách bývá. O hřbitovy se starají lidé z blízkých obcí - Jaśliska na polské straně a Čertižné na té slovenské.

Další cesta pak naprosto jednoznačně směřovala k obci Čertižné, kde čekaly, jak praví klasik, jen samá pozitiva a sociální jistoty, tedy zásoby, občerstvení a odpočinek. Připadalo nám však příliš "suché" sejít tam po silnici z Čertižského sedla, a tak jsme zvolili neznačenou lesní cestu odbočující do údolí ještě před vrchem Fedorkov (768 m n. m.) a zároveň kousek před tím, než se odpojuje polská modrá značka do osady Czeremcha.

Trefili jsme to správně, a tak bylo točené pivo, borovička i párky, které jsme koupili v obchodě a hospodská (tady tedy "krčmárka") nám je ohřála. Ale k zásobování ještě jedna humorná historka. Obchod byl sice docela dobře zásobený, ale potíže nastaly s chlebem. Trochu to připomínalo doby dávno minulé - zase měli jen jeden poslední bochník, který si navíc majitelka obchodu evidentně odtrhla od vlastních úst - a my jsme potřebovali ty bochníky aspoň tři.

Byli jsme však na tuto situaci tak trochu připraveni a jeden z nás dojel pro zbývající chleby do vedlejší (a větší) obce Habura. K tomu účelu jsme si od jednoho místního "štamgasta" v krčmě půjčili kolo (tady tedy "bicygel"), ale pán tvrdil, "že sa velmi ponáhľa". K pivu pil kupodivu rum a ne tradiční borovičku, a po druhém rumu už se naštěstí tolik "neponáhľal".

Ale všechno krásné jednou skončí a nezbývalo, než vyrazit zase "do hôr". K návratu na hraniční hřebenovku jsme chtěli využít kombinaci červené a žluté značky do cíle zvaného Kút, kde mapa zároveň inzerovala nějaké stavení. Červená značka si to však hned za vsí namířila přímo přes ohradu s kravami, a tak jsme se rozdělili na "toreadory" a ty, co zvolili raději obchvat. Není divu, že jsme se na tom "Kútu" pak slézali jak švábi na pivo. Samozřejmě po nějakém stavení tam nebylo ani památky.

Čekala nás tedy další noc jen tak v horách a lesích. Nakonec jsme zůstali na místě zvaném sedlo Pod Beskydom, jen kousek od vrchu Beskyd (625 m n. m.) vzdáleného asi 20 min od Kútu po hraniční červené. Neodpustili jsme si teplou večeři, ale posezení u ohýnku nebylo nijak dlouhé, protože i ten odpočinkový den byl přece jen trochu únavný.

Pozn.: Tím, že jsme vynechali Čertižské sedlo, jsme se připravili o několik zážitků. Když to vezmu chronologicky, tak šlo o pramen řeky Laborec, výhledy z vrchu Fedorkov, Čertižské sedlo a bloudění za ním při cestě na Kút.

Značená odbočka k prameni Laborca, která je jen kousek za místem, kde se odpojuje polská modrá, tvrdošíjně chybí i v novějších mapách, což je škoda. Přitom k prameni to není z hranice daleko.

Čiertižské sedlo je nádherné místo, přes které vede zanedbaná silnička do Polska. Z lesa vyjdete na velkou louku a dole u silničky jsou vidět trávou zarostlá starodávná Boží muka a u rozcestníku zastřešené posezení. No, nespočiňte chvíli a nerozjímejte, že…

Ale nedělejte to příliš dlouho, protože vás na další cestě čeká hledání značky. Dá se sice držet hraničních patníků, ale ty vedou v hustém zarosteném pásu mezi dvěma loukami - a teď, babo raď - kterou loukou se dát? Tou polskou vpravo nebo slovenskou vlevo? Tak ať moc nekufrujete. A ještě jedna informace. Na té vzpomínané polské modré odbočce do osady Czeremcha je po několika stovkách metrů docela vydatný potok. Možná se vám to bude někdy hodit.

Pátý den - Vzhůru na Duklu

Osmá hodina ranní nás zastihla již čile dupající červenou hraniční značku k další metě treku - průsmyku Dukla. Toto místo je spojeno s naší společnou česko-slovenskou historií a událostmi z konce 2. světové války, které dodnes vyvolávají nejednu rozporuplnou diskuzi.

Rozcestník na vrchu Beskyd avizoval průsmyk Dukla za 3:10 h, a tak bylo velmi pravděpodobné, že tam poobědváme, a možná že i v restauraci, což by bylo jen další obžerství v krátké době za sebou. Charakter cesty se nezměnil, opět pěšina mezi stromy, a tak jsme se krásným slunečným dopolednem pomalu propracovávali přes sedlo Javoriny (570 m n. m.) a Kýčeru (579 m n. m.) k Dukle.

Nejbližší cílem však byla "Vyhliadková veža", což je úctyhodná stavba evidentně ve stylu socialistického realismu postavená v první polovině sedmdesátých let minulého století. Vstupní halu tvoří jakési muzeum plné fotografií a dalších písemných dokumentů o Karpatsko-dukelské operaci z konce roku 1944.

Výtah vás vyveze na vyhlídkovou plošinu, kde máte bývalé bojiště jako na dlani a dostane se vám navíc plnohodnotného výkladu ve věcech historických jakož i krajinných, a to včetně zodpovězení všetečných dotazů. Náš poslední byl na to, kde by se tu dalo dobře poobědvat. Mladá a krásná průvodkyně nám doporučila motorest "Berjozka", na který bylo navíc z věže vidět, ale jít tam na ten oběd s námi již odmítla, což se jí vzhledem k našemu věkovému průměru ani moc nedivím…

• Dokončení článku

Další související články: