Z pohádkového hradu Šomoška na nejvyšší horu Karanč (725 m)

Dvoudenní trek po hradech a sopkách v Cerové vrchovině za vůně kvetoucích akátů (1)

Cerová vrchovina (Cserhát) je kouzelné pohoří na slovensko-maďarských hranicích, jižně od města Fiľakovo. Jedná se o poměrně nevysoké pohoří, nejvyšší hora Karanč měří pouhých 725 metrů. Ale protože tyto hory vyrůstají z nížin s výškou necelých 200 metrů, působí hřebeny docela impozantním dojmem. Rozloha pohoří je 443 km², v roce 1989 zde byla vyhlášena chráněná krajinná oblast o rozloze asi 168 km². V roce 2010 se oblast Novohrad - Nógrád stala prvním geoparkem Slovenska a Maďarska.

Na dvoudenní okruh kouzelnou Cerovou vrchovinou přes nejvyšší horu Karanč a známou pevnost Salgó vára vyrážíme z hradu Šomoška (505 m), snad nejkouzelnějšího hradu na Slovensku. Parkuji na maďarské straně přímo pod hradem, však se tady za dva dny opět vrátíme. Večer byl chladný a zachmuřený, po obloze pluly těžké šedivé mraky. Ale již v noci svítily hvězdy a ráno je jako malované, slunečné.

Lomy Mačacia, rozhledna na Mačacej

V dáli na jihu vidíme hradbu pohoří Mátra a o poznání blíže Záříci hrad (Salgó vára), který je také naším cílem. Ale až zítra, dnes míříme na opačnou stranu. Zprvu severním směrem, kde se na obzoru ježí zasněžené skalní štíty Vysokých Tater (ano, z Šomošky jsou za dobré viditelnosti skutečně vidět Tatry) a poté k západu.

První zastávku děláme jen malý kousek pod hradem u Kamenných varhan. Tyto čedičové varhany byly odkryty při lámání kamene během výstavby hradu. Šomoška skutečně stojí na vrcholu dávno vyhaslé sopky, která byla aktivní před nějakými čtyřmi milióny lety. Pěti až šestiboká sloupcovitá odlučnost je typická pro pomalu chladnoucí bazaltové lávy. Navíc zdejší obloukovitě ohnutá forma sloupců patří k evropským unikátům.

O kousek níže se rozkládá velké kamenné moře, kolem kterého scházíme k rozcestí Bukovinský potok (410 m). Z něj naopak budeme stoupat k bývalým lomům na Mačacej, před kterými nás vítá plně naložený důlní vozík usazený na fragmentu kolejnic. První z rozhleden již nestojí, asi ji zdolal brouk a nebo houba, naštěstí druhá z rozhleden, která stojí na horní hraně lomu, stále svému účelu slouží. No však si výhledů z ní užijeme do sytosti. Jsou úchvatné.

Výhledy na Šomošku s hradem Šalgó jsou jedinečné, člověku jdou až vypadnout oči z důlků. Já se na tu nádheru nedokáži ani po letech vynadívat. Pokud chcete poznat nové kraje, malebné hory se zachovalými lesy a málo dotčenou přírodou, s hrady a sopkami, pak neváhejte, Cerová vrchovina je tím pravým cílem. Lomy na Mačacej odkryly lávový příkrov sopky Medveš, která soptila před asi 2,6 milióny lety. Po mohutných výbuších se z kráteru tehdejší sopky vylila horká láva, která pokryla rozsáhlé území. Tento lávový příkrov patří k největším v Evropě.

Šiatorská Bukovinka

Z rozhledny na Mačacej míříme do obce Šiatorská Bukovinka. Procházíme hustými lesy s právě kvetoucími akáty, které vydávají vše prostupující omamnou vůni. Tato opojná vůně kvetoucích akátů nás bude provázet po celou dobu pobytu v Cerové vrchovině. Cestou fotím kytky, motýly, brouky. Asi nejcennějšími úlovky jsou hnědásek jitrocelový a kozlíček černý. Lesy střídají květnaté louky, ze kterých se otevírá hezký výhled na hraniční hřeben s vrchem Šiator (660 m). Občas na nás vykoukne i blízká Šomoška.

Přes rozcestí Šiatorská Bukovinka (310 m) se dostáváme do středu obce. Je 9. května a tady již zrají třešně. Neuvěřitelné, zralé třešně, v našich končinách, na začátku května… Neodbočujeme vpravo po turistické trasy, ale pokračujeme rovně k hlavní cestě. Máme totiž namířeno k Restauraci na terase, kde již mají otevřeno a navařeno. Polévka docela bodla, pivo bylo také fajn.

Mižera a Karanč / Karancs

Další naše kroky vedou kousek po hlavní cestě, na které se opět napojíme na turistickou značku. Na rozcestí Šiatorská Bukovinka, škola (275 m) cestu opouštíme a míříme kolem nefunkčního nádraží a železnice po červené značce na Karanč.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Míjíme informační tabuli, kterou by rozhodně neměli číst zastánci uhlíkové hypotézy a ti, kteří trpí hypochondrickým klimatickým žalem… Mohli by se totiž dočíst, že tato krajina nejmladších slovenských sopek je někdy nazývána "Pompeje pravěku", kdy sopky pohřbily a sopečný popel do dnešních dnů zachoval stopy po tehdejší subtropické flóře. Pno jen si to představte, subtropy v našich geografických šířkách. To by bruselské politbyro určitě nikdy neschválilo… "Divné" je, že planeta tehdy neshořela…

Po široké lesní cestě zvolna stoupáme. Užíváme si výhledů, či spíše průhledů skrze kvetoucí akáty na vrch Šiator, který je na západním úbočí zbrázděn velkým kamenolomem. Z dálky viditelná jizva obnažila to, co bylo věky ukryto pod povrchem. O kus dále se objevují nádherné louky, pastviny obehnané elektrickým ohradníkem. A s jezírkem co by napajedlem. A přes ně výhledy na impozantní hrad Šalgó, který bude našim zítřejším cílem.

Míjíme rozpadající se chatu Karanč, která patřila PZ (poľovnícke združenie) Fiľakovo. Dnes je z ní ale ruina. Od rozcestí Mižera (450 m), na kterém se zleva připojuje k naší červené žlutá turistická značka, to stoupá o poznání ostřeji. Nakonec stejně potřebujeme nabrat nadmořskou výšku. Následuje hezký výhled na Šiator a do Maďarska, Šomoška ale zůstává skryta za hřebenem.

No konečně. Jsme u pramene sv. Margity. Vydatný a upravený pramen nezklame ani v parném létě. Jsou zde Boží muka a turistické posezení. Spočineme, doplníme vodu, opláchneme se. Dnes to bude poslední zdroj vody. O malý kousek výše se dostáváme na hřeben a zároveň na státní hranici. Jsme v sedle Karanč (617 m), ze kterého nám už na vrchol zbývá pouhá stovka výškových metrů. Vezmeme to rovnou po hranici, ať už jsme na vrcholu nejvyšší hory pohoří.

Karanč / Karancs (725 m) je sice zarostlý, ale protože jen pár metrů pod vrcholem stojí krásná rozhledna, užijeme si výhledů opravdu měrou vrchovatou. A že je na co koukat. Cerová vrchovina, Mátra, nejvyšší pohoří Maďarska s horou Kékeš (1 014 m), pohoří Börzsöny a v dáli na jihu nekonečné maďarské roviny ostře kontrastující s jižním okrajem Karpatského oblouku. Na severu pak Poľana, Slovenské rudohoří s řadou pohoří, ale také Nízké Tatry a Tatry. Věru mimořádně malebná a pestrá krajina. Když k tomu připočteme ještě hrady Šomoška a Salgó vára, tak již tomu nechybí vůbec nic.

Masív Karanče je budován pískovci, které se usazovaly na dně teplého a mělkého moře před 25 až 30 milióny roky. Později, někdy před 15 až 16 milióny lety, se do těchto starších vrstev vtlačila horká láva, která však utuhla pod povrchem. Jedná se tak u lakolit, nikoliv sopku, kterých je v okolí Karanče povícero. Je to taková "Milešovka" Cerové vrchoviny. Milešovka je také nejvyšší horou pohoří, byť se toto jmenuje České středohoří, a také je "pouhým" lakolitem a nikoliv sopkou, jako je tomu u řady nižších sousedek.

Jak jsme dnes nikoho nepotkali, tak se z opačné strany "přiřítila" velká skupina školáků. Někteří z nich toho mají dost, melou z posledního. Ten nejslabší kus "uhynul" těsně pod rozhlednou. Nevím, zda-li jeho bezvládné tělo odtáhli spolužáci do lesa, a nebo zda-li ožil, ale při večerním návratu na Karanč a na západ Slunce, už tam onen nebožák neležel. Někteří lidé dnes již holt nic nevydrží, jedno zda-li Maďar, Slovák nebo Čech…

Kápolna-hegy a západ Slunce z Karanče

Je tu trochu těsno, takže se přesuneme o kus dále, na Malý Karanč (v některých mapách) aneb na vrch Kápolna-hegy (688 m). Je zde kaple sv. Margity (Szent Margit-kápolna), kterou patrně nechala vystavět Margita jako dík za záchranu jejího otce, krále Bély IV. po prohrané bitvě s Tatary v roce 1241. Již od dob Arpádovců je tak vrch Kápolna-hegy poutní horou. Nakonec i my tady strávíme noc plnou hvězd a také netopýrů. Před tím se ale ještě jednou podíváme na Karanč a na rozhlednu, abychom si užili nejen výhledů, ale také západu Slunce. Dnes máme našlapáno asi 20 km při převýšení přes 700 metrů.

• Dokončení článku
• Trasa treku (orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie