Wangapeka Track, Tasmanovy hory - Nový Zéland

Tajné stezky Kahurangi - Nový Zéland, Tasmanovy hory

Nejnovějším národním parkem Nového Zélandu je Kahurangi, založený teprve v květnu 1996. Území je však chráněno mnohem déle, původně jako North-West Nelson Forest Park. Zahrnuje také rozeklané pohoří Tasmanových hor, s nejvyšším vrcholem Mt. Snowden (1 856 m). Je druhý největší a zároveň jedním z nej, co se týká přírodního bohatství.

Park je domovem stovce ptačích druhů, roste tu 50% všech novozélandských druhů rostlin a podzemí se může pochlubit největším jeskynním systémem jižní polokoule. Park se vyznačuje velkou různorodostí vegetačních pásem a typů ekosystémů. Les pokrývá celých 85% plochy parku.

U moře najdeme pásmo palmových porostů s jediným původním druhem novozélandské palmy, které Maorové říkají NIKAU (Rhopalostylis sapida). V okrajových částech západních svahů rostou vlhké lesy, tvořící husté a neproniknutelné porosty se širokolistými druhy keřů a kapradin v tmavém podrostu. Dominuje tu jehličnatá totara (Podocarpus sp.) a vysoké stromy rimu (Dacrydium cupressinum). Nothofagy, buky jižní polokoule, tvoří většinu lesa v celém parku.

Národní park a Moa

Území národního parku má zajímavou historii. Legendární pták moa kdysi obýval zdejší hluboké lesy. Moa se stal po příchodu Maorů velice brzy jednou z jejich hlavních složek potravy a bohaté populace tohoto druhu vedly k významnému osídlení kraje Maory. Příznivé prostředí v okolí Heaphy River vedlo k tomu, že se zdejší obyvatelé soustředili do jejího okolí. Bylo to někdy v 16. století. V této době tu také byla vytvořena pobřežní část dnešní "greatwalkové" Heaphy Track.

Maorské výpravy za obrovským nelétavým ptákem moa vedly k objevení pověstného kamene pounamu neboli greenstone. Ten byl využíván při výrobě nástrojů, zbraní a šperků. Maorové tehdy začali využívat Heaphy jako jednu z "cest zeleného kamene".

V polovině devatenáctého století objevili bílí přistěhovalci v pohoří Tasmanových hor zlato. Zlatokopové položili základ vnitrozemské části Heaphy Track a brzy postoupili také do jižní části pohoří, kde se skrývalo zlato v údolí Wangapeka Valley. Méně známý zlatokopecký chodník Wangapeka Track se stal naší destinací v národním parku Kahurangi.

Gilmore Clearing

Rozhodli jsme se vydat se na cestu z opačného konce, než ve zdejších krajích bývá zvykem – naším startovacím místem byla mýtina Gilmore Clearing. Balíme se za deště, ale naštěstí to byla jen přeháňka. Na úvod nás čeká dvoje brodění řeky. Za vysokého stavu vody se řeka obchází, dnes vypadá brod schůdně. Když voda stoupá téměř po pás, trošku měníme názor na množství srážek padlých v této oblasti za posledních pár dní. Ale přecházíme bez újmy na zdraví, jen se zvýšenou hladinou adrenalinu v krvi.

Následuje cesta hustým deštným pralesem po úzké pěšině, střídána širokým chodníkem proti proudu řeky Little Wanganui River. Po třech hodinkách se před námi otevře poměrně čerstvá mýtina a na jejím okraji nová chata Belltown hut. Jsme tu sami a užíváme si pohodlí pěkné dřevěnice.

Wangapeka nepatří k frekventovaným trasám

Říční tok nás vede i další den dále do pralesa. Místy je chodník poměrně málo viditelný a zarostlý, je zřejmé, že Wangapeka nepatří k frekventovaným trasám. Padlé stromy, hustý podrost, liány, palmy, za slunečního svitu pára stoupající z vlhkého lesa a vůně tlejícího dřeva a listí. Visuté chodníky vysoko nad stále divočejší řekou a před námi strmý stoupák do Little Wanganui Saddle.

S přibývajícími výškovými metry mizí palmy a objevuje se souvislý pokryv všudypřítomných mechů, dokazujících ohromnou vlhkost lesa. Voda stéká pod nohami v mnoha stružkách. Snažím se fotit obrovskou vážku, ale v nepřehledném terénu se pohybuje daleko elegantněji než já a tak končím s vítězným snímkem mokrá a špinavá.

Chodník traverzuje skalnatý výchoz, kde i les se mírně otevírá a dává nám spatřit údolí pod námi. Za chvíli končí les, pak už jen dvě malá plesa a je tu sedlo (1 087 m). Tady necháváme batohy a stoupáme ještě kousek výše. V mírném oparu se před námi rozprostírají západní svahy pohoří, končící přímo u moře. Na dohled lidského oka není známka civilizace. Užíváme si tu pohodu a klid uprostřed divočiny, bez davů turistů. Jen silný vítr a pokročilý čas nás nakonec přinutí k sestupu.

Pod námi je jako na dlani rozlehlá louka ve visutém údolí, které obestupují třináctisetmetrové kopce. Při prvních krocích za sedlem vnímám velký rozdíl mezi západní a východní stranou hor. Západní větry přináší od oceánu naprostou většinu srážek. Oblačnost se často zastaví o hřeben a spadne na západních svazích. Ty jsou se svým průměrem 5 000 mm vody za rok výrazně vlhčí než svahy východní.

Taipo hut

Sestupujeme poměrně suchým, řídkým lesem a za chvíli jsme na louce. Pak už je to jen kousek po dřevěném chodníku k našemu dnešnímu cíli – Taipo hut. Prázdná chata, nikde nikdo. Jen večer se nám prochází po louce pod okny pár "possumů" (kusu liščí) a nelétavý pták weka.

Následující cesta vede údolím řeky Taipo River a stoupá na vyhlídku Brough´s Tabernacle Lookout. V roce 1989 tu postavil chatu Jonathan Brough, který prozkoumával původní Wangapeka trek. Je odtud opravdu nádherný výhled na údolí Karamea Valley. Opouštíme Taipo River kousek od jejího soutoku s Karamea River a stoupáme podél jejího toku až k Helicopter hut.

Čeká nás další stoupáček do sedla Wangapeka Saddle. Za zmínku stojí utopený kousek pralesa v širší nivě řeky pod sedlem. Asi tu delší dobu stálo více vody, než je obvyklé. Pohled na suché stromy, trčící z velkého nánosu jemného bahna i písku, působí takto v horách velmi zajímavě. Pěšina opouští řeku Karamea a vine se po úbočí svahu nad potokem Chime Creek. Na tento nevinný potůček asi nikdy nezapomeneme. Mému příteli tu při přechodu potoka spadl do vody foťák, a to zrovna v místě, kde potok tvoří úzký kaňon.

V mžiku mi Patrik předvedl canyoning a ani za něj nemusel platit cestovní kanceláři. Svezl se po malém vodopádu do tůňky, křečovitě v ledové vodě doplaval ke břehu a tady vyhlížel svůj foťák, který se ne a ne vynořit. Vzdal to, ale z vysokého břehu nad kaňonem náhle zahlédl něco, co vypadalo jako jeho foťák.

Chvíli hledal jiný přístup k tůňce, ale nakonec skončil u již nacvičeného canyoningu. Neuvěřitelné je, že opravdu z té ledové vody v tmavém kaňonu vylovil foťák. Ještě neuvěřitelnější je, že ten foťák dosud funguje a dokonce fotí celkem pěkné fotky.

Biggs Tops a Nugget Knob

Sedlo nás překvapilo. Žádný výrazný stoupák, narozdíl od včerejška. A sedlo je v hlubokém lese (1 009 m). Nad hranicí lesa je to ještě aspoň 200 výškových metrů. Zatímco Martin a Dan se vydali doleva na Biggs Tops (1 384 m), my necháváme batohy v sedle a stoupáme pěšinou vpravo, směrem na Nugget Knob (1 562 m). Samotný vrchol je příliš daleko na to, kolik máme času, a tak se spokojujeme s rozkvetou alpínskou loukou asi 1 350 m n. m. Fotím stále ještě kvetoucí hořce (Gentiana sp.) a hlavně ten fantastický kruhový výhled.

Pohoří má trochu jiný charakter, než ta ostatní, která jsme na Novém Zélandu dosud viděli. Těžko se k něčemu přirovnává. Každá hora mi připadá jiná. Mají zvláštní tvary a hlavně horské hřbety sahají od nekonečna po nekonečno. Vzhledem k naší smůle na počasí je tento výhled rozhodně jedním z nej, který nám byl na našich cestách po Jižním ostrově umožněn. Nevede tu ani žádný vyšlapaný chodník, připadá mi, že jsme tu v celém pohoří snad úplně sami. Sestup do sedla odsouváme, jak nejdéle se dá. Slunce se však vydalo na svou odpolední dráhu a nás čeká ještě dlouhá cesta.

Stone hut

Pod sedlem Wangapeka pramení stejnojmenná řeka. První klesání je dosti prudké, řeka se divoce valí přes kameny a staré kmeny stromů do údolí. A najedou rovina. Voda se rozlévá v širokém údolí, jehož dno je kamenité. Řeka si tu razí cestu po každém dešti jinak. Přecházíme široké kamenné pole a už je tu přítok – Stone Creek a u něj chata Stone hut.

Po krátkém odpočinku zamíříme po proudu řeky dolů k další chatě – Kings Creek hut. Je to ještě dobré tři hodinky cesty. Řeka mění svůj charakter a je se na co dívat. Chvíli se líně valí v širokém korytu a pak náhle padá do úzkých kaňonů, kam ani na dno nedohlédneme. Jen svým hukotem upozorňuje na sílu proudu. Chodník se vine po úbočí a narozdíl od předchozí části treku je velmi pěkně upravený. Potkáváme i pár turistů, tato část je zřejmě více navštěvovaná.

Téměř po třech hodinách svižné chůze se před námi otevře louka na níž stojí stařičká dřevěná chaloupka. Cecil King postavil tuto chatu v roce 1935 a strávil tu spoustu času hledáním zlata. Toto své milované místo často navštěvoval až do své smrti. Dokonce tu určitým způsobem je dodnes, protože popel byl po jeho smrti v roce 1982 rozprášen v okolí chaty. Chata je stále využívána, vybavení zůstalo v nezměněném stavu, jen byla opravena. Většina turistů ale přespává na 10 minut vzdálené Kings Creek hut.

Závěrečný úsek Wangapeka Track je dobře upravovaným chodníkem, který se vine podél řeky střídavě nahoru a dolů. Bohužel cesta vede většinou lesem a neumožňuje výhledy na údolí. Poslední dlouhý visutý most a je tu parkoviště. Ještě se vykoupeme v modré zátoce a takto končí naše dobrodružství v národním parku Kahurangi.