Túra na nejvyšší horu Javořice (837 m) - Jihlavské vrchy na Vysočině

Přes Javořici do Telče, turistika na Vysočině

Vlak opouštím v Telči a z nádražního amplionu ke mně doléhají zajímavé zprávy: "Nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny Javořice (837 metrů) se nachází v Jihlavských vrších. Hornatinu tvoří převážně žula a kopce jsou značně zaoblené, přičemž se v porostu vedle převažujících jehličnanů najde i dostatek listnáčů."

Tak tohle nezní mým uším vůbec špatně, jelikož zmiňovaná Javořice představuje cíl mého putování. A proto nelelkujme zbytečně na kolejích a začněme svoji pouť v již zmíněné Telči, jejíž historické jádro je od roku 1970 chráněno jako městská památková rezervace, v roce 1995 povýšilo na městskou památkovou zónu, a aby uznání nebylo příliš málo, v roce 1992 pronikla Telč na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Historie Telče

Tolik k současnosti, nyní k dějinám. První písemná ověřená zpráva pochází z roku 1335 (doložen zeměpanský dvorec a strážní věž s kostelíkem), přičemž rozmach města nastal v druhé polovině 14. století (vystavěn hrad, kostel, založena soustava vodních opevnění, tržiště).

Čtěte také: Jihlavské vrchy, přechod západní části

Po několika požárech vypálili roku 1423 město husité, a tak jeho zlatý věk nastává až v 16.století za Zachariáše z Hradce. Ten nejenom přestavěl hrad na zámek, ale hlavně mu vděčíme za současnou podobu náměstí, které má dodnes původní půdorys.

Italští stavitelé a řemeslníci, kteří do Telče zavítali, dodali domům vzhled v módním renesančním stylu, a tak průčelí budov i dnes zdobí malované fresky, sgrafita či figurální motivy, přičemž nelze přehlédnout ani podloubí táhnoucí se podél celého náměstí. I proto není divu, že po dláždění korzují naši i zahraniční návštěvníci a atraktivitu místa zvyšují knihkupectví, obchody s upomínkovými předměty, antikvariáty či značné množství restaurací a pizzerií, jejichž cenové relace odpovídají předpokládanému vyššímu zájmu turistů.

A proto se vrtněme dál, neb jsme si, jak pozoruji, všechna nejdůležitější místa, která jde hravě projít a k nimž jsem krátce zavítal, už nastínili. Opouštím město, k němuž patří i několik rybníků, a nejprve míjím Luh u Telče, což je bažantnice s ptačí lokalitou.

Následně projdu obcí Hostětice a konečně se přede mnou otevře první pohled na nejvyšší horu Českomoravské vrchoviny Javořici. Její majestát totiž nelze přehlédnout. Kopci dominuje vysílač vysoký 168 metrů, jenž se pne vzhůru k nebi a výrazně na sebe upozorňuje. Já si však vrchol nechávám na později a nejdříve si dopřeji jiných zajímavostí.

Kamenné moře, žulové balvany a nekonečné vodní plochy

Obec Lhotku zmíním pouze proto, že se v ní dá nakoupit a zajít na jídlo, a zastavím se v zápiscích až u kamenného moře u Štamberku. Ačkoliv by nás mohl zmýlit název, nejde o rozsáhlý rybník, jenž by svou rozlohou připomínal nekonečnou vodní plochu, ale běží o svah. Pokrývají ho žulové balvany různých tvarů a velikostí, které obklopují kmeny stromů a vytváří v lese proud či lavinu, přičemž záleží na představivosti každého z nás, jak viděné nazveme.

V jednom místě jsou kameny oploceny elektrickým vedením, což působí následně značně konfrontačně, když zhruba o kilometr dál narazím na očividně činný lom. Vše ještě zvýrazní konstatování naučných cedulí, že oblast v roce 1982 vyhlásili přírodní rezervací.

Podél málo vídaného moře vystoupám lesem vzhůru a další stopku mi vystaví Štamberk. Jde o zříceninu hradu ze 14. století (původně se podle zakladatelů jmenoval Šternberk), jenž ve středověku patřil k nejrozsáhlejším sídlům doby předhusitské na jihozápadní Moravě. No ne, že by husité nepřekousli rozsáhlost opevnění a právě kvůli tomu ho roku 1423 zničili?

To asi ne, na každý pád se do dnešních dob zachovaly jen nepatrné zbytky zdí a sotva rozpoznatelné náznaky bývalých základů, jimž dodávají na malebnosti žulové skalky. Jinak, jak praví stará pověst, se hluboko pod sutinami ukrývá templářský poklad. K němu však nemám šanci se dostat, a zrovna tak asi neproniknu k sudu vína, jenž prý zraje v jiném sklepení a po vyjetí blanických rytířů se prý sám od sebe dokutálí na mrákotínskou faru, kde si z něho zde se zastavivší vojsko svatého Václava připije na vítězství.

Velký Pařezitý

Já bohužel žádného spasitele národa nepředstavuji, a tak si můžu nechat o soudku vína pouze zdát. Pokračuji k Velkému Pařezitému rybníku. Ten založil v roce 1565 nám již z Telče známý Zachariáš z Hradce pro chov ryb a coby zdroj vody pro město. Název rybníku pochází od pařezů, jež zůstaly ve vodě po pokácení stromů, a podobně jako v případě kamenného moře jde o přírodní rezervaci, která se vyznačuje nejhlubším rašeliništěm celé oblasti.

Po zastávce u rybníka chvilku zvažuji, kudy dál, nakonec se dávám stezkou partyzánů. Nejprve minu zasypanou zemljanku poručíka M.J. Karpova (zahynul 1.5.1945 při bojové akci u Sedlejova), z úkrytu zbyla bohužel pouze nepříliš zajímavá díra.

Následuje Partyzánský kámen, jenž doplňuje vzpomínku na ony pochmurné časy. Zelenou turistickou značku opouštím u lovecké chaty Lovu zdar, která je pečlivě uzavřena na zámek, a tak můžu rovnou zapomenout na to, že bych zde případně přespal.

Leč nevadí, beztak zbývá do setmění ještě dost času, proto v klidu na čas odbočím z okruhu, jenž mě má dovést na Javořici. Zahýbám ke zřícenině hradu Janštejn a věc má pouze tu chybu, že se lesem toulají davy houbařů s košíky, pročež mi připadá nerozumné dočasně si odložit batoh v lese. Holt ho ty dva a půl kilometrů tam a posléze zpátky ponesu s sebou.

Janštejn

Cesta není nikterak úchvatná, a jak prozradím, příliš toho nezůstalo ani z hradu. Pouze zbytek okrouhlé věže a části základů zdí a paláců, možná zaujme, že za zkázou sídla stáli opět husité. Vyznavači kalicha totiž v této oblasti zničili staveb víc než málo, přičemž mě mimovolně napadá, pokud pojmu dějiny v poněkud širším měřítku, že svým počínáním nechtěně pomohli Habsburkům, kteří se v pozdějších dobách vysloveně vyžívali v podminovávání a ničení dříve zvučných hradů.

To ale, zabývaje se možná nepříliš inteligentním filozofováním, odbočuji poněkud stranou, a tak se raději vraťme nejenom obrazně, ale i pěšmo k lovecké chatě. Od té pokračuji přes rozcestí U obrázku (obrázek se zde skutečně nachází) ke Studánce Páně. Ta je chráněna stříškou a lze v ní nabrat pitnou vodu, vedle stojí kříž a kamenný stůl. Na něm prý při tajných bohoslužbách Českých bratří stával vedle Bible kralické i kalich, jenž se však nikdy nenašel.

Konečně Javořice!

Od Studánky Páně mám k nejvyššímu bodu celé Vysočiny coby kamenem dohodil. A jelikož oblast nenabízí žádná výrazná převýšení, za chvíli přicházím na Javořici. Krátce před setměním zastavuji na nejvyšším bodu Českomoravské vrchoviny, který však každého, pokud na danou skutečnost není dostatečně připraven, svým způsobem zklame. Kromě vysílače totiž nenabízí nic závratného. Žádné rozhledy (těch ostatně příliš nenajdeme ani v okolních lesích), a schází vrcholová knížka, nabízí se jen turistický ukazatel, cesta a stromy.

Abychom ale nemuseli truchlit, nádherné výhledové místo najdeme přibližně o dva kilometry dál. Postačí půlhodina chůze a jsme tam, já si však, protože se šeří a obloha je mírně zatažena, nechám Míchovu skálu (733 metrů) až na další den ráno. Zůstávám těsně před ní a uvelebuji se na noc v turistickém přístřešku, pod jehož střechou mi nehrozí mokro od rosy.

Navíc se do rána k mé spokojenosti probere počasí, a tak přicházím k Míchově skále za jasného dne. Vylézám na ni a rozhlížím se po krajině, lepší úvod nového dne jsem si nemohl přát. Jako na dlani mám před sebou nejenom Javořici, ale i další vrchy. Zaoblené kopečky, kde se mezi jehličnany stkví podzimem zabarvené listnáče a v údolí se válejí mlhy.

Tak tohle nemá jedinou chybu, a tak si o místu, v jehož blízkosti byl roku 1829 zastřelen poslední vlk Jihlavských vrchů, prozraďme něco málo navíc. Skála je tvořena drobnozrnnou až středně zrnitou žulou s lavicovitou až kulovitou odlučností a dosahuje výšky přes deset metrů. Jak si dále dovolím tvrdit, jedná o nejlepší vyhlídkový bod v celé oblasti.

Uzavírám kolečko

Následně uzavírám kolečko započaté minulý den a vracím se k Velkému Pařezitému rybníku. Ten vlivem slunečních paprsků a mlh převalujících se v zastíněných koutech získal oproti předchozímu dni nový nádech, a tak se u něho znovu zastavuji a fotím.

Poté se přesunuji k Malému pařezitému rybníku. Ten, stejně jako jeho většího kolegu, obklopují rašeliništní společenstva, a jak lze vypozorovat, blízká louka zřejmě slouží v létě coby tábořiště. Ostatně tomu nasvědčují i v lese ukryté suché záchody, a proto hupky dupky k nim.

Hrad Roštejn

Toaletní flóru a faunu však rozebírat nemíním a radši se zaměřím na Roštejn, k němuž se dostávám podél rozsáhlé obory. Hrad Roštejn založili ve 14. století a přes poničení husity se dochoval ve své původní goticko-renesanční podobě, o což se zasloužil nejen nám již dobře známý Zachariáš z Hradce, ale pomohla i věrná rekonstrukce areálu z let 1955-62.

V období od dubna do října lze také absolvovat po hradě prohlídku. Tu jsem vynechal, a tak o případných exponátech nic nesdělím. Spíš zmíním 28 metrů vysokou věž, která jednoznačně dominuje celému sídlu. Dá se na ni vylézt a pokochat se výhledy na Jihlavské vrchy v čele s Javořicí, tak tohle už vypustit nešlo.

Má další cesta vede jak lesem, tak i mezi loukami a poli, od nichž se občas nabízejí zajímavé rozhledy. Zbývá ještě Horní i Dolní Hluboký rybník a přicházím do městečka Třešť, v němž se mimo jiné nachází židovská synagoga, zámek či pobočka Muzea Vysočiny.

Možná by slušelo zmínit i židovský hřbitov, já však už mířím pouze na vlakovou zastávku. Odjíždím z ní totiž k domovu, a tak mě napadá, jestli nemám uzavřít své vyprávění v duchu úvodních vět, kdy jsem si vymyslel, že nádražní rozhlas v Telči informoval o Jihlavských vrších. No, radši ne, beztak už každý prokoukl moje malé blafování. Raději zamávám Vysočině na rozloučenou a třeba zas někdy jindy na shledanou.

Další související články: