Jarní Hrubý Jeseník, hřebenovka ze sedla Skřítek v CHKO Jeseníky

Jarní Jeseníky aneb máme mokro v botách

"Bohužel pánové, mimo sezónu zavíráme v sedm." Je 10. duben čtvrt na sedm večer a nechápavě po sobě koukáme. Právě jsme přijeli autobusem ze Šumperka s plánem přejít část Jeseníků. Na tuto cestu jsme se chtěli řádně posilnit v motorestu na Skřítku, odkud měly vést další den naše první kroky na hřeben. Leč paní výčepní je neoblomná, tak dáváme jedno pivo a ještě v podvečer naštvaní vyrážíme.

Stoupáme lesní cestou po zelené turistické značce směrem na Ztracené kameny, ale tma na sebe nenechává dlouho čekat a tak rozbalujeme karimatky na jediné suché rovince široko daleko a uleháme.

Brzy ráno vstáváme plni optimismu a odhodlání a posílení instantní polévkou okořeněnou nádherným počasím bez oblačnosti se vydáváme svižným tempem na sněhem pokrytý hřeben. Se stejnou rychlostí jakou jsme vyrazili se i ztrácíme (ztratit se na značených turistických trasách v Čechách to je opravdové umění) a naše čtyřčlenná skupinka se nedobrovolně rozděluje. K nápravě dochází až na vrcholu Pecný (1 311 m) na němž se nachází nevelký skalní útvar, z něhož je nádherný výhled na panorama Jeseníků.

Odtud chceme pokračovat dále po zelené přes Břidličnou horu (1 358 m) na nedalekou Jelení studánku. Cesta je namáhavá, stále se bořící sníh a zátěž na zádech nám nedává vydechnout, ale toto utrpení je kompenzováno nezapomenutelnými výhledy a slastným pocitem mimo sezónní opuštěnosti. Viditelnost je opravdu náramná, což nás ponouká vytáhnout "nádobíčko". Mačkáme jak šílení Japonci na dovolené v Himalájích …

Jelení studánka, Petrovy kameny

Po přepočítání zjišťujeme že jsme jen dva! Ano, je to jasné, ti co neměli foťák se příliš nezdržovali a pokračovali v cestě. Spěšně se vydáváme za nimi. Setkáváme se až v útulně na Jelení studánce, kde se zahříváme horkým čajem a zapisujeme pozdrav do turistické knihy. Zde patří velké poděkování studentům střední odborné školy v Šumperku za zrekonstruování tohoto historicky cenného turistického odpočívadla.

Odtud se po červeně značené hřebenovce dostáváme přes vrcholy Jelení hřbet (1 367 m), Velký Máj (1 384 m), Kamzičník (1 419 m) a Vysoká hole (1 463 m) až na notoricky známé Petrovy kameny. Tento skalní útvar je z důvodu ochrany vzácné květeny (zvonek jesenický a lipnice jesenická) veřejnosti uzavřen.

Únava, hlad a ze Skřítku neukojená "žízeň" nás zavádí na Ovčárnu. I přes velké množství lyžařů (zdejší lanovka je stále v provozu) nalézáme volné místo v restauraci. Zde bezohledně sundáváme již naprosto sněhem nasáklé, zaručeně vodě odolné goretexové boty a ve společnosti provlhlých ponožek a rozpačitého číšníka si objednáváme… "Není správné světlo, cestou na Praděd se stavíme na Barborce!" Kamarád fotograf dává jasný pokyn jak dále pokračovat a tak se pouze "odkulíme" do pár metrů vzdálené hospůdky.

Vzhůru na Praděd

Ve čtyři bereme ztečí Praděd, kde se moc nezdržujeme a pohodově loudavým krokem nabíráme směr na asi jen 2,5 km vzdálenou Švýcárnu. Cíl našeho dnešního putování.

Na chatě jsme mile překvapeni místní pohostinností. I přes slabou provozní dobu (pro neubytované je restaurace od pěti uzavřena) se nám nejen dostává potřebných tekutin, ale zdejší správce nám navíc zdarma "pronajímá" níže položenou boudu, prý sloužící jako čistička odpadních vod. Neodmítáme a ve velice pozdním večeru zde upadáme do slastně opojného spánku.

Ráno je zima že by i Enterprise měla problémy s pohonem, nicméně to vypadá na další sluncem prozářený den. Vaříme obligátní polévku a přemýšlíme kudy se dát na Červenohorské sedlo. Padá návrh, že půjdeme nejkratší cestou po červené. To ale znamená, že mineme přírodní rezervaci Vysoký vodopád a to se některým členům příliš nezamlouvá. Nakonec se definitivně rozhodujeme pro odklad definitivního rozhodnutí. Konečné slovo, zda po červené či odbočit na modrou k nejvyššímu vodopádu Hrubého Jeseníku, necháváme až k samotnému rozcestníku. V té chvíli nikdo netuší, že je od nás jen pár metrů.

Červenohorské sedlo

Střídavě zíráme na hromady sněhu a na rozcestník. Vysoký vodopád 3 km. Jímá nás hrůza. Při představě lopotit se bez sněžnic takovým množstvím "bílé smrti" a stejnou cestou se vracet zpět, nám běhá mráz po zádech, tuhnou nohy a zvětrává smělost. Rezignujeme s vědomím, že se sem určitě v létě vrátíme a s neskrytou úlevou pokračujeme dále po červené.

Za chvíli jsme na Velkém Jezerníku (1 306 m). Na plochém temeni hory se rozkládá vrchovištní rašeliniště, přechod je po naťovém chodníku. Míjíme Malý Jezerník, klesáme na Kamzík (1 200 m) a přes Klínovec dorážíme na Červenohorské sedlo.

Míříme do restaurace, ale jakýsi "důležitý muž" nás posílá do bufáče s tím, že se tam dobře vaří. Zcela apatičtí únavou se odebíráme do místního skromného bufetu. Asi jsme mu nevoněli. Díky bohu. Zjišťujeme, že je to pro nás výhra. Dobré pivo, blízko záchod, prázdno a nádherná až živočišná servírka je kombinací vskutku záviděníhodnou. Těžce se loučíme s tímto rajským místem, ale ještě dnes potřebujeme dojít do rekreačního střediska Kouty nad Desnou odkud se vlakem chceme dopravit do Šumperka k našemu spolehlivému transportéru Škoda 105.

Držíme se červené značky. Cestou potkáváme úděsně hlučný výlet a tak razantně přidáváme do kroku. Houfu dětí rychle unikáme a u nedaleké odbočky na zelenou se jim konečně ztrácíme. Zbývá pár kilometrů od kterých již moc nečekáváme, ale náhle se ocitáme na zcela otevřené cestě plné "kochaček". Vylézáme na bezejmennou skálu a naše paměťové karty se totálně zahlcují. Je to kouzelné zakončení našeho víkendového treku.

Info

• Mapa SHOCART č. 58 nebo KČT č.55, ale myslím, že je zbytečná (to byla samozřejmě veliká náhoda, že jsme se ztratili).
• Dejte pozor na již zmiňovaný motorest Skřítek, v sezóně to není s provozní dobou o moc lepší, neboť zavírají v osm!!
• Více fotografií naleznete na fotokokos.cz