Třídenní přechod horského podcelku Hostýnské vrchy

Třídenní přechod pohoří, projekt 13/1 - Zlínský kraj

Ta devatenáctka nás vystrašila, omezila i postrašila. Přesto nabídla možnosti cestovat a poznávat nepoznané končiny v České republice. A tak vznikl projekt 13. Třináct krajů a třináct výprav. Jako první vybírám Zlínský kraj a pohoří Hostýnských vrchů.

Mám k tomu několik důvodů. Zlínský kraj je náš "soused", Hostýnské vrchy neznám, lehce dosažitelná lokalita a jako společníka si beru na přechod mého skoro sedmnáctiletého vnuka Kristiána, který jde na takovou akci poprvé. Abych byl přesný, tak podruhé. To když byl ještě Kristiánek a měl sedm let, tak jsme s kamarády vyrazili na noční pochod na východ slunka na Javorinu v Bílých Karpatech a po domluvě s jeho rodiči beru vnuka sebou. Prý "ť má z prázdnin u babičky a dědy nějaké zážitky".

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na tuto akci se chystá dvanáct "dospěláků" a vychází se z Nové Lhoty (nejvýše položená dědina na okrese Hodonín) o půlnoci. Marné bylo moje přemlouvání, že je to v tuto hodinu brzo. Abych netrhal partu, tak to respektuji.

Když o půlnoci přijdeme na chalupu "U Veseláčů", tak jsou nedočkavci už na cestě. Abychom je dohonili, tak volím noční zkratku a tady začínají pro sedmiletého kluka první "zážitky". Ač znalý předpokládané zkratky, přesto bloudím. Tma jako v pytli a čelovka osvětluje pouze neznámý terén a Kristiánek se ptá: "dědo víš přesně, kde jsme?" Já mu odpovím: "Kristoš, nevím, ale neboj se, jdeme správným směrem".

A tak jak ptáci si dovedou najít svůj azimut, tak sem ho tu noc našel i já a po půl hodině strmého výstupu na karpatský hřeben máme před sebou světýlka čelovek našich nedočkavých společníků.

Na vrchol Javoriny přicházíme ještě za hluboké noci. Slunce vychází tuto dobu někde nad Ukrajinou a nad Strážovkými vrchy, kde předpokládám, že se objeví první paprsky, to potrvá ještě více než dvě hodiny.

Kristoš si lehl na holou zem a v momentě usnul. Dávám pod něho bundu a dospěláci se baví noční snídaní. A taky se po vrcholu rozlévá vůně duranciové slivovice. Začíná se "brieždit". Rád používám tento slovenský výraz pro svítání. Na severozápadě je mohutná kupovitá oblačnost, kterou ozařují výboje, ale hřmění neslyšíme. Krásné na dívání.

A dočkali jsme se. Slunce ozářilo i vrchol Javoriny.To už se probudil i můj vnuk a kolem sedmé šlapeme k domovu. Část cesty máme společnou a po sestupu "pralesem" jdou po červené na Novou Lhotu a já s Kristiánkem k "Zabitému Židovi" a do Vápenek a ještě něco málo přes dva kilometry pod Vápenky.

Pozoruji, že kluk je už unavený, tak ho povzbudím, že to chlapi musí vydržet, že by to byla ostuda, kdybych ho nesl na zádech a on mi říká: "dědo mě bolí kuličky tady dole na nohách" a ukazuje na kotníky. Odpočíváme na každé kládě co je po cestě i na lavičkách. I na té poslední, která je padesát metrů od našeho domu. Skončil v posteli a babička nosila Kristiánka na záchod na zádech. Já byl označen za "nezodpovědného". Ale má zážitek na který si pamatuje dodnes.

Výpravu do Hostýnských vrchů začínáme s Kristiánem ve Valašském Meziříčí na vlakovém nádraží, kam přijíždíme dopoledne. Napojíme se na červenou značku, která nás povede po dnešní den. Nejhorší na těch městských nástupech je vykličkovat z ulic a křižovatek i přechodů. Naštěstí jsme po půldruhém kilometru venku z města a první sezení dáváme u malého kostelíka. Jíme první řízek co si neseme z domu.

Cesta jde mírně do kopečka až k Janíčkově studánce, která je pod cestou a dobře označená. Dáváme si pár hltů chladivé vody z pohárku, který tu někdo daroval až z Karlových Varů. A pořád nahoru kolem vykácených míst, ze kterých se otevírají pohledy zpět až do Meziříčí od kterého se vzdalujeme.

Podle mapy bychom měli potkat ještě před Píškovou jednu studánku, ale nikde ani kapka. Jsme v sedle Píšková u krásných zděných a zastřešených Božích muk (křižovatka se žlutou značkou). Vstupujeme do smrkových porostů a tím pádem i do vytěžených holin, kde se kácí kvůli kůrovci. Ten je snad jako ten virus 19 a rozlezl se po celé republice.

Poprvé vytahuji mapu. Značky nejsou. Ony byly, ale na vykácených stromech. Další označenou a zajímavou zastávku máme u pamětního kamene. Naši předci si uctili toto místo osazením pískovcového kvádru s vytesaným nápisem KAISER FRANZ-JOSEFS-HOHE 1898.

Co se tu přihodilo? Z informačních tabulí, které jsou zde umístěny, se dočteme, že 2. - 4. září roku 1897 z tohoto místa pozoroval císař František Josef I. vojenské manévry. K památníku vedly v minulosti pěšiny, které se pravidelně zametaly. Byly vysazeny čtyři duby, ale ty zanikly, tak jako ty pěšiny. Celé místo zarostlo a někdejší vyhlídka na panorama Hostýnských vrchů je v nenávratnu. Dříve zde byl výhled na Veřovické vrchy, na Radhošť a Lysou horu.

Ještě jedna zajímavost se ke kameni váže. Pamětní kámen dal postavit v roce 1908 na počest 60. výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn správce velkostatku Branky. Nějakým nedopatřením byl do kamene vytesán letopočet 1898, což se oslavovalo jako 50. výročí panování císaře, místo letopočtu 1897, kdy prokazatelně proběhly v této oblasti císařské manévry. Je to jedinečná památka, která připomíná tři události: císařské manévry v roce 1897 - 50. výročí panování císaře a krále Františka Josefa I. - 60. výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn.

Ale i nám se na několika místech nabízí pohledy na Lysou horu i Radhošť. Je spousta míst s výhledy na Hostýnské hřebeny a krajina je hodně otevřená. Kristián se drží. Má velký batoh na zádech poprvé v životě a ani jednou "nezafňukal", že ho bolí ramena. A dokonce umí vnímat i krásno krajiny. Mám z kluka radost. Říká se, že "geny nevychčiješ", takže by zdědil něco i po mně?

Jsme v místě "U Mrnuštíků". Stojí tady trojice lip z nichž jedna má obvod kmene 440 cm. Stáří těchto lip se odhaduje na dvěstě let. Mezi stromy je socha Panny Marie umístěná ve vitríně. I k tomuto místu se traduje pověst až z doby třicetileté války.

Dáváme druhý řízek a hledáme donekonečna červenou. Mapa je znovu v permanenci a bez ní bych to vzdal. Obcházíme vyrubané rokliny velikou oklikou, než znovu narazíme na značku, která nás dovedla po krkolomném sestupu nízkým porostem.

Je teprve sedmnáct hodin, ještě dlouho bude světlo, ale je tu voda a Kristiána musím trochu pošetřit na zítřejší den. Pramen vody Svaté Anny je hned za kostelem. Stan si stavíme naproti hřbitova mezi skládkou dřeva. V osmnáct hodin začíná mrholit a po půlhodině leje až do půlnoci. Správné rozhodnutí tady přenocovat.

Ráno balím mokrý stan. V Rajnochovicích opouštíme červenou značku a po žluté vystupujeme na zelenou značku a po ní do kopce na Kelčský Javorník (865 m) - nejvyšší kopec Hostýnských vrchů. Vystoupíme po 156 schodech do výšky 35 metrů a jsme na ochozu rozhledny, která tu stojí od roku 2015.

Rozhledy - fantazie. Vidět jsou všechny pohoří v dosahu "Hostýnek". A ano, i ten Svatý Hostýn je vidět. Vrchol je oblíbený, neboť jsou tu jak kolaři, tak pěšáci, ale ani jeden "na těžko". Jeden z kolařů proklínal cestu z Tesáku, po které se sem vydal.

Zelená nás dovedla na Jehelník (852 m). Odsud po žluté na Tesák po lesních pěšinách nebo cestách, které z obou stran lemují staré hraniční kameny bývalých majitelů panství. Například HB 1827 je jeden z kamenů vyzdobený i znakem. Měl letopočet 1673.

Aby nebylo těch kamenů málo, tak při cestě je postaveno několik "mužíků". S těmi se potkávám na všech horách. Ale neslouží k určení směru pochodu v nepřehledném terénu nebo k označení vrcholu, což je jejich původní poslání. Lidi je staví jenom tak z recese a pro radost. Na Islandu jsem jich na jednom lávovém poli našel několik stovek. Jeden "šprýmař" řezbář vyřezal dřevěný hřib a umístil jej na pařez.

Na kopec Čerňava (844 m) je to fakt do kopce a cestou na vrchol se několikrát míjíme s trojicí tak čtyřicátníků, kteří mají mobil v ruce a neustále kontrolují, kolik jim toho zbývá na vrchol. Svět se zbláznil. Bez mobilu ani ránu.

Na Tesák je to dva kilometry a já si vybavuji toho kolaře co na Kelčském Javorníku proklínal tu cestu. Třičtvrtě metru vyjeté koleje v bahně a kolem cesty spoušť roztahaných větví. Přes tu džungli se musí nějak projít. Chápu těžaře, že to asi jinak nejde, ale šlo by při dobré vůli ty cesty trochu srovnat.

Na Tesáku bodl guláš z divočáka. Znovu se napojíme na červenou značku po které po lesních cestách a v závěru i po asfaltu přicházíme do Držkové. Na benzince kupuji nějaké pití a u fotbalové brány zrušeného hřiště stavíme stan. Vaříme, užíváme si slunce, než se schová za les. V noci nám prosvětluje stanovou celtu ubývající červencový Měsíc.

Ráno je bohatá rosa. To je známka pěkného dne. A taky, že byl. I hodně teplý. Jdeme tři kilometry do dědiny Vlčková. Cesta s paráda výhledy. A znovu do kopce, kde hledám v mapě směr. Po hodince vstupujeme na hrad Lukov. Ten obcházíme z venkovní strany, prolezeme skály, kam jsem jako mladý šohaj chodil lézt. Ale většinu míst nepoznávám. Všechno to zestárlo, včetně mě.

Ze skal do vesnice Lukov po cyklostezkách, asfaltu a betonu do Zlína, ale to bylo ještě kilometrů a potu. Sluko do nás pere, když jdeme v otevřené krajině. Na Lešné u ZOO jsou davy lidí a taky zastávka trolejbusu, který tu stojí a na cedulce nápis Zlín - Podhoří. To je cíl naší výpravy. Kristián mě na to upozornil. "Dědo ten jede na Podhoří" a já mu odpovím: "ten není ale pro nás". A Kristián jenom stroze odpoví: "já vím". Dáváme batohy na záda a jdeme vstříc tomu zlínskému Podhoří.

Je půl čtvrté když sundáváme batohy. Co říci na závěr? Hostýnské vrchy určitě nezklamaly. Nezklamal ani můj vnuk Kristián. Popasoval se s touto túrou na jedničku s hvězdičkou. Délka přechodu 55 km, převýšení nahoru 1 448 m a dolů 1 502 m. A na řadě bude projekt 13/2.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie