Slovenské Chočské vrchy, přechod vápencového pohoří křížem krážem

Přes Pravnáč a Liptovskou Annu na Kalameny a Lúčky-Kúpele (4)

Ráno bylo jako malované, chtělo by se napsat k poslednímu dni treku. Ale nebylo. V Tatrách se honily mraky a po východu Slunce nebylo vůbec jasné, na kterou stranu se počasí překlopí. Nakonec ale převládá modrá obloha a vypadá to na hezký den, byť cirry na obloze budí jisté pochybnosti.

Hola, hola, slovenská příroda volá… Budím Míšu, které se vstávat, jako obvykle, ale vůbec nechce. Na Pajtě se spí tak krásně! Svěží vzduch provoněný lučním kvítím, medvědi žádní, všude božský klid, cvrkání sarančí a pozpěvování rozverných opeřenců. Ale snídaně je již nachystaná a hladové mouchy, potvory, by chtěly také ochutnat. Balíme, snídáme, loučíme se s Pajtou i okolní malebnou krajinou i s fantastickými výhledy k Velkému Choči (1 611 m), které se nám ani po třech dnech nepřejedly. Je čas vyrazit dále, na Pravnáč a přes Kalameny do Lúčok.

Okolo Lomného a Heliaše na Pravnáč

Za výhledů k Západním Tatrám míříme do sedýlka a pak po lesní cestě pod Lomné (1 278 m). Na vrchol však nemíříme, protože by nás čekaly polomy, rozjeté cesty, štrapáce do "krvelačného" svahu. Užíváme si proto pohodlného výstupu po lesních cestách, sice bez značky, ale s přehledem. Stačí jít po rozumu. Kdo nevěří vlastnímu úsudku, může využít třeba navigaci. Ale zde je to, podle mého, zbytečné. Užíváme si výhledů k Malé Fatře i Oravské Maguře, vyloupne se i Babí hora v Oravských Beskydech, obdivujeme množství kvetoucího "bejlí" i hemžících se motýlů, kterým kralují babočky a perleťovci.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Uždibujeme maliny, ostružiny a dokonce ještě i lesní jahody. Výborná svačinka. Na rozcestí s hustým porostem kvetoucího rojovníku bahenního odbočujeme vlevo a zakrátko se napojujeme na turistickou značku v širokém lesním sedle Prietržná (1 095 m). Za výhledů k Lomnému kráčíme po široké lesní cestě a fotíme doslova mračna okáčů, kteří si tady asi dali dostaveníčko. Slunce již opět pořádně peče, modrá obloha se ale začíná mírně zatahovat. To hezké počasí nám asi celý den nevydrží…

Podcházíme vrchy Eliáš (1 172 m) a Heliáš (1 186 m) po svážnici, která nás spolehlivě vede dále. V masívu vrchu Heliáš se nachází Heliašská propast, která má hloubku asi 40 metrů a celkovou délku okolo 100 metrů. Tato rozsedlino-řítivá jeskyně vznikla v odolných druhohorních vápencích tzv. chočského příkrovu. Heliašská propast veřejnosti přístupná není, v roce 1995 byla vyhlášena za přírodní památku.

Obdivujeme okolní vrchy i doslova letecké výhledy do doliny pod námi, před nosem se nám otevřou i výhledy na Liptovskou Maru a k Nízkým Tatrám. A pohled je to svým způsobem neveselý, vidíme černou hráz mraků, která se k nám sune právě od Nízkých Tater. V sedle Rovne (1 035 m) opouštíme pohodlnou lesní cestu a po lesním chodníku začínáme stoupat k dalšímu dnešnímu cíli - vrchu Pravnáč (1 206 m).

Oproti návštěvě před asi šesti lety tady znatelně ubylo stromů, trávou zarůstající paseky jsou němým svědkem masivního kácení. Kousek pod vrcholem Pravnáče vidím vodní stěnu, jak si to míří přes Liptovskou Maru naším směrem. Tak doufám, že nás to štrejchne jen tak trochu… Na vrcholu skalnatého Pravnáče, dnes zcela bezlesého, stojí dřevěný kříž, rozcestník a schránka s vrcholovou knihou. Vychutnáváme si výhledů na blízké vrchy Čerenová a Prosečné (1 372 m), Západní Tatry i Skorušinské vrchy jsou skryty v mracích.

Děláme vrcholové foto, když tu vodní stěna dorazila. No, neštrejchlo nás to jen tak trochu, ale fest… Ani nestíháme včas nasadit nepropro bundy. Navíc hřmí, takže z ochrany podvrcholové skalky rychle mažeme dolů, piknik na Pravnáči za úžasných výhledů k Liptovskému hradu a Velkému Choči dnes tedy dělat nebudeme.

Liptovská Anna, Sedlo pod Kráľovou

Jak rychle déšť přišel, tak rychle i odešel. Nejsme ještě ani v sedýlku pod Pravnáčem, když se z dešťové clony vynoří Velký Choč a zakrátko vysvitne i sluníčko. Dokonce vidíme i duhu v dolině po pravici. Škoda, že jsme nevzali krompáč a lopatu, abychom vykopali poklad, který se přece skrývá pod každou duhou…

Opět obdivujeme majestátný Velký Choč, ale naše cesta se stáčí doleva a přivádí nás do lesa. Následuje prudký sestup do Liptovské Anny, spád nám nedá vydechnout ani chvíli. Obdivujeme krásný vzrostlý les i mohutná vápencová skaliska na úbočí Pravnáče. A opět svítí sluníčko. Asi s námi hraje na schovávanou…

Sešup to byl opravdu hodně strmý, přesto nás "zakrátko" vítá ústí Anenské doliny a obec Liptovská Anna (660 m), o níž první písemná zmínka je datována do roku 1352 (1396?) jako Senth Anna. Obec samotná, která byla zemanskou osadou patřící pod Liptovský hrad, asi není častým cílem turistů, je zde ale jedna zajímavost, za kterou se sem vyplatí vyrazit. A tou je dřevěná zvonice a kostel z poloviny 18. století. Ty sice vyhořely v roce 1805 a dnešní zvonice je jen rekonstrukcí té původní, světlo světa uzřela v roce 1998, přesto je to cíl zajímavý. Z kostela se dochovaly jen obvodové zdi s hezkou vstupní brankou. No však nakonec, zajeďte si tam sami a uvidíte.

V obci není ani živáčka, opět se sunou černé mraky. Přestože právě jede autobus do Liptovské Teplé, vydáváme se dále po svých. Za první zákrutou nás ale opět přepadává déšť. Bez varování. Obvykle spadnou první kapky a pak se rozprší, nyní nás ale doslova převálcovala vodní stěna. Bez sebemenšího varování. Rychle vytahujeme bundy a vracíme se pod střechu, na autobusovou zastávku, ve které přečkáváme tu nejhorší spoušť. Je docela chladno, na srpen v době globálně globálního oteplalismu.

Hříšné myšlenky na zkrácení a na návrat autobusem ale rychle zavrhujeme a po dešti, kdy se po cestách valily potoky vody, pokračujeme dále. Obcí až na rozcestí Bukovina, roľnícka usadlosť (610 m) a z něj po rozblácené cestě dolinou Sestrč směr Malatiná. Asi po dvou kilometrech se blížíme k rozcestí, na kterém musíme odbočit vlevo a vzhůru. Nejsem si jist, zda-li je odbočka značená, musíme dávat pořádného majzla, abychom neodbočili špatně.

Povedlo se, odbočka je tady a my můžeme opět stoupat. Je znát, že mnoho turistů tudy nechodí, pěšina není moc prošláplá. Až v lese na svážnici je cesta pohodlnější, ale strmější. Míjíme krásný porost hnojníku obecného (Coprinus comatus), statné a chutné houby, která je navíc považována za houbu léčivou s bohatým obsahem bioaktivních látek, které mají protirakovinné, antioxidační, hypoglykemické a antibakteriální účinky. V lidové medicíně se využívalo hnojníku obecného například k léčbě hemoroidů nebo ke snižování hladiny cukru v krvi.

Opět vycházíme na louky a na hřeben nad obcí Kalameny, ze kterého se nám otevírají fantastické výhledy k Velké Fatře a Nízkým Tatrám. Opravdu krásný kout slovenské přírody. Ještě nás čeká krátké stoupání k rozcestí Sedlo pod Kráľovou (780 m), kde si na lavičce krátce odfoukneme a řešíme dilema, zda-li ještě odbočit na Liptovský hrad, nejvýše položený hrad na Slovensku, a nebo pokračovat rovnou do obce Kalameny.

Já na Liptovském hradě byl již několikrát, takže rozhodnutí nechávám na nerozhodnou Michalku. Nakonec, společně, usuzujeme, že jsme již toho našlapali docela dost, že ještě nějaký kilometřík máme před sebou a čeká nás i cesta domů. A třeba i koupání v Kalamenech v "kaluži" u vývěru s termální vodou. Liptovský hrad si tak necháváme pro příští výpravu, protože do Chočských vrchů se chceme vrátit. Už nyní máme naplánován další úžasný okruh.

Kalameny, Lúčanský vodopád a Lúčky-Kúpele

Za výhledů k Nízkým Tatrám, ze kterých se po vydatném dešti odpařují mraky vody, sestupujeme po okraji lesa do obce Kalameny. Nakrátko na nás vykoukne Velký Choč, jenž se znatelně přiblížil. Alespoň ve srovnání s výhledy z Pravnáče. Na okraji obce Kalameny, na rozcestí Kalameny, jazierko (579 m) nás ale čeká překvapení. Kaluž již není kaluží, ale kamenem vyloženým koupalištěm s parkovištěm a snad i tábořištěm. A lidí je tady jako opic. No nedivím se, v nedaleké Bešeňové již nevědí, co by si řekli za vstupné. Je znát, že je řada lidí, kteří přemrštěné částky v Bešeňové již nejsou ochotni akceptovat.

Míše se do koupání tady moc nechce. Ani se nedivím, také nemám rád davy lidí. A tady je to opravdu dav. No nic, necháme to na jindy a mimo prázdniny, třeba tady bude větší klid. Škoda, voda je tady opravdu úžasná a docela teplá. Tak alespoň prstíček ohřejeme a hned zase půjdeme…

Nyní nás čeká šlapání obcí, vopruz po asfaltu. Uděláme alespoň zastávku v místní sámošce, po nanukové tečce se Michalce nálada zlepšuje hned o dva stupně. I nějaká ta svačinka a vychlazené pití přijdou vhod. Z rozcestí pod Kalameny šlapeme vpravo do kopečka do obce Lúčky, kde nás čeká poslední zastávka a nanejvýš zajímavý cíl - Lúčanský vodopád, nejvydatnější vodopád v Chočských vrších. A vodopád uprostřed obce asi nikde jinde na Slovensku již nenajdete. I když možná že Hrhovský vodopád na okraji obce Hrhov ve Slovenském ráji by toto přirovnání také snesl.

13metrový Lúčanský vodopád (584 m), národní přírodní památku, téměř nepoznávám. Břehy jezírka jsou vybetonovány a upraveny, jezírko pod vodopádem dnes slouží jako přírodní koupaliště. Upravené lavice pro slunící se rekreanty, opět velké množství lidí. Uděláme pár fotek, vystoupáme po schodech ke kostelu a dojdeme zbývající metry k autu, které jsme nechali v lázních před čtyřmi dny.

4denní putování Chočskými vrchy definitivně končí. Myslím, že můžeme být spokojeni, protože naplánovanou trasu v délce více než 70 kilometrů a s řádným převýšením asi 3 kilometry jsme zvládli a Chočské vrchy se ukázaly býti nanejvýš zajímavým pohořím. Navíc jsme, přestože byl srpen, nepotkali ani jednoho trekera! A medvědy jsme také nepotkali. Ani medvědí chlup…

• Trasa treku (jen orientačně) na turistické mapě
• Předchozí (3.) část článku
• 1. část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie