Mokrá planina, Plav, Visitor a Zeletin - hory Černé Hory

Černá Hora (3), pohoří Mokrá planina, Plav, Visitor a Zeletin

Večer zůstáváme u jezera sami. Skupinka, kterou jsme potkali, se vydala na cestu zpět do údolí. Na doporučení se rozhodneme přenocovat v chatce na blízké louce. Očekáváme totiž noční déšť. Před spaním slyšíme podezřelé zvuky a pak v rohu chatky spatříme myš nebo plcha. Raději věšíme sáčky s potravinami na hřebíky zatlučené ve výšce a bavíme se při tom na téma skákajících hlodavců.

Pondělí 3. července - zamračený Visitor

Probouzíme se za bubnování deště do střechy. Krátké vyběhnutí ven navíc ukáže, jaká je zima. Vracíme se tedy do spacáků a čekáme, jak se bude počasí vyvíjet. Naštěstí máme do plánovaného odjezdu domů velkou rezervu, a tak můžeme odpočívat klidně celý den.

Odpoledne to venku začíná vypadat o něco lépe a občas dokonce na chvíli přestane pršet. Zvažujeme, jestli to má ještě cenu, ale nakonec krátce před čtvrtou hodinou vyrážíme. Nad chatkou doplňujeme vodu a po krátkém stoupání k salaši Mramorje pokračujeme do sedla pod Glavou a dál na jih do dalšího sedla. Tam začíná být terén velmi složitý a jsou tu patrné zbytky předchozího osídlení.

Čtěte také: Minulá část článku Černá Hora 2017

Chtěli jsme pokračovat na západ po cestě na salaš Ravna. Ačkoliv si vzpomínám, že jsem tu cestu viděl i na fotomapě, její začátek nenacházíme a stráň, kudy by podle nás měla vést, se nám nezdá schůdná. Vyrážíme tedy jinudy - zhruba na jih se snahou o co nejmenší stoupání. Námi zvolené údolí však brzy začíná stoupat hodně a stává se obtížně schůdným. Opouštíme ho tedy a pak pokračujeme po stráni zhruba jihovýchodním směrem k sedlu, které v dálce vidíme.

Kolem nás se převalují mraky, je vlhko a chladno. Davida zlákají díry ve skále na druhé straně údolí, a tak se od nás odpojuje. Díky tomu jako jediný z nás spatří Plav a Plavské jezero z výšky. Čekáme na něj v sedle pod Maja e Ljugu i Bros, kde silně fouká.

Je nám zima, a tak jsme rádi, když David dorazí a můžeme společně vyrazit dál. Držíme se pěšiny a sledujeme i navigaci, abychom nešli špatným směrem. Sestupujeme k malému jezírku, kde už konečně nefouká. Všude to krásně kvete a ve valících se mracích vypadají barvy zase trochu jinak. V malém sedle nad jezerem se stezka dělí. V mapě máme pouze pěšinu vedoucí šikmo dolů k nějaké salaši.

Nechceme ztrácet výšku, a tak se rozhodujeme věřit té druhé, která vede po vrstevnici. Není to špatná volba - stezka nás krásným zalesněným svahem pohodlně přivádí až na místo, kde podle mapy začíná asi půlkilometrový chodník, který navíc považujeme za silnici, protože mnohé OSM renderery tak chodníky vykreslují.

Na místě pochopitelně žádná silnice ani chodník není, pěšina však tudy pokračuje, i když je trochu zarostlejší. Přivádí nás až na cestu, po které jsme chtěli původně jít, ale nenašli jsme ji. Pohodlně nás přivádí na salaš Ravna, kde stavíme stany, rozvěšujeme promočené věci po stromech a vzhledem k chladu brzy zalézáme do spacáků.

Úterý 4. července - přes Kacuber do srdce Zeletinu

Probouzíme se do nádherného rána. Snažíme se usušit mokré věci a při tom si užíváme nádherné výhledy na Prokletije. Po sbalení a navěšení dosud neusušených věcí na batohy vyrážíme řídkým borovým lesem na vrch Kacuber. Cestou několikrát vidíme turistickou značku. Nahoře se nám otevírají další výhledy a začíná být horko. Stezka nepokračuje po hřebeni, ale po jižní stráni. Od Visitorského jezera jsme nenarazili na pramen, a tak se začínáme shánět po vodě. Když procházíme blízko místa, kde by podle mapy měla být, dáváme si pauzu a jdeme ji hledat.

Mnohem lepší příležitost k doplnění lahví nakonec nacházíme, až když pokračujeme v cestě. O několik set metrů dál po sporadicky značené trase překračujeme hadici. Zkušeně nacházíme spoj a plníme jednu lahev za druhou. Pak hbitě překonáváme nedaleké sedlo, loučíme se s výhledy na Prokletije a pokračujeme k opuštěné salaši Duljov obklopené rozkvetlými loukami.

Po obědě a dosušení věcí nacházíme s pomocí navigace pěšinu, která nás lesem přivádí až do sedla Misa. Je odtud vidět cesta do sedla Čakor, kterou jsme šli před šesti dny. Ani se nezdá tak daleko. Zdejší jezírko je podle očekávání spíš louží, a tak se žádné osvěžení nekoná. Místo toho jdeme dál pohodlnou lesní pěšinou do sedla Drekina Kosa a pak přes kopec do sedla pod Golešem, které uznáváme jako místo vhodné pro přenocování.

Středa 5. července - přes Govedak do Andrijevici

Vyrážíme krátce po deváté, ale kousek od nocoviště děláme pauzu u pramene. Dál stoupáme suťoviskem do sedla Rogovi. Pěšina je dost zarostlá a stromy je v tom svahu místy obtížné obcházet. Ze sedla stezka klesá někam na sever, a tak ji necháme být a vydáme se po hřebeni směrem na Goveđak. Nejdřív jdeme řídnoucím lesem, který následně ustupuje loukám plným barevných květů.

Na vrcholu potkáváme skupinu původem místních turistů, kteří se sem vracejí, i když už v Černé Hoře nežijí. Rozhlížíme se po údolí řeky Lim a po protější stráni, která je celá posetá domky, a po krátkém odpočinku zahajujeme sestup. Stráně jsou opět rozkvetlé jako v Oblivionu. Obědváme u bahnitého jezírka plného pulců obklopeného krásnou horskou přírodou. Stále se nacházíme ve výšce 1 800 m n. m. Je nám ale jasné, že se to brzy změní.

A vskutku - několik set metrů od jezírka vstupujeme do lesa, a když o hodinu a čtvrt později odpočíváme v sedle Previja, horská květena je ta tam. V mapě vyznačená cesta na severovýchod v terénu vidět není, a tak sestupujeme lesem zhruba tudy, kudy by podle navigace měla vést.

Brzy narazíme na širokou cestu, po které jdeme do osady Begar. Tam využíváme upraveného zdroje pitné vody nejen pro doplnění zásob, ale i k vítanému osvěžení, neboť je hrozné horko. Kousek dál volíme na křižovatce špatnou cestu a končíme v nějakých oplocených loukách. Zvládáme se odtud ale vymotat bez nutnosti návratu a už bez dalších zádrhelů dojdeme na kraj Andrijevici.

Nikde cestou jsme však neviděli žádné místo vhodné ke stanování. Spát v hotelu jsme nechtěli, a tak nezbývalo, než se někoho zeptat. David s Míšou sebrali odvahu a oslovili paní v zahradě jednoho domku. Měla pozemek na svahu, kde by stany postavit nešlo, ale dovedla nás o pár set metrů dál do zahrady u jiného domu, která byla krásně rovná a byl tam i vodovod.

Čtvrtek 6. července - Biogradsko jezero a Mojkovac

Vstáváme brzy, abychom stihli ranní autobus. David ještě zaběhne k našim hostitelům s malým finančním poděkováním a už šlapeme do centra. Zastávka je přímo před hotelem Komovi s parčíkem a osvětlenými vodotrysky. Za chvíli přijíždí klimatizovaný mikrobus, do kterého se naštěstí v pohodě vejdeme. Gimli kupuje jízdenky a domlouvá možnost výstupu u odbočky na Biogradsko jezero.

Řidič autobusu vykazoval sympatický vztah k pravidlům silničního provozu. Značky omezující rychlost okázale ignoroval a jel tak nějak na pohodu. Až u jedné "padesátky" najednou zpomalil na předpisovou rychlost a dokonce se poprvé za cestu připoutal. Vzápětí vyšla najevo příčina takového chování - za zatáčkou byla policejní hlídka. Pokynutím pozdravil policisty u auta a vzápětí si opět rozepnul pás. Na dalších omezeních rychlosti pak už zase nezpomaloval. Nebyla to však náhoda - celý scénář se zpomalením a zapnutím pásu po dobu průjezdu okolo policejní hlídky se během cesty ještě jednou opakoval.

Vystupujeme u odbočky na Biogradsko jezero. Chvíli pozorujeme raka v řece Tara a pak vyrážíme k jezeru. Stoupání po asfaltce je úmorně nudné a navíc kolem nás občas jezdí auta, na což nejsme z vandrování zvyklí. Po hodině přicházíme k jezeru. Ukazuje se, že se nachází v tom nejhorším stupni objevní turisty - vede k němu silnice, je tam parkoviště, infotabule, osvětlení a obchody s kýčovitými suvenýry, ale stánek se zmrzlinou nebo jiné občerstvení chybí. Prostě všechna negativa turisticky navštěvovaných míst bez těch několika málo pozitiv.

Obcházíme jezero dokola a pořád někoho potkáváme. Po návštěvách všech předešlých jezer jsem si nemyslel, že tady bude tolik lidí. Spolu s dřevěnými chodníčky místy se zábradlím to na mě dělá dojem, jako bych byl na Šumavě. Biogradsko jezero mohlo stát za návštěvu před lety, než se stalo hojně navštěvovaným a propagovaným turistickým cílem. Doufám, že jeho osud nepotká i Hridsko nebo Visitorsko jezero.

Od jezera stoupáme skoro dvě hodiny do sedla Laništa. Je horko, a tak odpočíváme a osvěžujeme se u potůčku, který vede přes cestu. Další dvě hodiny nám trvá sestup. Celou dobu se těšíme, jak se u Mojkovace osvěžíme v řece. Kousek před Mojkovacem kvůli tomu scházíme ze značené cesty. Když konečně přicházíme k vodě, nevidíme žádné vhodné místo ke koupání.

Pokračujeme tedy po pěšině směrem k městu. Když už se pomalu vzdávám naděje na nalezení příhodného místa, přijdeme k železničnímu mostu, za kterým nacházíme přímo ideální koupací místo. Voda dostatečně hluboká nejen na plavání, ale i na skákání z přilehlé skály, proud, proti kterému se dá zkoušet plavat nebo se jen tak nechat unášet a spousta krásně barevných kamenů. Voda navíc není zdaleka tak studená, jak by se od horské řeky dalo čekat.

Dovádíme tam přes hodinu, než se rozhodneme vyrazit do města. Večeříme v pekárně, kde mají i čevapčiči, a nakupujeme zásoby na cestu. Gimli s Míšou se vracejí za město na rovný plácek pod železničním náspem kousek od koupacího místa, který jsme vybrali pro poslední nocleh v Černé Hoře. Já s Ráďou a Davidem jdeme ještě na pivko - první a zároveň poslední příležitost během vandru dát si točené Nikšičko. Z města vyrážíme až po setmění, stan tak stavíme za svitu čelovek. Naplno si uvědomujeme, že je to poslední večer v Černé Hoře. Vůbec se nám odsud nechce.

Pátek 7. července - z Mojkovace do Bělehradu

Po snídani se s Davidem jdeme ještě vykoupat, ale voda je mnohem studenější než včera, tak je to jen takové rychlé svlažení. Na nádraží to máme asi půl kilometru, a tak nevyrážíme s velkou časovou rezervou. Stejně tam ale čekáme, protože vlak samozřejmě nepřijíždí včas. Pokoušíme se koupit jízdenky, ale jediná osoba v železničářské uniformě gestikuluje směrem ke kolejím. Usuzujeme, že jízdenky se prodávají ve vlaku, a čekáme na jeho příjezd.

V čase podle jízdního řádu žádný vlak nepřijíždí. O chvíli později přijíždí dlouhý vlak, ovšem z opačného směru, než potřebujeme. Čekáme tedy dále. Asi za čtvrt hodiny přijíždí další vlak z téhož směru. Osoba z nádraží vyhání všechny čekající na nástupiště. Snažíme se namítat, že jedeme do Bělehradu, kam tento vlak určitě nemíří, ale stále gestikuluje rukama a říká něco, z čehož pochytíme jen: "Voz nečeká!"

Vzápětí však pochopíme, když z opačného směru konečně přijíždí náš vlak. Tady si evidentně nehrají na žádné "Nevstupujte do kolejiště před zastavením vlaku." Naopak naženou lidi mezi koleje, aby vlaky mohly zastavit vedle sebe. Máme několikahodinovou rezervu, tak nás drobné zpoždění nerozhodí a v klidu usedáme do klimatizovaného kupé. Jedeme po krásné horské trati, na které nás čeká většina z celkových 254 tunelů. Kolem kupé opakovaně prochází osoba, kterou identifikujeme jako průvodčí. Zjevně však s námi nechce mluvit, protože vždy od dvířek rychle zmizí.

Na území Černé Hory jedeme ještě rozumnou rychlostí, v Srbsku se však jízda razantně zpomalí a na většině úseků jedeme jen 30 km/h. Srbští průvodčí se už shánějí po našich jízdenkách. Samozřejmě nehovoří anglicky, ale snažíme se jim vysvětlit, odkud jedeme. Komunikaci usnadňuje přítomnost celníků, průvodčí si nás ale stejně nechávají na konec, až zkontrolují zbytek vlaku.

Ukazuje se, že nejsou schopni nám prodat mezinárodní jízdenku, a tak vypisují lístek aspoň na cestu z první srbské zastávky. Ukáží nám cenu v dinárech, které skoro žádné nemáme. Po převedení na eura to vychází asi na 8,5 € na osobu. Dáváme jim padesátieurovku (je nás 5), ať si to nějak přeberou a zbytek si nechají. Aspoň už máme jízdenky.

Během dne vlak najednou zastaví a dlouho se nehýbe. Dozvídáme se, že došlo k poruše lokomotivy protijedoucího vlaku, který blokuje jednokolejnou trať. Přistavení náhradní lokomotivy trvá několik hodin a možnost, že nestihneme přestup v Bělehradu, se stává reálnou. Ve Valjevu ještě naděje zcela nevyhasla, ale dál se postup ještě zpomaluje. Trať je v rekonstrukci a jsou vypnutá přejezdová zabezpečovací zařízení. Před každým železničním přejezdem tak vlak zastavuje, aby krátce zatroubil a opět se rozjel. Cesta do Lajkovace tak trvá celou věčnost. Tam přesedáme na náhradní autobusovou dopravu, ale ani ta nás už nezachrání. Do Bělehradu přijíždíme asi půl hodiny po odjezdu nočního vlaku na Budapešť.

Chceme si nechat vrátit peníze za lehátkové místenky do vlaku, který nám ujel. Jdeme k jediné otevřené přepážce na nádraží, která má číslo 12. Nepříjemná paní nás vyhazuje s tím, že musíme na přepážku 2. Za ní nikdo není, ale svítí se tam, tak si říkáme, že třeba někdo přijde. Za chvíli přichází o poznání příjemnější pán, který má pochopení. Zjevně nejsme ani zdaleka první v této situaci. Nabízí nocleh v nedalekém hotelu Slavija a odjezd ranním vlakem, vše je prý ale třeba vyřídit na přepážce 12.

Když ho informujeme o našem pokusu o řešení na této přepážce, doprovodí nás tam a přesvědčí nepříjemnou paní, aby nám pomohla. Ukazuje se, že je problém v našich jízdenkách. Nejsou totiž mezinárodní, a tak nemáme nárok na nic. Po vysvětlení a několika telefonátech nám vypisuje nové jízdenky z poslední Černohorské stanice na trase. Nocleh tedy nakonec bude. O vrácení peněz si však prý musíme požádat v Maďarsku, když jsme je koupili tam.

Vyřizování trvalo dlouho a do odjezdu ranního vlaku do Budapešti zbývá jen něco přes 8 hodin. Vyrážíme tedy do hotelu Slavija, který se nachází asi kilometr od nádraží. Je poněkud zanedbaný, ale na krátkou noc postačí a z okna je vidět kupole chrámu svatého Sávy.

Sobota 8. července - přes Budapešť domů

Vstáváme v šest, abychom stihli vlak a snídani cestou. Nákup v pekařství lehce komplikují popisky zboží pouze v cyrilici - chvíli trvá přesvědčit prodavačku, aby několik vybraných nápisů nahlas přečetla, čímž se z nesrozumitelných náplní stávají zcela zřejmé višnja, malina, puding. Pak už je výběr pečiva hračkou a i platbu kartou se nakonec daří realizovat.

Na nádraží marně hledáme náš vlak. Na všech kolejích stojí pouze příměstské elektrické jednotky a žádná z nich podle popisu nemíří do Budapešti. Až několik minut před pravidelným odjezdem nás na nástupišti postávající železničář po dotazu pošle do jednoho z příměstských vlaků s cílem Subotica.

Následuje několikahodinová a na většině úseků neuvěřitelně pomalá jízda na tvrdých sedačkách. Jet půl hodiny dlouhý úsek bez jediné zatáčky je vskutku ubíjející. Kus před Suboticou musíme přestoupit do autobusu, neboť trať před námi prý blokuje rozbitý vlak. Aspoň můžeme doufat, že zbytek cesty absolvujeme v normálních vagónech. Nějací cizinci se ptají, jak víme, že máme z vlaku vystoupit, a stejně jako předchozí den se diví, že o výluce průvodčí neinformuje.

V Subotici se ještě zdržíme kvůli hraniční kontrole, a pak už frčíme na Budapešť. Tam se Míša pokouší vrátit nevyužité lehátkové místenky, ale prý jsme to měli udělat v Bělehradu. Kupujeme jízdenky s lehátkovými místenkami a těšíme se na snad konečně rychlejší jízdu. U Ostřihomi jdu spát a probouzí mě až klepání na kupé u Prahy, kam nakonec přijíždíme o 15 hodin později, než jsme plánovali.

• Mapa: Absolvovaná hřebenová trasa v horách Černé Hory