Aconcagua (6 961 m), výstup na nejvyšší horu Jižní Ameriky

Aconcagua (6 961 m) - expedice na nejvyšší horu And a Jižní Ameriky

Rozepisovat se o tom, že Aconcagua s výškou téměř sedm tisíc metrů je nejvyšší horou nejdelšího pohoří světa – And a zároveň nejvyšší horou celého amerického kontinentu, by bylo nošením dříví do lesa. Přestože Aconcagua (6 959 m) je horou po technické stránce snadno dostupnou, svou výškou, značně dlouhým přístupem a zejména špatnými klimatickými podmínkami s pověstným "Viento Blancem" je horou těžkou! Mnozí si to nepřipouští, ale na tuto skutečnost mohou těžce doplatit. Naše expedice si vše plně uvědomovala, promyšleně volila veškeré kroky včetně nutných aklimatizačních výstupů a přece…

Dvanáct hodin letu nad Atlantikem, Brazílií, Urugvaí a částí Argentiny proměnily u některých pasažérů kotníky v kulaté "papuče". Ráno jsme již v hlavním městě Argentiny – Buenos Aires. Přesun taxíkem na centrální autobusové nádraží a opět cestování. Tentokrát na cestě napříč Argentinou od východu na západ do Mendozy. Problém to není, jen si vybrat z řady autobusových společností. Dvanáct hodin v luxusním buse, s večeří a snídaní.

Mendoza nás vítá subtropickým vedrem. Dostávám nejprve rýmu a později nepříjemný kašel. Nezabírá nic a tak musím čekat týdny než vše ustoupí. V Mendoze vyřizujeme nezbytné formality k povolení výstupu na vrchol. Samozřejmě bez peněz se to neobejde. Spíme v centru města v soukromém činžovním penziónku za neuvěřitelně nízký peníz. Večer baštíme řízek Lomo v domnění, že máme specialitu z lamy. Mýlka! Máme hovězí, vždyť Argentina je největším producentem a vývozcem hovězího na světě.

Na druhý den se vyvážíme busem s horou zavazadel k Andám. Až do výšky 2 700 m do sedla Puente de Inca, známému místu, které patřilo Inkům a proslulo travertinovým mostem s teplými prameny, ve kterých se dá koupat. Ne. Jen "bahnit" a vyhřívat se. Ale i to je příjemné zpestření.

Nám nezbývá než vyřídit nosiče – resp. muly. Několik společností nabízí své služby transportu zavazadel až do základního tábora Mulaz, přesahující výšku čtyři tisíce metrů. Musíme se rozhodnout, které věci necháme v Puntě v depozitu, které pošleme po mulách a které si sami poneseme. Nastává přebalování a nekonečné rozhodování. Nakonec stejně neseme nejvíc my sami! Takže stany, část oblečení a stravu na čtyři dny sebou. Registrace, úhrada hory a můžeme konečně vyrazit.

Výstup začíná!

Přestože nám část zavazadel nesou muly, máme toho na zádech dost a dost. Vždyť cestou podnikneme jeden aklimatizační výstup z postupového tábora Confulencia (3 400 m) do tábora Franca (4 300 m), kde se dostaneme přímo pod jižní stěny Aconcaguy. Proto si neseme sami stany, kompletní výbavu a samozřejmě jídlo.

Confulencia

Náš postupový tábor. Je zde mumraj. Překládání věcí a materiálu, jedni přicházejí, druzí jsou na odchodu do základního tábora, jiní jako my se připravují na výstup o tisíc metrů výše pod stěny Aconcaguy. Zdá se mi, že stoupání je nekonečné. Možná proto, že začínám mít problémy s výškou. Ve čtyřech tisících jsem byl nesčetněkrát, ale aby mi bylo špatně a večer dostal zimnici… Nějak nejsem ve své kůži! Nicméně fotím a udiveně pozoruji kolmé srázy stěn, jedněch z největších na světě.

Slyšíme, ale i vidíme že, v nepravidelných intervalech padají sněhové nebo kamenné laviny. My jsme ale v bezpečí. Unaveni odpočíváme ve stanu. Zítra to bude lehčí, sestup dolů, opět na Confulenciu. Fotografové a kameramani to mají vždy o mnoho těžší. Obtěžkáni fotoaparáty, nádobíčkem a kamerou, k tomu kilogramy navíc, neustále zastavování, hledání motivů, dohánění kamarádů, nesčetné zvedání batohů a ukládání aparátů a pořád a pořád dokola.

Dolina Horcones

Dolina Horcones je turistická. Široké dno, štěrk a písek, kolony horolezců a mul nesoucích zavazadla skýtají fotogenické motivy lahodící oku fotografa. Po pravé straně se neustále vyjímají masívy Aconcaguy. Tuto horu prakticky obcházíme, abychom se po devíti hodinách pochodu ve vedru 40 ^oC, brodech několika potoků dostali opět o 1000 m výše do základního tábora Plaza de Mulas. Mekka všech horolezců směřujících za svým cílem. Stavíme stany a pozorujeme to nepřehledné hemžení mul, nosičů, pracovníků tábora, prostě všech. Je zde vše. Místo pro přistání vrtulníku, hospůdky, sprchy, polní nemocnice, toalety… Prostě vše. Ale za dolary! Nám tedy postačí naše strava "pytlíčková".

A počasí nám přeje. Jeden den oblačno, druhý den jasno. Vytváříme si jakýsi fiktivní jízdní řád počasí, kdy je pěkně a kdy škaredě a mneme si ruce, že to můžeme vyjít. Dalším aklimatizačním výstupem musí být výstup na vrchol Catedral 5 300 m. Momentálně tam nikdo nechodí, a tak měníme plán a aklimatizaci provedeme přímo v masívu Aconcaguy na postupových táborech. Je jasno, teplo a my se tentokrát polehku "šplháme" nad tábor Canada do výšky 5 200 m, abychom opět poté sestoupili o tisíc metrů níž, do základního tábora Mulaz.

Jsme už dost vysoko, vidíme na nekonečné hřebeny And pokryté ledovci a tam dole barevně laděné, mnohdy načervenalé, téměř suché, široké a hluboké doliny. Focení nemá konce. Pokud je jasno, večery v táboře jsou pro všechny divadlem. Od 20.30 do 21 hod se rozzáří západní stěna Aconcaguy nebývalým světlem zapadajícího Slunce. Železo a magnezit odráží červenou barvou a stěna doslova hoří. S přibývajícími minutami hora téměř plápolá, až je pohlcena již temnou oblohou s rozzářenými hvězdami. Je to nezapomenutelná scenérie!

Viento Blanco!

V sedm ráno všechny bu-díme. Opět "divadlo" ale pro nás dole, ne pro ty, kteří jsou možná nahoře v posledním táboře a připravují se na závěreč-ný útok. Je jasno a nad vrcholem vidíme děsivé Viento Blanco. Aconcagua je známá tímto úkazem, kdy se z nedalekého Tichého oceánu na jedné straně And vypařuje obrovská vodní masa.

Na druhé straně And sálá horký vzduch z pamp a vše se sráží nad nejvyšší Aconcagou. Dochází k podobnému úkazu jako u tornád. Mraky se doslova kumulují kolem vrcholu, rotují obrovskou rychlostí a viditelně přitahují okolní mraky, mráčky, které jsou na obloze. Děsivý kolotoč může trvat hodiny i dny. Rychlost mrazivého větru uvnitř vysoko převyšuje 100 km/h a pokud uvíznete v Blancu, nezbývá než čekat a bojovat se sebou samým, proti krutému mrazu a nemilosrdné vichřici.

V devět je po Blancu. Začíná se oteplovat a my s plnou polní vyrážíme. Bereme věci na minimálně 5 až 6 dní. Co kdyby nás potkalo špatné počasí a my uvízli ve výškách. Postupujeme pomalu. Plné batohy
nás doslova přibíjejí k zemi a slunce je nemilosrdné. Doslova nás spaluje. Počasí se zdá opět klidné a stabilní. Na obloze ani mráček, takřka bezvětří. Míjíme první tábor Canada, kde stejně není moc stanů a většina volí taktiku dojít do druhého tábora na Nido Condores (5 400 m). Je to pěkná rovná náhorní plošina, odtud je vidět zřetelně další výstupovou cestu do tábora č. 3 na Berlín.

Mám už značné problémy se silnou rýmou a kašlem. Nepomáhá kodein, nepomáhá nic. Večer máme jiné divadlo. Měsíc, velký jako míč, vychází při potemnělém západu a má nedefinovanou stříbřitě-zlatou barvu. Vše má tajemnou atmosféru. Spokojeně jdeme spát. Žádné problémy. Jsme sice unaveni, ale to v takových výškách bývá běžné. Ráno je silně větrno, ale jasno. Na Berlín stoupáme strmým svahem, viditelnou pěšinou. Jde to všechno pomalu, dvacet, dvacet pět nebo třicet kroků a odpočinek. Začíná být pěkná zima a sílí vítr. Dává znamení, že jsme ve výškách, nebo je to předzvěst, že přižene nějakou frontu?

Výška 5 600 metrů, bivak Berlín

Dostávám se do výšky asi 5 600 m k takovému malému převisu, kde tolik nefouká. Docházíme na vytoužený tábor Berlín. Postavit stany, pokud to v té větrné vichřici půjde, zalehnout a zítra vyrazit v 03.30 h. Tak zněl náš plán. Unaven u malé bivakovací boudy lehám na zem a odpočívám. Je to zde jak po boji. Plno různých odhozených věcí, odpočívající lidi, někteří totálně zmožení. Vidím láhve s pitím a tak po jedné sahám, že si dám doušek pro osvěžení. Jenže! Prskám vše z úst ven, rychle, co to jen jde. Vytahuji zbytek jonťáku, ať zapiji to svinstvo a zředím ten hlt petroleje. Začíná mi být příšerně špatně. Pavel mi podává desinfekci, Maloc, prášek, který desinfikuje žaludek. Jsem malátný a slabý, vše se semnou točí. Vítr sílí a já uléhám do spacího pytle se strachem, zda se z toho dostanu.

Začíná peklo

Kolem půlnoci začíná peklo. Sněží, vichřice dosahuje přes sto kilometrů a já s Mirkem držíme zády stan. Ven se vyjít nedá! Celou noc bdíme. V domluvených 03.30 h vykukuji ven. Jsme v tom! Zřetelně vidím v šeru Měsíce Viento Blanco. Výstup se neuskuteční, alespoň ne dnes. Sněží a sněží. Některé stany už nejsou, proměnily se v trosky. Kdo může, tak se stěhuje do bivakovací boudy. Sestup by byla sebevražda. Přečkáváme den. Ale i druhý, sněhu je už po kolena, venku – 15 °C, ve stanu - 10 °C. Tělo mi nepřijímá skoro nic, točí se mi hlava. Jen na petroleji Aconcaguu nevylezeš! Ale momentálně ji není schopen vylézt nikdo.

Někteří, kteří nebyli vybaveni na více dní se pokouší ve "skulinách" zlepšeného počasí sestoupit do dvojky. Třetí den se o to pokoušíme i já s Jirkou, který je již úplně mimo. A také s Helenou. Po 30 výškových metrech se rozhoduji pro okamžitý návrat. Běsnivý živel zesílil a sestup bychom nezvládli. Zabydlujeme se v bivakovací boudě, která se uvolnila. Je zima, navíc se mi protrhl zip u spacáku. Nohy zahřívám nad plynovým vařičem, aby mi neomrzly.

Nějakou dobu máme o práci postaráno. Roztápíme sníh (v těchto výškách není snadné rozpouštět sníh, trvá to věčnost). Dávám si instantní polévku a za dunění vichřice usínáme. Ráno je polojasno a sněhu habaděj. Využíváme lepšího počasí a sestupujeme. Mirek s Pavlem zůstávají, co kdyby zítra? Po několika hodinách se dostáváme do dvojky na Nido. Opět mlha, vítr a sníh. S problémem stavíme stan. Původní stan, který jsme zde nechali pro případ záchrany je totálně roztrhaný. Soukáme se tři do stanu pro dva, včetně batohů. Uléháme v domnění, že zítra konečně sejdeme dolů.

Je neustále mráz a v přepočtu na rychlost větru máme přes – 30 °C! Ráno jsme opět zklamáni. Sníh se dostal pod tropiko, do předsíňky, zasypal vše a je ho skoro metr. Okolní stany, které vydržely, jsou do poloviny zasypané. Není vidět skoro na krok, vítr lomcuje se stanem. My v něm opět roztápíme sníh, abychom dostali do sebe trošku polévky a nějaký ten keks. Jsme už opravdu unavení. Skoro týden v těchto výškách, bez pořádného jídla a dostatečného množství tekutin. Odpoledne musíme dojít asi do 200 m vzdálené záchranné boudy na okraji plošiny, kde by měla být stálá horská služba.

Helena jde se mnou, spíše se ve vichru prodíráme sněhem a vichrem. Zde zabloudit, tak za pár minut je po nás. Konečně jsme u stanice horské služby. Dostáváme pomoc ve formě horkých nápojů, čokolády, lékařské prohlídky. Oznamujeme, že na Berlínu jsou Mirek s Pavlem, jeden Američan a Argentinec. K večeru sestupují, po pás ve sněhu, Mirek s Pavlem. Jsou sám rampouch, ale živí! Pokoušeli se bivakovat a tak na čtyři hodiny vlezli, jen tak bez postavení, do stanu. Vlezli si do spacáku a čekali až se bílá tma rozptýlí. Zvládli to kluci na výbornou. Jsme už všichni po hromadě a živí!

Sestup

Ráno je jasno a větrno. Horská služba se rozhoduje pro sestup. Jirka s Helenou sestupují bez batohů za pomocí zachránců. V závěru jsou položeni na zdejší kanadské sáně a spouštěni až do základního tábora. Já se pomalu potácím a na focení není pomyšlení. Z jedné strany jsem rád, že po šesti dnech opouštím tuto výšku a toto pekelné počasí, z druhé strany jsem zklamán, že vše dopadlo jak dopadlo. Tolik dřiny, letět za kopcem až na druhou polokouli. A takový výsledek! No je to spravedlivé?! Je, i takové jsou hory!

Helena s Jirkou jsou po sestupu na Plaza Mulaz transportováni vrtulníkem do nemocnice, kde si poleželi čtyři dny. Cestou dolu jsme potkávali nové pokušitele Aconcaguy, kteří už v pěkném počasí plném sluníčka vystupují nahoru a dělají tu svou aklimatizaci. Potkáváme Pavla Hámora, slovenského přemožitele Everestu, který nás vítá mezi živými. Měli o nás strach. Scházím ke stanu do základního tábora. Opět balení, domlouvání mul a společné nemilosrdné rozhodnutí.

Nebereme stany, už toho máme po krk. Vše posíláme po mulách a nám nezbývá než jít nonstop až do Puente de Incy! I to jsme zvládli. Ve 22 hodin za svitu Měsíce a totálně zničený se odepisuji u vstupní brány do parku. Ochranáři parku mají přísnou evidenci, neproklouzne jim ani myš. Autem mě svážejí do hostelu, kde definitivně vše končí. Sprcha, večeře a konečně postel.