Město Zlaté Hory, hornické památky bánského města

Procházka za pamětihodnostmi

Krajina v okolí Zlatých Hor skrývá desítky pozoruhodných míst, které samy o sobě jsou vděčnými cíli procházek a túr. Na své si zde přijdou obdivovatelé přírodních i historických zajímavostí. Ať již se vydáme kterýmkoli směrem, vždy brzy narazíme na nějakou zajímavost.

Dnes se vydáváme na výlet ze zastávky dálkových autobusů Zlaté Hory poutní kostel. Pod zastávkou odbočuje lesní silnička, která nás dovede až k poutnímu kostelu. Zatímco v nížinách je již skoro jaro, tady ještě vládne tuhá zima. Slušně mrzne a sněhu je tak kolem dvaceti čísel. Místy je silnička zledovatělá, ale jde se přesto docela dobře a tak brzy dorazíme k Poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné.

Když Švédové koncem třicetileté války přitáhli také do Zlatých Hor, řada obyvatel města se snažila zachránit si holý život útěkem do okolních hlubokých lesů. Také žena místního řezníka, čekající potomka uprchla z města a ukryla se ve skalním výklenku na úbočí Příčného vrchu. Byla zde sice v bezpečí před Švédy, ale přišly na ni porodní bolesti. Prosila o pomoc Pannu Marii a brzy porodila zdravého chlapečka. Jako poděkování za tuto pomoc zde její syn nechal pověsit svatý obraz.

Již roku 1719 zde začali přicházet poutníci a sláva tohoto místa se brzy rozšířila nejen v okolí, ale i v nedalekém Polsku. Poutníci zde začali přicházet stále častěji, což si vynutilo postavení nejdříve kapličky a později, v roce 1841 také poutního kostela. Kolem stezky vedoucí z města byla vybudována křížová cesta a u chrámu upravena a posvěcena studánka s průzračnou vodou.

Ačkoliv II. světová válka na kostele nezanechala vážnějších škod, následující léta komunistické nadvlády se mu stala osudnými. V roce 1955 byl vydán zákaz pořádání bohoslužeb s odůvodněním, že se v okolí budou provádět důlní práce. Byl to však falešný důvod zakrývající komunistickou nenávist vůči církvi. Chrám tak brzy začal chátrat, čemuž značně přispívali i nenechavci a vandalové.

Roku 1973 přijela na místo komise a rozhodla o zboření kostela. Na jeho likvidaci byla povolána milice, která pod vedením StB kostel odstřelila. Až do konce 80. let zde byla jen holá plocha se zbytky zdiva. Ale brzy po převratu byl založen Výbor pro obnovu poutního místa. Za vydatné finanční pomoci věřících z ČR, Polska i Německa byl v roce 1995 postaven kostel nový.

Po prohlídce kostela se vracíme asi 200 metrů zpět na parkoviště a pod ním nacházíme krásně zdobenou Zázračnou studánku s pitnou vodou, která se jako jediná dochovala z původního poutního areálu. Zkoušíme její vodu která chutná skvěle.

Pak vystoupáme po červené značce na kopec Výr. Z rozcestí vidíme zajímavé skalisko, což bude asi ten Výr. Po modré značce klesáme dolů, na listí pokrytém vrstvou sněhu to docela slušně klouže. U cesty je další studánka "Nad Mírem", kde je i přístřešek pro unavené poutníky. Otevírají se zde pěkné výhledy na Zlaté Hory a kdyby byla lepší dohlednost, bylo by odtud vidět až do Polských nížin. U rozcestí je další dřevěný přístřešek, kde odpočívá skupina polských turistů.

Na Zámeckém vrchu najdeme v lesích zbytky kdysi jednoho z největších slezských hradů - Edelštejna. Měl lichoběžníkový půdorys o rozměrech 120 × 65 metrů. Pověst hovoří, že hrad zbudovali obři lidožrouti a podnikali z něj výpady do kraje. Po čase obři zmizeli neznámo kam. Ve skutečnosti byl ovšem postaven za účelem ochrany zdejších zlatorudných ložisek a vlastněn střídavě vratislavskými biskupy, opavskými knížaty a českými králi. Rok postavení hradu není znám, první zmínka je z roku 1281. V roce 1440 hrad vyhořel, ale definitivní konec mu přineslo dobytí Joštem z Rožmberka v roce 1467, který jej nechal rozbořit.

Jako malý kluk jsem prolezl trosky hradu a hledal zde poklad a zlato. Není zde asi ani dneska a tak po chvíli odpočinku pokračujeme dále. Modrá značka nás nutí sestupovat z hradu krkolomným chodníčkem, kde to na sněhu pěkně klouže. Proto raději dáváme přednost lesní cestě, která je sice delší, ale jistě mnohem pohodlnější. Na jejím začátku je lyžařská sjezdovka. Závidíme asi tříletému klučinovi, který ji právě začal sjíždět až máme chuť se svést taky. Jenže nemáme lyže po ruce a navíc bychom asi brzy skončili zarytí hlavou někde ve stromě.

Dole pod sjezdovkou jsou vidět opuštěné a zchátralé budovy dřívějších ubytoven, ale o kousek dále jsou vybudovány moderní objekty se zázemím areálu. Modrá značka se nám někde ztratila a tak míříme podle GPS navigace přímo k nádraží.

Natrefíme ještě na budovy léčebny Edel. Původně vodoléčebné lázně, postavené roku 1879 Dr. Anjelem byly později přeměněny na sanatorium. Pobývaly zde i známé osobnosti jako hudební skladatel Leoš Janáček, nebo spisovatel Franz Kafka. Dnes v tomto objektu sídlí dětská ozdravovna Edel. Malí pacienti se zde léčí s respiračními onemocněními. Při léčbě se kromě jiného využívá i speleoterapie využívající specifické mikroklima bývalých zlatorudných štol.

Od ozdravovny je to již jen kousek jak na vlakové nádraží, tak i do města na autobus, který nakonec zvolíme jako nejrozumnější prostředek k dopravení se domů. Dnešní procházka měří necelých 10 km, zdatnější turisté ji mohou libovolně rozšířit.

Zlaté Hory, turistická mapa