Velkofatranská magistrála, hřebenový přechod Velké Fatry

Hřebenovka Velké Fatry aneb Velkofatranská magistrála, Fatransko-turčanský Karpattrek (6)

Po předčasném nočním budíčku naordinovaném nově příchozími, se ráno jaksi nikomu nechce vstávat. Slunce je již poměrně vysoko nad obzorem, když vycházíme z útulny a necháváme vysušit spacáky. S nově příchozími pod vedením dobrovolného člena horské služby dáváme hlt borovičky a fernetu na seznámení i na zahřátí…

Fotím okolí, debatuji se spolunocležníky a s hrůzou zjišťuji, že je fůra hodin. Tak pozdě jsem ještě nevycházel, je již po desáté hodině! Miro, jenž nepoví to co neví, již stačil vše o Karpattreku vyzvonit. Od kolegy z horské, když zjistil na jakou štrapáci jsem se vydal, "fasuji" dva radlery. Ještě jednou díky, na Ostredku a na Malém Lysci přišly opravdu vhod.

Čtěte také: Trek z Kremnických vrchů na Velkou Fatru, Karpattrek (5)

Nakonec se naše seance rozchází. Hoši z Bratislavy spěchají na vlak, "noční šílenci" zase domů a já s Mirem na Krížnou. Sice již špekuloval něco o autobusu na Panské kolibě, nakonec ale se mnou vyráží alespoň na tu Krížnou. Poslední to pro něj vrchol, neboť na Krížné opět osiřím. Miro se vrací znaven domů, jde zpytovat svědomí a hlavně nepříliš valnou kondičku…

Krížna a Ostredok

Loučíme se s útulnou a krásným okolím a kolem symbolického hřbitova sestupujeme na rozcestí Kráľova studňa, pramen (1 325 m). U pramene pod Královou skálou doplňuji zásoby vody. Je potřeba, neboť to vypadá na pořádně teplý den. Sluníčko svítí a vydatně hřeje již nyní v dopoledních hodinách.

Po široké cestě a nápadném hřebeni, ze kterého k jihu vybíhá mohutná boční rozsocha s vrcholy Malá Krížna (1 319 m) a Japeň (1 154 m), které od východu ohraničují dolinu Bystrica, vcelku svižně nabíráme výšku. Míjíme řadu cyklistů, kteří využili cyklobusu jezdícího k Panské kolibě.

Na vršek Krížné to má být asi hodina, ale jsem tam citelně dříve. Fotím zařízení pro řízení letového provozu, kouknu k pomníku leteckého neštěstí z 60. let minulého století a užívám se pohledů na Nízké Tatry, Starohorské vrchy, Poľanu, Kremnické vrchy, Žiar, Malou Fatru a samozřejmě na hlavní hřeben a řadu vrcholů Velké Fatry.

Na Krížné je již spousta lidí. Někteří spali na Králové studni, jiní přijeli cyklobusem. Nahlížím do mohutného, travnatého a neobyčejně strmého kotle zvaného Veľká Ramžiná, kde padají ty největší laviny Velké Fatry. Podobně je na tom i sousední, ale menší, kotel Malá Ramžiná, jenž je sevřen hřebeny Veľký Rigeľ a Malá Krížna. V zimě bych tudy rozhodně nechodil…

Na vrcholu Krížné (1 574 m) chvíli posedím, ale nakonec nezbývá, než se vydat na další cestu. Loučím se s Mirem, jenž míří domů a má velké plus, že se alespoň na ty dva dny přidal, byť absolvoval jen poměrně lehkou etapu. Ale i to se počítá. Pak již po širokém a oble modelovaném hřebeni mířím přes vrch Frčkov (1 586 m) na nejvyšší vrchol celé Velké Fatry - Ostredok (1 592 m).

Hřebenový chodník se vine loukami, které krásně voní, přestože se již zabarvily dozlatova jako obilné lány při žních. To ale neodradilo cvrčky, kteří cvrkají jako o život, ani krkavce, kteří na sebe upozorňují typickým chraplavým hlasem. A k tomu ty fantastické výhledy. Na západě se táhne Malá Fatra s vrcholy Kľak, Hnilická Kýčera, Veterné i Veľká lúka, na severozápadě na mě vykukuje Veľký Kriváň s Malým Kriváněm, po kterých budu kráčet pozítří, Ostredok, Ploská, Rakytov co by zástupci velkofatranských vrcholů, Veľký Choč, Západní Tatry i Nízké Tatry se Starohorskými vrchy. Půlka Slovenska doslova jako na dlani.

Tato část hlavního hřebene Velké Fatry opravdu poskytuje velkolepé výhledy. Ani nedokáži spočítat, kolikrát jsem tudy šel. 15×? Nebo 20×? Či vícekrát? Opravdu nevím. Přesto se mi tento malebný hřeben, toto překrásné pohoří, ty fantastické výhledy, stále nepřejedly. A "obávám" se, že ani nikdy nepřejí…

Přes Kyšky na Borišov

Na Ostredku (1 592 m) usedám do trávy, užívám velkolepých výhledů a dávám vrcholovku - nafasovaného radlera. Ještě jednou díky za něj, přišel opravdu vhod a měl výbornou chuť. To ale možná dělalo to teplo a ta krása všude kolem. Fotím ještě rozcestník, nad nimž na obloze svítí Měsíc, jenž je po poslední čtvrti. Nakonec je vidět i na snímku níže.

Po krátkém relaxu nezbývá, než opět nahodit batoh na záda a vyrazit dále. Ten pozdní odchod z útulny mi ubral drahoceného času, dnes asi do sedla Príslop nestihnu dojít. Budu muset vymyslet nocleh v jiném místě.

Táhlým sestupem, během nějž přede mnou defilují vrcholy Borišov, Lysec a hřeben Malé Fatry, se dostávám do sedla pod Suchým vrchem (1 550 m), který patří díky svým vrcholovým vápencovým skaliskům k velice fotogenickým a často fotografovaným vrcholům Velké Fatry. Samotný vrch však přístupný není, neboť se tady rozkládá přírodní rezervace Suchý vrch o rozloze 71 ha. Vyhlášena byla v roce 1988 z důvodu ochrany tvarů reliéfu a mimořádně vzácné vápnomilné květeny.

Vpravo pod sedlem, ve výrazném travnatém žlabu, je vydatný pramen vody, vede k němu slabě vyšlapaná stezička. Tento pramen uvádím pro případ nouze, kdyby vám v těchto místech došla voda. Sám jsem tohoto pramene již asi dvakrát využil. Přes hřeben Suchého vrchu sestupuji směr Koniarky za neustálých výhledů na Borišov, Velký Choč, Lysec i hřeben Martinských holí a Strečnianský průsmyk scházím dolů.

Brzy jsem u salaše pod Suchým, na které místní parta usilovně pracuje. Přemýšlím, kolik salaší mohlo kdysi na Velké Fatře být. Bohužel na přesná čísla je skoupý nejen internet (což mě nepřekvapuje), ale ani publikace CHKO Veľká Fatra (1986, vyd. Príroda, Bratislava) do toho příliš jasno nevnáší. Na stránce 198 je uveden nekonkrétní údaj o tom, že v době největšího rozvoje salašnictví na Velké Fatře (20. a 30. léta 20. stol.) tady bylo několik desítek salaší… Každopádně množství salaší bylo výrazně vyšší než je tomu dnes.

První využití holí k pastevectví je datováno do 12. a 13. století (Liptovská strana), největšího rozmachu dosahuje valašská kolonizace v 15. - 17. století. V tomto období valašské kolonizace byla výrazně pozměněna (snížena) horní hranice lesa a došlo k velkému rozšíření holí, které vtiskly Velké Fatře dnešní nezaměnitelnou podobu.

Přes poměrně velká škrapová pole přecházím na rozcestí Koniarky (1 377 m). Nazpět se otevírají krásné pohledy na Suchý vrch porostlý tmavě zelenými "pyramidami" hustých smrků. Suchému vrchu sekunduje na druhé straně Ploská, snad nejcharakterističtější a nejrozložitější, nápadně plochý vrchol Ploské s typickými niválními kary. Navíc je Ploská významným uzlovým bodem hlavního hřebene Velké Fatry, kdy se hřeben štěpí na dvě větve zvané Turčianská a Liptovská.

Po pěkných pastvinách s nádhernými výhledy dospívám na Chyžky (1 310 m, v mapách také Kýšky), ze kterého se traverzem pod Ploskou přibližuji k Borišovu. Nyní to trochu "ošvindluji", vrchol Ploské podcházím, potřebuji doplnit vodu v jednom z pramenů (pod Ploskou jsou dva, které jsou spolehlivým zdrojem i v suchém létě). Na Ploské jsem byl ale v minulém roce asi 5×, tak mi to snad prominete…

Po klikatícím se traverzu obcházím Hornoborišovskou dolinu. Na jihozápadě vidím Tlstou a vzdálený typický zub vrcholu Kľak, na jihu je Suchý vrch a hřeben Ostredku, no a západnímu obzoru kraluje Borišov (1 510 m), kterému zdatně sekunduje vrchol Lysec (1 381 m). Zdroj vody nezklamal, z kovové trubky opravdu teče voda do velkého žlabu. Již je vidět střecha Chaty pod Borišovom i Belanské salaše. Výhledy jsou nádherné. Opět neodolám a znovu fotím tuto malebnou krajinu. Světlo je vynikající, jakoby se snažilo mi vynahradit nepříliš zdařilé světelné podmínky v pohoří Žiar.

Chata pod Borišovom nezklamala

A již je tady rozcestí Nad Studeným (1 318 m), ze kterého je to na rozcestí pod chatou již jen skok. Mám rád tuto partii, na malebný Borišov s chatou se snad nedá vynadívat. Byl jsem tady ve všech ročních dobách, za všemožného počasí a pokaždé tady naleznu něco nového, nějaký nový neotřelý pohled. Však jsem neodolal a do úvodní lišty v hlavičce webu jsem zakomponoval snímek Borišova…

Konečně jsem na chatě, v kuchyni sedí Števo, další známá část posádky chaty je na dovolené v Chorvatsku. Dávám oběd a dvě pivka a loučím se se slibem, že do zimy se na Chatě pod Borišovom ještě ukážu. Však by bylo také záhodno, již jsem tady nebyl rok. Dnes jen proplouvám, jsou teprve dvě hodiny odpoledne (respektive už, počítal jsem, že tady budu o tři hodiny dříve).

Javorina, Malý Lysec

Vracím se na rozcestí pod chatou a nabírám směr Šoproň (1 370 m). Zpoza Ploské, která je krásně nasvícena sluníčkem, začíná nesměle vykukovat Čierny kameň (1 479 m), další krásný vápencový vrchol Velké Fatry. Dole zahlédnu střechy Sestriček, dodnes funkčních salaší. Stále se ohlížím nazpět k Borišovu, který mění tvar. Tento vrch je opravdu z každé strany naprosto jiný.

Tuto část hřebene turisté sice tolik nenavštěvují, dávají přednost Liptovskému hřebeni, přesto je tady řada velice krásných úseků s nádhernými scenériemi i výhledy. Tvůrci Velkofatranské magistrály o tom určitě věděli své, vždyť zmíněnou magistrálu situovali právě na tento hřeben.

Ze Šoproně, z nějž se otevírají výhledy na celou Velkou Fatru i na hřebeny Malé Fatry, následuje sestup po výrazném travnatém hřebínku. A pak jde chodník opět vzhůru, až na vrchol Javorina (1 328 m), kde se na chvíli posadím a alespoň pohledem se rozloučím s touto částí Velké Fatry - s Ostredkom, Borišovem, Ploskou a dalšími vrcholy.

Z Javoriny následuje docela dlouhý sestup do Štefanovského sedla (1 103 m). Ztráta 225 výškových metrů je ale vykompenzována následujícím docela výživným stoupáním na vrchol Štefanová (1 295 m). Před tím ale ještě překonávám kótu 1 162 m s následným sestupem, takže na Štafanovou je to přes 300 výškových metrů. Alespoň že se cestou objevuje skvělá vyhlídka s nádhernými výhledy k Borišovu, Suchému vrchu, Ploské a Čiernemu kameni. A také do závěru zalesněné Belianské doliny.

Ze Štefanové, která je prakticky bez výhledů, je to asi půl hodiny na rozcestí s modrou turistickou značkou, která sem vede od vrcholu Lysec (1 381 m). Naposledy jsem to šel na sněžnicích, je tomu asi tři roky. Tehdy jsme zatměli, bylo strašně hodně sněhu. Dnes bych také zatměl, kdybych pokračoval až do plánovaného sedla Príslop…

Z rozcestí to mám asi 10 minut na vrchol travnatého Malého Lysce. Malý Lysec (1 297 m) je skvělý výhledový bod, z vrcholu krásně přehlédnu celý hřeben od Smrekovice, přes Rakytov po Ploskou, za hřebenem je vidět dokonce vrcholky Nízkých Tater. Borišov je pak samozřejmostí. Na druhé straně je pak vidět Lúčanská Fatra s typickým zubem vrcholu Kľak.

Povolené bivaky

Je pět hodin odpoledne. Dumám, jak dále. Povolený bivak na tomto hřebeni se nachází v lokalitě Rakytový grúň mezi vrcholy Vyšná Lipová a Kľak. Přesněji se jedná o Svrčnícke sedlo (1 175 m), kde je na směrové tabulce napsáno, že je bivak povolen. Avšak místo nemá vodu, není tady žádná bouda, nic. Jen ohniště, které někdo z turistů upravil, ohradil kameny.

Z Chaty pod Borišovom do Svrčníckého sedla je to asi 5,5 až 6 hodin. Dovolím si tvrdit, že takto nevhodně rozmístěné bivaky "nutí" lidi bivakovat i mimo "vyhrazená" místa. Toto rozložení je dosti mimo, vůbec nereflektuje dnešní realitu s dnešní veřejnou dopravou, možnými zdrženími aj. Na nástup se často dostanete až v poledne a nemáte šanci dojít do povoleného bivaku. Turisté pak, zcela pochopitelně, bivakují i mimo takováto místa.

Nepochopím, proč by na tomto hřebeni nemohla být vytvořena další dvě bivakovací místa. A v každém z nich by klidně mohl stát alespoň jednoduchý přístřešek. A připravené dřevo na topení. Latrína. Tak jako v národních parcích ve Skandinávii. Lesáci tady mají všude rej, pod sedla, ve kterých by se dalo bivakovat, vedou lesní cesty, takže není problém nějaký ten jednoduchý srub vybudovat. Ať již obhospodařujícím lesním podnikem nebo národním parkem. Ale to jsem se asi příliš zasnil…

Každopádně ať počítám, jak počítám, do Svrčníckého sedla to za světla nestíhám, tam to mám ještě 3,5 hodiny a v lese je tma již v sedm. Rozhoduji se tedy, že přespím na vrcholu Malého Lysce. Nebudu první ani poslední, neboť na Malém Lysci je malé upravené ohniště, svědek dřívějších bivaků. Ty jsou ale rozloženy i na Jarabiné, v Sedle pod Kopou aj. Jen doufám, že nebudu mít v noci nějakou nezvanou, třeba medvědí, návštěvu…

Je ještě sice poměrně brzy, zvažuji pokračovat alespoň na Jarabinou, nakonec to ale zavrhnu a zůstávám na noc, ty ranní tři hodiny mi opravdu chybí. Ale co, alespoň budu mít čas na focení… Alespoň půjdu brzy spát a ráno budu moci brzy vyrazit. Musím dorazit Velkofatranskou magistrálu a přesunout se na Malou Fatru, zítra bych chtěl přespat na Chatě pod Chlebom. Jestli se mi to povedlo, to si budete moci přečíst za týden v sedmém pokračování, až se vrátím z naší akce Týden VHT…

Kilometráž šesté etapy

• Pokračování článku

Další související články: