Stolové hory Roraima a Kurupira ve Venezuele

Za tajemstvím stolových hor ve Venezuele - Roraima a Kurupira

Stolové hory Guyanské vysočiny patří k nestarším pohořím na planetě. Zachovaly si svá tajemství až do 19. století. Sloužily za inspiraci autorům filmů, spisovatelům a také vědcům. Drtivá většina těchto stolových hor, neboli meset, jak by řekli Jihoameričané, se nachází ve Venezuele a jen nepatrné množství v severní Brazílii. V této zemi tvoří také nejvyšší horu - Neblina je typickým příkladem mesety.

Musíme se tedy za nimi vydat na pomezí Brazílie a Venezuely do států Bolívar a Amazonas. Těchto hor je celá řada, ale mezi nejznámější patří díky své přístupnosti hlavně stolové hory Guyanské vysočiny, které se nacházejí v Národním parku Canaima. Patří mezi ně Ayuán Tepuy a hlavně Kukenan a Roraima.

Tyto dvě "dvojčata" nalezneme na trojmezí Brazílie, Venezuely a Guyany. Jedná se nejvíce přístupné stolové hory, i když prvovýstupu na ně bylo dosaženo teprve ve druhé polovině 19. století.

Hory záhad

Od pradávna měly tyto hory magický význam pro místní domorodce, kteří na jejich vrcholy umísťovali sídla bohů nebo se třásli strachem z možných návštěv obyvatel z vrcholů plošin. Legendy o pradávném životě si Arthur Conan Doyle totiž nevymyslel.

Čtěte také: Ve ztraceném světě, jihovýchodní Venezuela

V mnoha ústních podáních indiánských kmenů se zachovaly pověsti popisující zvláštní živočichy, a jak dokazují i kresby indiánů, jsou si tito živočichové nesmírně podobní s různými druhy dinosaurů.

Samotné umístění tohoto pradávného života na vrcholky stolových hor není zcela nemožné. Prales se vůbec jenom hemží legendami a zkazkami o zvláštních tvorech. Mnoho lidí soudí, že pro svůj román "Ztracený svět" byl inspirován právě Roraimou, která byla v tehdejší době hodně populární.

Zcela od věci ale nemusí být ani tvrzení několika autorů, kteří v ději románu poznávají zašifrovanou cestu ke stolové hoře Curupira na hranici Venezuely a Brazílie a v osobách románu plukovníka Fawcetta a několik jeho druhů. Sám Fawcett udržoval s Doylem čilou korespondenci a patřil mezi jeho přátele. Existují dokonce domněnky, že celá oblast kolem jmenované hory je postižena kletbou nejvyššího boha pralesa.

Faktem zůstává, že místní indiáni Janomamové, kteří patří mezi nejbojovnější kmeny Amazonie, mají z této hory posvátnou hrůzu a pobyt v její blízkosti příliš nevyhledávají. Z jejich legend právě pochází několik živočichů, které jako by z oka vypadly ptakoještěrům a býložravým či masožravým dinosaurům. A vskutku i kresby těchto stvoření odpovídají naší vžité představě.

Duch pralesa

Bez dechu jsem před několika lety přečetl knihu právě o Curupiře, ale že by tato hora, pod kterou pramení Orinoko, byla zařazena do pásma nikoho a patřila mezi tajemství, jsem přesvědčen nebyl. Teprve při večerním táboráku na břehu venezuelské řeky jsem zjistil, že na tom zřejmě něco bude.

Indián Miguel znal rozsáhlou oblast hraničního pásma mezi oběma zeměmi a mnoho lokalit i osobně navštívil. Dokonce i Sarisariňamu, do jejíhož nitra se dostanete pouze pomocí vrtulníku.

Když padla otázka na Curupiru bylo po vyprávění. Prý ji nezná. Teprve po chvíli přiznal, že s touto horou asi nebude všechno v pořádku a s večerní výřečností byl najednou konec. Možná měl Doyle pravdu, a "něco" tam vskutku je. Jen doufám, že tajemstvím pralesa a těchto hor není konec.

Výstup na Roraimu

Při představě těchto tajemství se stoupá na vrchol stolové hory Roraimy hned o poznání lépe. Jako ve většině případů tvoří skupinu několik turistů, průvodce kmene Pemon a nosič. Průvodce Frank je docela fajn. Má kladný vztah k pivu a je i zdatným kuchařem, jak jsem zjistil o víkendu při návštěvě v jeho domě.

Samotnou cestu nebudu popisovat, je zmíněna i v mnoha jiných článcích. Mohu jenom dodat, že po domluvě jsem putoval většinou sám a se skupinou jsem se potkal vždy až večer. To se týkalo i výstupu a sestupu, nejedná se o nic extrémního. Měli jsme obrovské štěstí na počasí a výborného průvodce-Frank v oblasti Grand Sabany působil již mnoho let.

Jeden den na vrcholu Roraimy byl nezapomenutelným. V pravdě se nejedná o nic jiného než o bludiště, kde po chvilce a hlavně při zhoustnutí mlhy ztrácíte absolutně orientaci. Řekl bych, že průvodce je tady nezbytností. Ze zkušenosti, kdy jsem se zpět na tábořiště pod převisem skalky, která vypadala stejně jako ostatní v okolí, vracel podle fotografií z foťáku, to můžu potvrdit.

Za zmínku stojí hned několik věcí. Hlavně jsou to rostliny, z nichž je mnoho endemitů a jinde je nenajdete. Většina z nich je masožravá. Žije zde minimum živočichů, protože klima zde není příznivé díky vysoké nadmořské výšce. Jedním z nich je endemická drobná černá žába, která bohužel neumí skákat a prý dokonce plavat. O to více se ale projevuje v noci hlasově. To je tedy materiál.

Neskutečnými se jeví i tvary skalek a kamenů, které mnohdy připomínají obličeje, zvířata a různé jiné věci. Tak třeba můžete zahlédnout z profilu tvář Fidela Castra, na kterou byl nosič Alberto mimořádně hrdý.

Za zmínku stojí také krystaly křemene, docela podstatné velikosti. Kameny vozím ze všech cest, ale tady jsem odolal. Někde jsem se totiž dočetl, že podle staré legendy vzít si takový krystal nosí smůlu a je to také zakázané.

Při zastávce u jednoho jezírka s růžovým pískem, kdy si ostatní pěchovali kapsy blýskavými kamínky, jsme si s Frankem jenom vyměnili pohledy. Večer začala mladou Rusandu bolet hlava a žaludek. Frank přidal ještě jednu historku k dobru a ráno už krystaly neměl vůbec nikdo, byly vzorně srovnané na hromádce před vchodem pod převis. Jak je to někdy prosté.