Finsko - cesta do země lesů a desetitisíců jezer (2)

Kärimäki, NP Kolovesi, NP Koli, NP Hiidenportii, NP Oulanka a Rovaniemi

Krátká odpolední zastávka náleží obci Kärimäki, již založili v roce 1642 a od roku 2013 tvoří součást Savonliny (je vzdálena dvacet kilometrů). Ani tentokrát nezastavujeme bezdůvodně, v osadě stojí největší dřevěný kostel na světě. Má dvě patra a nabízí tři tisíce míst k sezení; interiér je dlouhý čtyřicet pět metrů, široký čtyřicet dva metry a vysoký třicet sedm metrů. Svatostánek slavnostně otevřeli v roce 1848, a přestože se běžně traduje, že ho vybudovali bez použití hřebíků, tak jich upotřebili dvě stě devadesát čtyři tisíc. V objektu dodnes slouží mše a pořádají svatby; jelikož se v něm netopí, užívají ho pouze v létě - ještě že jsme nedorazili např. v lednu, to bychom se nedobušili.

Před svatostánkem stojí na kamenné podezdívce dřevěná zvonice, již dokončili ve stejném roce jako kostel, jsou v ní dva zvony. Navštívit lze pouze přízemí, kde prodávají památkové předměty, nahoru se nesmí.

NP Kolovesi

Na závěr dne se vracíme do přírody, vítá nás národní park Kolovesi. Založili ho v roce 1990 a rozkládá se na ploše 23 km2. Jelikož ho z převážné části tvoří jezera, najdeme v něm jen dvě pěší trasy. Na severu se jedná o zhruba čtyřkilometrový okruh Mäntysalo a na jihu o trochu kratší okruh Nahkiaissalo, my zastavujeme u druhé stezky.

Zatímco se kuchař pouští do přípravy večeře, vyrážíme neprodleně do terénu. Přes krásnou vyhlídku scházíme k jezeru, v němž žije sladkovodní tuleň kroužkovaný, který se nevyskytuje nikde jinde na světě. Může si za to sám. Při ústupu moře na konci doby ledové totiž otálel s odchodem tak dlouho, až neměl kam odplout a nezbylo mu než zůstat; snad z toho nemá do dnešních dob trauma.

Přehlížíme hladinu, jestli ho nespatříme, neuspějeme. Že bychom ho odpudili, když jsme si ihned po příchodu k jezeru namočili ve vodě nohy? Jestli ano, prohloupili jsme, jisté je, že se nápravy nedočkáme.

Zpátky k autobusu jdu podobně jako někteří delší stezkou, pročež mám chvílemi pocit, že jsem zabloudil. Večeři naštěstí stíhám čili houby zle. Na noc se přesunujeme do kempu.

NP Koli

Po včerejší letmé zastávce v NP Kolovesi následuje další krátká návštěva chráněné oblasti, tentokrát se jedná o národní park Koli, který vyhlásili v roce 1991. Zastavujeme na parkovišti, změna nastává hned po vysednutí. Dosud jsme se v terénu, pokud vypustím drobné terénní zvlnění, pohybovali v podstatě pořád po rovině, tentokrát je tomu jinak. Ocitáme se pod kopcem, na který je třeba vylézt.

"Slabší" jedinci volí únikovou variantu, což značí, že jdou na lanovku, my ostatní (je nás většina), vyrážíme vzhůru po svých. Stoupáme a z luk se občas nabízí slušný výhled, co při něm vidíme, ponechám si na později. Netrvá nijak dlouho a zdoláváme cca dvě stě metrů převýšení, ocitáme se u informačního centra. V něm se dají pořídit informační materiály a není od věci zaskočit si na záchod, pokračujeme na vrchol Ukko-Koli (347 m). Cestou nás zastavuje první skalní vyhlídka. Přímo pod námi se rozprostírá jezero Pielinen a zahlédnout lze i nějaký ten kopeček, jak se ukazuje, nebyla předchozí námaha vůbec marná.

Asi nikoho tudíž nepřekvapí, že záběry z těchto míst prý nechybí v žádné brožuře o Finsku; asi nejsem sám, kdo se proto s předstihem těší na vyhlídku Ukko-Koli. Nebude to tam hezčí? Kupodivu se tak nestane. Rozhled je v podstatě stejný, navíc výrazně přibylo turistů. Na skalisku se mačká hlava na hlavě.

Příliš se proto nezdržím a pokračuji po hřebeni, následují další dvě vyhlídky Akka-Koli a Paha-Koli. Z první hledím do "vnitrozemí" a z druhé na jezero Pielinen, i toto místo působí magicky.

K autobusu se vracíme stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru, obědváme a přebalujeme si zavazadla. Neznamená to ale, že jsme ráno zaspali a nestihli úkon provést, příčina spočívá v tom, že odpoledne vysedneme v terénu a s busem se setkáme až následující den; půjdeme na těžko. Proto si co nejvíc odlehčíme bagáž. O chystaném výšlapu prozradím víc při vyprávění o NP Hiidenportti, loučíme se s NP Koli.

NP Hiidenportii

Přijíždíme na parkoviště Käärmesärkkä, pohled z okna busu je zneklidňující. Vůbec se nám nelíbí rybář, který se vrací od jezera ke svému autu. Tím nechci tvrdit, že vypadá jako obluda, jejíž tvář znetvořila rozpálená žehlička; znepokojuje nás, že si muž nasadil na hlavu moskytiéru, která mu chrání obličej. Jistě nenese kryt bezdůvodně, nepůjde do tuhého? Až doposud, přestože snad každý z nás obdržel nějaký ten štípanec, jsme se komárům celkem úspěšně vyhýbali, tady jim asi neunikneme.

Že naše obavy nejsou plané, vyplní se, jakmile vystoupíme z autobusu. Potvory bzučí kolem uší a s nevšední pílí se snaží zarýt sosáky do našich pokožek; rázem bádáme, kam jsme uložili spreje sloužící proti krvelačné havěti. Na základě informací, že prostředky z Čech nemusí na finskou havěť zabírat, pořídili jsme je v Helsinkách, nyní je "konečně" použijeme.

Stihneme to ale? Než z batohu vytáhnu "sajrat", jak spreje nazývám, obdržím ďobanec pod koleno, nejsou na vině kraťasy? Zřejmě ano, stejně si je ponechám. Místní dryák totiž zabere na jedničku s hvězdičkou. Jakmile si nastříkám lýtka, krouží komáři bezradně kolem a více se zapovězené kůže nedotknou, rychle maži i holé ruce.

Přesto jisté nedostatky záhy vyvstanou. Pokud se postřik nepatrně odbude, najdou si sající bestie místečko těsně vedle; na přetřes přichází i části těla, kde by člověk útok vůbec neočekával. Jaktěživ jsem si například nestříkal boltce u uší, též se přesvědčuji, že mi začínají řídnout vlasy. Potvory mě nemilosrdně bodají seshora do lebky.

Další velmi kritické místo představují ramena, kde se táhnou popruhy od batohů. Jak je triko těsně přimáčknuto k tělu, s chutí na něm přistávají komáři a radostně hodují; při chůzi napočítáme na rameni jisté spolucestující nejméně deset bestií. Nevím, kolik jich po plácnutí skončilo na márách, jisté ale je, že tady by zbledl závistí i krejčí, který dle pohádky sedm jednou ranou zabil.

Problém s komáry je vyřešen, vyrážíme do terénu. S jedním kolegou se dohaduji, že dojdeme k jezeru Urpolampi, a jelikož se na sebe nemíníme vázat, prozatím se rozdělujeme. Pěšina vede lesem a každou chvíli překračuji kameny nebo kořeny, lemuji několik jezer. Na přetřes přichází i skalky, pročež si vybavuji ruský barevný film z roku 2015 A jitra jsou zde tichá. Připadá mi, že fešné vojandy pod vedením stařešiny bojovali proti převaze německých žoldáků v podobném prostředí, svým způsobem je to možné. Do Ruska to odtud vzdušnou čarou není nijak daleko.

Část našinců odbočuje po šesti kilometrech k tábořišti Oravijärvi, kde zakotví; spolu se skupinkou, která nemíní nocovat v terénu a chce dojít až k autobusu (dvanáct kilometrů), ubírám se ke kempu Katulampi. Rozdělujeme se u stejnojmenného jezera, přes nějž se dá přejít po dřevěné lávce. Zatímco oni míří na opačnou stranu vodní plochy, lemuji břeh a dostávám se ke zlatému hřebu tohoto dne. Vylézám na skalisko, odkud je fantastický výhled na jezero pode mnou.

Následně stáčím na Urpolampi, trochu se mění terén. Přibývají mokřiny, přes které vedou dřevěné povalky, konečně se dostávám k cíli. Na jednu stranu jsem nadšen, protože jezero ve večerním slunci působí okouzlujícím dojmem, trochu mě ale rozhodí, že nemám kde rozložit stan. Nenacházím rovné a nepodmáčené místo. Zdánlivé východisko z nouze sice představuje otevřený přístřešek, kvůli létajícím komárům ho ale pouštím rychle ze zřetele. Střecha je příliš nízká a nevtěsnal bych pod ni stan, do nějž se míním schovat před sající havětí.

Nezbývá mi, než se vrátit zhruba půl kilometru na rozcestí, kde je bouda pro odpadky; přístřešek stavím na rovné ploše. Rychle zalézám dovnitř a záhy si spokojeně libuji, že se ke mně bzučící hmyz nedostane; v naprostém klidu popíjím pivo v plechovce, jež jsem si vzal s sebou. Taktéž čekám, jestli se neukáže spolubojovník, s nímž jsem se domluvil na této lokalitě, nedostaví se.

Ráno se dobře dva a půl kilometru vracím po stejné cestě a poté zahýbám k tábořišti Porttilampi, kde zdravím dva našince, kteří tady nocovali. Jelikož mám dobrý čas, jdu oklikou k soutěsce Hiidenportti (Soutěska zlých skřítků). Jestli se v ní vyskytují škodolibí pidimužíci, neodhalím, neb se neukáží, jisté je, že vynechat toto místo by představovalo neskonalý hřích. Skalnatý kaňon se strmými skalami skrývá ve svém lůnu několik jezer, nerad bych se mýlil, ale tady zaplesá srdce každého romantika.

Jako bych romantika představoval i já, vracím se po dojití k jezeru Palolampi, kde stojí autobus a máme sraz, zpátky do soutěsky. Znovu procházím zajímavé kouty a do kempu následně mířím přes nádherné louky Kovasinvaara, v cíli mám v nohách za oba dva dny celkem dvacet čtyři kilometrů (dvanáct a dvanáct).

Protože mám čas a v kempu se nějakým zázrakem vytratili komáři, smočím se ještě v jezeře, přičemž stejně jako u předchozích koupaček neřeším, kde mám plavky (za celou dobu je ani jednou nevytáhnu). Asi se nikterak neproviním, když prozradím, že jsem nebyl zdaleka sám, kdo se k potěše finských vodníků a vodnic běžně koupal pouze na Adama, snad si tamní hastrmanstvo nevykoukalo oči.

K jezeru Palolampi zbývá doplnit, že na břehu rostou masožravé květinky rosnatky; naštěstí nikoho nenapadlo hrát Mozarta, a tak se neproměnily v Adélu, která ještě nevečeřela.

Z NP Hiidenportti, který založili v roce 1982 o rozloze 42 km², odjíždíme po pozdním obědě. Přesunujeme se na sever a nezadržitelně se blížíme k polárnímu kruhu, hned tak ho ale nepřekročíme. Pár dní si ještě počkáme.

NP Oulanka

Kdopak se toulá po silnici a brání hladkému průběhu dopravy? Opilí Finové? Nikoliv! Hrající si děti? Nikoliv! Sobi? Poslední odpověď je správná, na vině jsou zvířata, která tahají sáně se Santa Klausem. Nejednou se stalo, že bezelstně kráčela prostředkem vozovky a řidiči museli chtě nechtě zastavovat, pokud se s nimi nechtěli srazit; občas to působilo dojmem, že sobi mívají sebevražedné sklony či v hlavě vymazáno. Jinak by neběhali po asfaltu zmateně sem a tam a neriskovali vlastní krky.

Pro nás, pokud vypustím šoféry busu, jednalo se o příjemné zpestření, s nímž jsme se pravidelně setkávali při přejezdech na severu Finska. Vždy jsme napínali zraky, aby nám nic podstatného neuniklo.

Nejenom sobi ovšem stáli za pozornost, další povyražení nám při přejezdu připravila tichá armáda. Ve skutečnosti nešlo o vojáky, běželo o nekonečné pole strašáků. Místní občané kousek od silnice zapíchali do země bezpočet dřevěných křížů, na které navlékli různorodé oblečení (trička, košile, šaty, kabátky atd.), zástup připomínal hojně navštívený prvomájový průvod.

Pár lidí by nyní možná připojilo k milým zpestřením i návštěvu obchoďáku u města Kuusamo, kde jsme dokoupili proviant, já se radši budu věnovat podstatnějším věcem. Po poledni přijíždíme k NP Oulanka, který se nachází při hranici s Ruskem. Založili ho v roce 1956 a později rozšířili na současnou rozlohu 270 km². Až do konce 17. století v něm žili Laponci, poté je vystřídali Finové.

Územím vede dálková pěší turistická trasa Karhunkierros (Medvědí stezka), jež měří osmdesát kilometrů, my absolvujeme pouze část. Zaměříme se na nejvyhlášenější úseky, přičemž bude stejně jako při předchozích túrách platit, že každý může jít navzdory organizovanému zájezdu tam, kam ho nohy ponesou (případně nemusí vyrazit vůbec nikam a zůstane se coby "lemra líná" válet v kempu, kam ho přemístí autobus), nikdo zkrátka není svazován příkazy.

Autobus opouštíme na parkovišti Ristikallio. Než vyrazíme do terénu, obědváme a též dostáváme balíčky, "zkušení jedinci" si na trasu kupují od řidičů i plechovkové pivo, pokud ho náhodou nekoupili s předstihem v obchoďáku - jasně že se jedná o dříve zmíněné Karhu.

Vyrážíme. Cesta příjemně ubíhá a postupně míjíme chaty Ristikallio a Puikkokämppa, dá se v nich volně přespat. Stejné je to s chatou Taivalköngäs, k níž se dostáváme po devíti ujitých kilometrech. Uvnitř se vždy nachází dřevěné palandy a kamna, v nichž jde rozdělat oheň, většinou neschází ani plynové bomby, na kterých lze ukuchtit nějakou mňamku. Vedle srubů stojí vždy i suchý záchod.

Většina lidí se rozhoduje přenocovat v chatce Taivalköngäs , případně staví stany na venkovním tábořišti poblíž stavení, nepřiřadím se do jejich šiku? Ani náhodou. Jelikož odbila teprve pátá hodina odpolední, připadá mi, že je na kempování poněkud brzo. Rád se ještě protáhnu s pokračuji v přechodu, směřuji k chatě Savilampi.

Činím však dobře? Neměl jsem zůstat? Po předchozích slunečních dnech se poněkud zatáhlo a nyní začalo dokonce hustě pršet, co je to za podraz? Krátce váhám, jestli nehodím zpátečku, nakonec odhodlaně pokračuji v túře. Pouze na batoh navlékám kryt, aby mi v něm nezvlhly věci, sám slotu nějak přežiji.

Zhruba po hodině přicházím k chatě Savilampi. Jelikož pořád lije, vnikám dovnitř, obhlížím situaci. Když zjistím, že můžu přespat v suchu, neváhám ani vteřinu. Shazuji batoh a dávám sušit mokré triko, zůstanu pod střechou.

Následně, neboť dle fungujících pravidel schválnosti přestalo pršet, odhaluji, že venku postavili stan další dva našinci; záhy se naše šiky ještě rozšíří. I nově příchozí čtveřice zůstává ve srubu. Protože objevujeme hrací karty, máme o večerní zábavu postaráno. Pravda, čertovy obrázky jsou trochu cinklé, neboť je "ozdobily" fleky od krve, jak jimi kdosi zabíjel komáry, stejně mastíme o sto šest.

Ráno se na lehko a bez batohu vypravuji na šest kilometrů dlouhou okružní stezku Kanjonin Kurkkaus. Zpočátku jdu po široké cestě, jež má do atraktivity stejně daleko jako Rumcajs z lesu Řáholec do Buenos Aires (pokud někdo preferuje jiné město, nechť si ho klidně dosadí), ve druhé polovině trasy se naštěstí vše v dobré obrátí. Dostávám se k malebnému jezírku a poté vylézám na strmá skaliska, jež se zvedají nad hlubokým kaňonem, jímž protéká řeka Oulankajoki. Tak tohle je opravdu bomba.

Není divu, že se v nádherné lokalitě poněkud zdržím; posléze zahnu i na odbočku, která vede k vyhlídce na druhé straně kaňonu. Ta mě bohužel trochu zklame. Tím nechci tvrdit, že se nejedná o atraktivní místo, příliš jsem se ale prve namlsal.

Nasazuji na záda batoh a vracím se k chatě Taivalköngäs, kde včera nalezla útočiště většina zájezdu, za tábořištěm překonávám po několika visutých mostech řeku Oulankajoki. Cesta vede lesem a výhledy jsou nulové, jedinou změnu představuje tábořiště Runsulampi, u nějž lze sestoupit k vodnímu toku. I proto nezadržitelně mířím ke kempu Oulanka, kde nalezl útočiště náš autobus a máme tam sraz další den po poledni.

Proč se ale nesejít dřív? Řidiči sedí před vozidlem, a tak si u nich dávám pivo; netrvá dlouho a přichází další našinci. Kupodivu se ve většině případů rozhodují ubytovat v kempu, jako by se jim zajedlo táboření ve volné přírodě.

Napodobit je nehodlám a pokračuji k informačnímu centru, jež v podstatě nepotřebuji (zástupkyně cestovní kanceláře nás před každou túrou či prohlídkou města vybavila mapou a předem upozornila na nejdůležitější body). Další atrakce národního parku se nachází poblíž, o místo na slunci usilují peřeje Kuitaköngäs.

Voda se valí přes kameny a spadnout do dravého proudu by představovalo konečnou, divokou řeku lze pozorovat z několika vyhlídek. Že se jedná o atraktivní místo (nebo je spíš na vině nedaleké parkoviště?) potvrzuje větší nával turistů, naštěstí se s nimi brzy rozloučím. Jakmile se trochu vzdálím, lidé se vytratí.

Vydávám se po vyvýšeném svahu, který se táhne nad meandrující řekou, nemůžu si pomoci, ale krajina náhle vypadá úplně jinak než na opačné straně od informačního centra. Tady by našince ani nepřekvapilo, kdyby odněkud vykoukl Jaroslav Foglar a hoši od Bobří řeky, byť by to sem měli z Prahy mnohem dál než na Sázavu.

S téměř třiceti kilometry v nohách končím večer u chatky Ansakämppä, kam dorazily ještě dvě členky našeho zájezdu. Na rozdíl od nich se neubytovávám v příbytku, ale stavím si tentokrát stan, jelikož mi uvnitř připadá býti značně přetopeno. Noc na velmi příjemném místě probíhá v poklidu, komáři do stanu neproniknou.

Ráno se vracím ke kempu, u nějž parkuje autobus, část trasy beru po naučné stezce. Jsem zvědav především na vyhlídkovou věž, která je vyznačena v mapách, nakonec se jedná spíš o posed. Umístili ho vedle ohrady, v níž bývají zavřeni sobi, zvířata bohužel absentují. Že by je mnohem víc než lesy přitahovala silnice, kde mohou poblázněně kličkovat mezi auty? Vypadá to tak.

U autobusu v čas srazu nikdo neschází, otázkou zůstává, co je příčinou. Hraje hlavní roli dochvilnost, nebo kručící žaludky? Předpokládám, že se jedná o obojí, zájezdový kuchař totiž tradičně servíruje skvělé jídlo.

Rovaniemi poprvé

Přestože laponskou metropoli Rovaniemi vypálili za druhé světové války v roce 1944 při svém ústupu němečtí vojáci, povstala podobně jako bájný Fénix z popela, zavítejme do ní. Vlastně abych byl přesný, navštivme pouze budovu Arktikum, do níž umístili universitní vědecké centrum a muzeum, nás zajímají výstavní prostory.

První expozice se věnuje laponským dějinám. Najdeme v ní dobové artefakty, kroje i ukázky ze života Laponců; neschází vycpaná zvířata, jež prezentují los, sob či medvěd. Do dvou prosklených vitrín umístili i modely města. První představuje Rovaniemi v roce 1939 a vedlejší v roce 1944, kdy ho zničili Němci.

Druhá výstava seznamuje s arktickou přírodou a jejím klimatem. Lze se např. podívat na telení ledovce a kousek vedle ve filmové smyčce nakukuje do okna srubu lední medvěd; potemnělou kruhovou místnost věnovali polární záři, jež se ve finštině nazývá revontuli, což v překladu do češtiny znamená liščí oheň. Podle tamní legendy vzniká přírodní jev tak, že liška běží sněhem, a jak mrská ocasem, rozmetává ledové krystalky, které svítí na obloze.

• Předchozí (1.) část článku
• Dokončení článku