Projekt Apollo a pilotované lety na Měsíc a k Měsíci

Projekt Apollo - pilotované lety na Měsíc

"Je na čase vykročit dále. Nastal čas nového velkého amerického projektu, čas, aby náš národ převzal vedoucí roli v kosmickém podnikání, v němž se v mnohém ohledu ukrývá i naše budoucnost zde na Zemi.

Domnívám se, že si náš národ může vytknout za cíl dopravit člověka na povrch Měsíce a opět bezpečně zpět na Zemi a docílit toho dříve, než uplyne toto desetiletí. Žádný jiný kosmický projekt neučiní v této době na lidstvo větší dojem, ani nebude významnější z hlediska perspektivy dlouhodobého výzkumu kosmu; žádný jiný ale nebude tak obtížné uskutečnit…"

John Fitzerald Kennedy, 25.5.1961
Zvláštní poselství Kongresu o naléhavých národních potřebách.

Velká část historiků pokládá počátek projektu Apollo právě k tomuto projevu. Faktem ale zůstává, že na přistání člověka na Měsíci pracovalo mnoho lidí již podstatně dříve, tedy před oficiálním vyhlášením projektu Apollo v květnu 1961 presidentem Kennedym.

Čtěte také: Poslední lidé na Měsíci

Tyto práce probíhaly sice jen a úrovni teoretických úvah, ale v době kdy Kennedy dal tomuto cíli zelenou, bylo vyřešeno obrovské množství problémů. Zásluhou Kennedyho ale zůstává, že na projekt přistání lidí na povrchu Měsíce uvolnil, samozřejmě spolu s Kongresem, nemalé finanční částky, pro jeho realizaci tolik nezbytné.

První vážné a relativně seriózní úvahy o možnostech planetárních letů se objevily bezprostředně po letu prvního Sputníku. V prvním období se na přípravě projektů průzkumu podíleli podstatnou měrou vojáci, ale jen do doby, než zjistili, že ze strategického hlediska je Měsíc bezcenný.

Ozbrojené síly do té doby vedly vývoj velkých raket, bez kterých by se žádný z kosmických projektů nedal realizovat. Středisko armádního výzkumu bylo v Huntsville, kde mimo jiné pracoval Werner von Braun, který se za války účastnil vývoje tak nechvalně známých raket V-1 a V-2, kterými Němci bombardovali Londýn a jiné průmyslové oblasti. Jenže jeho tým zachránil americkou prestiž vypuštěním první americké umělé družice Explorer 1 raketou Jupiter C alias Juno 1 a tak se na nějaký ten škraloupek v jeho minulosti zapomnělo.

První představy o podobě velitelské sekce, pozdější kosmické kabiny lodi Apollo a jeho vybavení, vznikaly ve druhé polovině roku 1960. Tvar kabiny měl mít zhruba tvar kabiny připravované pro projekt Mercury.

V té době se začalo, i když zprvu velice nesměle, uvažovat o modulárním charakteru rakety s výsadkovým člunem. S touto zprvu opomíjenou a zavrhovanou myšlenkou přišel tým ve složení John C. Houbolt, Clinton E. Brown a Ralph W. Stone, která však byla ve své podstatě zrealizována a vytlačila takové monstrózní projekty, jako byla raketa Nova se startovní hmotností 5 500 tun, jak ji původně navrhoval W. Brown.

Jak se měnila koncepce a technika letu na Měsíc, měnil se i obsah samotného projektu. Původní plán počítal s přistáním deseti posádek na povrchu Měsíce, nakonec pro nedostatek financí a také pro opadající zájem veřejnosti, byl počet letů na Měsíc snížen o tři.

Podívejme se nyní na původní plán pilotovaných letů a na místa, na kterých měly jednotlivé pilotované expedice přistát. Tak jak se s nimi ještě počítalo po úspěšném letu Apolla 11, během nějž v Moři klidu (Mare Tranquillitatis) přistál Neil Armstrong a Buzz Aldrin.

Místa plánovaných přistání na Měsíci

Apollo 11: Výprava Apolla 11 měla přistát v Mare Tranquillitatis v blízkosti měsíčního rovníku. Oblast v blízkosti rovníku byla vybrána pro svou nízkou energetickou i navigační náročnost. Povrch moří je relativně rovný, takže byla vysoká pravděpodobnost toho, že se posádce podaří ve stanoveném čase nelézt vhodné místo pro přistání lunárního modulu.

Apollo 12: Další posádka měla přistát v Oceánu bouří. Již před letem se plánovalo přistání v sousedství automatické kosmické sondy Surveyor 3, z níž byl plánován odběr některých součástí. To se nakonec povedlo.

Apollo 13: Třetí pilotovaná výprava k Měsíci měla zamířit do oblasti polorozpadlé valové roviny Fra Mauro. Nejdůležitějším úkolem výpravy měl být odběr vzorků hornin z oblasti, která není pokryta měsíčním prachem.

Apollo 14: Posádka této výpravy měla přistát v relativně malém kráteru Censurinus, což mělo výzkum Měsíce posunout vpřed. Přistání v této oblasti se nakonec nerealizovalo.

Apollo 15: Tento let měl přistát poprvé v přesně vybrané lokalitě. Ta byla vybrána v blízkosti kráteru Littrow severně od měsíčního rovníku, kde se očekávaly stopy po vulkanické činnosti.

Apollo 16: Cílem tohoto letu měl být obrovský kráter Koperník, jehož průměr dosahuje asi 90 km. Vylepšená výbava měla poprvé umožnit astronautům strávit na povrchu Měsíce tři dny (oproti 24 hodinám starších modulů). Měly být hledány horniny, které po impaktu vyvřely na povrch z hlubokých vrstev Měsíce. Ani tento cíl však nebyl realizován.

Apollo 17: Posádka tohoto pilotovaného letu měla poprvé přistát v oblasti, která je poměrně vzdálena od měsíčního rovníku. Za cíl byl vybrán kráter Tycho, jenž je dobře pozorovatelný ze Země i prostým okem. To díky mohutným paprskům, které od Tycha vybíhají. Ani tento cíl nebyl v rámci projektu Apollo zrealizován.

Apollo 18: Cílem této výpravy měl být kráter Marius. Tento relativně malý a mladý kráter má velice složitou strukturu, která vědce neobyčejně zajímala. Bohužel ani tento cíl nebyl splněn.

Apollo 19: Předposlední pilotovaný let Apolla měl zamířit do oblasti údolí Schröters. Hlavním úkolem astronautů bylo objasnit záhadu občas pozorovaných záblesků a světélkování, které v této oblasti vznikají. Ani v této oblasti nakonec posádky programu Apollo nepřistály.

Apollo 20: Cílem posledního pilotovaného letu programu Apollo mělo být přistání v oblasti brázdy Hyginus, která vědcům připomínala říční koryto. Cílem posádky Apolla 20 mělo být objasnění toho, zda-li na povrchu Měsíce někdy byla tekoucí voda. Ani na tomto místě však žádná z posádek programu Apollo nepřistála.

Další související články: