Cartea Muntilor, Kniha hor od Bucury Dumbravy

Kniha hor aneb rumunské Karpaty v roce 1924 (3)

Roční období

Kdy je správné vyrazit do hor? Kdykoli! Není ročního období, jež by ti mohlo uzavřít cestu k výšinám. Pro opravdového poutníka neexistuje "špatné" počasí, protože dokáže milovat přírodu ve všech jejích podobách. A pak: deště, vánice, sněhy tě mohou ve vysokohorských polohách postihnout i uprostřed léta, je tedy nutno být na ně vždy připraven; materiálně i morálně.

• Předchozí část

Morální síla turistova tkví v duševním sladění s přírodou; jeho duše se musí natolik přiblížit přírodě, že žádný s přírodních jevů se mu nezdá být nepřátelský. K této harmonizaci mu pomůže ze všeho nejvíce esthetické cítění. V okamžiku kdy začneme být schopni vidět a pochopit krásu bouřky, mlžného dne, je kontakt s přírodou navázán a nemůže se již přetrhnout. Tehdy budeme zasaženi i v tom nejstrašnějším počasí pitoreskními detaily krajiny, ba dokonce i tím, že zrovna není vidět nic.

Vzpomínám si na jeden prudký liják, který trval několik dní v horách Negoiu. Po dlouhých hodinách pochodu nahoru a dolů přes obrovské skaliny tří nebo čtyř vrcholů - Negoiu, Laita, Lăieţul a Doamnele - kdy nám voda čvachtala pod nohama i rukama, neboť jsme si museli čas od času pomoci i rukama, došli jsme do hrdého kotle jezera Bîlea, ale z této perly fagarašských hor jsme zahlédli pouze na okamžik růžek černého lesklého zrcadla do nějž sjel bílý sněhový jazyk.

Potom se hustá sněhová opona opět roztáhla přes všechno a my jsme jí kráčeli po chodníčku vyšlapaném na břehu jezera, rozpoznávali zvučný zpěv vody, jež z jezera padá do hlubin Bîlejské doliny, přešli po plochých kamenech s červenou značkou jež ukazuje cestu, dokud jsme nenarazili na jinou mokrou stezku, jež nás vedla na jeden poloostrov, k malé stavbě z hrubého kamene, k útulku. Ale těžké železné dveře "chajdy" byly zamčeny! Náš průvodce zapomněl klíče doma, v Prumbacul-de-Sus! Jeden dobrovolník musel absolvovat dvouhodinovou cestu k většímu útulku, který je nad údolím, aby odtamtud donesl náhradní klíč.

Mokří a hladoví jsme se posadili na kameny u zdi, abychom byli chráněni před větrem jenž se proháněl kotlinou a vařil z mlhy a mraků. Pravda, bylo to vaření poněkud studené! Chvílemi se koutek těch plujících závojů zvedl a odhalil nám černé vody jezera. Přišli jsme ze Sinaie, dlouhou cestou, a uvědomili si, že neuvidíme víc než to, co jsme právě zahlédli, protože větrné počasí se zde zjevně usadilo nadobro. Ale bylo tady nahoře tak nevýslovně klidně a slavnostně v té bílé samotě! A pak: věděli jsme, že jsme u našeho milovaného jezera, že dýcháme jeho chladivou vůni, že slyšíme šepot vlnek mezi kameny u břehu. Viděli jsme ho předtím.

Za slunečného počasí plné zeleného světla, i za jasných nocí plné velkých hvězd jež se v něm zrcadlily. Naše oči teď malovaly tyto vzpomínky na bílé plátno roztažené všude kam jsi jen pohlédl, spolu s tvářemi druhů, s nimiž jsem prožila chvíle veselí, chvíle nadšení, ale i vážných debat, zde na březích jezera Bîlea - vzpomínky jsou velkým kouzlem opakovaných výprav na stejné místo - a tak chvíle u jezera, jež nebylo zrovna vidět byly i tak harmonické, ba upevňovaly naše duchovní spojení s tímto okouzlujícím místem, ukazujíce nám ho v nové, tajemné podobě.

S takovým přístupem nemůže být turista s nějako výpravou nespokojen ani nemůže říkat, že nebyla k ničemu. Neztratí rovnováhu jako ten pán s nímž jsme se střetla v jednom útulku na Negoiu za deštivého počasí, kdy se v jednu chvíli vyjasnilo a ten pán vyrazil jako blesk, aby si dopřál pohled z vrcholu: bylo to potřetí co sem přijel až z Velkého Vardína (v orig. archaicky "Oradia Mare") jenom kvůli tomu výhledu a ani jednou mu to nevyšlo. Přišla však prudká bouře a pán byl nucen se vrátit. Vešel dovnitř a zuřivě vykřikl: "Na Negoiu mě už nikdo víckrát neuvidí!" Jak jen mohla hora Negoiu přežít takový trest?!

Přihodilo se i mně toto: jdu už čtyři hodiny mně neznámým pohořím, horami cîmpulužskými, Iezer a Păpuša - a nevidím vůbec nic. Komický moment nastal, když na jedné větrné planině utopené v mlze se všichni seskupili nad mapou a snažili se najít cestu k jezeru. Ale něco jiného je mapa když není mlha a něco jiného terrain v mracích ukrytý. Nakonec, poté co jsme dali dohromady všechny naše horské instinkty podařilo se nám najít to krásné "bezedné" jezero - jak mu říkají pastevci. Když jsme došli k hornímu okraji kotle, mlha se rozptýlila a my jsme ho uviděli jak se blyští mezi skalními stěnami na straně jedné a žírnými pastvinami na straně druhé; v údolíčku nad několika sněhovými jazyky se dotýká rozkvetlých koberců pěnišníků.

Sotva jsme stačili postavit stany… a vichřice začala znovu. Poté přišly bouřky, jedna následovala za druhou dokud jsme nedošli třetího dne do Tămašského údolí a nenamířili si to do Zărnešti. Vše co jsme za této výpravy viděli bylo dno doliny horního toku Dîmbovice, jedno houští na než šlápla tlapa potažená pomněnkami a jahodami. Přesto nikdo z nás na tyto hory nenadával ani jim nesliboval věčné zapomenutí, nýbrž naopak: čekali jsme na chvíli, kdy se tam vrátíme i kdyby nás tam měly znovu čekat proudy deště.

Každé roční období má svoje kouzlo. Bylo by pro mne obtížné stanovit odstupňování jejich krásy vyjma některých maličkostí. Tak třeba podzimní světlo je nejjasnější; máš pocit jako kdyby ses díval přes křišťálový hranol; reliéf krajiny je zesílen o detaily a linie které jakoby ohraničovaly předměty mají silný jas. Podzimní světlo je sváteční, předzvěst nejvyšších stupňů jasu, jež lidské oko dosud není schopno vnímat.

Jaro je bezkonkurenční pokud jde o svěžest a vitalitu vegetace. Květiny se objevují jedna za druhou, jako vlny spěchající řeky, která se rozlévá z břehů na keře a stromy a vzduchem plují voňavé a mladé příjemné mraky společně s ptačím zpěvem. Zvučnost je mimořádná, tiché zvuky se teskně protahují. Oživlé prameny, kravské a ovčí zvonce tvoří jarní polyfonii.

Léto nemá ani jas podzimu ani svěžest jara: louky a listoví jsou uniformě zelené. Zato dny jsou požehnaně dlouhé, netřeba spěchat. Na cestách si můžeš dělat dlouhé přestávky, celé hodiny polehávat na hřebenech kde se ti zdá, že cítíš jak se Země otáčí. Ležíš s očima upřenýma k nebi, slunce tě hladí, občas obrátíš tvář k travnaté srsti provoněné trpasličí vegetací, plnou stejného rytmického pulsu života jaký koluje i ve tvých žilách. Můžeš také prožít celou noc venku, rozumí se že u ohně, protože noci na horách jsou vždy velmi chladné. Lesy a květiny, rozehřáté přes den naplňují tehdy vzduch svým pryskyřičitým dechem a medovou sladkostí. Nechce se ti spát aby ti neunikl jediný závan takové vůně. A okouzlují tě hvězdy, a když se objeví měsíc, zdá se ti, že spánek je ztrátou času.

Před několika lety jsem pochopila krásu zimní turistiky. Byl to stejně velký objev jako kdysi na začátku minulého století objev hor. Zatímco Rousseau, Goethe, Shiller a po nich i Ruskin se klaněli duši hor, lidstvo kráčelo ve stopách daných řecko-latinskou mentalitou, jež neviděla v horách než děsivé síly, lidem nepřátelské. Pravdou je, že pozemské sídlo bohů bylo na horách, ale to byl jenom důkaz jejich nedostupnosti; a pak, pod horami se nalézá vstup do podsvětí, sídla zlých duchů. Vše co bylo na přírodě vážného a nádherného, rmoutilo a odpuzovalo pozorovatele. Livius hovoří o "Hrůze (feoditas) Alp".

Římanům se líbily krajiny úrodné s příjemnými liniemi; a až do 18. století lidstvo nevyšlo z obliby k nim. Jediné komplexní studium - pokud vím - o rozvoji naší opožděné vazby k horám lze najít v historii římských mravů od Ludwiga Frielandera, Svazek I. Kapitola 7 strana 433-437. Je přirozené, že skutečný alpinismus se zrodil ve Švýcarsku. Ale i tam jeho původním zdrojem byla botanika; de Saussure byl prvním propagátorem krásy ledovců. Jiný ženevský spisovatel, Topffer (1799-1846) poznamenává, že Rousseaův obdiv se zastavil v subalpinské oblasti, již prošel jen jednou - při popisu kláštera v Maillerie.

"Zkušenost" sama o sobě nemá žádné objevnou sílu. Lidstvo znalo "ze zkušenosti" Alpy po tisíce let, ale nevědělo jak jsou krásné, dokud pár osvícenců nevzkřiklo: "Vězte, že to nač hledíte jest ráj!" - ráj velkolepých linií, barev, světel, květin, průzračných vod, ráj bezúhonný, dárce tělesného i duševního zdraví.

Kdo je inspiroval? Bezpochyby ten, jenž osvítil i velikého mystika Swdenborga jehož svědectví je uspokojující pro duši každého alpinisty, ať jde o theosofa či jen o milovníka hor schopného radovat se z poetické formulace.

Učený inženýr Swedenborg žil v letech 1688-1722, tedy v dobách, kdy pochopení pro Alpy teprve tu a tam svítalo. Byl mu dán čas celého čtvrtstoletí na to, aby měl těsné svazky s oblastmi duchovními o nichž nám zanechal podrobný popis, téměř geografický, byť velmi chladný, prostý krásy stylu; Swedenborg nebyl příliš imaginativní. Říká nám, že tyto oblasti jsou rozděleny do tří sfér jejichž podoba pouze odpovídá jejich podobě pozemské, - pozemskost jest pouze odzrcadlením světa duchovního - a z těchto tří sfér či rájů ta nejbližší Božskosti - království nebeskému jak říká on - je aspekt horský! Zde je úryvek ze Swedenborgovy knihy:

Nebe a peklo: "Andělé Božího království nebeského dlí zejména na vysokých místech horám podobným. Andělé království spirituálního - stupně středního v hierarchii duchů - přebývají na kopcích a andělé, kteří jsou na nejnižších stupních nebeských přebývají v končinách, jež tvoří jakési shluky skalní. Tyto místa existují skrze analogii, protože vnitřní hodnoty korespondují s tím co je nejvyšší, zatímco hodnoty vnější s tím, co je nižší. Proto hory představují lásku spirituální; skály víru".

"Hory představují nebeskou lásku", tedy tu nejvyšší, nejúrodnější, lásku tvůrčí. Starý zákon byl dán lidstvu na vrcholu hory. Slovo Kristovo, jež zahrnuje celý Nový zákon se jmenuje: kázání na hoře.

Objevení krásy velehor bylo vítězství ducha nad hmotou. Ne v tom banálním a protivném významu, jenž mnozí dávají svému "vítězství" nad vrcholem hory, když říkají, že ho dobyli - tedy když se jim podařilo vyšplhat nahoru po jeho skalách. Byla však pouze přemožena lidská hmota toho, kdo se vznesl jako první na vrchol, nesen jen touhou po kráse a pro ni překonal všechny tělesné obtíže a všechna nebezpečenství.

Toto vítězství duchovní spojilo se dnes ve sportech zimních. Kdo by před dvaceti lety pomyslel na zimní turistiku? Hned jak napadl sníh, proměnily se hory v oblast antické hrůzy. Dvě dlouhá prkna, k nohám připevněná, nám slouží za křídla, abychom mohli létat i nad těmi největšími závějemi, přiblížily nás výšinám a otevřely nám bílý ráj, ráj třpytivý, plný úžasných tajemství a to i na místech nám dobře známých. Sníh a led mění linie i křivky, průhlednost vzduchu přibližuje předměty vzdálené. Odkud, v čase letním nevidíme při pohledu z hřebenů bučedžských z Fagaraše než modravý stín, v zimě pak rozeznáme všechny vrcholy tohoto řetězce horského. Úžasná a zářící je hra barev při západu Slunce, a Měsíc, pozorovaný z těchto výšin často vychází na zeleném nebi. A zasněžený les s prameny jež klokotají tiše pod jeho průsvitnými šupinami ledovými ti naplní mysl božským klidem. Kouzlo jasného zimního dne je více transcendentní, více nehmotné než to letní.

Nemáme v Karpatech ledovců, jedno ze nejslavnostnějších zjevení přírodních jež v zimě je viditelné v celé své slávě. Je to Alpenglühn, alpská radiace, pohádka kosých paprsků zapadajícího slunce. Zde dodávám, že skloněním hlavy co nejníže zhlédneme kolorit mnohem více planoucí, zářící jako duha. V Prahovském údolí je tato radiace viditelná pouze ráno, kdy je čelní strana pohoří vystavena vycházejícímu slunci, a jednoho zimního dne jsem viděla tu největší radiaci v hory Postavăr - toho našeho malého Rigi, protože leží osamoceně na severu Bucegi, což umožňuje široký panoramatický rozhled.

Přišla jsem tam jednoho zimního rána z jedné z chat, tak dobře udržovaných chvályhodným S.K.V. (Siebenburger Karpathen Verein) do světa, kde zemi nebylo jiné barvy než bílé. Vrstva panenského sněhu zahalila vše, větve i kmeny smrků, a jako lem této bezúhonné podívané se nad domky široce rozprostírala, žhnula, zahalena v růžových plamenech, celá obrovská stěna bučedžských hor.

Obrana hor

Švýcaři jsou těmi nejsmělejšími a nejgeniálnějšími "horskými inženýry." Tím druhem inženýrů, který čelí všem těžkostem stavby horské železnice. Jsou oblíbenou postavou švýcarské literatury, protože jejich síla a energie jsou důkazem jeho spříznění s Alpami. Autor však vždy ukazuje i tu druhou stranu problému: nepřátelství vesničana vůči městskému člověku, člověku sice vzdělanému, ale bez duše, který se odvažuje rušit posvátný klid hor, a pak nové a strašné ponaučení jehož se dostane vzdělanému člověku v těch výšinách, když hora zavrtí svými obřími rameny a svrhne do údolí celé to lidské dílo.

Čím je zpřístupnění obývaných údolí - prostřednictvím elektrovlaků - Švýcarovi sympatičtější, tím víc jsou mu odporné mechanické prostředky, které dovezou člověka nad ta údolí. Svým zdravým pudem chápe, že lanovky jdou dohromady s lovci zisku, - naštěstí vždy po čase zklamanými - a že nejsou k užitku než určité skupině lidí; nemají žádného užitku morálního, naopak, přivádějí do údolí mezi lidi prosté a pracovité roje trubců, kteří po sobě zanechávají různé škody.

Veřejnost, jež se nechá vyvézt vlakem až do hloubi hor není schopna pochopit jejich duši. Stačí si poslechnout jaké řeči se vedou během cesty lanovkou. Zde nepanuje zbožnost poutníkova vůči přírodě! Vlak nepřiváží do hor nic než městský snobismus a hloupost, a odváží je pak dolů nezměněné. Neslyšela jsem dosud, že by aspoň jeden z těchto cestujících napsal něco inspirované těmi zázraky, jež shlédl oknem vagónu.

Budete mi oponovat obvyklým dojemným argumentem, ubohou postavou jíž není trubec, nýbrž milovník přírody, leč takový, který kvůli tomu, že si zlomil nohu či dovršil 96 let, nemůže již chodit po horách pěšky. A když takový filantrop (jemuž leží na srdci smysl pro hory invalidův či jakési babky) vidí, že si stojím na svém, vykřikne, že jsem egoistka, protože si chci uchovat ten horský ráj jednom pro sebe. Odpovím mu tedy, že jestli podle vůle boží se zařadím jednou i já mezi invalidy či mezi staré baby, ani tehdy nepřipustím, aby se kvůli jednomu invalidovi či kvůli jedné babě poškodila, zranila či zneuctila nějaká hora. Čím víc ji budu milovat, tím víc tím víc budu toužit po tom, aby zůstala nedotčená.

Láska, jež není objektivní, žádnou opravdovou láskou není, je to jen egoistická choutka jež se snaží zredukovat na svou trpasličí úroveň i tu nejsilnější a největší krásu. Skutečný alpinista má smysl pro proporce, protože je zvyklý dívat se do dálek, poměřovat výšky okem; perspektiva městského člověka přesáhne zřídkakdy dva tři kilometry, zatímco poutník vidí mnohokrát až tam kam dojde, pokud půjde stále dál až zítra večer: horizont se mu táhne přes údolí, řeky, vesnice a města v dáli. Je přivyklý pozorovat věci z výšky, odkud vlaky vypadají jako housenka s bílou vločkou na hlavě a noční města jako hnízdo světlušek. A pak: je uvyklý jiné podívané, kde nejsou ani vlaky ani domy a kde se jeho mysl seznamuje se stezkami neprošlapanými a tajemnými, které jej vzdalují od něj samotného.

Opravdový alpinista musí milovat hory tak, že poté co prošel stádiem nezralé a nevyvážené vášně se jeho láska spiritualizuje: hory nosí ve své duši spolu se všemi květinami a lesy, vodami a větry, dny i nocemi, sluncem, měsícem a hvězdami, se vším jejich podobenstvím božím a věčným.

Tudíž, jestliže se pravý alpinista je, dokonce i ve Švýcarsku, kde v jediném kantonu je až na dvě stě ledovců, proti stavbě lanovky, alpinista rumunský má povinnost bránit ze všech sil těch našich pár pohoří co máme. Pár ve srovnání se Švýcarskem, tak jako má Švýcarsko pár hor v porovnání s Himalájemi!

Duše hor Bucegi by byla dokonale otrávena "společností" - jak říká Jednooký Jeník - již by lanovka dovezla až na hřeben. Pokud i v cizině, kam se sjíždějí tisíce turistů ze všech koutů světa, jedou v jejich vlacích - kromě toho hypotetického invalidy a hypotetické babky, bývalí turisté-amatéři - pouze lidé bez citu k přírodě, a takoví kteří nejdou nahoru z jiného důvodu než aby mohli říci, že tam byli, zatímco "zbožní" alpinisté prchají s hrůzou od lanovky, můžeme si lehce představit co za necitlivce by jelo nahoru u nás kde je turismus teprve v plenkách! Taková lanovka by ohlodala a rozemlela svahy; protože naše hory jsou hory vulkanické, jejich konglomerát se drolí a sesouvá velmi lehce. Rozumí se, že enormní náklady na postavení takové železnice by se nikdy nevrátily z výnosu jedné letní sezóny. Proto by takový podnik byl i ekonomickou chybou.

Poutníci, braňte své hory!

• Pokračování Knihy hor

Z rumunského originálu Cartea Munţilor de Bucura Dumbravă (druhé revidované a doplněné vydání, vydavatelství Cartea Românească S.A., Bucureşti - 1924) přeložil v r. 2009 Ladislav Cetkovský. © Treking.cz a Ladislav Cetkovský.