Maroko: Vysoký Atlas, nejvyšší pohoří severní Afriky - putování světem horských Berberů

Trek přes vrcholy a sedla Vysokého Atlasu (2)

Vyrážíme odpoledne, ale místní nás vracejí zpátky. Nad hřebenem se blýská a v sedle prší. Považujeme to částečně za trik, jak nám nabídnout ubytování, takže pokračujeme korytem vyschlého potoka vzhůru do sedla a doufáme, že se počasí umoudří. Děje se pravý opak, ale nechceme to vzdát. Vtom se spustí průtrž mračen a ze stezky a souběžně jdoucí pisty se stává červená řeka. Přes sedlo přechází bouřka a tak se tedy vracíme zpět do Imlilu.

V proudech vody docházíme zpět k našemu berberskému příteli, ale není doma. Vynoří se ale jeho žena a zve nás do skromného berberského domu. Hned za místností s krávou usedáme na koberec v jakémsi obýváku a popíjíme s rodinou mátový čaj.

• Předchozí část článku

Domácí se vrací asi za půl hodiny a chválí nás za to, že jsme se vrátili. Ztráta dne nás mrzí, tentokrát nám hory nedovolily pokračovat.

5. den

Ráno se definitivně loučíme a za jasného počasí vyrážíme do sedla. Asi za hodinu staneme u chatrče v sedle, odkud je nádherný výhled na Tachdirt, vrchol Angouru a údolí Inemane. Proti nám žene pastevec stádo horských koz a za námi se rýsuje zasněžený rcholek Toubkalu. Tam musí být asi krásný výhled…

Čtěte také: Džebel Toubkal – král Vysokého Atlasu

Po kratší pauze pokračujeme po široké pistě směrem k Tachdirtu. Cestou nás míjí výprava jihoafrických trekařů s mulami, u potoka před vesnicí se stáváme obětí místního nahaněče. Snaha vysvětlovat, že nepotřebujeme průvodce, nosiče ani ubytování, je marná, provází nás zbytek cesty až do vesnice Tachdirt (asi 2 100 m n.m.) je vlastně shluk hliněných domků s malou mešitou uprostřed a několika políčky v okolí.

Je tu chata chata CAF, která je ovšem zcela opuštěná, hlavní sezona je pryč. Po několika dotazováních ve vesnici přichází gardien (správce) a chatu otvírá. Zdá se nám to příliš drahé a tak nakonec vezmeme zavděk malou místností v jeho domě se dvěmi matracemi na zemi. Večeříme kuskus se zeleninou a uléháme.

6. den

Ráno je opět jasno a chladno, vyrážíme do krásného dne na východ do sedla Tizi´n Tachdirt (asi 3 200 m n.m.). Procházíme vesnicí, zdravíme se s místními a necháváme se navést na stezku do sedla. Nemáme s sebou kvalitní mapu, takže pomoc vesničanů vítáme. Ze široké pisty se odpojujeme a začínáme stoupat do sedla. Stezka se vine podél potoka na dně údolí, ve svazích je bujná travnatá vegetace. Za námi se vydává Berber s naloženou mulou.

Po třech hodinách stoupání přicházíme konečně do sedla. Překrásný výhled na východní stranu nám odhaluje zasněžené vrcholky, prudké suťové svahy a ostré skalnaté hřebeny východního Atlasu. Sedíme tu celou hodinu a kocháme se pohledem, na který jsme se těšili a který beze zbytku splnil naše očekávání.

Po hodině dorazil Berber s mulou a vysvětlil nám, že sem do sedla přišel prodávat sušenky a Coca-colu pro turisty. Namítli jsme, že tu žádní turisti nejsou, ale to prý že nevadí, že se třeba objeví. Bylo jasné, že jediní turisti jsme my dva , a tak se nám ho zželelo a za nekřesťanský peníz od něj koupili láhev coly. Vždyť sem šel vlastně jen kvůli nám.

Ze sedla už šplháme po skalách k vrcholu Angouru. Sutí a mezi balvany stoupáme na ostrý hřebínek a po něm pokračujeme k vrcholu. Skála je suchá, absolutně neklouzavá. Po další hodině staneme na vrcholu Angouru (3 616 m n.m.).

Výhled je famozní, na severu se táhne náhorní plošina a za ní hory klesají do nížin kolem Marrakeche. Nadšeně fotíme a chystáme se k sestupu. Stejnou cestou se vracíme do sedla a do vesnice Tachdirt. Okolo třetí odpoledne se zatahuje a kazí se počasí, což je tady v horách pravidlem. Ve vesnici večeříme, srkáme horký mátový čaj a pozorujeme hvězdnou oblohu. Večer už je citelná zima, pro dnešek zalézáme do spacáků.

7. den

Ráno se rozhodujeme pro sestup do Asni a přesun do jiné části hor. Nahazujeme batohy a po pistě sestupujeme údolím Inemane. Po široké cestě zeleným údolím přicházíme do vesnice Ikiss. Proplétáme se mezi domky, kupujeme od místních vodu a prodíráme se ořešákovým lesem k potoku. Malý kluk nám dělá průvodce potokem plným odpadků a větví. Nikdo ho o to sice nežádal, ale tak to tady prostě chodí a je nám jasné, že to nebude zadarmo.

Po můstku přecházíme řeku na dně údolí, kluka odměňujeme dirhamem a hroznovým cukrem a stoupáme do protějšího svahu. Nakonec se vymotáme z lesa a traverzujeme svah vzhůru směrem do sedla Tizi´n Agersioual. Výsup není těžký, sedlo je ve výšce asi 1 800 m.

Ze sedla se díváme na vesnici stejného jména a do údolí mezi Asni a Imlilem. Sestupujeme do vesnice po prudké stezce, traverzujeme skály a suťová pole. Cesta je nakonec náročnější n ež se zdála z vrchu. U vesnice procházíme hájem opuncií a podél řeky pokračujeme vzhůru proti proudu. Asi 500 m od vesnice je místo vhodné k brodění, takže bereme do rukou hůlky a brodíme řeku k silnici.

Na silnici do Asni stopujeme, po půlhodině nám staví starý citroen se třemi pasažéry. Nasoukáme se dovnitř a za mírnou úplatu se vezeme až do Asni. Je to celkem nehezká prašná vesnice pod horami se smrdutou hlavní ulicí. Rychle přesedáme do grand taxi a přes Marrakech přejíždíme do Setti Fatmy, naší další základny pro výpravu do hor.

Setti Fatma je vesnice v krásném údolí Ourika, které dominuje svou zelení a pestrou vegetací. Podél řeky jsou háje a lesy s množstvím ptáků a dalšího zvířectva, ze skal stékají malé vodopádky a větší vodní kaskády. Nad tím vším se tyčí třítisícové stěny s bílými vrcholky. Ve vesnici v jakési turistické kanceláři nad mapou spřádáme plán pro další den.

Místní průvodce nám nabízí své služby, ale rozhodujeme se je nevyužít a vyrazit na vlastní pěst. Mapu tu k prodeji nemá žádnou, a tak nám maluje plánek a špatnou angličtinou vysvětluje, jak se dostaneme k pravěkým rytinám na hoře Jebel Yagour. Spokojíme se s plánkem a těšíme se na doborodružnou výpravu následujícího dne. Přespáváme v levném hotýlku za poloviční cenu, protože jak se nechal majitel slyšet, Češi nemají tolik peněz jako Francouzi a on nám rozumí. S povděkem přijímáme nabídku a po jídle jdeme spát.

8. den

Ráno v 7 hodin vyrážíme ze Setti Fatmy po silnici podél řeky směrem zpět do Marákeše, cestou nakupujeme zásoby. Po asi půl hodině se odpojujeme a scházíme dolů k řece, kde po úzkém visutém mostku přecházíme do vesnice Douzro. Dotazem u místních vesničanů se ujišťujeme, že jsme na správné cestě.

Po stezce stoupáme po levém svahu údolí mezi křovisky a opunciemi. Cesta se klikatí vzhůru a slunce začíná pekelně pálit. Šlape se těžce, asi mírně doléhá únava z předchozích dní. V jednom místě se jeden druhému nepochopitelně ztrácíme a další hodinu trávíme vzájemným hledáním mezi křovisky.

Po shledání pokračujeme vzhůru až do další vesnice, jejíž jméno nám zůstává utajeno, má-li jaké. Ptáme se ženy s hordou roští na zádech na cestu, ale s angličtinou ani pár francouzskými slovíčky tady nejsme úspěšní. Procházíme tedy vesnicí stoupáme až na hranu hřebene. Odtud se otevírá pohled do protějšího, hustě obydleného údolí se spoustou políček.

Po hřebínku šplháme vzhůru až k jeho vrcholu, odtud už vidíme cíl naší cesty - náhorní plošinu pod vrcholem Jebel Yagour. Na hřebeni si dáváme pauzu a slunce nás opéká. Z hřebene traverzujeme levý svah mírně dolů a dostáváme se do jakéhosi malého sedla. Napravo třítisícové vrcholky, nalevo skalní stěna a nad ní náhorní plošina Yagour.

Mírnější severní svahy jsou porostlé svěží trávou a vystupují z nich ploché rudohnědé skály. Přímo naproti nám se zjevují tři psi, čert ví, odkud se vzali. Štěkají, ale podle známého rčení snad nekoušou, a tak když je míjíme, celkem si nás nevšímají. Na levé straně je pár pasteveckých obydlí z hnědých kamenů, ale nikde nikdo.

Pokračujeme po plošině, která je rozervána kaňonem vyschlého potoka. Dle instrukcí průvodce ze Setti Fatmy právě v těchto místech na plochých kamenech a skalních stěnkách by měly být ony skalní rytiny. Prohlížíme je kámen po kameni, nikde nic. I tak je to ale nádherné místo s výhledem do západních kopců. Barevný kontrast zelené trávy, rudých skal a modrého nebe je úžasnou podívanou. Vše je podtrženo naprostých tichem. Ještě pokračujeme chvíli po plošině směrem k východu, ale po rytinách ani památky.

Jsme ve výšce asi 2 300 m, podle plánku na správném místě, ale bez přesné mapy to nelze zaručit. Možná nám obrazy měly zůstat utajeny, jak jsme se později dozvěděli od jednoho obchodníka z vesnice, kusy rytin se prý stávaly často suvenýry trekařů sem směřujících. Ještě chvíli se kocháme krásou hor a pomalu sestupujeme stejnou cestou zpět. Za tmy se vracíme do vesnice a hodně unaveni uléháme do spacáků po pořádné večeři v kavárně.

V Setti Fatmě naše horské putování v západním Vysokém Atlasu končí. Za pár dní se ještě přesuneme více na západ do okolí Ijoukaku, ale to už je jiná kapitola. Vysoký Atlas je pohoří, které nabízí nepřeberné množství treků a výšlapů po vysokých vrcholech a hřebenech nebo v zelených údolích. Osobitá atmosféra a berberská kultura dává těmto cestám nevšední nádech a umožní tak poznat hory po stránce přírodní i kulturní a je rozhodně skvělým zážitkem.

Dostupnost z velkých měst jako je Marrakech je velmi dobrá, na druhou stranu jistá odlehlost horských vesnic dává možnost nahlédnout i do všedního a nepříliš změněného způsobu života horských Berberů a je možné za celý den nepotkat jediného člověka. Při zodpovědném chování turistů asi bude možné do budoucna ještě zachovat ráz těchto krásných hor.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.